• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 9 a 10

autor: MCKejml

IX

Nešel jsem tam proto, že by tam byl Teror, ale protože tam byla Markéta. Teď by si měla rozmyslet, když jí Pepa odebral Hyperionovu „vůli“, na jaké straně stojí, protože samotnou ji dostane. Se mnou by ale měla o dost větší šanci.

Nevím, co si za mnou kluci povídali. Nic jsem neslyšel a ani jsem nechtěl. Všichni se museli dívat na mě, nebo na jejich nového vůdce, Lukáše.

Bože, co jsem to udělal? Proč jsem ho jen s Martinem vzal do týmu? Neměl jsem lepší nápad a doufal, že se ti dva magoři polepší?!

Nevím, co s Lukášem bude, jen si přeju, abych nikdy nebojoval proti Společenstvu. Kdyby totiž Lukáš vedl nové Společenstvo, nemohl bych bít své nejlepší kamarády – Aleše, Kubu, Tomáše, oba bratry a Michala.

Netuším, co se teď bude dít, ale jestli něco vím, pak je to to, že se konfliktu našich stran musím vyhnout. Už Martin za to zaplatil dost, tehdy nás bylo ještě devět, jako v knížce od Tolkiena.

Neměl bych Lukášovi závidět, že je vede, když s ním jdou svobodně…

Teď je nás jen osm. Nás? Jich. A jich je sedm. Pokud mě mí přátelé zklamali, tak se na to můžu vykašlat i já. Nemělo by pro mě smysl jít dál bez nich, to prostě ne.

Navíc, proti silám Terora a Hyperionu sám neuspěju. Je pravda, že jsme je porazili, ale jejich elementalisti nevěděli, že už máme element. Nemohli se připravit.

Já bych proti armádě sedmi lidí a jednoho obra neuspěl, i kdybych se stavěl na hlavu.

Zrovna jsem zatáčel za roh školy k mostu na Velkou ohradu. Ještě krok a zmizím z dohledu mých bývalých spolubojovníků.

„Hej! Čekej!“

Ohlédl jsem se a uviděl Michala, jak za mnou běží. „Možná se ti po cestě hodí schopný druid,“ zvolal na mě. Když jsem se na něj podíval, okamžitě se mu změnil výraz ve tváři, protože zase řekl něco tak, jak asi ani nechtěl.

„Michale?“ řekl překvapeně Lukáš.

Michal ale zakroutil hlavou. „Ne.“

Michal byl jediný ze Společenstva, kdo se znal s Lukášem, jediný jeho spolužák, co zbyl. Teď už měl s sebou Lukáš jen lidi, kteří se přátelili se mnou.

„Jasně, že jo,“ zasmál jsem se a přijmul parťáka zpátky.

Podíval jsem se na hlouček, ze kterého pomalým krokem vyšel Aleš.

Přišel ke mně, otočil se na Lukáše, ukázal na něj a řekl: „…Jeho neznám, za nim nejdu.“

„Juchéj, tím pádem jde Aleš s náma!“ zaradoval se Michal.

V Lukášově obličeji bylo vidět, jak rudne, ale pořád si udržoval svůj arogantní pohled.

Byl jsem rád, že se přidal i Aleš. Ani Michal neskrýval svoji radost z návratu jeho nového kamaráda.

„To byla jen sranda, eh?” řekl uvědoměle Jirka. „Bez nás se NIKAM nejde.“

„A kam jde můj bratr, tam jdu i já,“ dodal Pepa.

Jirka se otočil k Pepovi a kývl na něj hlavou. Oba dva se vydali k mojí skupině.

„Tady se to rozpadá, jdu radši k vám,“ řekl Jakub otráveně a přešel do naší party.

Tomáš se otočil na absolutně rozhozeného Lukáše „Sorry, ale já jsem pokaždý se silákama,“ řekl a přeletěl k nám.

Lukáš bez nikoho na své straně jenom smutně koukal do země a přemýšlel, co bude dál.

