• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 3 a 4

autor: MCKejml

III

Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.
–Camus Albert

Začal jsem tedy vybírat svoje budoucí parťáky, jak mi to ta bytost vysvětlila.
„První je Tomáš. Někdo mě musí během těch nekonečnejch bitev bavit,“ žertoval jsem.
„Tomáš Jakl. Je to tak?“
„No… Jo,“ podivil jsem se. Docela mě zarazilo, jak ta bytost poznala, jakého Tomáše mám zrovna na mysli.
„Druhej je Aleš,“ řekl jsem. „Je to bouchač, korba, a rozumí počítačům.“
„Máš ho mít.“
„Dál,“ přikázala bytost.
„Dál si beru Jakuba, teď ho asi najdete kouřit u školy,“ prohlásil jsem pohrdavě. „Je ale dost chytrej, to je pravda.“
„Vím, kterého myslíš. Počítám s ním.“
„Michal Příhoda by si měl poradit s tímhle úkolem stejně jako zbytek. Karatista má disciplínu a měl by umět bojovat.“
„I jeho tedy přizvu.“
„Bratři Maršíčci, Jirka a Pepa. Jediní bráchové co znám, co si jsou podobní asi jako černá a bílá.“
„To je dohromady šest. Zbývají ti dva lidé.“
„Uhh… No… Už mě nikdo nenapadá,“ řekl jsem rezignovaně.
„Přemýšlej. Zamysli se nad všemi lidmi, o kterých si myslíš, že by na to mohli mít.“
Napadla mě už jen dvě jména. Možná dvě naděje, možná dvě chyby.
„Lukáše. Miláček autorit a hokejbalista… A posledního beru Martina, někdy se sice chová jak hovado,“ uchechtl jsem se, „ale vím, že mu můžu věřit. Oba stojí za to a vybírám si je dobrovolně.“
„Takže to je tvůj tým… Vybral sis je všechny upřímně, podle svého nejlepšího rozhodnutí?“
„Ano.“

V místnosti jsem už nebyl sám. Objevilo se tam mých osm přátel, mých osm želízek v ohni.
Byl tam nízký, široký Aleš, Jakub vypadal nezvykle pohuble… Asi z těch cigaret. Jirka a Pepa se nezměnili, Jirka byl malý a hubený, Pepa velký, vypracovaný, a pořád o sedm let starší. Michal a Tomáš vypadali jak oba z jedné formy, černovlasí, ani hubení, ani tlustí. Jen ten Tomášův věčně vysmátý výraz se nedal splést.
No a Lukáš s Martinem, co říct k nim. Maličkého rusovlasého pihatého mladíka ta bytost vybrala dobře a Martin s obličejem lehce připomínajícího šimpanze taky nechyběl.
Nikdo z nich se nezmohl na slovo. Stáli tam jako zmražení a čekali, co se bude dít. Těžko říct, co bylo pro ně horší – zčistajasna ztratit kontakt s realitou nebo spatřit úplně novou dimenzi, celou bílou, včetně svých přátel a spolužáků v nich.
Osm postav bylo srovnáno v jedné řadě. Mohli jsme začít.

„Kamilovi přátelé!“ zvolala bytost. „Byli jste sem povolaní kvůli úkolu, který vás čeká a pro který si vás vybral váš kamarád Kamil.“
„Čau,“ pozdravil jsem je. V tu chvíli to bylo to nejlepší, na co jsem se zmohl.
„Ty vole….,“ zaslechl jsem Aleše, který si dal obličej do dlaní.
„Co má jako tohle bejt, Kamile?“ zašklebil se Jirka. „Vo co ‘de?“
„No… Dlužíš nám vysvětlení,“ dodal Pepa a založil ruce.
„Všechno vám řekne ta bytost,“ řekl jsem.

„Svět je znovu v nebezpečí,“ zazněl hlas bytosti. „Magie se vrátila a po Zemi kráčí temní elementalisté, které ovládla moc Hyperionu. Využívají živlů jako je voda, země, vzduch nebo oheň k dosažení svých cílů. Jejich moc je v tuto chvíli nezměrná, protože nemají rovného protivníka. Vy se jim musíte postavit.“

„Už zase zachraňování světa?“ usmál se Tomáš. „To je už docela nuda.“
„A proč my?“ naštvaně pronesl Jakub.
„Vás osm si vybral Tady Kamil. Spolu s ním se jim postavíte.“
„To jsem věděl, to je… Debil,“ řekl Martin cynicky. Ostatní také nevypadali nijak nadšeně.

„Hele. Do ničeho vás nenutím, vybral jsem si vás, protože vím, že vám můžu věřit. Známe se už dlouho – každej z vás ví, že bych vás neotravoval s blbostí. Tohle je vážný,“ kývl jsem na své přátele. „Chci vědět, jestli do toho jdete, nebo ne.“
Jirka školácky zvedl ruku. „A hele, ty elementy, jak ovládaj‘… Dostanem‘ je taky?“ zeptal se.
Pokrčil jsem rameny a čekal na verdikt bytosti. „Ano. Bez vašeho vlastního elementu byste neměli šanci,“ odpověděla.
„Tak to je jasný, že bysme neměli,“ dodal Aleš. „Proti komu bysme šli?“
„O možných rizicích výpravy vás seznámím, jakmile se připojíte,“ řekla bytost. „Teď potřebuji znát vaše rozhodnutí.“

