• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 11 a 12

autor: MCKejml

XI

Ze schodů seběhli Jirka, Pepa a Jakub. Pepa okamžitě přiskočil k Michalovi, který už měl doopravdy namále. Marek se zvedl z dlaždic ulice.

„Nojo… Nazdar, kámo,“ řekl Marek.

„Marku, co tu děláš?” zeptal se nevěřícně Jakub. „Ty seš elementalista?“

„Jakoubek, pak támhle vidim Jirku, toho jsem neviděl od pětky!” zasmál se Marek. „A k tomu Kamil Beer a Michal Příhoda. O kom ještě nevím? Kdo je třeba tadyten obrněnec?“ ukázal na Aleše.

„…Čau, Marku,“ zamumlal Aleš.

„Masínko, no to snad není pravda!“ postrčil Marek Aleše, o kterého se vzápětí spálil.

„Ten bílej je Pepa, Jirkův bratr,” řekl jsem. „Ještě k nám patří Tomáš Jakl, taky z prvního stupně, možná si ho pamatuješ.“

„Kde je vůbec Tomáš?“ zeptal se Jakub.

„No jo, měl jít pro Markétu, ale –“ nedokončil větu Michal.

„Á Ježiši, pro Markétu,“ zasmál se Marek a protřel si obličej. „Věř mi, kámo, nechcete se potkat.“

Vtom se nad námi rozezněl silný třeskot skla. Tomáš vyletěl z balkónu a padal k zemi; co se tam stalo? Kdo je tam nahoře?

„Lidi, chyťte –“

Nedořekl jsem to. Pepa vyčaroval kulatou bílou bariéru, na kterou Tomáš dopadl a svezl se po ní na zem.

Ze stejného bytu vylétl černý stín – mohl jsem počítat s nejhorším.

„Taste zbraně!“ zakřičel jsem, když se postava snášela k nám. Hned jsem poznal Markétu. Vůbec jsem si neuvědomil, že by už měla být v pořádku, ale bezmyšlenkovitě jsem se na ní vrhnul…

Na poslední chvíli mě chytil za rameno Marek. Zarazil jsem se a zamračil se na něj, co to dělá.

Markéta před námi přistála v celé své kráse. Kluci se k ní moc neměli – přece jen jí nikdo kromě mě, Michala a Marka neznal. Ani ona nic neříkala – to já jsem spíš čekal, že promluví první.

Vůbec jsem netušil, co tu spolu Marek a Markéta dělali, spíš jsem čekal na jejich vysvětlení. Nakonec jsem se ale rozhodl promluvit.

„Čau, Markéto,“ pozdravil jsem.

„Ahoj,“ odpověděla mi zamyšleně a prohlížela si moje parťáky.

Cítil jsem se v tom tichu tak nějak trapně, co teď udělat a nic nezkazit, ví jen Bůh.

„Tihleti kluci jsou Společenstvo Elementálů,” představil jsem je. „Několik mejch nejlepších přátel, ze kterejch se stali elementalisti. Máme porazit Terora a nějakej Hyperion. Seš už bez jeho vlivu?“

„Tihleti blbci, no, to je nějaký „Společenstvo“,“ řekl Jirka ledabyle.

„Jo, to snad jsem,” vzpamatovala se Markéta. „Promiň za toho, jak u vás lítá, nechtěla jsem… Nevěděla jsem, že je od vás.“

„Nic se nestalo… Že ne, Tomáši?“ zeptal jsem se ho, ale spíš ze slušnosti.

„No tak ne, ale –“ zaslechl jsem Tomáše.

„Super, a teď by mě zajímalo jedno: Marku, co tady děláš?“ zeptal jsem se ostře.

„Kámo, to snad nemyslíš vážně – on vám ten, tamten, jak se jmenuje, z tý jiný dimenze, nic neřekl?“

„Ne, měl by snad?“ zvedl jsem obočí.

„Neřek!” prohlásil Marek překvapeně. „Tak jo, řeknu vám to já. Jsem něco jako posila místo Martina.“

Tohle se mi vůbec nezdálo. Proč by Mr. Kdosi povolával dalšího elementalistu, když sám říkal, že nemá víc sil pro další členy Společenstva?

Ledaže by to byl další Terorovec, ale to je asi hloupost. O všech jeho následovnících víme a ti, co jím jsou posedlí, už by s námi bojovali.

„Promiň, Marku, nebo jak se jmenuješ, to se mi nezdá,” řekl podezíravě Pepa. „Ten, kdo nás povolal, Mr. Kdosi, jak ho nazýváme, nám řekl, že už nemůže do Společenstva začlenit nikoho nového.“

„Tak to ti asi kecal, co, kámo?“ uchechtl se Marek.

Já jenom pokrčil rameny. „Marku, takže, chceš se k nám připojit?“

„Asi jo, no. „Mr. Kdosi“ určitě taky vymyslel Kamil Beer, ne?“

Tak. Marek se stal novým členem Společenstva jako posila místo Martina.

Marek se mnou, Michalem, Lukášem a Martinem studoval ve stejné třídě už čtyři roky.

Byl stejně vysoký jako já a po osmiletém sportovním tréninku byl velmi vypracovaný. Zrovna teď na sobě měl džíny a fialové triko s bílými pruhy.