Je fakt, že kdybych ho odkopl, byl bych tvrdý. Kdybych ho nechal zabít, byl bych kus debila.

„Tos dopad,” řekl jsem. „Jdeš k nám?“

„Lukáši, pojď, jednou už jsme Společenstvo!“ dodal Michal.

„Ne,“ odpověděl Lukáš a neskutečnou rychlostí se rozběhl pryč. Směřoval k průchodu, ze kterého přišel Pepa.

„Hodně šťestí, Lukáši,“ poslal jsem po větru přání.

Okolo nás se rozpoutalo podezřelé ticho. Ve škole už nebyl živáček, ale nikoho jsme nespatřili ani v prostoru kolem. Bylo to podivné, ještě před chvílí tady přece evakuovali školu. Tohle tak nesmírně hlasité ticho se táhlo přes minutu, kdy jsem se ještě díval do průchodu, ve kterém zmizel Lukáš.

Co ho čeká? Co chce udělat? To nevím…

„Tak kam teď, šéfe?“ nadhodil Jirka.

„Jdem dom,“ odpověděl Tomáš.

„Jakl!“ rozzlobil se Jirka a z legrace ho strčil pryč.

„Takže… Asi bych měl říct, že vám všem vám děkuju, že jste zůstali se mnou. Vážím si toho. Teď, protože nevíme, kam jít, navrhuju jít na velkou ohradu pro Markétu –“

„Haha, to mě mohlo napadnout,“ ozval se Michal.

„Hej. Protože Jirka s Pepou jí sebrali Hyperionovu nad… Nadvládu asi ne, ale víte, jak to myslím, tak by mohla jít s náma, a každej člen se hodí, ne?“

„To jo, hlavně tobě, co?“ žertoval Tomáš.

„Lidi, nechte mě,” řekl jsem rezignovaně. „Jestli nemáte někdo lepší nápad, tak jdem. Transformujem’ se zpátky?“

„Proč vlastně? Nikde nikdo,“ řekl Jakub, kterému se jeho nová podoba nejspíš zalíbila.

„Tak co třeba se proměnit, až kdyby někdo šel?“ řekl Pepa.

„Jo, dobrej nápad,” odpověděl jsem. „Tak hlavně už pojďte.“

Tak jsme se vydali na Velkou Ohradu.

Bylo mi skvěle při pomyšlení, že za mnou skutečně Společenstvo stojí. Užíval jsem si to.

Budu s těmi, kterým můžu věřit, kteří pochopí moje plány, kteří si zvolili cestu se mnou a ne s Lukášem nebo s Terorem. Budu se Společenstvem Elementálů.

Po prvním vítězství vládla v partě dobrá nálada. Rány se s použitím Pepových léčivých sil zhojily rychle, nikdo nepřišel k žádné větší úhoně.

I když, proč by měl? Mám s sebou přece schopné elementalisty.

Jak jsme tak šli, pořád jsem přemýšlel nad jednou věcí: co se to stalo u školy, když jsem bojoval s Terorem?

Přerušil jsem hovor zbytku skupiny svou otázkou: „Hej lidi, stalo se vám teďka, že vás někdo porážel a chtěli jste jako by sebrat element do jedinýho silnýho kouzla nebo úderu a pak řekli, co chcete vyvolat? Fakt nevim, jak to popsat,“ pokrčil jsem rameny.

„To první jo, poráželi nás, ale to druhý vůbec nevim,” usmál se Tomáš. „Myslíš ten démonův to tamto?“

„Jo, přesně to,“ přikývl jsem.

„To jsem viděl, když jsem zasáh‘ toho golema do zad ze vzduchu,” řekl Tomáš. „Fajn kouzlo, ale co jsem viděl a slyšel, nikomu se nic takovýho nepodařilo.“

„Možná, že by nám s tím mohl poradit Mr. Kdosi,“ dodal Pepa.

„To je fakt, ať už to je cokoli, může se nám to hodit, Terora to docela zřídilo,” řekl jsem. „Tys to taky viděl?“ zeptal jsem se Jirky.

