• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 5 a 6

autor: MCKejml

V

Po neklidné noci plné přemýšlení jsem se jen pracně dostával z postele. Typické ráno…

Podíval jsem se na hodiny: bylo 7:25, čas na snídani a odchod do školy. Pozdravil jsem se s rodiči, umyl se a šel snídat. Na mobilu mi blikalo několik nových zpráv – vzal jsem si ho a četl:

Odesílatel: Podles

Text: Cau, dik za element a za vsechno, ale hele, doufam ze kvuli tomu nechcipnu a vis az kam chodim do skoly. Snad umi Mr Kdosi naky teleporty

Aha… Doufá, že může Mr. Kdosi přemisťovat, no snad jo, jinak by nás Teror oddělal jednoho po druhém. Podle mě jsem se před Exilem dostal z nejhoršího, teď se aspoň můžu nějak bránit.

Odesílatel: Michal

Text: Diky moc za element a zes me pribral. Doufam, ze se to nak nezkazi. Nepiseme zitra neco z dejaku?

Tak tuhle zprávu jsem si evidentně vyzvedl pozdě.

Odesílatel: Jirka Marsik

Text: Nechapu sice moc, proc sis nas dva vybral – ale pokud něco bude, budem s tebou bojovat radi 🙂

No co. Aspoň, že nikdo zatím neprotestuje.

Dojedl jsem a vydal se do školy.

Školu jsem měl, díkybohu, asi padesát metrů od domova. Chodil jsem na základku a snášel to tam, jak se dalo. Devátý ročník už byl leháro, ale trochu té snahy jsem musel vynaložit, abych měl šanci se vůbec dostat na střední přes průměr na vysvědčení. Zkoušky bych neudělal ani náhodou.

Naše škola byla velká, obepínaly jí oranžové zdi, měla tři patra a tři pásy oken jí lemovaly po celém jejím obvodu. Za budovou byl stadion, kam jsme většinou chodili na tělocvik. Měli jsme tam taky čajovnu.

Prošel jsem hlavními dveřmi přes vrátnici do šaten, pozdravil pár známých a v šatně už jsem viděl přezouvajícího se Michala.

Naše třída, 9.A., nebyla dobrá parta. Byl to mizerný kolektiv, kde, kdybych přeháněl, panovaly zákony džungle. Někdo, kdo se dokázal začlenit do jedné ze skupinek měl vystaráno, ale kdo ne, nemohl se tu cítit dobře. Spolužáci ze třídy už vyhnali dvě holky a nedalo se říct, že se k nim už nikdo nepřidá.

Pozdravil jsem Michala, vyměnil bundu a boty, a šli jsme do třídy.

„Tak co, co včerejšek?” začal jsem. „Něco novýho? Vědí to vaši?“

„Ne! Jen to ne, to by to dopadlo. Ale napadlo mě jedno moc dobrý kouzlo, o přestávce nebo po škole ti ho někde ukážu.“

„Jo, tak jo,’’ kývl jsem, „Napadlo mě… Neslyšels’ něco ve zprávách o elementu?“

„O elementu nic, jen že je u nás první ptačí chřipka.“

„Hm… Doufám, že toho Terora dlouho neuvidíme, vůbec se na něj necítím.“

„To jsme dva, ale trochu mě štve Martin.“

„Co je s ním?“

„Jsme se ještě včera bavili a nevypadá, že by to bral vážně. Navíc jestli ty jeho zvyky nepřestanou, tak už nevím.“

„Snad se z toho dostane.“

Vešli jsme do třídy, kde nebylo nic nového pod sluncem. Holky se bavily o svých nových partnerech, kluci vzadu hráli fotbal; přátelský introvert Marek bavil naši Anetu, nejchytřejší a nejhezčí dívku ze třídy, a Lukáš s Martinem se dnes výjímečně neprali. Asi jim včerejšek pročistil hlavu od blbostí.

Usedl jsem do své lavice v druhé řadě, přede mnou seděli Michal, Lukáš a Martin. Připravovali si věci na první hodinu, kterou byl český jazyk.

Měli jsme naši paní učitelku třídní, která chudákovi Martinovi dala za tři z referátu. Potom jsme se dozvěděli, že František Palacký byl vlastně sakra mazaný chlapík.