Ve třídě patřil k nejvíc stabilizovanému členu kolektivu – s nikým se nehádal a k nikomu moc netíhnul. Svými cynickými projevy pokaždé okomentoval nějakou smutnou, veselou, nebo jinak zajímavou situaci hořkou poznámkou na účet ovlivněného, ale nikoho shazovat nechtěl. Jenom, jak se říká, odstartoval lavinu.

Nad vším měl přirozený nadhled, kvůli kterému jste ho nikdy nemohli prokouknout.

Poslední dobou mi byl trnem v oku proto, že ve třídě kolovaly zvěsti o nějakém jeho románku s Markétou, ale taky proto, že se s ním dala málokdy vést rozumná řeč a slušně si s ním promluvit bez jeho poznámek byl zpravidla nadlidský výkon.

I přesto jsme se ale delší dobu bavili a já ho bral za dobrého kamaráda. Byl jsem rád, že teď jde s náma, protože teď bych ho klidně vzal do Společenstva místo Martina.

Jediná věc, se kterou jsem si nebyl jistý, byl jeho smysl v tomto konfliktu.

„Tak to je bezva, že se přidáš,” řekl Michal. „Kluky už asi znáš, tak mi řekni, co jsi dostal za element.“ Bezva, Michal mi dal v pravou chvíli ten prostor, co jsem potřeboval.

„Markéto, chceš se k nám taky připojit?“ zeptal jsem se.

„Nevím, no, co budete dělat?“

„No, cílem Společenstva je zaprvý porazit Terora a jeho lidi, a zadruhý vypátrat, co to je Hyperion. S tím bys nám mohla pomoct ty, co?“

Podíval jsem se na Michala, který se pustil do hutného výslechu Marka. Michal zaregistroval můj pohled, a tak, aby to neviděl Marek, mi naznačil kývnutím hlavy, že je všechno v pořádku.

„Pojď, vysvětlím, o co tady jde. Kluci mají dost práce sami se sebou,“ uchechtl jsem se.

Markéta se při pohledu na hulákající partu trochu zalekla a šla radši se mnou. Podvědomě jsme šli obejít blok.

„Takže… Jak ses vůbec dostala na Terorovu stranu?“

„Když do naší třídy vtrhli ti elementalisti, tak nás s Kristýnou a Terezou nějak omráčili. Odtáhli nás asi ven, s tím, kde naše třída byla, v prvním patře, to šlo lehce.“

„To jo, ničeho jsem si nevšim’, že by s váma utekli, jsem byl pryč… Co se dělo pak?“

„Vzali nás k Terorovi, kterej byl v atriu uprostřed školy… To už byl všude po škole strašnej chaos, viděla jsem tam i některý tvoje kámoše. Michal, Lukáš a další dva se snažili pomoct, ale nevěděli o nás, Teror na ně poslal ty tři elementalisty, co nás spoutali. Kluci proti nim neměli šanci, museli utýct. Teror byl v přesile.“

„Naši byli čtyři, tamti elementalisti tři, a byli v přesile?“

„Přibylo tam pak hodně těch, co vtrhli do třídy, a těch, jak vás hledali po škole. Kluci neměli šanci.“

„A tamti tři byli taky stejní?“ zeptal jsem se. Ani nevím, proč mě tohle napadlo.

„Ne, to ne… Dva byli ohniví, a třetí ledovej, nebo vodní…“

Sharg, Firen a Magmaros… Zapadá to do sebe. I Michal něco podobného říkal.

„Co si pamatuješ pak?“

„Už moc ne, jen že vždycky něco udělal s mečem a vypustil na nás nějakej černej mrak… Fakt už nevím,” pokrčila rameny. „Asi jsem proti vám šla, co?“

„Jo, ale to je jedno. Důležitý je, že už to máš za sebou a seš tady se mnou. S náma se všema,“ zapomněl jsem se, ale Markéta jako by to neslyšela.

„A co vy?” zeptala se. „Jak jste vůbec dostali ten váš element?“

„No, my jsme se nejdřív objevili v takovým bílým světě, kde k nám promluvil…“

Začal jsem Markétě líčit celou naši cestu, bedlivě mě poslouchala a já jsem si to náramně užíval. Tohle se mi zase jen tak nepoštěstí.

Získat další členy do Společenstva, samozřejmě.

„Teď jsme potkali vás, no a Marek se k nám asi teda připojil,” dokončil jsem vyprávění. „Co tu vůbec dělal?“

„Není to jedno?“ řekla otráveně Markéta.

„No ani ne, jeho síly nám hodně pomohly a protože se objevil zrovna tady, kde by ho nikdo nečekal, tak bych byl rád, kdybys mi řekla, co tady měl za práci.“

Markéta se ohlédla a promluvila: „Už to s náma není takový, jako kdysi. Marek se hodně změnil.“

Tahle odpověď na mě narazila jako kladivo; tak přece jen mezi nimi něco bylo.

Drby ve třídě byly pravdivé. Čekal jsem to, ale aspoň nejsem tak zklamaný.

Spíš mě překvapilo, že mi to řekla. Nikdy jsem se o tom s nikým nebavil, radši jsem se o to nezajímal.