„No, spíš slyšel, ale podle toho, co řikáte, to bude asi pecka.“

„Musí to bejt žůžový,“ dodal Tomáš.

„Tomáši, dost už,“ řekl otráveně Michal.

„Jak se s Mr. Kdosi vlastně můžeme spojit?“ zeptal se Pepa.

„No, prej je hodně důležitý na něj myslet,” poradil Jakub „Podle mě nás už ale musel vidět. Řek‘ bych, že nás brzo zkontaktuje sám.“

„To by bylo fajn,” přikývl jsem. „Co ty, Aleši, proč seš pořád ticho?“

„…Co bych měl řikat?“ zamumlal Aleš.

„No tak, Masna, zapoj se do diskuze!“ pobídl ho Tomáš.

„Jo!“ dodal Michal

Aleš se zastavil a podíval se na Michala. Ten šel radši dál se změklým výrazem.

„No, to je jedno… Aleši, Michale, říkám to správně? Pojďte,“ řekl Jakub.

„Fajn, ale takhle ho neznám,“ zakroutil hlavou Michal.

Má pravdu. Takhle se Aleš nikdy nechoval, vždycky zhumornil každou situaci do neskutečných výšin a ne že říkal v průměru čtyři slova za hodinu.

Není tu sice nic k smíchu, ale Aleš si dokázal udělat legraci ze všeho a bylo mu jedno, jestli vede boj na život a na smrt nebo hraje piškvorky. Teď je jiný, jako by se mu něco stalo.

Co to ale bylo, nevím. Pořád ale bojuje a na správné straně, časem snad přijdu na to, co se s ním děje. O členy svého týmu se postarám, musím. Nebo bych aspoň měl.

Už jsme byli u mostu na Velkou ohradu. V dálce jsem zahlédl panelové domy, ve kterých bydlela Markéta.

„Kubo, jak jsi vlastně porazil Kristýnu?“ zeptal jsem se.

„Normálně, vypustil jsem po ní nějaký ty svoje blesky, ale zbraním se docela vyhejbá. Na to bacha, ani jednou jsem ji netrefil. Na druhou stranu, nemá asi žádnej element,“ odpověděl.

„Podle mě má spíš něco, jako Martin,“ doplnil ho Michal.

„No a jak se vám povedlo porazit toho golema?” ptal jsem se dál. „Jsem si prve myslel, že bude neporazitelnej.“

„Bylo to těsný, ale zdrhal rychle, když jsem mu hodil kopí do zad,” usmál se Tomáš. „A tady Michal skoro dostal, co?“

„…No nevím, to tobě zasáhl břicho,“ na to Michal.

„Ještě že už bylo po Firenovi a Magmatickým, protože ho bratr rychle vyléčil,“ dodal Jirka. Pepa souhlasně přikývl.

„To jo, ale bylo to těsně,” dodal Tomáš. „Fakt už jsem myslel, že je po mně.“

„Hlavně, že to nějak dopadlo,“ řekl jsem spokojeně.

„Ještě mě tak napadlo, co nejdřív zkontaktovat Mr. Kdosi, když už ‘dem k tý tvojí Markétě?” zeptal se Jakub „Přece jenom tam může bejt ňáký překvapení.“

Vůbec se mi nezdálo to „tvojí“, ale byl by dobrý nápad zkontaktovat ho, dokud to jde.

„To je pravda,” přikývl jsem. „Tak bacha; všichni se teď soustřeďte na Mr. Kdosi.“

Upřeně jsem se začal na Mr. Kdosi soustředit, na nějaké rady od něj a na bílý svět.

Vtom jsem cítil, že už nestojím na zemi. Otevřel jsem oči a skutečně jsem se vznášel do oblak.

„JUCHŮŮŮ!“ radoval se Tomáš.

„Vida, jak to funguje,“ dodal Jirka.

„Ježiši, znova ne, mám závratě,“ svraštil čelo Jakub.