V bílém světě se rozhostilo ticho. Nikdo se nehrnul jako první provést rozhodnutí.
„Na hodinách karate se učíme…,“ pronesl až to této chvíle tichý Michal, „že elementy – živly, jsou součástí našeho světa. Tohle je test, do kterýho půjdu.“
„Vy dva nepůjdete beze mě,“ řekl Lukáš.
„Jdu do toho,“ zaslechl jsem Aleše z druhého konce řady.
„Akci s Masákem a s Kamilem si nenechám ujít,“ dodal Tomáš. „*Count me in!“
Jirka založil ruce a podíval se na svého bratra, který stál nad ním. Potom se zašklebil a napnul svaly v obličeji. Pepa neudělal nic, jen ho sledoval, jak se rozmýšlí.
„Takže… Jdeš nebo ne…?“ zeptal se pokradmu Jirka.
„Já jsem se rozhodl, ale jak ti říkat nebudu,“ laskavě se usmál Pepa.
„A tak jo!“ prohlásil Jirka odmítavě. „Mmm… To by zas bylo keců, kdybych nešel!“
„Kdybysme nešli,“ doplnil ho Pepa. Jirka se usmál a ukázal na něj.

*Počítej se mnou!

„No tak dobře,“ prohlásil Martin někde pod hranicí slyšitelnosti a přešel do skupinky budoucích elementalistů. Zbýval jen Kuba.
„Kubo!“ zvolal na mladíka s ekzémem Jirka. „Ty smažko, mazej sem!“
„Nevim,“ zakroutil hlavou Jakub. „Prostě nevim!“
„Jéžiš,“ řekl Tomáš. „Proč ne?“
„Nechci se nechat zabít,“ prohlásil Jakub agresivně, „ale,“ rozhlédl se po přítomných chlapcích, „tak jo,“ pronesl tiše a pokýval hlavou.

A tak jsme v tom byli všichni. Ani jeden z přátel, které jsem si zvolil, nezklamal.

„Díky,“ řekl jsem. Z party vzešel nějaký neurčitý šum.
„Kamile, vypadá to, žes sis vybral dobře,“ zaslechl jsem náhle bytost, která nás sem přivolala. „Teď si musíte vybrat svůj element…“

„Jak to myslíte, vybrat?“ zeptal jsem se. „A z čeho je vůbec na výběr?“
„Čtyři živly jsou oheň, voda, vítr a země,“ pronesla bytost. „Avšak Terorovi následovníci používají i temný element, tudíž existuje i element světla. Vyberte si, času je málo.“

Celá parta vypadala, že přemýšlí. Někteří se spolu dohadovali, jiní se mezi sebou seznamovali, protože se ještě neznali. Každopádně to vypadalo, že vybrat si vhodný element je hodně těžká volba.
Klukům jsem se nedivil, protože jsem se sám nemohl rozhodnout. Každý element měl něco do sebe, a kdybych teď udělal chybu, mohl bych toho po zbytek života elementalisty litovat.
Zahlédl jsem Aleše, jak vyšel z řady a chystal se něco říct. Vypadá to, že teď si element budou vybírat ostatní. No co, počkám na ně a svůj živel si nechám nakonec.

„Hele, tak já už ‘sem si ten element vybral,“ řekl Aleš vyrovnaně. „Asi pudu do ohně.“
„Dobře, Aleši. Je to tvoje definitivní volba?“
Aleš přikývl. „No, jo.“
Za malou chvíli Aleš vzplanul. Nevěřil jsem svým očím a podvědomě jsem od zapáleného těla kamaráda ustoupil dozadu. Tělo se vzneslo se nad zem a začaly na něj přilétávat kusy brnění.
Nestačil jsem se divit, co element dokáže. Když jsem tak sledoval Aleše, zápasícího s novou podobou, hned jsem si vybavil, že když jsem s ním hrával v Exilu karty, vždycky měl nejsilnější balíček a naši hru pokaždé okořeňoval vtipnými hláškami. Aleš byl tvrďák, to jsem od něj věděl už od první třídy. Oheň k němu sedne, to je jasný.
Zrovna se snesl k zemi. Celé jeho tělo bylo obalené rudým brněním bez jediné viditelné mezery. Brnění bylo tlusté a neprodyšné, zaujala mě hlavně helma, která vypadala jako katova čepice. Náhle se z brnění ozvalo huhlání.
„Ah, málem bych zapomněl!“ zaslechl jsem bytost.
Na Alešově helmě se prořízly dvě mezery na oči, ze kterých okamžitě začala vycházet nažloutlá pára.
„To už je lepší,“ řekl Aleš.
„Jak se v tom cítíš? Heh heh,“ zasmál se Jirka.
„Je tu pěknej chemickej smrádek,“ odpověděl Aleš. Okamžitě jsem si vzpomněl na jeho stejnou reakci, když vyhořela učebna chemie.
Aleš vypadal jako opravdová hrozba, i když jsem věděl, že je se mnou.