Druhá hodina to samé, jen o něco méně referátů a o něco více obrozenců.

Zazvonil zvonek na velkou přestávku.

„Hej, tak pojď, ukážu ti to príma kouzlo!“ řekl Michal.

„Tak jo, jdem,” kývl jsem na něj. „Lukáši, pojď taky.“

„A proč zas?“ bránil se Lukáš.

„Nedělej pitomce, chci vidět, co umíš, nebo tě něco naučit, pokud sis to doma nezkoušel,“ zamračil jsem se na něj.

„A PRO– „

„Ježiši!’’ Michal mne zatáhl za rukáv, „radši jdeme bez něj!“

Lukáš byl obklopen svým fanklubem, tak jsme ho radši nechali být. Tohle už jsem znal, hned by se to zvrtlo.

Když jsme se objevili na záchodech, opřel jsem se o rám dveří vedoucích do místnosti, abych hlídal, jestli někdo nejde.

Michal se transformoval a já s napětím sledoval, co mi předvede. Při pohledu na Michalovu přeměnu mi po zádech přeběhla husí kůže… S elementem na krku už život nikdy nebude takový, jaký býval.

„Koukni!“

Elementalista napřáhl ruku a z dlaně mu vyjel tlustý ostnatý kořen, který nešťastně zasáhl protější zeď. Ze zdi se sesypaly dlaždice a Michal zatáhl kořen zpět.

„Sakra, to jsem nechtěl.“

„No, dobrý, radši už ‘di, bude hodina.“

„Jo, jasně.“

Michal zmizel a já si zašel do kabinky. Z legrace jsem se transformoval a prohlédl si v odrazu plechového splachovadla svou novou podobu.

Náhle jsem v okně zahlédl figury, prorážející sklo třídy.

VI

Okamžitě jsem vyběhl ze záchodů. Na chodbě už nikdo nebyl, protože začala hodina. Zabočil jsem do třídy a uviděl spoušť, která se tam za těch pár vteřin rozpoutala.

Do třídy vrazili okny čtyři elementalisté. Všichni byli oděni do černých kombinéz a masek, pod jejich oblečením svítily proudy ohně a v rukou drželi meče.

U katedry stál transformovaný Michal se zpoceným obličejem, vedle něj byl Lukáš, třesoucí se strachy. Martin vyskakoval na lavici, měnící se ve svoji ozbrojenou podobu, aby se postavil smrti, která po něm natahuje ruce. Zbytek třídy zachvátil chaos, spolužáci se kolem mě hrnuli ze třídy zachránit se. A učitel nikde.

Polilo mě horko, tohle byl už skutečný test schopností. V té rychlosti jsem si ani nevzpomněl na nějaké kouzlo, které bych použil. Stál jsem tam jak smyslů zbavený, nevěděl jsem, co udělat, abych nic nezkazil a přitom sám přežil. Každopádně jsem se nebál, měl jsem tu své přátele. Musím bojovat, když ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli nim.

Vyrazil jsem z davu s mečem v ruce a vrhl se na elementalistu nejblíž u mě.

Rozmáchl jsem se a ťal po něm vší silou. Vykryl to svou zbraní, a druhou rukou po mě vypálil nějaký ohnivý projektil. Náraz mě srazil na zem; cítil jsem, jako bych hořel. Naštval jsem se – copak mě jediným úderem přemohl, v jediném momentu dostanu K.O.?

Ten pocit byl ale už pryč a vystřídala ho moje vůle znovu bojovat. Elementalista se blížil a já si vzpomněl na jedno ledové kouzlo z filmu, co jsem kdysi viděl. Neváhal jsem, a tak když byl nepřítel u mě, napřáhl jsem ruku a soustředil se na zašpičatělý kus ledu. Když se v mé mysli zrodilo kouzlo, z dlaně mi vyjel dlouhý ledový bodec. Fungovalo to.

Elementalista se probodnutý octl na zdi, kam ho přimrazil osten.

Bylo to nemožné. Kouzlil jsem jen jednou, a ten pocit byl neskutečný, jako by uvnitř mě sněžilo. Není čas přemýšlet, musím pokračovat. Rozhlédl jsem se okolo, a jako jediný ze žáků ve třídě zůstal můj kamarád Marek.