„Tak to je blbý, ale co se dá dělat. Teď už půjde o něco jinýho, než nějaký hlouposti ve třídě,“ zamračil jsem se.

„Jak, hlouposti?!“ zvýšila Markéta hlas.

„No, teď už jsme tu jenom my, elementalisti, a Teror. Půjde o život.“

Sedl jsem si na obrubník, směrem ven od Velké Ohrady. Přede mnou se otevřel pohled na veliký prostor za sídlištěm, který v dálce končil ve velikých polích. Na horizontu stála jediná červená budka.

Už bych se vymlouval na křeč v noze, nebo písek v botě, ale Markéta si přisedla.

V této zvláštní situaci jsem se zamyslel, co asi dělá zbytek Společenstva.

Jakub a Pepa určitě nezainteresovaně poslouchají co se děje, Jirka zápasí s Markem, komu se povede nejlepší hláška, Aleš se s ním pro změnu zase cítí ve své kůži, pokud to vůbec teď dokáže. Michal, no tak toho si tam nedokážu představit, Tomáš stranou přijímá nové fórky do svého nevyčerpatelného repertoáru, a já tady sedím, a koukám do blba. Taky možnost.

„Nikde nikdo… Jak se to mohlo stát?“ řekla Markéta.

„Za to všechno může Hyperion a Teror, je hrozný, co element dokáže. A ani já, ani nikdo jinej ze Společenstva to nevrátí,“ zakroutil jsem hlavou.

„Vadí ti, že okolo nikdo není?“

„Jak se to vezme. Kdyby byli okolo lidi, už by nás měli za nějaký magory, teroristi by na nás páchali útoky a tak… Na druhou stranu je dobrý, že si to s Terorem můžem vyříkat jen my.

Nikdo nám do toho nekecá.“

Kouknul jsem do dálky, do luk, kde jsem viděl Společenstvo, jak vítězí nad Terorem, Martina, který nikdy nepadl a který se tady směje s náma, Lukáše, který uznal svojí skutečnou cestu se Společenstvem a nadšeně se se mnou baví o budoucnosti party…

Viděl jsem taky Exil v době jeho největší slávy, oblíbený všemi hráči, co tam přišli.

Naskytl se mi ale také jiný pohled.

Na místě žluté louky se mi vybavilo nekončící květinové pole, kde vzduchem létaly výtrusy pampelišek a plátky růží, nemající hranic, místo, kde se jednou objevím.

A na tom poli běžely dvě postavy.

Elementalista ledu, který prošel boji, který má stále svůj věčně naštvaný výraz, a s ním běží jeho dobrá kamarádka, se kterou se má dobře.

Oba dva běží do neznáma, až nakonec padají na zem. A v dálce, okolo dvou rozsochatých borovic, se nachází Společenstvo, užívající si pohody všedního dne.

Aleš, kterému se vrátila jeho nálada, který už není otrávený z věčných bojů, nebo čehokoli, co ho teď trápí, s Markem, který si ze starého parťáka dělá legraci, a ten mu nezůstává nic dlužen.

Kuba s trochu optimističtější náladou, Tomáš s lepším repertoárem vtipů, Jirka a Pepa jako staří pardálové, co se pořád o něčem dohadujou, když na konci stejně přijdou na to samý, no a Michal, kterej je rád, že je Společenstvo zase jednou Společenstvem a ne bandou rozhádaných pitomců.

Nad tou představou jsem se zamračil. Věděl jsem, že tak to nikdy nebude.

„Děje se něco?“ zeptala se Markéta

„Ne, snad, eh, fakt nevím, asi ne,“ zablekotal jsem, vytržený z představy. Kraj za Velkou ohradou vypadal fakt krásně.

„Můžu se k vám připojit?“

„Jasně, že jo,” řekl jsem. „ Bylo by to skvělý… Mít dalšího spojence v boji s Terorem.“

Z tohohle jsem se už nedostal, věděl jsem, že jsem šlápl vedle. Podvědomě jsem zaujmul křečovitý výraz, aniž jsem o tom věděl.

Markéta na mě pohlédla a řekla:

„Kamile Beere, co to právě děláš?“

Ne, to neřekla ona. To řekl někdo za mnou.

V mžiku jsem se postavil na nohy a otočil se. Na silnici několik metrů za mnou stál Marek.

Rozhlédl jsem se, kde jsou kluci; v dohledu nebyl jediný člen Společenstva.

„Nehledej Společenstvo, čeká na NÁS.“

„No to je paráda… A co chceš?“ na to já.

„Doporučil bych ti dát si bacha v boji, v tom chaosu se leccos může stát, to je jasný jak facka, že jo, kámo.”

„Jasně, takže jako že bys mě zabil v nějaký bitce jen proto, že vysvětluju situaci s Hyperionem? Marku, kašli na to, tady je to o něčem jiným, než ve třídě.“

„Kámo – to je sice pravda, ale je to tomu zatraceně podobný. Říkám: Bacha,“ dodal Marek a šel pryč.

„Ten má dost,“ řekla Markéta.