A to už jsme se nacházeli v bílém světě. Nepochopil jsem sice, jak jsme se tam dostali, ale hlavně, že už jsme tu.

„Společenstvo! Díkybohu!“ řekl známý hlas Mr. Kdosi.

„To se asi raduje, že jsme přežili první bitvu?“ tipoval Kuba.

„Ne!“ hlučně odpověděl Mr. Kdosi, až jsem se ho lekl. „Podívejte!“

V bílém světě se najednou objevila placatá díra, ve které bylo vidět, no… Neviděné.

Zahlédl jsem tam Václavské náměstí, které bylo úplně vylidněné. Anděl, nejfrekventovanější zastávka tramvají s přilehlým obchodní domem, prázdné.

V celé Praze nebyl ani živáček.

„Co to ksakru je,“ slyšel jsem Jirku.

„Společenstvo, stalo se to nejhorší!” řekl Mr. Kdosi. „Teror vypustil moc Hyperionu naplno!“

„Jste si jistý s tím, co nám promítáte?” řekl Pepa. „Ještě teď okolo chodili lidé.“

„Právě proto jsem si vás sem zavolal. Chvíli před tím, než jste se obrátili na mě, Teror začal s tím, co vidíte.“

„No to je mi ale náhodička!“ řekl Tomáš, kroutící obličej do drzého šklebu, který se sem ale vůbec nehodil.

„Náhoda to je, ale v pravý čas jsem si vás sem zavolal, díkybohu,“ řekl Mr. Kdosi už klidněji.

„Co se vlastně v Praze stalo?“ zeptal se Pepa.

„Situace je podivná. Zdá se, že Teror pomocí Hyperionu vysál jsoucno všech obyvatel…“

Jak to Mr. Kdosi dořekl, Společenstvo překvapeně zašumělo. V ten moment mě přepadl strach o mé rodiče, o nás, o Markétu.

„Byli pohlceni Hyperionem, který teď ovládá Teror. Vím, na co myslíte, obyvatele lze vrátit zpět. Pokud by měl s jeho mocí Teror jiné úmysly, o čemž teď, když ho naplno využívá, pochybuji, tak by se to kouzlo zlomit dalo. Pak je tu možnost, kdyby byl Teror zabit – s mou pomocí by bylo možné všechno vrátit zpět.“

„Nevíte, proč nás to taky nesežralo?” zeptal se Tomáš. „Proto jsme asi tady, co?“

„Elementalisté nejsou tímto stavem postiženi.“

„Takže máme šanci bojovat s Terorem,“ řekl jsem.

„Ano, to je pravda.“

„No a co je smyslem Terorova snažení?“ ptal se znovu Pepa.

„To já bohužel nevím. Mohu vás ale ujistit, že se o své blízké bát nemusíte – pokud uspějete, vše bude tak, jak bylo.“

Jemu se to říká, ale já vím, že ne… Už nikdy, a nic.

Ticho náhle protrhl Michal. „Mistře… Co se stalo s Lukášem?“

„Ano, Lukáš… Jeho budoucnost je nejistá,“ pronesl zadumaně Mr. Kdosi.

Všichni pozorně poslouchali, nikdo nevydal ani hlásku.

„Nese těžké břemeno, které nebude ani pro něj, ani pro ostatní lehké,“ řekl Mr. Kdosi. Tohle už bylo skutečně zajímavé. „Nebudu o tom dále mluvit. Neznám Lukáše, takže nevím, co udělá, nicméně už nemůže být nebezpečný.“

„Tak to je moc,“ řekl Jirka cynicky.

„Jaké další kroky nám radíte dál?“ zajímal se jeho bratr.

„Nejprve, Kamile, dokonej cestu tam, kam ses chystal. Je to velmi podstatné.“

„Co by na tom mohlo bejt tak důležitýho?“ zeptal jsem se.

„Ale jen se nedělej, hehehe,“ smál se Tomáš.

„Ne, ale vážně by mě to zajímalo,“ podivil jsem se.

„To uvidíš, Kamile, sám,“ odpověděl mi Mr. Kdosi.