„Co tu chceš pořád!“ křikl jsem na něj, ale ten jako by mne neslyšel.

Marek rychle uchopil meč mrtvého elementalisty a šel pomoct Lukášovi, který jen bezmocně utíkal nepříteli, zatímco Michal bravurně odrážel svou holí útoky dalšího bojovníka. Martin s očima plnýma nenávisti vystřílel do mrtvého elementalisty zbytek pomyslného zásobníku.

Vyběhl jsem na stupínek za katedrou pomoct Michalovi, ale jakmile jsem k němu doběhl, tak svým kouzlem, které mi ukazoval na záchodě, protrhl svého nepřítele. Na to, co z elementalisty zbylo, jen zíral s prázdným výrazem ve tváři, vyděšený tím, co udělal. Neudržel to a vyzvracel se.

Zkontroloval jsem, jak vypadá situace ve třídě, když jsem náhle zahlédl našeho vyučujícího. Učitel se skrýval za katedrou a volal z mobilu – tak tady je. Vyměnili jsme si pohledy… Bylo jasné, že jak mě, tak i kluky poznal.

Lukáš s Markem zatím stačili zneškodnit posledního útočníka. Rozhlíželi se, kdo přijde dál, zatímco Michal se na mě díval a čekal, co řeknu.

„Hej! Musíme přece pomoct zbytku Společenstva!’’ vykřikl jsem. „Michale, Lukáši, běžte do deváté dé pro Jirku a Tomáše, Martine, běž před školu, ohlídej to tam a počkej na zbytek!

Já jdu za Alešem!“

Kluci kývli, ale působili přitom nejistě.

„Kamile, co se to tady děje?!“ zeptal se učitel.

„Vy jste mě poznal… To je na dlouho,” pokrčil jsem rameny. „Doporučuju vám se odsud dostat co nejrychlejc’.” Otočil jsem se zpátky na kluky. „Tak jo, chlapi, jdeme!“

„No a co já, hm?“ ozval se Marek.

„Ty odsaď mazej nejrychlejc’, co dovedeš. Promiň, ale nemáš ele… Ech… Prostě padej, co ti nohy stačej!“

Markovu odpověď jsem neslyšel, už jsem totiž byl na cestě pomoct našim ohroženým přátelům.

„Kluci, všichni v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Jo, jde to,“ přikývl Michal.

„Dobrý,“ dodal Martin.

„Tak jo, hodně štěstí vám přeju… A až budete mít ostatní, sraz je před školou!“

Rozdělili jsme se. Já jsem běžel do druhého patra, kluci po schodech dolů a do vedlejšího pavilonu. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Zabil jsem svého protivníka, musel jsem mít velký štěstí.

Nebo nám to prostě jde, i ostatní zvítězili bez šrámů.

Moment. Zabil jsem člověka? Asi jo, jestli to teda byl člověk. Kdybych ho nezabil, bylo by po mně, to je jednoduchá logika… Musel jsem to udělat a jestli budu takhle přemýšlet o každé oběti, která přejde Společenstvu přes cestu a zemře, z vůdce party se stane ufňukánek. Tohle můžu nechat někomu jinýmu z týmu, vadit mi to nebude, ale já takovej prostě nebudu!

Na chodbě nikdo nebyl, všichni seděli ve svých učebnách. Právě jsem před sebou zahlédl vyvrácené dveře s cedulí 9.B., stále ještě doutnající na zemi. Ze třídy se nesly zvuky boje.

Když jsem vešel do třídy, všiml jsem si, že bylo všechno ohořelé a na zemi ležela spousta spálených těl.

Uprostřed byl Aleš ve svém brnění a s kosou v ruce. Proti němu se rozmachoval poslední z elementalistů, kteří v této místnosti zaútočili.

„GRÁÁ!“ ozval se Alešův řev. Zlaté „Ultima“ se zablesklo a kosa zasáhla útočníka – Aleš ho rozsekl vedví.

Z mrtvého protivníka začala tryskat černá krev… Bylo to děsivé.