„To jo, prostě Marek. Já mám ale svoje Společenstvo, který mě podrží.“

„A já tebe.“

„Jasně, a taky Aleše, Jakuba, Jirku, Pepu, Tomáše a Michala. Hele, tak jo, pospíšíme k nim, už je dost pozdě. Měli bysme se dohodnout, u koho budem přes noc.“

Odešel jsem zpět k Markétinému paneláku a snažil se neposlouchat, co říkala.

XII

Vracel jsem se na začátek bloku, kde už jsem viděl jsem celé Společenstvo, i Marka, jak tam čekali, až přijdu. Marek měl, jako obvykle, nezaujatý výraz, jako by se nic nestalo. Nade mnou přelétla Markéta, mířící ke skupince.

„Takže co teď navrhujete?“ zeptal jsem se.

„Já bych zkontaktoval Mr. Kdosi a dostal z něj, co dál,“ řekl Jakub.

„Špatnej nápad,” řekl Jirka. „I kdybysme měli teď hned jít na Terora, nás už nikam nedostanete, Pepa už nevyléčí ani rozbitý koleno a já už toho mám taky dneska po krk.“

„To je fakt, navíc se už stmívá, tak bysme u někoho měli zůstat přes noc,“ dodal Michal.

„To bysme měli, no,“ odsouhlasil jsem. „Kubo, ty bydlíš tady, na Ohradě, že jo?“

„Už ne, přestěhovali jsme se na Butovice,” zakroutil hlavou Kuba. „Stejně bysme si měli ale s Mr. Kdosi promluvit.“

Když jsem zvážil cestu na Butovice skoro pět kilometrů odsud, tak se mi tam vůbec nechtělo. Pak mě napadlo ubytovat se u Markéty, která seděla na schodech a s podepřeným obličejem poslouchala. To ale taky nebyl moc dobrý nápad, jak kvůli ní, tak i kvůli Markovi.

„Aha. Michal bydlí na Černým mostě, na druhý straně města, u toho teda taky ne,“ řekl jsem. Michal pokrčil rameny a já jsem přemýšlel nad dalším možným ubytováním

„Jirko, Pepo!” zvolal jsem na bratry, které se spolu bavili opodál. „Vy teďka bydlíte kde?“

„Fakt daleko, na Ořechu,” řekl Jirka.

Zamítá se. Tam se odsud dostat pěšky je práce na pár hodin.

Docházely mi možnosti, u koho bysme mohli přespat… U Marka? Ne, pro to je stejný důvod jako u Markéty.

„Tomáši, myslíš, že bys…“ zeptal jsem se opatrně.

„Ne, to asi ne, fakt ne, hele–“ nesouhlasil Tomáš s neochvějným výrazem… Baviče.

„To snad není pravda, Tomáši!” obořil jsem se na něj. „U koho jinýho můžem zůstat?!“

„Promiň, no…“

„…Můžeme jít ke mně,“ nabídl se Aleš. Poprvé za dlouhou dobu něco řekl.

Na Aleše jsem úplně zapomněl, ale měl pravdu, bydlel v prostorném bytě několik desítek metrů od naší školy.

„Můžem, jo?” kývl jsem na něj. „Tak díky moc.“

Aleš pohodil rukou a zvedl se, že půjde.

Michal měl radost, že přespí u svého parťáka a Jirka byl zase rád, že vůbec přespí. Společenstvo se vydalo za Alešem.

V popředí jsem předběhl Aleše, znal jsem cestu stejně jako on, a pro jistotu jsem vyhlížel možná nebezpečí. Markéta a Marek se snažili co nejvíc se nedostávat jeden druhému do cesty.

Za chvíli se ke mně připletli Jirka s Pepou.

„Hele, Markéta jde s náma?“ zeptal se Jirka.

„No jasně,” usmál jsem se.

„Jo, paráda, konečně nějaká holka v týmu… Hehe.“

Naše pohledy se střetly v kaluži na chodníku.

„Dobře, dobře! Až po tobě, šéfe, není to ta poslední… Grr…“

„Ten Marek, mluvili jsme s ním, a říká, že tě prý viděl ve škole,“ řekl Pepa.

„Jo, to jo. Snažil se mi ve třídě pomoct.“

„Ve třídě…? Co se stalo u vás ve třídě?“ ptal se Pepa.

„’sem ti přece říkal o tom útoku na školu, ne?“ odpověděl mu za mě Jirka.

„Ano… Jo, to je pravda,” přikývl Pepa. „Jaký je Marek?“

„Má strašný řeči, ale myslím, že je pro nás dost loajální.“

„Hmm… Ale ty ho tady nechceš, že ne?“

„Proč by ne, známe se už dlouho.“

„Ale no tak, nekecej, všichni víme, že se maj s Markétou rádi!“ vložil se do toho Jirka.

„No, právě, že už ne. Sama mi to řekla, když jsem jí vysvětloval naší situaci a snažil se něco vyzvědět o Hyperionu.“

„Ahaha, a já si říkal, kam jste zmizeli! Tak jak?“

„Co „jak”?“ nechápal jsem ho.

„No co asi, kámo, co asi?!“ zazubil se na mě Jirka.