Proč by to mělo být tak důležité? Nic mě nenapadá.

„Nějaké další otázky?“

„Jasně, co říkáte na náš výkon?“ zeptal se zvesela Michal.

„Ano, gratuluji vám k vašemu prvnímu úspěchu! Překvapil mě především výkon tebe, Michale, ještě s Jakubem a Tomášem, když jste donutili Terorova golema k ústupu. Odvedli jste dobrou práci, jak se zdá, Tomášův větrný element je proti golemově těžkopádnosti nezanedbatelný.“

Kluci se na sebe podívali s určitým zadostiučiněním a Mr. Kdosi mluvil dál:

„A také, Společenstvo, týká se to i toho, že sám Teror byl zahnán na útěk.“

Vzpomněl jsem si, jak jsem vykonal ten zvláštní útok, “Démonův řez”. Ta slova jako bych sám od sebe ani neřekl.

„Kamile, řekni nám všem, jak jsi porazil Terora,“ vyzval mě Mr. Kdosi.

„To není nutný, já už to všechno líčil předtím–“

„No jen nám to všechno pěkně zopakuj,“ řekl podlézavě Tomáš.

No co. Otočil jsem se ke Společenstvu a všechno jim popsal. Připadal jsem si přitom sice trochu hloupě, ale s tím, co se stalo, by nebylo na místě to jen tak přejít. Parta pozorně poslouchala a ani Mr. Kdosi nevydal ani hlásku.

„Tomuto jevu se říká Limit elementu,” řekl Mr. Kdosi. „Dostanete se přes něj tehdy, když jste poráženi, když stojíte téměř na pokraji smrti. Na pomoc vám tehdy přijde sám element, který vlastníte. Limit se u každého liší, záleží také především na tom, jako co si element představujete.

Zároveň z vás ale Limit vytáhne to nejlepší i nejhorší. Kamil, pro zajímavost, chtěl pomstít to, co mu bylo drahé – bezhlavě se vrhl po Terorovi, aby dal najevo svoji čirou nenávist k tomu, co kvůli němu teď podstupuje. Nemám ti to, Kamile, za zlé – vždyť jsi takový. Věz však, že jsi byl v tu chvíli naprosto nekrytý.“

Teď jsem se za sebe trochu styděl, ale jo, bylo to tak. To, na co jsem myslel, než jsem zaútočil, bylo pomstit Markétu, Exil, všechno, na čem mi záleželo a co se zkazilo.

Na druhou stranu, pokud je Limit vážně takový, nejspíš se ještě hodně dozvím o svých parťácích, když se k němu teda kluci dostanou.

„Když překročíte Limit, nemůžete vědět, co se stane. Vyjde ven vaše nejhlubší myšlenka, v tu chvíli spojena s čirou mocí elementu.“

„Jsou i nějaké společné limity?” zeptal se Pepa. „To kdyby nějaké použili třeba Firen a Magmaros.“

„Nebo bratr se mnou,“ zazubil se Jirka.

„Přesně tak,” přikývl Pepa.

„Limity společné mohou mít dvojnásobnou sílu, nepředvídatelnost, a ničivější účinek.

Na druhou stranu, mohou je provádět jen elementalisté, jejichž elementy jsou natolik propojené, že se dají použít ke společnému kouzlu. Pokud Limit použijí dva elementalisté najednou, bez jakýchkoliv společných aspektů jejich elementů, může to mít neočekávané následky.“

„Nechápu,“ řekl vyjeveně Jakub.

„A to je co říct, co, Podles,“ řekl Jirka.

„Já zas nechápu, co je asp–“ zaslechl jsem Tomáše.

„Prvek,” okřikl ho otráveně Jirka.

„V případě těchto Limitů záleží na kondici obou elementalistů. Jeho uskutečnění, samo o sobě, je velká náhoda,“ vysvětlil Mr. Kdosi.