Naskytl se mi hrozný pohled na moc ohnivého elementu. Jak už jsem řekl, celá místnost byla spálená a na zemi ležely nedentifikovatelné zbytky lidí, těžko říct, jestli žáků nebo útočících elementalistů. Bylo to všechno příšerné, až na omdlení.

Jedno bylo ale jasný: Podcenili nás. Nevěděli, že už ovládáme sílu elementů.

Středem místnosti ke mně kráčel Aleš. Prošel kolem mě beze slova a mířil pryč ze třídy.

„Hej, Aleši…? ’Seš to vůbec ty?“

Srovnal jsem s ním krok… Choval se podivně.

„…Jo.“

„Co se stalo?“

„…Co asi. Viděls’ třídu, ne?“

„Počkej na mě, ne?“

Aleš se rozběhl ke schodům. „… Jdu si je všechny podat!“

„Sraz před školou!“ stačil jsem vykřiknout.

Aleš se ještě na chvíli zastavil, kývl a zmizel pryč.

A teď jsem tu byl sám, naprosto šokovaný pohledem na zničenou třídu. Nevěřil jsem tomu.

Staré koleje mírumilovného života, i když s nějakými menšími obtížemi, byly nadobro vyvrácené. Teď jsem se stal jak já, tak i moji přátelé, jednou z hlavních rolí v tomto konfliktu.

Viděl jsem místo, kam jsem tři roky chodil, spálené, díval jsem se smrti do očí a bojoval s ní…

A zvítězil.

Zvítězil jsem, abych vítězil dál…

…A vedl Společenstvo. Možná. Možná taky ne, to ukáže čas.

Naposledy jsem se podíval na zpustošenou třídu, otočil se a běžel pryč. Běžel jsem za svými přáteli, kteří teď určitě před školou čelili dalšímu útoku.

V podlaží pode mnou zavládl chaos. Učitelé se pokoušeli ovládnout masu studentů, vystrašenou útokem elementalistů. Útočníci kupodivu nikoho jiného než nás nevnímali, jenže když se jim někdo dostal do cesty, zaplatil za to.

Rozeběhl jsem se po schodech. Přeskočil jsem zábradlí, abych se dostal přes masu žáků a potom už jen běžel vstříc východu ze školy.

V nastalém chaosu jsem viděl i policisty, bojující proti elementalistům, ale marně. Někde úspěch měli, ale jen pomálu. Z davu po mně vyskočil další útočník, jeho drtivému útoku jsem se ale vyhnul a sekl mu po zádech – zavrávoral a padl k zemi.

Rozběhl jsem se davem. Nejmladší žáci na mě zírali s úžasem, jiní se jen prostě snažili z toho chumle dostat… Učitelé neměli na dav absolutně žádný vliv. Otočil jsem se, abych zjistil, jak to vypadá za mnou a zahlédl několik elementalistů, jak mi jsou v patách.

Běžel jsem dál a přede mnou se už v dlouhé hale rýsoval východ.

Zrychlil jsem. V pravém pavilonu jsem viděl Jirku, Tomáše a zbytek Společenstva, jak utíkají souběžně se mnou k druhým vratům; skočil jsem ze schodů a teď už mi zbývala jen dlouhá, šedá hala před vchodem. Jak jsem se blížil k cíli své snahy, zjistil jsem, že vrata jsou zavřená a zamčená, jako ostatně vždycky, když bylo vyučování.

Když jsem se ohlédl, ze schodů za mnou se řítila šestice elementalistů s jasným cílem.

Mnou.

Natáhl jsem před sebe ruku a pokusil se vyvolat nějaký projektil, abych s ním vyrazil prosklená vrata. Z dlaně mi vyletěl míč o velikosti melounu, který rozbil východ ven.

Nahrbil jsem se, jako bych nesl ragbyový míč, a prorazil si cestu ven zbytkem dveří.

Zamířil jsem si to k obelisku před školou, kde se už míhalo několik barevných postav –Společenstvo.

V patách jsem měl stále temné elementalisty; jak jsem se blížil ke skupině, poznal jsem Michala, Lukáše a Jirku s Tomášem. Z druhého vchodu najednou vyběhl Aleš, prorážející vrata spolu s částí zdi, a mířící teď už společně se mnou ke Společenstvu.