„Hele, jestli jste hotoví,“ zamračil se Jakub, „Vybral ‘sem si.“
„A to?“ zeptala se bytost.
„No, asi vzduch.“
„A odvětví?“
Jakub vyvalil oči. „Co?“
„Vzduch má mnoho podob, Jakube. Vyber si nějakou.“
Kuba zamžikal a nechápavě se rozhlédl po okolí. „No, to nechápu,“ řekl tónem, jako by za to mohla ta bytost. „Jakou bych si měl vybrat?“
„Jakube, podle toho, co o tobě vím, jsi dobrý sportovec. Umíš rychle běhat a zvládáš různé disciplíny,“ prohlásila bytost. „Také umíš obratně myslet.“
Kuba pod nezvyklou chválou vypadal překvapeně. „No tak jasně, ale–“
„K tobě se hodí odnož blesků. Přestože v teorii vypadá toto odvětví vzdušného elementu slabě, dokáže protivníka ochromit a zmrzačit. Také tak dokážeš až osmkrát znásobit svoji rychlost.“
Od kluků okolo se vznesl obdivný šum.
„No, to je dobrý, no,“ zamyslel se Kuba. „Asi si to vezmu.“
„Definitivně?“
„Tak asi jo, no,“ řekl Jakub opět lehce naštvaně.

Do Jakuba náhle uhodil blesk. Odněkud zleva jsem slyšel vyjeknutí, záblesk asi někomu doslova vyrazil zrak, stejně jako mně – musel jsem si zastínit oči.
Když jsem si tak uvědomil, že Jakub jde se mnou do dost nebezpečného podniku, vzpomněl jsem si na to, jaký byl. Stejně jako Aleše jsem ho znal od první třídy a chodil s ním do Exilu, kde své karetní protivníky překvapoval především záludnou taktikou. Od pohledu bylo jasné, že mu příroda moc nenadělila, byl pohublý a trpěl ekzémem, ale to všechno dohnal na dobrých pár mil dopředu. Ve škole dostával výborné známky a sporty mu taky šly, v kolektivu byl oblíbený a svoje místo měl vždycky jisté. Horší už bylo, že jsem ho nedávno několikrát viděl kouřit, což mi na radosti vůbec nepřidalo. Zrovna on do toho neměl zabřednout.
Prudké světlo zmizelo a já si musel chvíli přivykat obvyklému odstínu tohohle „světa“. Když jsem našel Jakuba, nestačil jsem se divit.
Veškeré jeho oblečení se zbarvilo do různých odstínů žluté, zlaté a bronzové. Jeho vlasy byly kompletně zelektrizované – měl je jako nějaký šílený profesor. Nebo baskytarista Green day.

„Ou, ou, ou,“ zaslechl jsem Jirku. „Dobrý vlasy.“
Jakub vypadal spíš zděšeně. „To budu jako takhle chodit mezi lidma?!“
„Nikoli. Chlapci, pokud se hluboce soustředíte na element, přicházející do vás, přeměníte se do podoby elementu. A funguje to i obráceně, když si přejete, aby zmizel z vašeho těla – tomuto jevu se říká transformace.“
Jakub zabodl svůj pohled do země, a začal s přeměnou. Barva oblečení i kůže, stejně tak jako vlasy se změnily do původní podoby – a zase tam stál on, starý Jakub. Starý Jakub, to je to, co mě přimělo k tomu si ho vzít do party – budu mít v týmu myslitele, ale především dalšího dobrého parťáka, který se nebude bát dát Terorovi za vyučenou.
„No ještě že tak,“ oddechl si a změnil se zpět.

V periferním vidění jsem najednou zahlédl nějaké prudké pohyby. Otočil jsem se a spatřil Tomáše, jak poskakoval a mával přitom rukama. „Hej! Teď já,” imitoval snaživého žáka ve škole.
„Tomáši?” řekla bytost.
„Jo, no, tak já jsem taky pro vítr.”
„Opravdu? A jaké od–“
„Hele – úplně všechno, prostě vítr jako takovej! Abych uměl lítat, to hlavně,” usmál se Tomáš.
„Tak dobře,” odsouhlasila to bytost.

Tomáše zasáhl silný vítr a za okamžik se vznesl do tornáda, které zachvátilo plochu, na které stál. Zvláštní bylo, že i když jsem byl od hurikánu vzdálený jen několik metrů, tak jsem necítil nic neobvyklého. Žádný vítr, nic.
Tomáš. Jsem rád, že ho tu s sebou mám, protože to byl můj první dobrý kamarád a čas ho prověřil natolik, abych ho mohl přibrat do tohohle podniku. Věčný vtipálek a bavič se nebál odlehčit i tu nejvážnější situaci a proto byl už od první třídy mým nejoblíbenějším spolusedícím. Nezáleží na tom, že měl nějaké špatné vlastnosti včetně nespolehlivosti. Prostě Tomáš, synonymum pro legraci.

„NO CO TO JE?! SUPER!” zaslechl jsem jeho výskání z tornáda. Vím sice, že Tomáš ztratil soudnost s pupeční šňůrou, ale tohle už přehnal.
Zanedlouho se snesl k zemi a viděl jsem jeho novou podobu – oblečení mu zesvětlelo do různých odstínů fialové a modré, a modrozelené vlasy měl až někam po pas. Občas jsem v nich zahlédl jiskru.
V momentě, kdy se vznesl nad zem a začal ve vzduchu provádět různé piruety jsem ale věděl, že je zle.
Tomáši, tohle je vážný. Nezapomeň.

