• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 7 a 8

autor: MCKejml

VII

Martinovo tělo se začalo hýbat. Nejdřív ho podivná síla postavila do polohy, jako by stál, a potom se vznesl nad zem.
„Ustupte, rychle!“ křikl jsem.
Kluci jen s námahou odmanévrovali zpátky ke Společenstvu. Je možné, že se stal zázrak?
Náhle Martinovo tělo vystřelilo podivný, černý prstenec, který nás všechny od něj jakousi zvláštní silou odmrštil. Martin otevřel oči a pohlédl na nás. Otevřel pusu a usmíval se, jako by měl z něčeho radost. Vtom vytáhl dvě pistole, které nevím, kde sebral, a seskočil zpátky na zem.
V ten moment mi bylo všechno jasné. „Honem!” zvolal Pepa. „Zpátky do skupiny!“
Společenstvo sledovalo Martina, jak k nám přichází. Okolí se podivně začalo vlnit a vzduch se třásl. Věděl jsem, že to přicházejí temní elementalisté…

Travnaté kolo, které zaujímalo prostor před školou vzplanulo a vyšli z něj Firen a Magmaros. Proud vody z fontánky u laviček po mé levici zmrzl… Fontána spadla a na jejím místě se v záblesku světla objevil Sharg.
Uslyšel jsem další kroky. Otočil jsem se a stála tam trojice dívek z mé třídy: Tereza, Kristýna, a Markéta. Všechny tři měly element a bylo jasné, na čí straně zrovna byly.
Takže i je do toho zasvětili. Vždyť mi to vůbec nedává smysl, holky by se spíš někde zašily a na všechno se vykašlaly, ale jak se zdá, něco je změnilo. Stejně jako Martina.
„Utvořte kruh, honem!“ zavelel jsem.
Chodník přede mnou náhle zavalil černý mrak, který už jsem jednou viděl – u Exilu.
Z mračen vystoupil Teror. Poprvé ho od Hůrky vidím znova.
Z panelového domu, směrem odkud přišly elementalistky, se ozval strašlivý zvuk. Zatím jsem ho neuměl k ničemu připodobnit.
Obrovský černý stín seskočil ze střechy domu a dopadl s ohlušujícím úderem na zem.
Byl to ten Terorův golem, o kterém nám říkal Mr. Kdosi. Sálal z něj strach, stejně jako když nám ho Mr. Kdosi ukazoval.
„Nezapomeňte, že má slabý místo na zádech,“ poradil Jakub.
Golem roztáhl své dlouhé okované hnáty a vydal ten strašlivý zvuk, jako před chvílí. Bylo to něco mezi hýkáním velblouda a zabučením krávy. Bylo to nepřipodobnitelné.
Nikdo ani nedutal.

„Jak vidím, máte už element,” řekl Teror. „S tím jsem nepočítal.“
„No jo, no… Debile,“ zasmál se Jirka.
„Blbečku. Moji ohniví bratři si s tebou poraděj.“
Firen s Magmarosem se na sebe zatvářili jako tanečníci, když jdou na podium. To jsou blázni.
„Tak, Kamile, kohopak sis zvolil do své partičky?“
„To je magor,“ špitl Pepa Jirkovi. Bylo to poprvé, co jsem od něj poslední dobou slyšel sprosté slovo.