Doběhl jsem, letmo jsem se podíval, kde všude jsou útočníci, a promluvil ke klukům:

„Jak jsme na tom?“

„Samý drobný šrámy, jen Tomáš to schytal do ruky,“ odpověděl Michal.

Podíval jsem se na Tomáše. Ruku měl sice v lokti trochu proříznutou, ale bolest bravurně zvládal – zůstal mu jen starostlivý výraz v obličeji.

„Drž se, Tome!“ poplácal jsem ho po rameni.

Vrátil jsem se zpět do seřazeného Společenstva, a vytasil meč.

Podíval jsem se na místo, odkud jsem přiběhl – útočníci už byli skoro u nás. Parta Terorovců si nás přišla otestovat a zabít, ale to je nenechám. Nedám naše kůže na trh zadarmo.

Jirka znejistil. „Tak jo, hele, co teď?“ Tomáš pevně uchopil kopí, nehledě na naříznutou paži.

„Taste zbraně,” vykřikl jsem, „A NA NĚ!“

Společenstvo se rozběhlo a ve tvaru písmene V vrazilo do skupiny nepřátel – Aleš v popředí projel útočícím davem jako nůž máslem.

Jeden z Terorovců se po mně ohnal mečem, ale já jeho úder šťastně vykryl svým bastardem. Nepřítel znovu ťal – tentokrát provedl prudký výpad. Udělal jsem úkrok do strany, pravou rukou ho chytil pod krkem a strhl na zem, kde jsem ho probodl. Byl jsem svými bojovými schopnostmi dost překvapený.

Těsně vedle mě prolétla vzduchem hvězdice. Podíval jsem se na její cíl, na elementalistu, který ji vcucnul do zvláštního ohnivého víru, který zformoval roztočením dlaní. Kouknul jsem na útočníka, na Jirku, co on na to, přičemž ten bleskurychle semkl ruce a vystřelil z nich fialovou lebku.

Ta zmateným protivníkem prolétla a nechala v něm díru. Terorovec se skácel k zemi jak podťatý a lebka zmizela ve vzduchu. Hrozné, ale účinné.

Rozhlédl jsem se, jestli na nás neútočí ještě někdo – ale nikdo tu už nebyl.

„ODHOĎTE ZBRANĚ!“ zaslechl jsem za sebou.

Na silnici kolem školy stálo několik policejních aut, blokující cestu ven. Za auty bylo skrčených několik strážců zákona se zbraněmi, mířícími na nás.

Přiletěl ke mě Tomáš. „Jestli chceš, udělám tornádko,“ zažertoval.

„Ne, jen proboha to ne!“ vyděsil jsem se.

„…No tak, jen si to zkuste!“ houkl na ně Aleš a dal ruce v bok ve svém tlustém brnění.

„Dobrá, můžete tu být dál,’’ ozvalo se z megafonu. „Jdeme zkontrolovat školu.“

„Seš dobrej diplomat,“ komentoval to Jirka.

Lukáš nevěřícně pokrčil rameny. „Jakto, že…?“

Jakmile vyběhli policisté ze svých krytů, kolem barikády aut prošel Pepa.

„Mám sice síly jen chvíli,“ pokrčil rameny, „ale vysvětlit situaci jsem jim dokázal.“

„No nazdar!’’ přivítal bratra Jirka. „Tys měl dneska ale práci, ne?“

„Ten, jak mu říkáte, Mr. Kdosi, mě sem teleportoval.“

„Hele. Asi všichni víte, co se stalo, a Jirko, řekni to prosím bratrovi,” kývl jsem na Jirku. „Takže, kdo tu všechno je…?“

Přepočítal jsem si Společenstvo – chyběli dva.

„Michale, kde je Martin? A neviděli jste někdo Jakuba?“

Jak jsem to dořekl, po schodech z centra Lužin přiběhl neskutečnou rychlostí Jakub. V jeho stopách jsem viděl sršet jiskry.

„Jseš nějakej naspeedovanej, ne?“ řekl Jirka.

„Nazdar, no, zjistil jsem, že se fakt můžu zrychlit,” odpověděl Jakub, „a Mr. Kdosi mi to před chvíli všechno řek’. Ještě že jsme měli až od jedenácti.“

Jak se zdá, tak se ‘’Mr. Kdosi“ docela uchytil, to se mi líbí. Nakonec je z nejdřív pitomého nápadu nejoblíbenější záležitost.