Nikdo to celé moc nechápal, vždyť nikdo kromě mě tenhle “Limit“ nedostal. Každopádně to byl zážitek, na který jen tak nezapomenu. Vtom se mi hlavou prohnala podivná myšlenka.

„Proč elementalisté nebyli pohlceni mocí Hyperionu?“ zeptal jsem se.

„To je fakt, no, proč ne?“ dodal Jakub.

„… Každý elementalista má v sobě dva speciální chromozomy,” zamumlal Mr. Kdosi. „Ale o tom později. Teď musíte dokonat svoji povinnost.“

„Ne, moment, to chcem vědět–“ řekl Jirka.

„Hodně štěstí, Společenstvo,” rozloučil se Mr. Kdosi. „Na brzkou shledanou.“

Co to je za chromozomy? Co pro člověka znamenají a proč nám to Mr. Kdosi nechce říct?

X

Společenstvo se objevilo na stejném místě, jako předtím, před mostem na Velkou ohradu.

„Tak jdem,” pobídl jsem partu. „Sorry za vaše rodiče a známý, ale tohle jsem fakt nečekal.”

„Hej, počkej,” řekl Jakub. „Neměli bysme nejdřív zjistit něco o těch chromozomech, co maj elementalisti?“

„Mr. Kdosi nám o tom stejně nic neřekne, třeba to ani není tak důležitý. Teď musíme vyřešit něco jiného,“ mrkl na mě Michal, otírající si ruce jako nějaký obchodník.

Vydali jsme se k Markétinému bydlišti na východní straně Velké Ohrady. Zatímco kluci vedli vzadu diskuzi o všem možném, já jsem nemohl uvěřit tomu, co vidím okolo.

Takhle liduprázdnou Prahu jsem ještě neviděl. Nikde nikdo nebyl, prázdnota sídliště nás pohltila. Občas zafoukal vítr, sem tam se mihlo ějanké zvíře nebo přeletěl pták.

Tajemný pouliční hřbitov zatím nedokázal vysvětlit svůj smysl. Čekal jsem jenom na chvíli, kdy na nás vybafnou Terorovi elementalisti.

Teď jsme stáli před Markétiným domem a nevěděli, co dál. Byl to zvláštní pocit.

Zazvonili jsme, ale nikdo neodpovídal.

„Tak jo, jak to uděláme?“ zeptal jsem se.

„Napadlo mě, že by někdo mohl jít nahoru a zbytek by počkal tady,“ řekl Pepa.

„Jo, tak by to šlo,” přikývl jsem. „Kdo půjde kam?“

„My pudem nahoru, že jo,“ chytil Jirka bratra kolem ramen a zatřásl s ním.

„Tak jo, Kubo, běž ještě s nima,” ukázal jsem na Jakuba. „Tomáši, zkus se tam dostat balkónem.“

„Ale já jaksi nevím, kterej to je,“ vycenil zuby Tomáš.

„Tak to já taky ne,” povzdychl jsem si. „I když moment, myslím, že to je pátý patro – podle schránek to tak je.“

Tomáš bez většího čekání vyletěl vzhůru.

Náhle mě přerušil třeskot skla, až jsem se lekl, že se odněkud začínají rojit Terorovci. No, mohl jsem si oddychnout, protože to jenom Pepa rozbil holí dveře domu. Jirka se soucitným výrazem mlčky pokrčil rameny.

Skupina se nahrnula dovnitř a mně nezbylo nic jiného, než čekat.

Zbyl tu se mnou Aleš a Michal – protikladná dvojka.

Michal toho chudáka zase popichoval a Aleš ho odrážel otrávenými pohledy nebo nějakými gesty. Znali se už od šestý třídy, akorát že Aleš chodil vedle.

Vtom jakýsi fialový paprsek odhodil Aleše na stěnu u schodů. Ohnivý elementalista se skácel k zemi jako domeček z karet.

„Pergl!“ vykřikl Michal.

Několik metrů od nás skutečně stál Martin. Držel těžkou zbraň, která vypadala jako nějaké dělo. Nic podobného jsem v životě neviděl, musel to být další výtvor Hyperionu. Soudě podle fialových částic, které do toho plynuly, se to nabíjelo.