„Panebože, Jirko…“

„Podle mě je nebezpečné nechávat Markétu v týmu. Pokud je to tak, jak jsi teď řekl, může mezi tebou a Markem nastat nebezpečný konflikt,“ podotknul Pepa.

„Co si to o mě furt myslíte,” pronesl jsem vyrovnaně, ale úsměv jsem už neschoval.

„Ale naštěstí tady máš nás dva, a my ti krejeme záda! Viď?“ řekl Jirka a chytil mě z legrace kolem ramen.

„Když jsi nám dal element, dal jsi nám i možnost udělat něco pro dobro všech. Za to ti jsme vděční,“ dodal Pepa.

Byl jsem rád, že to takhle berou… I na nich mi tady hodně záleží.

„Dík moc, ale když se to tak vezme, tak není za co. Za to, že vás musím hnát do boje, kterej ani nevím, jestli vyhrajem?“

„Ale no tak!” řekl rozjařeně Jirka. „Už bylo načase na pořádnou mlátičku, ne?“

„To je fakt,” usmál jsem se „Ale zase si vem třeba Jakuba. Ten je na každou bitvu s Terorem háklivej, i když se nakonec pere, jak to jde. U školy mi třeba pomohl se Shargem a Kristýnou.“

„Heh, Podles, jak ho známe, do tohohle nikdy nebyl, je úspěch, že se vůbec připojil,” zašklebil se Jirka. „Tys sis ho vybral… Proč?“

„Protože je fakt chytrej a někoho takovýho jsem do týmu potřeboval.“

„No, to sice je, ale víš přece, jak se poslední dobu dal na hulení.“

„To mě na něm dost sere,“ přikývl jsem smutně.

Ohlédli jsme se na Jakuba, jak šel zahloubaný dál po ulici. Určitě by už teď kouřil, ale vždycky když chtěl, tak mu to nevyšlo. Všechny cigarety mu totiž shořely, když si chtěl zapálit.

„Jakub nebyl vždycky takovej,“ řekl jsem.

„Jo, jo,” přikývl Jirka. „Nebyl. Ti blbcí v jeho nový škole mu to udělali. Teď je pro Společenstvo jen –“

„Fakt bych si přál, aby byl zas takovej, jako byl, určitě si to myslíš i ty,“ nedovolil jsem to Jirkovi dokončit.

„No, to asi jo… Ale, hej, i když nepřátelé sílej, a kámoši prohrávaj, tak za to stojí bojovat.“

Upřel jsem na Jirku pohled a zastavil jsem se. Co to právě řekl?

„Co? Co zase?“

„Ne, nic, jenom, že máš –“

„Tomáš? Jo, ten taky hraje dobrý “druhý housle“.“

„Máš zas nějakou dobrou náladu,” kouknul jsem na Jirku. „Nejdřív Jakub, teď Tomáš…“

„Má pravdu, Kamile,“ řekl Pepa.

„Sám víš, že mu jednou rodiče zakázali se s tebou kamarádit. Jak se může cítit? Myslíš, že ty jeho vtipy a narážky jsou skutečně to, co si myslí?“

„To nevim, ale připojil se rychle–“

„Protože viděl, že s tebou šli jeho staří přátelé,” pokrčil rameny Pepa. „Třeba si myslel, že se zase dáte dohromady, nebo prostě jenom bude slavný, ale tohle nečekal určitě.“

„To přece ani já, ani ty.”

„Promluv s ním a uděláš nejlíp,” kývl na mě Pepa. „Třeba ti řekne, jak to snáší, a zase budeme všichni dobrá parta. Jinak podle mě tým funguje dobře, ne?“

„Jo, to snad jo,” řekl jsem. „Dík, že jste mi je pomohli probrat, už jsem to potřeboval.“

„Ehehe, to je v pohodě,” na to Jirka. „Jenom je potřeba začlenit druhý housle do hlavního orchestru.“

„Ano. Jak Tomáš, tak i Jakub se zatím moc v tomhle týmu nepředvedli, a pokud se jejich síly neprokážou v nejbližší době… Nezapomeň, mohou pro Společenstvo být i přítěží,“ doplnil svého bratra Pepa.

„Hele, vy dva… Vemte si celou tuhle partu, každej tady má problémy i sám se sebou, nemůžeme od nich očekávat kdo ví co. A navíc, zrovna Jakub a Tomáš porazili golema u školy.“

„Kamile, bylo to jen o štěstí. Kdyby Tomáš nelétal, nikdy by nezasáhl záda toho golema,” řekl Pepa. „Můžeme si být jistí, že to teď Teror napraví.“

Opustili jsme Velkou Ohradu a obcházeli jsme školu, odkud se nám nabízely dvě možné cesty. Jedna k Alešovi, druhá na jih ke stanici metra a obchodnímu komplexu. Obě dvě nakonec splývaly na sídlišti, kde bydlel Aleš. Automaticky jsme tedy zabočili přímo k němu.

Vtom se Jakub zastavil: „Aleši, asi je to blbý, ale máš doma dost jídla pro nás pro všechny?” zeptal se. „Nevíme, jak dlouho u tebe zůstanem, a jestli teda ráno pudem, tak…“

„Hrm,” zabručel Aleš, „nemám.“

„Takže asi zajdem do unimáče pro nějaký jídlo,“ řekl Jakub a kývl k obchodnímu domu.