Teror si společenstvo začal měřit arogantním pohledem.
Je mi jasný, že se schyluje k pořádnýmu boji, kterej nevím, jak dopadne. Viděl jsem všechny zástupce opozice a měl jsem z každýho z nich strach. I když jsem měl element ledu, dlaně mi zchladly, smysly zbystřily a někde vzadu v hlavě mě motivovala radost, že bojuju po boku svých přátel.
Letmo jsem se ohlédl na ostatní. Tomáš a Lukáš vypadali, že každou chvíli utečou – viděl jsem jim v očích strach, oni se s ničím takovým nikdy nesetkali a zřejmě boj tak brzo ani nečekali. Aleš tam stál s kosou připravenou, jako socha, bez sebemenšího pohybu. Pepa stál nejblíž ke mně s rukama v bok, v jeho závěsu stál Jirka, který se pochechtával Terorovým řečem.
Jakub si zaujatě prohlížel nepřátele, jako by se na nich snažil najít nějakou slabost.
Michal to vůbec nevnímal. Stále smutně hleděl do země, musel vzpomínat na časy s Martinem, který teď stál poblíž, připravený ho zabít.
Stejně jako mě, Lukáše… Kohokoli ze Společenstva. Je mi Martina líto.
„Tak… Aleš! No vida, bejvalej spolužák. Tebe bude sranda si podat, viď, špekáči.
A potom flegmatik Podlesný a jeho ekzém.“
Jakub by se po Terorovi už vrhnul, ale Tomáš ho v pudu sebezáchovy zadržel.
„Proč ho držíš? To je prostě Jakl… A hele, Jirka, co má správnej element. Ten velkej, to je bratr, předpokládám?”
„Proč už nebojujeme, když pořád jen plácáš blbosti?“ na to Michal.
„Tebe neznám, ale taky jseš jasnej. Stejně jako ten… Se zbraněma,“ řekl Teror a kývl na Martina. Ten na odiv vystřelil párkrát do vzduchu.
Tohle není Teror, kterého jsem teď už najisto poznal… Není to David Roter, bývalý spolužák. Možná má jeho tělo, ale duši ne. Hyperion ho ovládl, stejně jako Martina. Řeči, co zde vedl, jsem ještě od nikoho neslyšel. Teror se choval jako typický šablonovitý záporák.
„Ale jsem tu proto, abych zničil jedinou opozici, která stojí Hyperionu v cestě,” usmál se Teror. „Zabte je. Jednoho po druhém.“
„Jdeme do nich!“ zakřičel jsem.

Boj začal. Nepřátelé se kolem nás začali rojit, jako když se uzavírá kruh. Pevně jsem chytil meč a čekal na to, co se stane. Firen natáhl ruku a uprostřed nás vybuchla dlažba, jako při nějaké sopečné erupci.
Těsně jsem uskočil k fontánce, kde na mě už čekal Sharg. Rozmáchl se na mě svou holí, ale já to stačil vykrýt mečem. Sharg mě kopl a spadl jsem dozadu.
Tohle nejsou takoví amatéři, jako elementalisti ve škole.
Po Shargovi jsem vypálil ledový osten, který jsem použil ve třídě, ale ten do Sharga jenom narazil a spadl k zemi.
Sharg se svým huhlavým hlasem zpod helmy zasmál.
Jen se směj. I když mu elementem nemůžu ublížit, pořád ho můžu použít k obraně!
Rozhodl jsem si vyčarovat štít. Představil jsem si hranatý, kovový, a pak znovu ten stejný, ale z ledu. Doufal jsem, že to bude fungovat; štít se mi v hlavě míhal a mizel, protože jsem se nemohl soustředit. Nastavil jsem před sebe ruku a podíval se na ní. Štít se na ní bez problému udržel, jako by byl ze vzduchu. Výborně…
Okamžitě jsem s ním vykryl tvrdou ránu holí od Sharga. Uválel jsem sud stranou a hbitě se zvedl.
V koutku oka jsem zahlédl Michala se zkroucenou tváří, jak jakousi fialovou bariérou z hole odráží Martinovy střely a Aleše, drtivě napadajícího svojí kosou Terora.

To ale už byl znovu Sharg připravený na útok. Roztočil se a se svojí sekyroholí se ke mně pomalu, ale jistě přibližoval. Co teď?
Přišel jsem na zajímavý nápad. Zahnul jsem kolem sloupu elektrického vedení, který byl asi metr ode mne. Jak jsem čekal, Sharg si mého manévru v bojové zuřivosti nevšiml, protrhl holí ochranný kryt a zasáhl holí do rozvodu, což zapříčinilo zkrat.
Elektřina se Shargem začala dělat divy a já se ho už radši nedotýkal, aby mě proud nezachytil taky. Věděl jsem ale, koho by nezachytil určitě.
„Jakube!’’ křikl jsem, „Pocem!“
Jakub se vymotal ze svého boje s Terezou a přiběhl ke mně. Situace mu byla hned jasná. Lehce se pousmál a dodal: „Díky, Kamile, Na!“
Jakubova sekera se zakousla do Shargova boku a ledový mág spadl bezvládně na zem.