Z Martina sálal nepříjemný pocit odpadlíka. Ať tak nebo tak, tuhle cestu si nevybral.

Okamžitě jsem uskočil k parkovišti, když fialový paprsek rozstřelil druhou zeď, obepínající schody.

Michal se pokoušel o nějaké obranné kouzlo a Martin znovu nabíjel.

Okamžitě jsem se k němu rozběhl, abych ho nějakým způsobem zbavil té obří střelné zbraně, ale když už jsem byl asi tak dva metry od něj, už ji měl nabitou.

Reflexivně jsem skočil stranou do parkoviště… Ale Martin ještě nestřílel.

Naopak se zašklebil, zamířil a až teď po mně vypálil. Přede mnou se objevila nafialovělá bariéra, nejspíš od Michala, která paprsku odklonila dráhu natolik, že zasáhl nějaký přízemní byt a nechal ve zdi díru.

Martin odhodil své dlouho se nabíjející dělo a vytáhl dvě pistole. Spolu s Michalem jsme byli připraveni na bitvu.

Martin začal střílet po Michalovi, ale ten točením hole tvořil jakousi podivnou neprostupnou zeď, od které se odrážely náboje. Viděl jsem v jeho tváři, že se ze všech sil soustředí, byla jen otázka času, kdy z toho něco Michala vytrhne. Zvedl jsem se na nohy, sebral blízko ležící meč a rozeběhl se na Martina, když mě náhle odstrčila známá osoba.

„GROARRR!” zaslechl jsem řev. Jako když vyrazí ohnivé beranidlo, tak se na Martina vyřítil Aleš s ohněm opisujícím jeho postavu.

Martin v posledním okamžiku vyskočil do vzduchu, zatímco Aleš minul a zabořil kosu až po držák do horkem rozlamujícího se chodníku. Náš protivník přistál na autě, jednou pistolí střílející po Alešovi, druhou po mně, když viděl, že jsem zase na nohou.

Martin možná odrazil Aleše a mě si držel pod palbou, ale jak to tak vypadá, sám ještě na někoho zapomněl.

Michalovi, který stál pod Martinem, se z ruky vynořil ten kořenový bodec, který použil na záchodech a ve třídě. Martin to ale musel nějak vypozorovat, netuším jak.

Bleskovou rychlostí se od bodce odrazil a na nekrytého Michala vystřelil několik kulek.

Chudák Michal to dostal do prsou a padl k zemi. Sakra.

Alešovo brnění sice vydrželo nápor Martinových kulek, ale bez kosy toho ohnivý elementalista moc nedovedl.

Aleš nechal kosu kosou a vyběhl na auto, kde stál Martin. Náš protivník se ale přehoupl na druhé vozidlo, vyndal svůj starý samopal a začal z něj na Aleše střílet.

Nevím, jestli jsem viděl dobře, ale zasáhl Aleše modrými kulkami. Alešovi zešedivěly části brnění a utekl zpět ke schodům. Vychladnutí pro něj nejspíš neznamenalo nic dobrého.

Okamžitě jsem se tedy jal akce a bodl Martina do nohy – shodou okolností jsem stál pod ním, vedle auta, na které přeskočil.

Martin zavrávoral a kopnul mě do obličeje svojí těžkou botou. Zapotácel jsem se a snažil se přijít na nějaké obranné kouzlo, ale nemohl jsem se vzpamatovat.

Štít byl v tahu, měl jsem jen meč. Co teď?

„Kamile Beere… Vypadá to, že máš problémy.“

Ten hlas znám.

Od rohu blízké budovy se vyřítil Marek, spolužák ze třídy. Vytáhl dvě katany – samurajské meče – a okamžitě skočil po našem protivníkovi. V momentu ho srazil z auta a zapletl se s ním na zemi.

Marek se rozmáchl, aby mu dal ránu z milosti, ale Martin jen zlostně zakřičel a zmizel pryč.