„Fajn,” souhlasil jsem s Jakubovým nápadem. „Je nás devět, takže se rozdělíme na pět a čtyři–“

„Hmm, brilantní kalkulace, kámo, a kdo dělá co?“ přerušil mě Marek.

„Pět a čtyři proto, aby byly síly vyrovnaný, a kdyby se u Aleše něco stalo, jeho skupina přijde za náma. Nemůžem’ si dovolit ztrácet čas a zbytečně se zpomalovat, stmívá se a v noci už bysme měli bejt u někoho doma.

Kubo, tys to navrh, takže půjdeš ve skupině do obchodu. Aleš povede druhou skupinu.“

„Jo, já půjdu za Masnou. Co?“ řekl Marek a zatvářil se přihlouple na Aleše.

Ten nijak nezareagoval, naopak Pepa promluvil: „Aleši, půjdeme s vámi, jestli to tedy nevadí.“

Jak mě Jirka minul, zaslechl jsem slabé: „Dáme na něj bacha a ty zatím dělej, co můžeš.“

I když nevím, co tím myslel, znělo mi to jako další dobrá zpráva.

„Tak jo, Já jdu s Jakubem,” řekl jsem. „Tomáši, Michale, půjdete taky. Markéto, ty jdeš s kým?”

„Jestli chcete, tak půjdu s váma,” řekla Markéta

„Fajn. Týmy máme, já ten svůj potom zavedu k tobě domů, Aleši, jo?“

„…Hmh.“

Bral jsem to jako ano, tak jsme se rozdělili.

Procházel jsem obchodním komplexem. Jeho centrum bylo pod širou oblohou a obepínaly ho dvě hranaté betonové zdi, zvenku proto budova vypadala jako pevnost. Dovnitř a ven se dalo dostat jen dvěma úzkými cestami, půlící tento pomyslný čtverec ve středu.

Náš cíl, velká samoobsluha, byl ale ještě o jedno patro níž. Cesta k ní proběhla v klidu a beze slova, ale nelíbilo se mi, že se nacházíme pod zbytkem střediska. To, že jsme byli blízko jedné z cest ven, na situaci neměnilo zhola nic.

„Tak jo, rozdělíme se,” kývl jsem na partu. „Neberte věci, co se mají vařit.“

„S tím by nám moh’ píchnout Aleš, ne?“ tvrdil Jakub.

Pokrčil jsem rameny a vstoupil do prodejny.

„Jde se na věc, až budete mít všechno, sejdeme se zase tady, před východem.”

Skupinka se rozešla, zatímco jsem předstíral, že jdu vybírat nějaké potraviny. Místo toho jsem ale pečlivě sledoval Tomáše, kam půjde. Jakmile se zastavil u zeleniny, hned jsem se pustil za ním.

„Tak co, co vybíráš?“

„Nějaký ovoce, chyběj’ mi vitamíny,“ žertoval Tomáš.

„Aha… Hele, jak všichni říkaj’, žes porazil toho golema, tak jak to bylo?“

Tomáš přestal sbírat ovoce a otočil se na mě. „No tak Jakub, Michal a Lukáš ho odlákali, já k němu přilít a hodil mu kopí do toho slabýho místa na zádech. Asi jsem měl kliku, co s tím?”

„Jen bych chtěl vědět, jak jsi přišel k tý obrovský ráně na břiše, kterou ti Pepa vyléčil.“

„No… Ech… Trochu jsem ho podcenil, ze začátku jsme na něj byli jen já a Lukáš.“

„No jasně, ale proč sis teda nedával bacha, když jsi věděl, jakej golem je?“

„…“

„Hele, vím, že si pořád rád ze všeho děláš srandu a tak, ale jestli je něco, co bych měl vědět, tak mi to řekni. Teror může zaútočit každou chvíli a tady nejsme ve škole. Už je nemáme čím překvapit,“ zakroutil jsem hlavou.

„Nevím… Štve mě to.“

„Co?“

„Všechno, co se děje… Zabíjení, elementy, zmizelý lidi… Takhle jsem si to nepředstavoval.“

„No to ani já ne…”

„Že zmizej všichni, co jsem měl rád, že se podělá všechno, co může… Že půjdem do boje na život a na smrt,“ řekl otráveně Tomáš.

„Takhle to ale mělo bejt,” prohlásil jsem klidně. „Proto jsem si tě vybral do Společenstva, protože jsem ti věřil, že bys to zvlád’.“

„To byla asi blbost, já na tohle nejsem. Nevím, jestli jsem přecitlivělej na boje, nebo–“

„Já jsem přecitlivělej na tyhle kecy!” řekl jsem naštvaně. „Dej se dohromady, ještě toho musíme hodně udělat, a tebe budu potřebovat v boji s golemem!“ plácl jsem Tomáše po rameni.

„Nevím, jestli to zase půjde… Mr. Kdosi nám říkal, že jsme je hlavně překvapili tím, že jsme měli element.“

„Já si na nic takovýho nepamatuju a i kdyby, měli k dispozici celou svojí moc. Pochybuju, že by nás šetřili, jestli jsou takhle silní normálně, tak jim zase dáme.“

Radši jsem se ani nezmínil o tom, jakou jsme dostali nakládačku od Martina před Markétiným domem.