Náhle mezi nás skočila Tereza. Ve skoku Jakubovi nařízla krk jedním ze svých drápů a druhým jen těsně minula moje rameno. Kuba zavrávoral a padl na zem. Tak teď proti mně stála ona…
„Pepo!” vykřikl jsem nahlas, „honem! Máme tu zraněnýho!“
Poodešel jsem stranou, abych našel Pepu a případně dostatečně pozdržel Terezu.

S Terezou jsme proti sobě stáli jako dva nepřátelé – to, že jsem byl kluk proti holce jsem vůbec neřešil. Nebyl čas ani prostor.
Zapomněl jsem popsat naše ženské protivnice.
Všechny tři byly ze třídy, kam jsme chodili já, Michal a Lukáš, a všechny tři byly výborné kamarádky. Tereza byla charakterově spíš takový diblík, pokaždé plná energie. Líbila se Michalovi, ale to už je dlouhá doba. Jediná z jich tří nekouřila, takže nepatřila ani k “undergroundové” partě ze školy.
Už od začátku mě neměla ráda, nikdo neví proč, pořád mě pozorovala, co udělám za hloupost. Nejspíš jsem ji doopravdy bavil.
Chápal jsem Michala, že se mu líbila, i mně byla sympatická, ale charakterově mě pokaždé dostávala. Nerad jsem proti ní bojoval, ale když už jednou můžu…

Tereza zaujala bojový postoj s drápy na rukou a já jsem na jejich špicích viděl krev.
Už to od ní někdo schytal kromě Jakuba? Nebo hůř, zabila někoho? To doufám, že ne, ale já nebudu ten, koho porazí!
Se svým mečem a provizorním štítem jsem se připravil na boj. Pevně jsem chytil meč a štít a připravil se na všechno. Rusovlasá dívka na sobě měla červené kimono, ovládá nejspíš ohnivý element. Musím si na ní dát pozor.
Náhle ze svých drápů vypustila sprchu jisker; na obranu jsem nastavil štít a když tlak ustal, odklonil jsem ho stranou, abych viděl, kde Tereza je. Najednou štít prorazily dva tlusté bodce.
V úleku jsem ho upustil a ustupoval dozadu. V dáli jsem viděl, jak Pepa stojí nad Jakubem s holí nad hlavou a na Jakuba svítí světlo. Jeho rána na krku se hojila a pomalu, ale jistě, jako by ho někdo zvedal, vstával. Takhle Pepa léčí? Žádný složitý zákroky, jen nechá zapůsobit element?
Tak to je paráda…

Uchopil jsem meč do obou dlaní a rozmáchl jsem se po Tereze; ta mému drtivému útoku těsně uhnula a když už jsem do svého chvatu dal tolik síly, jenom pomalu bych vracel do vyrovnané pozice. Provedl jsem otočku a představil si, jak vyvolám ledovou vlnu nárazem meče na zem. Bylo to zvlášní, jak by asi z asfaltu mohl vytrysknout led?
Udeřil jsem do země, ze které směrem k Tereze vyrostly tři ledové zuby. S potížemi jim uhnula, ztratila rovnováhu a zapotácela se. Usmál jsem se a dal ruku v bok. Co to, proboha, dělám za hlouposti? Asi už mi to moc leze do hlavy; nevadí. Kouzlo se koneckonců zdařilo, tak jsem měl důvod mít radost.
Moje sebedůvěra ale zmizela v momentu, kdy mě velká síla kopnula oběma nohama do prsou. Byla to Kristýna, která se tak ode mě odrazila do vzduchu.

Kristýna patřila ke špičce školních „kuřáků“. Pokaždé působila jako frajerka, byla hezká, ale mně se ani trochu nelíbila – neměl jsem ji rád pro její sebejisté až arogantní vystupování, které mi občas lezlo na nervy. Sice vycházela dobře s celou třídou, ale měla velké přičinění na tom, že z naší třídy odešly dvě spolužačky pro problémy v kolektivu.
Skoro nikdy jsem neměl tu „čest“ mít s ní problémy, ale když už, nesnažil jsem se nijak odporovat, prostě jsem jí udal autoritě. Zbabělý, ale účinný.
Teď jsem ležel na zemi a autority nikde. Cítil jsem se, jako by do mě vrazilo beranidlo.
Kristýna přede mnou stála ve svém tyrkysovém topu a džínách, její blonďaté vlasy jí sahaly až na ramena. Na zápěstí měla připevněné ostré drápy, stejně tak jako Tereza.