„Páni, Tomáši, dostal jsi výjímečný dar,” zaslechl jsem Pepu, který ho se zalíbením sledoval.
„Nekecej, teď ‘deme my,” dodal jeho mladší bratr a zatáhl ho za oblečení. „Slyší mě někdo?”
„Jiří? Josefe?” zeptala se bytost. „Vy máte vybráno?”
„Ano,” přikývl Pepa.
„To teda,” dodal Jirka.
„Takže…?”
„Temnota v mým případě,” ukázal na sebe Jirka, „a světlo v bratrovým.”
„Přesně tak,” souhlasil jeho bratr. „Jsme rozhodnuti.”
Tentokrát se bytost nijak nezabývala tím, jestli to myslí vážně, a dala se rovnou do díla.
Jirku pohltil jakýsi černý sloup, který zvenku vypadal jako husté bahno, a Pepu osvítilo nažloutlé světlo odněkud zeshora – vznesl se nad zem, rozpažil ruce, a začalo se na něm formovat bílé brnění.

Proč jsem jen nebyl překvapený tím, co si bratři vybrali? Čekal jsem od nich podobný výběr…
Jirka i Pepa byli oba cizinci, kteří přicestovali do Prahy někdy v době druhé třídy. Jirka byl i přes svojí velikost frajer a lev salonů, měl charisma, pomocí kterého si na základní škole pokaždé udržel lidi, kterou chtěl. Nechybělo moc a byl to jasný alfa samec, ale tomu se bránil a radši si uchoval svojí přátelskou osobnost, pro kterou ho měli ostatní rádi.
Pepa byl jiná liga. Bylo mu přes dvacet a narozdíl od svého bratra byl vysoký a narostlý. Byl to zamyšlený vysokoškolák, který pokaždé věděl, co dělá a jak se to dělá. Milý a pozorný, naučil mě karetní hry, které jsme později hráli v Exilu.
Oba jsem tady chtěl, protože jsem jim věřil.

„HA!” zahřměl Jirka, když roztrhl černý sloup a vylezl z něj. Narozdíl od ostatních se moc nezměnil, jen mu zčernalo veškeré oblečení a jeho vlasy vypadaly jako permanentně navoskované.
Vedle něj se na zem snesl Pepa ve svém novém brnění. Celé bylo bílé a na prsou mělo žlutý kříž. Helma na sobě měla i andělská křídla, což celému jeho zjevu dodalo na majestátnosti. Zarazilo mě ale, že místo Pepova obličeje jsem v helmě viděl jen černotu.
„Ty, Pepo, co to máš s obličejem?” zeptal jsem se ho.
„Hm?” nerozuměl mi. „Co myslíš?”
„Hej, má pravdu,” řekl Jirka. „Není ti vidět dovnitř, hehe… To je stylový.”
„Opravdu? To je divné,” přikývl Pepa.

„Mám dotaz,” řekl Michal. „Ještě si nechci vybírat element, ale jak se vlastně kouzlí? Jak budeme bojovat proti nepřátelům?”
„Dobrá otázka,” odpověděla bytost. „Živel použijete tak, že se soustředíte na to, co chcete vyvolat – ty, Jakube, třeba blesk, Aleši, ty třeba–“
„Fireballek?“ dokončil větu Aleš.
„Ano, tak se to také dá nazvat. Tomáši, ty můžeš manipulovat s větrem, ale nepočítej prozatím s nějakou ohromnou silou – tvé síly se ti uplatňují především k létání a překvapení soupeře.“
„Tak to je paráda,” ohrnul nos Tomáš.
„Když se soustředíte, tak rukou či jiným místem, odkud chcete, aby kouzlo vyšlo, musíte naznačit směr a například velikost toho, co chcete stvořit. Dál už je to na vás nebo na vašem cíli. Pokud se vám chce, můžete si to zatím procvičovat.“
I když byli kluci z výkladu tajemné bytosti zmatení, začali zkoušet různá kouzla.

„Máš ještě nějaké dotazy, Michale?”
„No ani ne,” zamumlal. „Asi si teda vyberu element.”
„Jaký to bude?”
„Nakonec asi země.”

Na Michala se začaly ze všech stran snášet listy stromů a obalily ho tak, že mu čouhala jenom hlava. Když jsem tak sledoval ten proces, zapřemýšlel jsem nad tím, koho to vlastně vybírám.
Michala, stejně jako Lukáše a Martina, jsem znal až od šesté třídy, kdy se mnou nastoupil na druhý stupeň. Z našeho omezeného kolektivu sedmi chlapců ve třídě se nejdřív choval asi nejnenápadněji, ale později jsem se s ním dal do kupy a přišel na to, že už několik let dělá karate a naučil se tam spoustu méně či více uvěřitelných věcí. Taky se byl schopen bavit o osobnějších věcech, narozdíl od zbytku party, která tu se mnou byla. Spoustu jsem se toho od něj dozvěděl a musím říct, že to bylo fajn.
Listy odletěly pryč a já jsem spatřil novou Michalovu podobu.
Jeho dosavadní oblečení dočista zmizelo a nahradila ho kutna, dělaná z listů, nebo aspoň tak vypadala. Přes obličej měl kapuci, ze které se vzápětí vynořil, zcela nadšený svou novou podobou. S úsměvem přikývl a dodal: „Děkuju.”