„Hele, já vím, že je to blbej důvod, ale nejseš takhle smutnej spíš proto, že ti kdysi rodiče zakázali se se mnou kámošit?“

„Ježiši, to snad néé,“ zasmál se Tomáš

„Je, nebo ne?“ trval jsem si na svém.

Tomáš se zase zatvářil vážně, což jsem u něj viděl málokdy.

„Hej… Ani nevim. Je fakt, že jsme byli nejlepší kámoši a tak, ale když mi to řekli, oba jsme věděli, že je to kvůli tobě a já jsem tě v tom přece podporoval,” zamračil se. „Všechny ty věci, ve kterejch ‚sme byli potom… Věděl jsem, že v nich mám mít od tebe odstup. Teď se stalo tohle, a já nevim, jak dál.“

„Proč ses vlastně přidal ke Společenstvu?“ zeptal jsem se.

„Hej!“ zaslechl jsem někde za sebou.

Otočili jsme se k východu, odkud se ozval zvuk. Stáli tam už připraveni Jakub, Michal a Markéta s několika taškami.

„’dete?“ pobídl nás Michal.

Otočil jsem se na Tomáše, který už zase měl v obličeji svůj tradiční výraz. „Kašlem na vás!“ zazubil se.

Dostali jsme se z supermarketu a vydali se k Alešovi.

„Hele, a jakto, že vy nic nemáte?“ zeptal se Jakub.

Tomáš dal oči v sloup. „My vám radši pomůžem,“ řekl jsem vesele.

Jakub pokrčil rameny a Michal se na mě spiklenecky podíval. Markéta jako by při pohledu na Tomáše nad něčím přemýšlela.

„Jdeme,“ vzal jsem tašky a odešel z obchodního domu. Následoval mě zbytek skupinky.

Došli jsme až k jižnímu východu, když se nad námi ozval podivný šramot. Podíval jsem se nahoru – ze střechy obchodního komplexu seskakoval Terorův golem přímo před jeden z východů!

Golem s ohromným úderem dopadl na zem. Ve své pařátě držel nějakou podivnou zbraň podobnou halapartně.

„Zpátky!“ vykřikl jsem.

Rozeběhli jsme se ke druhému východu na severní straně, ale u toho už se vynořily dvě Terorovy elementalistky: Kristýna a Tereza.

Byli jsme v pasti a jediná možnost útěku byla dát se zpátky do prodejny. Musíme se jim postavit.

„Jakube, Tomáši, zaútočte na golema,” velel jsem, „Já a Michal–“

„Markéto, takže s Kamilem, jo?“ řekla Kristýna.

„A co jako?“ na to Markéta.

Kristýna se zasmála, když jsem za sebou uslyšel hlasitý náraz.

Okamžitě jsem se otočil. Ten zvuk vydala golemova zbraň, kterou minul Tomáše. Tomáš nevypadal, že je na tom nejlíp; vytasil jsem meč a rozeběhl se na golema ve snaze se mu nějak dostat do zad. Golem hrábnul svojí dlouhou rukou tím směrem, kudy jsem běžel a odhodil mě do protější výlohy.

Narazil jsem do skla. Dopad mě sice omráčil, ale jinak jsem si vůbec neublížil. Postavil jsem se na nohy a rozhlédl se, kdo byl nejblíž. Našel jsem Michala, zápolícího s Terezou, která mu se svou ohnivou magií dávala co proto.

Michal se snažil mít okolo hole vztyčenou zvláštní fialovou bariéru, aby se alespoň mohl nějak bránit. Vtom jsem si uvědomil, že Michalova nevýhoda je vlastně moje výhoda.

Natáhl jsem ruce směrem k Tereze a soustředil se na modrobílý paprsek z ledu… Podařilo se mi po ní cosi vystřelit, paprsek ji zasáhl a zmrazil během několika vteřin.

„Díky,” zamumlal Michal zmateně, „ale…” Nevěděl, co má udělat.

„Tak do ní, ne?! Za chvíli bude zase v pořádku, kvůli svýmu elementu!“

„No, já nevím, jestli…“

Led na Tereze praskl. Michal si sotva uvědomil situaci, když na něj Tereza vyčarovala obrovskou ohnivou kouli.

„NE!“ zakřičel Michal v poslední chvíli, ale to už ho ohnivá koule vyhodila do povětří. Přenesl se vzduchem a proletěl výlohou jednoho z obchodů.

Rozběhl jsem se na Terezu, když si mě konečně všimla…

Bodl jsem po ní mečem, nicméně ona se s lehkostí předklonila na stranu a meč prolétl vzduchem.

Už by mě ze strany nabrala na své zápěstní bodce, ale zbraní jsem si brzy všiml a rychle ustoupil. Snažil jsem vybavit si nějaký projektil a v ruce se mi zhmotnila ledová koule, kterou jsem vzápětí po Tereze vymrštil.

Tereza ale provedla kotoul do strany a ledová střepina se rozbila o zeď. I ona náhle vyčarovala jakousi ohnivou dýku, ale to už jsem měl v hlavě i v ruce široký štít z ledu, o který se červený nůž rozbil.