Ohnivá elementalistka k ní za okamžik přiběhla, zatímco jsem jsem se vzpamatovával a horko těžko hledal meč. Dech jsem sbíral jen těžko. Copak mě teď porazí dvě holky?!
Vrhly se na mě s vytasenými zbraněmi a bylo jasný, že se s vyraženým dechem tak rychle na nohy nedostanu. Ťaly ve stejný moment, tak jsem před sebe natáhl ruce a snažil se z posledních sil vytvořit nějakou ledovou zábranu, která by mě ochránila.
Nebylo to těžké, mezi dlaněmi se mi zformovala nezvykle silná namodralá membrána.
Bodce jí sice prorazily, ale Terezu něco zasáhlo do zad a přepadla přes mě. Koutkem oka jsem zahlédl dlouhý, žlutý šíp s jiskřícím koncem.
Díky, Jakube.
Popadl jsem dech, štít hodil stranou a rychle se postavil na nohy, svírající meč.
„Tu máš!“ zaslechl jsem Jakuba, sekajícího Kristýně po boku. Ta to ale na poslední chvíli zadržela, odrazila se ze země a provedla salto nazad.
„Zvládneš to?“ křikl jsem.
„Jo, to bude v klidu,’’ přikývl Jakub, „Pomož spíš Alešovi, jde po Terorovi!“
„A co Tereza, odrazíš jí taky?“
Podíval jsem se, kde je, ale Tereza tu už nebyla, jako by se vypařila. Jakub pokrčil rameny a šel změřit své síly s Kristýnou.

Běžel jsem zpátky k Společenstvu; nalevo se bili Jirka a Pepa s Firenem a Magmarosem – jejich boj byl zatím víc než vyrovnaný.
Michal nejspíš nějak zahnal Martina, protože se společně s Tomášem a Lukášem snažili dostat Terorova golema na lopatky. Jak to tak vypadá, zatím se všem daří. Žijou.
Napadlo mě, kde by mohla být Markéta, poslední z tria dívek.
Otočil jsem se a jako na zavolanou spatřil dotyčnou na střeše školy. Chovala se stejně nepřirozeně jako její kamarádky, roztáhla křídla a letěla směrem na mě.

Srazila mě k zemi a ocitli jsme se v podivném chumli rukou a nohou. Zůstal jsem ležet, Markéta si s pomocí elementu přetvořila pravou ruku na obrovský osten a bodla mi po hlavě. Jediný způsob, jak ji ze sebe dostat v tu chvíli, kdy mě vlastně zalehla, bylo nějak zapojit celé tělo. Napadlo mě nějaké ledové odstrčení.
Představil jsem si, jak se ze mě po větru šíří led, a dílo bylo dokonáno. Ledová esence, kterou jsem vymrštil z těla, odrazila Markétu do vzduchu.
Když jsem se postavil, viděl jsem na svou protivnici ze stejné bojové pozice, jako ona.
Markéta byla ze všech tří naprosto odlišná.
Byla s Kristýnou nejlepší kamarádka – převzala sice některé její zvyky a záliby, ale já věděl, že tohle není její normální chování.
Byla doba, kdy jsem ji měl moc rád, kdy jsem udělal cokoli, jen abych ji měl. Jen abych ji měl pro sebe, ne pro Marka.

A teď jsem viděl, co z ní udělal Hyperion.

Byla celá oděná v černém a zahalená dlouhým pláštěm. Měla dlouhé černé vlasy, to vše ještě s jejími křídly tvořilo dojem temného anděla. Nebo nepodařené gotičky.
Přibližovala se ke mně, odhodlaná mě zabít. Ne jako já, já nemohl a nechtěl!
Tady ale nezáleželo na mně.
V letu se na mě vyřítila s rukama zdeformovanýma do ostnů; natáhl jsem před sebe dlaň a představil si před sebou ledový balvan, do kterého by narazila. Nic se ale nestalo! Jakto?