„A co vy, Lukáši, Martine?“ řekla bytost. „Už jste si vybrali?“
„No, jo,“ řekl Martin. „Domluvili jsme se, že nechci element žádnej, ale spíš hodně posílit tělo. A nějaké silné zbraně,“ pronesl nezvykle slušňácky.
„No… A… Já bych si vzal od každého elmentu něco,“ dodal Lukáš.
„Jak to myslíš, Lukáši? A je to element.“
„Jako… Jak bych to… Nemusím mít nejlepší síly, ale chci od každýho umět něco,“ gestikuloval rukama.
„Aha… Martine, posílit tělo a dát ti zbraně mohu, ale budeš v nevýhodě proti elementalistům s živlem, kterým něco vytvářejí.“
„To vim no, proto chci ty zbraně,“ řekl Martin. „Nejlíp pistole nebo automaty.“
„Raz, dva, tři. Pchá chá chá,“ zaslechl jsem Jirku. „Jaký pistole, prosimtě?“
„Jsou hodně mimo,“ zamračil se Kuba a poodešel se bavit s někým jiným.
Když jsem tak Martina s Lukášem poslouchal, hned mi bylo jasné, že jsem asi hodně přestřelil.

„Nerozumím tomu, proč to chcete takhle,“ řekla bytost. „Ale jak si přejete.“
Čekal jsem, že Lukáš bude procházet nějakýma neskutečnýma změnama, ale ani se nehnul. Prostě tam jen tak stál, když mu bytost oznámila, že je hotovo. Ani Martin se moc nezměnil – narostl, zesílil po celém těle, a jeho nenápadné oblečení se změnilo na tmavé maskáčové. V rukou se mu objevily dva automaty, které bych ve zbrojním arzenálu jakékoli země hledal jen marně.

Co říct k Martinovi a Lukášovi? Oba dva byli moji spolužáci z druhého stupně. Jak už jsem řekl, Lukáš byl miláček učitelů, s jejichž vytrvalou pomocí se nebál shodit někoho jiného ze třídy. Na druhou stranu po celou dobu, co jsem ho znal, jsem věděl, že by do něčeho, jako je tohle, šel. Měl na to a byl to dobrý kluk.
Martin byl pro nás tři osina v řiti, protože nás stejně jako kohokoli jiného ze třídy pokaždé obtěžoval svými pitomými narážkami – většinou mu za to někdo dal „za vyučenou“.
Důvod, proč jsem si ho zvolil, byl ale jednoduchý: když dokázal mluvit vážně, byl z něj neocenitelný parťák, a věděl jsem, že nevzít ho by byla škoda.

„To už je všechno?“ podivil se Lukáš.
„Ano, je. Působí na tebe všechny elementy, proto ses nijak nezměnil.“
„Aha…“
„Ty jo,“ žasl Martin nad automaty. „To je docela něco, no…“
Jak je vidět, zase měl jednu ze svých vážných chvílí. Nikoho neurážel.

„Zbejvá jen jeden,“ ukázal na mě Jirka. „To jsem zvědavej,“ usmál se.
„Hodně štěstí při volbě,“ řekl Pepa.
„Nepodělej to, jako všechno,“ vzpamatoval se Martin.
„To chci vidět,“ zazubil se Tomáš. „By mě zajímalo, co si vybereš.“
„No jo,“ pokrčil jsem rameny. „Přemejšlim.“

Prohlédl jsem si partu. Oheň, dvakrát vítr, země, temnota, světlo a pak nějaké experimenty. Element, který tomu chyběl, byla voda. Ale do vodníka se mi dvakrát nechtělo.
A co…
Jasně.

„Tak jak ses rozhodl, Kamile?“
„Vezmu si element ledu,“ řekl jsem.
Parta za mými zády se divila, že jsem si vybral něco takového, jak jsem poznal podle propuklého hovoru, ale volba to podle mě byla dobrá.

Okamžitě jsem ucítil chlad. Zimu, zmrzlinu, vánici, sníh, led. V propletenci vizí a pocitů jsem si uvědomil, že jsem uzavřený v ledovci dvakrát tak velkém, jako já. Byl to hrozný pocit, nevěděl jsem, jak to přemoct.
Věděl jsem ale, že se můžu vyprostit, když budu dost silný přijmout element. Soustředil jsem se a sebral všechnu sílu, co jsem měl na to dostat se ven.
Ruce, doteď zkřížené na prsou jsem dal do pohybu a vymrštil jsem je od sebe. Ledový kámen praskl a já tam stál v nové podobě.

„Takže to jste všichni,“ zaslechl jsem hlas bytosti.
Bylo to poprvé, co jsem jako elementalista slyšel jeho hlas. Měl jsem pocit, že je to někdo, koho bych měl znát, ale kdo? Cítil jsem s bytostí divné duchovní spojení.

Okamžitě mi bylo jasné, že jsem se sakra změnil. Přes pravé oko mi přesahoval proud světle modrých vlasů, na těle jsem měl ledové brnění, taky namodralé. Brnění mi překrývalo prsa a břicho, na nohou jsem měl světle modré kalhoty. Boty jsem měl stejné barvy jako zbytek – možná o něco tmavší. Kupodivu jsem necítil žádný mráz, jen mi byla trochu zima, což asi symbolizovalo můj element.
„Mazec,” zaslechl jsem Tomáše.
„Docela stylový k tvýmu elementu,” dodal Jirka.
„Nedopads’ o moc líp jak já, s těma vlasama,” zasmál se Aleš.