No, začíná mi to jít, musím se pochválit.

Za zády jsem si připravil chuchvalec ledu a rozběhl se s mečem na Terezu. Napřímila sice svoje zápěstní bodce do bojové pozice, ale to, co jsem chtěl udělat, nečekala.

Zatímco jsem se přibližoval, hodil jsem ledovou hroudu do strany. Tereza nevěnovala projektilu žádnou váhu, myslela si, že jsem se jenom netrefil. Bohužel pro ni se hrouda odrazila od skla výlohy místního obchodu a když to Tereza zmerčila, bylo už pozdě. Na poslední chvíli sice změť rozbila svou zbraní, nicméně to už se jí můj meč zasekl do boku.

Dívka zavrávorala a spadla na zeď, od které se odrazila na zem.

Usmál jsem se, nadhodil si meč…

A pak jsem si uvědomil, co to vlastně dělám. Zabíjím starou spolužačku, která vlastně za nic nemohla, jenom se dostala v nesprávný čas na nesprávné místo. Jenom zapomněla na to, jaká ve skutečnosti je. Jenom je posedlá nějakým duchem, který si říká Hyperion.

Ona tady nemá co dělat. Jsem si jistý, že ONA ne.

„’di! Najdi si jinýho vraha!“ vykřikl jsem.

Ještě než jsem to dořekl, tak Tereza něco naznačila rukama. Potom už tam nebyla, přemístila se pryč.

No… Byl jsem rád, že jsem to neudělal. Snad se najde cesta, jak jí pomoct na správnou stranu, jako to Pepa udělal s Markétou. Jak se Markétě vlastně daří? A co Michal?

Jeho jsem viděl v jednom z obchodů okolo. Ležel na zemi a díval se s nerozhodným výrazem na bitvu, zatímco se jeho tělo fialově blýskalo.

Prohlédl jsem si golema ve snaze zjistit, kudy bych na něj mohl co nejefektivněji zaútočit a náhle jsem v jeho druhé ruce zahlédl Markétiny křídla!

Když jsem to viděl, vyděsil jsem se. Co se stalo s Markétou?! Co jí to ta potvora udělala?!

Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli jít za Markétou, nebo pomoct Jakubovi s Tomášem. Pak jsem si ale uvědomil, že kdybych teď přestal bojovat, Markéta a Michal by nemuseli být jediní, kdo to odskákali.

Sevřel jsem meč a vrhl se na golema.

Jakub se spíš jen vyhýbal golemovým tvrdým útokům, zatímco Tomáš měl za úkol zasáhnout golemovo slabé místo.

Hned jak mě golem “viděl”, tak se po mně rozmáchl svojí halapartnou. Jakub mu sotva uhnul, ale já jsem nestačil nadskočit jeho zbrani. Tyč mě zasáhla do prsou, zavrávoral jsem a zapotácel se vzad. Narazil jsem do stěny obchodu a sesul se na zem.

Bylo to, jako kdyby do mě narazilo beranidlo, nebo kdybych dostal elektrický šok. Krčil jsem se na zemi a snažil se popadnout vyražený dech.

Uviděl jsem, jak golem udeřil pěstí Tomáše; ten nezvládl let a přepadl za římsu ochozu v druhém patře.

Jakub se zvedl ze země, golem se otočil a máchnul po něm halapartnou. Elementalista sice uskočil stranou, ale na zemi ležel nepřipravený na další golemovy útoky.

A to už na něj znovu zaútočil. Jakub před sebe natáhl ruce a s zoufalým výrazem sledoval, jak do neviditelné bariéry narazila čepel zbraně. Z Kubových dlaní začaly sršet blesky, a podle jeho výrazu ani on sám nevěděl, jak dlouho to vydrží. Já jsem ale s vyraženým dechem mohl jenom sedět a sledovat, jak se brání.

Když jsem to viděl, napadlo mě: Prohráváme?

Měl Tomáš pravdu s tím, že Teror byl u školy jenom nepřipravený?

Uvidím teď zánik několika členů Společenstva, včetně jejich vůdce, mě? Nechám porazit svoje “želízka v ohni”?

Ti, co přežijí… Marek, Aleš a bratři Maršíčkové, budou moci být Společenstvo? Vždyť jsou jen čtyři. Časem se třeba i spojí s Lukášem, nebo ho najdou mrtvého, stát se může cokoli.

Aniž bych si toho všimnul, Tomáš zarazil své kopí do díry na golemových zádech.

Okolím se ozval strašlivý ryk, podobný tomu, který golem vydal u školy. Dnes jsem v něm ale slyšel bolest a utrpení, až jsem si musel zakrýt uši.

I sám Tomáš byl zhrozen tím vřískotem – odrazil se kopancem z golemových zad a s trpitelským výrazem spadl k zemi.

Golem se obrátil na jih a dal se na zběsilý úprk. Skoro přitom zašlápl Tomáše, když se zvedal ze země.

A jako by to přišlo po vzduchu, zaslechl jsem: „Nikdo ve Společenstvu není přebytečný. Každý je pro své schopnosti unikátní.”