Markéta si ale nejspíš myslela, že na ni připravuju nějakou levotu a stočila svůj let předčasně nahoru přes násep, udržující školu na vyvýšené plošině. I když mi kouzlo z neznámých důvodů nevyšlo, dobře to dopadlo.
Změnila směr a já se dal na úprk okolo travnatého kola, ze kterého na začátku boje vystoupili Firen a Magmaros. Běžel jsem po straně odvrácené od všech bojů.

A najednou jsem zahlédl Terora s Alešem. Aleš držel v podřepu kosu, rozdělující s ní paprsek, který po něm Teror vystřelil. To byla chvíle pro mě.
Skočil jsem po Terorovi a strhl ho na zem. Jak Aleš, tak Teror museli být v ten moment naprosto překvapeni.
Markéta, vědoma si toho, že by mohla zasáhnout i svého nynějšího spojence, změnila dráhu letu a neškodně proletěla kolem školy.
„Aleši, na ní!“ křikl jsem. Vzápětí jsem uválel od Terora několik sudů stranou, zatímco ze svého těla vytrčil dlouhé bodce, které by mě, kdybych na něm setrval, roztrhaly.
Postavil jsem se na nohy a před sebou jsem viděl pouze jeho…
Bylo to já a on.

Oba dva jsme se na sebe dívali, oba připraveni na chybu toho druhého.
Letmo jsem se ohlédl, jestli na mě Markéta stále neútočí. Neútočila, viděl jsem, jak i když létala, nemohla přistát kvůli Alešovi. Proč, proboha, Aleš nekouzlí?! Vždyť by jí mohl lehce sestřelit!
To byla ta chvíle, na kterou Teror čekal.
Máchl mi mečem po hlavě, ale já v mžiku nastavil bastarda na obranu – meče se s třesknutím zaklesly do sebe, jeden oponent tlačil na toho druhého, ale ani já, ani Teror neměl prozatím navrch.
Teror po mém sevření vypálil z očí dva tenké fialové paprsky, které mi projely ramenem. Dotkly se ho sice jen lehce, ale zůstaly mi tam dva ďolíčky. Bolestí jsem zvolnil tlak a ustupoval. Potom po mně Teror vystřelil z dlaně dva tmavé výboje, kterým jsem, díky bohu, uhnul.

Co teď? Rameno mě pálí a ztratil jsem cit v pravé ruce. Z toho se musím aspoň na chvíli dostat, když mi náhle došlo, jak. Ukazováček a prostředníček levé ruky jsem přiložil k dvou dírkám na rameni a představil si, jak je zamrazuji.
K mému překvapení to fungovalo. Bolest přestala a já byl připraven na další sérii Terorových útoků. Teror se pouze usmál – a náhle přišla rána do zad, silná jako úder perlíkem. Přesměroval ty dvě koule zpátky na mě!
Teď jsem ležel na zemi ve vnitřním podchodu školy, odkud se s pomocí policie dostávali žáci a personál ze školy.

„Stůj nebo střelím!“ ozval se hlas.
„To jsem potřeboval,” zamumlal Teror. „Táhni.“
Vykoukl jsem ze země a zahlédl, jak nějaký policista pálil po Terorovi z pistole. Teror to vykryl černou kulatou bariérou a po strážci pořádku vymrštil černou dýku.
Okamžitě jsem vstal na nohy a pevně sevřel meč, tohle se mi hodí. Přesně jsem se soustředil, a dýku jsem ledovým paprskem sestřelil stranou. Začínám se do toho dostávat, kouzlení už není taková dřina, jako předtím!

Nevím, co udělal ten policista, ale já jsem se rozběhl a s pevně uchopeným mečem ťal po Terorovi. Vykryl to poprvé, podruhé, a potřetí mně stačil seknout do boku. V puse jsem ucítil horkou krev a levou rukou jsem se zkratově chytil za břicho.
Raněný jsem kulhal pryč s Terorem v patách, snažící se ránu zaplnit ledem vypoušťeným z ruky.
Cítil jsem hněv, jak bych chtěl pomstit Exil, mě, Markétu, všechny, co jsem sem zatáhl, věděl jsem, že to teď nejspíš zakončím. Otočil jsem se zpátky na Terora, který zvolnil pohyb. Nevěděl, co se stane, ale to ani já. Hlavu mi naplnila nenávist, jako bych byl stvořený pro boj, cítil jsem krev pulzující ve spáncích, záchvat zuřivosti…
„DÉMONŮV ŘEZ!“