Co bych řekl k sobě… Měřil jsem dva metry a už něco uběhlo od doby, kdy jsem byl nejsilnější ze třídy. Před tímhle neobvyklým účesem jsem měl vlnité vlasy a špatně viděl. Nepatřil jsem ani k „lepším lidem” ani k nesnášeným členům kolektivu a ani já jsem se nikdy nikoho nestranil, vyšlapával jsem si cestu životem, jak to šlo. Z toho, co jsem měl v hlavě, bych horší dvojku z čehokoli dohromady dal.
Mezi svými přáteli jsem se vždycky cítil dobře, ale mezi příliš členitým kolektivem, jako je třeba školní, nikdy. Při pohledu na všední věci mě napadaly různé myšlenky… Třeba tuhle bych se skoro popral, když jeden známý ubližoval mojí spolužačce.
Každopádně to vypadá, že skutečnej test právě přichází.

„Kamile, doporučuji ti vyzkoušet kouzla – zkus něco vytvořit pomocí ledu.“
No proč ne, čas si osahat element. Sám nevím, jak to udělám, ale říkal, že si mám představit to, co chci, nastavit ruce a chtít to stvořit, tak do toho.
Představil jsem si hladkou ledovou kouli velkou asi jako grapefruit a vymrštil pravou ruku vpřed–
Povedlo se. Koule proletěla okolím a já na ni jen přitrouble zíral. Tohle je všechno neskutečný, byl jsem z toho všeho naprosto vyvedený z míry. Já a moji nejlepší přátelé, spojeni proti jedné hrozbě…
Starý časy se vracejí.

IV

„Váš tým je kompletní,” řekla bytost. „A teď k vaší výzbroji.”

Náhle se každému členovi party rozzářily dlaně barvou svého elementu – Aleše osvítila prudce rudá, Tomášovi světle fialová, a například Lukášovi oranžová. Za malou chvíli záře opadla a každý z nich třímal svoji novou zbraň.
Mně se v nastavených dlaních zformoval meč. Byl středně dlouhý i široký, a když jsem ho uchopil a přehodil do druhé ruky, uvědomil jsem si, že ho mohu držet v jedné ruce a druhou třeba kouzlit, nebo rozdávat o něco silnější údery s oběma rukama na meči.
Jílec byl pečlivě vyrytý, světle modrý jako moje vlasy, čepel vypadala jako několik ledových trojúhelníků zasazených pevně v sobě.
Usoudil jsem, že to je meč bastard – takzvaný jeden a půl ruční meč. Nezbývá než dodat, že to byl krásný meč, na který se snad budu moci pokaždé spolehnout.

Tomáš dostal kopí, které mělo velikou trojúhelníkovitou hlavu, Jirkovi se na oblečení objevily uchycené hvězdice a za pasem úzká šavle. Pepa držel tlustou okovanou dřevěnou hůl. Alešova zbraň byla kosa – na jílci bylo zlatým písmem vyryté “ULTIMA”. Zaujal mě ale Michal, který jakmile se začala formovat jeho zbraň, něčeho strašlivě lekl a chytil se za krk. Když se mu ale v rukou objevila dlouhá hůl s jakýmsi krystalem ve své hlavě, oddechl si. Co to mělo znamenat, to nevím.
Lukáš se začal ohánět dvoubřitým mečem a Martinovi zůstaly jeho automaty. Zato kdo měl problémy se zbraní, byl Jakub. Jemu se v rukou objevila jakási žlutá hmota.
„A tohle je co?” zeptal se vyděšeně.
Hmota se okamžitě přeměnila ve dvoubřitou hranatou sekeru. „Cože,” podivil se ještě víc.
„Jakube, tvoje zbraň má tu výhodu, že se umí přeměnit na luk podle situace,” řekla bytost.
„Tak to nechápu už vůbec,” dodal Jakub.
„Pokud budeš potřebovat zbraň na blízko, změní se v sekeru. Pokud na dálku, změní se v luk.”
„Aha,” vyvalil oči. „Tak to je něco…”

„No a šéfe,” řekl Jirka, „co se bude dít teď?”
„Nyní se dejte dohromady a dávejte pozor,“ zahřměl hlas. Kluci všeho nechali a poslouchali.
„Elementalisté! Váš boj bude složitý, avšak nejprve poslyšte něco o elementech a jejich užití. Vaše elementy byly vepsány do vaší DNA – odteď je možné se jich zbavit jen jedinou cestou. A to je vaše smrt.
Dále, živel z vás možná udělal nebezpečné i pro sebe navzájem. Jestli s ním budete zacházet ledabyle, můžete si navzájem ublížit. Pokud ovšem budete obezřetní a vždy dobře naložíte s vašimi silami tak, jak máte, nemůžete se navzájem ohrozit.
Například, Aleši, tvé brnění má extrémní teplotu, ale můžeš si jí pomocí elementu snížit, pokud bys například zvedal poraněného spolubojovníka ze země.
Jakube, ty věz, že jediná část, která je nasáklá elementem, jsou tvé vlasy, kterých se nikdo nesmí dotýkat–“
„Heh, cože?” zasmál se Jakub „Vlasy?“
„Ano, vlasy. To proto vypadají zelektrizovaně,“ vyjasnila situaci bytost, když vtom mě napadla zajímavá otázka.
„Vy jste nám daroval element, pomáháte nám,” řekl jsem, „ale jak vlastně vypadáte? Jak se jmenujete?“
„Bohužel, momentálně se vám zjevit nemohu. Moc Hyperionu je v tuto chvíli velice silná. Možná, pokud porazíte Terora nebo alespoň část jeho elementalistické družiny, bude to možné.“
„Pořád ale nevím, jak vám máme říkat.“
„Říkejte mi jak chcete, já svoji opravdovou identitu neodhalím… Jsem pro vás neznámá bytost. Kdosi, kdo zůstává v pozadí,”

A Tomáš neváhal. „Mistr Kdosi!“ vykřikl.
„No to je taky jméno,“ na to Jirka. „Takový typický od Tomáše.“
„Když není lepší, “ pokrčil jsem rameny. „Proč ne,” usmál jsem se.
„Ježíši K–“ Lukáš bědoval, ale přerušil ho… Mr. Kdosi.
Divné jméno, ale říkat téhle bytosti školácky učitel nebo latinsky mentor se mi zdá trochu mimo. Nevíme, kdo to je, tak kdosi, je to náš mistr, hlas má jako nějaký pán (Mr.), tak jo, myslím, že mu tak budu říkat.