„Tak to máš dobrý, já se asi s lezením pod zemí moc neuplatním, no,“ řekl Michal.

Pepa pokýval hlavou. „Je dobře, že mu to Mr. Kdosi řekl včas.“

„No, on mi to jakoby ukázal v hlavě… Divnej pocit,“ zamyslel se Jakub.

„Jo, to by mě taky zajímalo, jaký to je. A co ten Martin?“ otočil jsem se na Michala s Lukášem.

„Taky bych rád věděl, proč tu není, vždyť byl s náma, žejo, Lukáši!“ obořil se Michal.

„To jo, ale jak jsme se u atria zapletli s těma třema, někde musel zůstat,” doplnil Michala Lukáš. „Jo a hlavně – byl tam Teror!“

Při vyslovení toho jména mě zamrazilo. Teror, nepřátelský vůdce, ten, co mě napadl. Setkám se s ním zas?

„To by vysvětlovalo, proč se zatím žádný z těch elementalistů, o kterých nám řekl Mr. Kdosi, neobjevil, když tam byl Teror sám – nebo ne?“ řekl nejistě Pepa.

„To je fakt,’’ rozhlédl se Michal po Společenstvu. „Půjdeme teda hledat Martina nebo ne?“

Přemýšlel jsem, jak to uděláme, když mě náhle vyrušil Jakub. „Koukejte, to je on!“ vykřikl.

Ze seskupení u školy vyšla známá postava. Martin k nám šel nezvykle pomalým krokem, svým výrazem byl mimo už úplně. Motorika jeho těla byla podivná, skoro jako by ho k pohybu nutila nějaká umělá síla. Nikdo se neodvážil pohnout – až na Michala a potom i Lukáše. Ty dva jsem ale zadržel rukou, něco se mi na tom pořád nezdálo.

„Já jsem tady…,“ vykoktal Martin.

„Martine, není ti nic?“ zeptal jsem se.

Měl jsem strach z toho, co by mohlo přijít společně s ním. „Já… Jsem… V pořádku…“ Přibližoval se k nám pomalým, šouravým krokem.

Vtom spadl na zem a ze zad mu vytryskla proudem krev.

„Martine!“ vykřikl Lukáš.

„Ne! Pergl!“ zaslechl jsem Michala zvolat Martinovo příjmení.

Společně s Michalem jsme přiběhli k bezvládnému tělu a se zděšením jsme viděli, že se mu ze zad řine krev. Byl probodaný na několika místech hlubokými ranami.

To není možné.

„Pepo, dělej!“ zakřičel Michal.

Ten už ale u Martina dávno byl a prohlížel si jeho proděravělé tělo. Převrátil ho naznak a podíval se, kde byl přesně zasažený. Potom Pepa vstal, podíval se na nás, a řekl:
„Terorova hniloba zasáhla srdce. Už mu nemůžeme nijak pomoci.“

Pepa vytáhl hůl, udeřil s ní s zahřměním před Martina, poklekl k ní a pomodlil se. Shora na ně vysvitl paprsek světla. Ta chvíle byla velice magická, ale příšerná zároveň.

Martin opustil Společenstvo jako první… Nemůžu tomu uvěřit. Co se mohlo stát tak hrozného?

Zatímco se před vchodem do školy rojili davy lidí, boží světlo protrhlo oblohu a ozářilo mrtvého kamaráda.

Díval jsem se smutně na Martinovu mrtvolu; ležel tam a viditelná zranění se mu zacelovala. To asi dělá Pepa, aby Martinovo rozsekané tělo nevyděsilo ostatní. Opřel jsem si hlavu o koleno a zavřel oči.

Zbytek Společenstva se zdálky díval na tuhle scenérii smrti a Michal s Lukášem neměli daleko k slzám. Za tohle mě musí oba nenávidět.

Já jsem Martina sice nikdy neměl rád, ale tohle jsem mu nepřál. Zvolil jsem si ho svobodně, protože jsem kromě jeho otravného jednání poznal i to, že to byl kus kamaráda a nebojácného bojovníka.

Vstal jsem ze země a nevěděl jsem, co mám udělat.