Zaplálo mi v očích; rozeběhl jsem se na nepřítele s fosforeskujícím mečem, ze kterého vysvitly modré paprsky. Cíl byl jediný, Teror. Nežil jsem pro nic jiného, než to tady a teď skoncovat.
Teror vystřelil z dlaně černou kouli, která se o mě jen neškodně roztříštila a protivník se v tu chvíli skoro až polekal.
S řevem jsem zasáhl svůj cíl a vyletěl do výšky společně s mým mečem v jeho těle. Cítil jsem, jak měním polohu zbraně, uchopil jsem meč jako hůl, stále sekající a bodající do Terora, který, jakmile dopadl na zem, okamžitě zmizel.
Stál jsem na zemi s černě zabarveným mečem, rozzuřený bojem. Okolím se ozval hluboký, táhlý řev, jako by hulákal predátor… Byl jsem to ale já.

VIII

Nevěděl jsem ani pořádně jak, ale já Terora porazil.
Ohlédl jsem se, jak se komu daří – zahlédl jsem obrovského Terorova golema, jak skáče na střechu školy a běží pryč po dalších budovách.
Doběhl jsem na stranu spáleného travnatého kola, tam, kde bojovala většina Společenstva a přede mnou se otevřela scenérie po boji.
Aleš tam stál skrčený, těžce oddechoval a jednou rukou se opíral o kosu. Na brnění měl díry, které se černě blýskaly. Byl vyčerpaný, pomstil své padlé spolužáky, jak si to nejspíš přál.
Jirka s Pepou nějakým zvláštním způsobem spoutali Markétu. Pepa na její čelo svítil nějakým paprskem z hole, nevím, jestli ji nechce zabít.
No, to těžko. Pepa byl na nějaký „vychutnávání“ dost starej a pro Jirku by tohle nebyl fér styl boje.
Jakub stál pomlácený před školou a pozoroval místo, kudy utekl golem. Pořád držel svoji sekeru, byl posetý šrámy od hlavy až k patě a dokonce mu chyběl trs jeho zelektrizovaných vlasů. Kubův skelný, prázdný pohled prozrazoval dost.
Tomáš zrovna přistál; na břiše měl velikou díru, ta byla ale vyplněna jakousi bílou látkou, která ho nejspíš zachránila od vykrvácení i smrti samotné. Muselo to být nějaké Pepovo léčivé kouzlo.
Michal a Lukáš se navzájem podpírali a mířili od laviček sem k nám. Bylo jasné, že odražení takového útoku byl vrchol našich sil.
Do jednoho jsme měli utahané výrazy. Co na tom, přežili jsme v plném počtu, teda až na chudáka Martina…
Široké okolí bylo poznamenané bojem elementalistů. Hromada kráterů, černé spálené plochy, liány, čouhající ze země… ty byly nejspíš Michalovy. Na několika místech byly zasekané hvězdice, strom vedle fontánky byl zase zkroucený do tvaru písmena C.
O čem se ale nedalo diskutovat bylo to, že jsme vyhráli náš první boj.

Přišel jsem k Jirkovi s Pepou, protože jsem si nebyl zrovna jistý tím, co dělají.
„Kluci, co to provádíte?“ zeptal jsem se.
„Tak… Už to bude… No!“ vykřikl Pepa.
„Cože?“ nerozuměl jsem tomu.
Markéta otevřela oči. Jirka zvolnil sevření, aby mohla vstát.
Rozhlédla se. Viděla nás všechny a z každého, po kom přejela pohledem, měla velký strach, bylo to dost jasně vidět. Otevřela svoje křídla a beze slova odletěla na sever od školy, na Velkou ohradu, kde bydlela.
„Co to mělo za smysl?“ zeptal jsem se.
„Vyčistil jsem jí hlavu od Hyperionovy moci na podobném principu, jako jsem přesvědčil policii před průchodem,” odpověděl mi Pepa. „Zdá se, že úspěšně.“
„Tak to je mazec,” pochválil jsem ho, „myslíš, že bys takhle mohl osvobodit víc lidí?“
„Jen ty, u kterých je posedlost Hyperionem minimální a jen jednou za delší dobu, teď mi dokonce pomohl i sám Mr. Kdosi.
Přeci jenom si ještě s elementem nejsem tak jistý. Tohle je dost velký úspěch.“
„Děkuju ti, že jsi pomohl zrovna jí,“ usmál jsem se.
„Není zač, Mr. Kdosi mi řekl, že byla posedlá Hyperionem nejméně, a že –“ Pepa se zasekl uprostřed věty. „Ne, to je hloupost,“ zakroutil hlavou.
Divil jsem se tomu, jak se Pepa choval. Snaží se mi něco zatajit ohledně Markéty?
Ať tak nebo tak, teď nebyl pravý čas to rozebírat. Kolem mě se nashromáždilo celé Společenstvo a museli jsme se dohodnout, jak dál.