„Dohodnete se pak!“ zahřměl. Pod jeho hlasem ztichl lomoz mezi kluky ve vteřině. „Nyní, ohledně vašeho elementu…
Vězte například, že pokud vám nepřítel způsobí otevřené zranění, můžete ho dočasně zacelit hmotou, příbuznou vašemu elementu. Ledem, lávou, zemí.“
„Cože? A jak to mám udělat třeba já? Neumím hmatatelnou magii!“ namítl Martin.
„To ty jsi se rozhodl pro magii bez elementu, Martine. Nedá se nic dělat.“
„Ale to samý je i u mě,” zakňoural Tomáš.
„Ty, Tomáši? Ale vždyť to je docela lehké! Představ si, jak vítr odvane tvou bolest a tvá zranění.“
„Cože?“ zděsil se Tomáš. „No ale… Eh… Dobře.“

„Tak mne napadlo, když mám magii světla, dobra a podobně, mohu fungovat také jako léčitel?“ zeptal se Pepa.
„Ano, už jsem čekal kdy se zeptáš! To dozajista můžeš, a myslím, že to bude jedna z tvých hlavních úloh v této skupině.“

Poté, co se nikdo na nic neptal, se jal Mr. Kdosi vysvětlovat dál.
„Také nezapomeňte, že jste element obdrželi teprve nedávno a že nemůžete provádět příliš silná kouzla, například že Aleš nemůže okamžitě vyvolat sopečný proud, nebo ty, Michale, nemůžeš manipulovat s živou zemí, jak se ti bude chtít. Dvojnásob to platí pro Lukáše – ty máš element omezen jen na jednoduchá útočná a obranná kouzla.“
„Tak… Já se zkusím spolehnout hlavně na zbraň,“ řekl Lukáš.
„Vězte, že každý element má svůj účinný protiklad a přirozenou obranu – ohnivého elementalistu může lehce přemoci elementalista vodní, elementalistu přírodního zase ohnivý, zatímco dva temní se v boji proti sobě mohou spolehnout pouze na zbraně, a to jen pokud nejsou příliš sloučené s jejich elementem.“
S Michalem a Alešem jsme si vyměnili pohledy – to, co nám vysvětloval, bylo docela pochopitelné. Něco jako kámen, nůžky, papír.
„Má někdo nějaké otázky?“
Nikdo se na nic neptal, čímž jsem byl docela překvapený.
„Tedy, pokračujme dál! Vaši nepřátelé.“

„Jak už jsem zmínil, váš hlavní nepřítel je elementalista Teror.“
Před řadou elementalistů se vyjevil obraz toho muže, kterého jsem potkal na cestě z Exilu, toho, který na mě zaútočil. Bylo mi hned jasné, že je to on.
„Jeho elementem je temnota; jeho zbraní je meč.“
Obraz Terora vystřídal meč, ale ne ledajaký: jílec měl ve tvaru písmene L a šedou čepel ve tvaru dlouhého pravoúhlého trojúhelníku.
„Dbejte na neustálou ostražitost v jeho blízkosti. Je to nejhorší nepřítel a prioritní cíl.“
Zase jsem v něm poznal známou osobu. Ne, on to nemůže být, jak by mohl?
„Další dva nejnebezpečnější nepřátelé jsou tito dva bratři – Firen a Magmaros.”
Jejich element byl už podle jejich jmen víc než jasný, oheň.

Před námi se objevily obrazy dvou postav – jedna měla červený oblek se zlatým lemem, na hlavě červené číro, obličej s voskově žlutou kůží posetý náušnicemi, piercingem, a dalšími ozdobami. Tělem se postava podobala Jirkovi, v pravé ruce držela také velmi podobnou zbraň, podivnou žhnoucí šavli.
„Ten hubený je Firen; rychlý, univerzální bojovník, jeho hlavní zbraň je ohnivá magie. V boji zblízka používá svůj meč,” řekla bytost.
Druhá postava byla rozložitá, spíš široká nežli dlouhá, ale na slabocha nevypadala. Podobný soše, elementalista byl celý z černého kamene, kterým prosvěcoval oheň. Tělem mu vedly žilky s magmatickým obsahem. Neměl žádný krk, místo očí měl jen škvíry se svítící lávou. Tlusté paže, nohy, tělo, o něm se nedalo říct, že by kdy byl člověkem. Původem připomínal spíš jícen sopky. Tento hrozivý protivník měl v pahýlech, připomínajících ruce, dva zářící srpy.
„A to druhé je Magmaros, stejně nebezpečný jako Firen – nehledě na jeho těžkopádné pohyby dokáže obratně zacházet se svými srpy, stejně tak jako se svým živlem.
Magmaros je na rozdíl od Firena elementál ohně – bytost tvořená pouze ohnivým elementem. To proto vypadá tak, jak vypadá.
Tito dva bratři jsou hlavní bojovou silou Terora a nejnebezpečnější hned po něm, perfektně se doplňují, a jak jste jistě pochopili, každý využívá jinou doménu svých sil.“
Jirka s Pepou se na sebe potměšile podívali a hned bylo jasné, co si v tu chvíli mysleli.
„Jsou naprosto odolní veškerému ohni – Aleši. Michale, ty si dej také pozor – oheň má devastující účinek na tvůj element.“
Kluci přikývli, když mi došlo, že tady bych mohl zase zaexcelovat já jako vodní elementalista. Na druhou stranu oheň roztaví led.
Oba ohniví protivníci vypadali hrozivě, Magmarosova pukající kůže nebo Firenova rozedřená tvář ve mně okamžitě vyvolala strach.
„To je vše, co o ohnivých bratrech vím. Další elementalista, který doprovází Terora, se jmenuje Sharg.“

Sharg byl vysoký a pohublý. Měl modrou kůži a celé tělo měl odhalené, kromě slabin, helmy a loktů, které měl kryté stříbřitým kovem. Na helmě měl rohy a malé otvory pro oči a ústa. Nedalo se poznat, co to bylo, jestli muž, žena, nebo něco jiného.
Držel dlouhou šedou hůl s drahokamem v hlavě. Bylo na ní poznat, že nesloužila ke kouzlení, ale k boji – byla okovaná a z vrchu ji trčely bodce.
„Sharg používá k boji ledový element a svoji hůl, stále u něj však převládá silná magie před uměním bojovat.
Dalším nepřítelem je obrovský golem beze jména.“

Uviděl jsem neskutečnou stvůru, dosahující nejmíň šesti metrů, obrněnou tlustým černým kovem. Vypadala, že se snad nedá ani zabít, když se ale natočila zády k nám, mezi lopatkami jí bylo vidět masité, rudé místo. To musela být nějaká důležitá slabina.
Golem měl tlusté, dlouhé paže a rozsochaté nohy, ale chyběla mu hlava. Přestože nějaké lidské znaky měl, člověk to rozhodně nebyl.
V pažích třímal děsivé ostnaté zbraně, které jsem dosud neviděl. Tento strašlivý protivník vypadal jako naše konečná stanice.

„Tohle je on. Nevládne žádným elementem, ale má značnou sílu, také je téměř nezničitelný – nedá se nikde poranit.“
Ve skupině zavládl hlahol. Tohle byla velmi špatná zpráva.
„Kromě!” zdůraznil Mr. Kdosi. „Odhaleného prostoru mezi lopatkami, který je jeho jedinou slabinou a několik dostatečně silných kouzel nebo ran zbraní do tohoto místa ho může lehce zabít.
Na druhou stranu je k jeho zdolání potřeba víc elementalistů – pečlivě si rozmyslete, kdo a jak se mu dokážete postavit.“
Kluci se zděsili při pohledu na toto monstrum, stejně jako já. Pokud je třeba k jeho porážce více elementalistů, může se střet s ním velice rychle zvrtnout v marný boj o vlastní život.

„To jsou zatím všichni, ale Teror neustále používá moci Hyperionu k získání nových následovníků. Může zlanařit další nepřátele, když tady hovoříme. Možná také potkáte elementály, stvořené jeho mocí.“
„Technickej dotaz: Co je to elementál?“ zeptal se Tomáš.
„Bytost tvořená pouze elementem, jak už jsem zmínil u Magmarose,“ odpověděl Mr. Kdosi.
„Tak dobře – snad je porazíme, co, kluci,“ zamrkal Michal. „Jsou ještě nějaké tipy, které nám můžete dát?“
„Neznám o nich nic bližšího, snad jen, že vaše odvaha je zásadní. A nyní poslouchejte, platí to pro všechny.

I když jste se doteď cítili jako, a teď snad nikoho neurazím, jako adolescenti, jejichž největším problémem byla výuka, děvčata, nebo třídní kolektiv, tohle je něco úplně jiného.
Budete na opravdovém bojišti. Život a smrt, sláva a stud, vítězství a prohra, to všechno jde s tím, musíte se naučit chovat se jako elementalisté. Budete provádět rozhodnutí, se kterými jste se nesetkali. Co je ale důležité, je vaše jednota. Přestože se někteří neznáte, musíte se spřátelit a musíte dát dohromady toto společenství – Společenstvo Elementálů!“

Objevil jsem se na cestě z Exilu a všechno bylo tak, jako předtím. Také mne napadlo, že by to mohl být jen sen. Rozhodl jsem se zjistit pravdu přeměnou.
Transformace.
Stál jsem na ulici ve své ledové podobě. Okamžitě jsem se změnil zpět a přidržel se plotu. Byl to pro mě šok.
Hlavou se mi honila spousta otázek. Proč, popravdě, já? Co nás čeká? Jak vypadá boj na život a na smrt? Přežijí moji přátelé? Přežiju já?
Jak to všechno dopadne?
Nemá smysl se snažit na tohle všechno odpovědět. Už je noc, tak bych stejně nic nevyřešil, sebral jsem se a vydal se po cestě domů.
Ale stejně jsem byl šťastný. Šťastný, že mám po boku své přátele.