„Děkuju, že jste bojovali,” řekl jsem. „A děkuju i za to, že jsme vyhráli –“
„Proč jsi nechal umřít Martina?“ přerušil mě Lukáš.
„Viděli jste ho snad, nebylo mu už jak pomoct!“ zakroutil jsem hlavou.
„Ale mohl jsi zůstat s ním, proč jsi ho poslal před školu hlídat to tady?“
To sám nevím, asi jsem se mu bál dát větší roli.
„Věřil jsem mu, protože by to tady uhlídal, a navíc, vy dva s Michalem jste si snad stačili, ne?“
„Jak, stačili?” vyvalil oči Lukáš. „Nikdo nevěděl, co potkáme!“
„Ježiši,” řekl Michal otráveně. „Kdyby se stalo to samý co Martinovi nám, tak jsme tuhý, ještě že to odskákal jen on!“
„Právě proto!” rozzlobil se Lukáš. „Nevím, proč bys měl vést Společenstvo ty!“
Jirka poplácal Lukáše po rameni. „A kdo ho asi povede, ty, viď,“ zasmál se.
Dopálený Lukáš reflexivně vypálil po Jirkovi ohnivou kouli, které sotva uhnul.
„Teď dostaneš po držce,“ řekl Jirka a vytasil scimitar.
Michal mezi ně skočil právě včas. „Kluci, dost!” křikl. „Zamyslete se nad tím, co teďka budeme dělat, takhle se jen navzájem pozabíjíme!“
„Musíme dostat Terora, ale nehodlám se bavit o tom, kdo povede Společenstvo,” prohlásil jsem jasně. „Nesu odpovědnost za vás za všechny. Martina jsem zklamal, ale vás už nesmím–“
„Kancelářský kecy,” stále namítal Lukáš. „Jak chceš dokázat, že nikdo už neumře?“
„Možná, když všichni budeme držet pospolu jako jeden tým, můžeme přemoct Terora, stejně jako teď, když jsme ho vlastně překvapili!“ řekl Michal.
„Nojono, jenže já za Kejmlem nepůjdu. A řekl bych, že nebudu sám.“
„Pche. Jestli někdo se mnou nechce jít, ať to řekne rovnou! Byla to vaše svobodná volba!“
„No právě, že ne,“ řekl Jakub.
„Když jsi nás seznámil s elementem, neměli jsme na vybranou,“ připojil se Pepa.
„Mohli jste uhnout, do ničeho jsem vás nenutil,” zašklebil jsem se. „Pokud někdo chce vystoupit ze Společenstva, ať to řekne hned!“
„Já! Kdo vůbec vymyslel ten debilní název, Společenstvo Elementálů?“ řekl Lukáš.
Věděl jsem, že bych měl Mr. Kdosi bránit… Znovu jsem cítil, že to je někdo, koho znám, ale kdo?
Ohnal jsem se po Lukášovi mečem. „Mr. Kdosi!“
Lukáš ustoupil a zdálky po mně hodil ohnivou kouli. Tu jsem rozsekl, ale jiskry mi vlétly do obličeje. Snažil jsem se protřít si oči, abych něco viděl.
Vtom mě cosi srazilo k zemi a já nebyl schopný dál bojovat. Byl jsem naprosto vyřízený.
Vstal jsem a hlaholu kolem sebe jsem si vůbec nevšimal. Zase už jsem, díkybohu, viděl dobře.
„Kdo se ke mně chce připojit, ať to udělá,” řekl jsem. „Já jdu každopádně za Terorem, buď ho porazím, nebo ne.“
Otočil jsem se a šel směrem na Velkou ohradu.