• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Devět sil – 1 a 2

autor: MCKejml

„Přátelství spočívá ve výběru člověka, kterého jsme si zvolili pro jeho povahu a dali mu jednou provždy přednost.”

Bonnard

„I když nepřátelé sílej’, a kámoši prohrávaj’, tak za to stojí bojovat.”

Jiří, pátý ze Společenstva

„Vždycky, když máš dobrý důvod pokračovat, musíš jít směle do toho.”

Josef, šestý ze Společenstva

Věnování

Rodičům a těm, co pomáhali vzniknout této knize.

Poznámka Autora

Beer Kamil, Masák Aleš, Podlesný Jakub, Jakl Tomáš, Maršíček Jiří, Maršíček Josef, Příhoda Michal a David Marek jsou skutečné osoby, které jsou v knize zastoupené těmito jmény.

Většina zmíněných čtvrtí a místních názvů je reálná. BIS je skutečná organizace státní policie. Všechna ostatní jména jsou smyšlená a veškerá podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná.

Úvod

Píše se rok 2006.

Je nedávno po přelomu tisíciletí, které mělo pro lidstvo znamenat cosi přelomového a nevídaného, jinou dobu, která měla přinést mnoho nového. I přes kladná očekávání moc dobrého nepřinesla – náhlé teroristické útoky a přírodní katastrofy si vyžádaly oběti milionů lidí po celém světě

Lidé tak utrpěli nejen ztráty, jakými byly například zničení budov světového obchodního centra, ale také kvůli lhostejnosti k přírodě začalo globální oteplování a jeho neblahé následky dolehly na lidstvo například jako vlny Tsunami, pustošící pobřežní státy.

Bylo zde něco mnohem většího, co se vrátilo. Něco, na co se nikdo nemohl připravit, o čem nemohla politika nijak rozhodnout, na co byly sebelepší armády krátké.

Na svět se vrátila magie.

Ano, magie. Taková, kterou jsme zde ještě neviděli, která měla pramálo společného se šálením dnešních „kouzelníků“, která umí jak dobré i zlé, tak i taková, proti které, pokud je použita ve špatných rukou, nepomůže žádné opatření, co známe.

Je to magie, která využívá sil elementů, jako je voda, oheň, vítr, země, ale také i člověk sám.

Ztělesněním této moci jsou elementalisté – lidé, kteří mají talent k použití jim daných živlů, lidé, kteří byli přetvoření k obrazu elementů samotných.

Nikdo takový zatím neexistuje, avšak to se má brzy změnit.

Proti moci elementu neobstojí nikdo… Kromě elementu jiného…

Prolog

Bojovník v modrém brnění běží k bráně Pražského hradu. Je zřejmé, že prošel mnoha bitvami, ale pro něj jich bylo stejně příliš málo. On sám zakusil válku, věc, co předtím nepoznal.

Jeho výraz odráží jeho myšlenky, které se mu během nedávných událostí nahromadily v hlavě a které ho zcela změnily. Jeho budoucnost je nejistá, ale jeho úkol tady je již daný. Jedině on má možnost porazit zlo, rozpínající se z hradu, jedině on a zbytek jeho přátel.

Vést své staré kamarády do bitvy je jedna věc, ale to, do čeho se zapletl, byla věc druhá.

Do problému, který měl být jen jeho, zasvětil příliš mnoho lidí na to, aby je teď zklamal, teď, když mu jsou ochotni pomoci jako nikdy předtím.

Boje s elementem si na jeho duši stačily vzít svou daň – už pocítil, jak element zaslepil jeho smysly, jak ho ovládl, ale bez něj by nemohl jít dál. Stejně tak i jeho věrní spolubojovníci by bez něj padli.

On, že by byl jejich skutečný vůdce? To asi těžko, ale už o všem vědí. Pokud by teď polevil, čekala by ho porážka.

Ví však, že to, co ho nyní čeká, nebude nic lehkého.

Nyní se otáčí a pohlíží na elementalisty, co ho beze slova následují a vidí, co se s nimi stalo.

Vidí jejich známé tváře – jeden brunátní, jiný je veselý až hanba; prohlíží si ty tváře, které za pár minut mohou být mrtvé, bez výrazu.

Vybavuje si vzpomínky na každého z nich, to co s nimi zažil, situace, ve kterých s nimi byl.

Otáčí se nazpět, a jde dál – jeho poslání je jasné. Nepřítel také. A teď se s ním musí utkat.

Musí napravit to, co někdo jiný způsobil.

I

Hůrka, Praha, Česká republika.

Byl klidný, slunný, záříjový den.

Den, kdy se už většina školou povinných usadila zpátky do lavic, doba, kdy už má většina středoškoláků po maturitě, čas, který proklíná spousta studentů, kterým se nechce se učit nebo by ještě chtěli zůstat na prázdninách, stejně tak jako já, nastupující do deváté třídy základní školy.

Nebyl to jen tak obyčejný den, dnes se můj život změnil navždy.

Protože… Byl zrušen Exil.

Jedno z pro mě nejdražších míst, kde jsem pobyl, když mi bylo nejhůř, kam jsem měl pokaždé dveře otevřené, klub, kde jsem se odreagoval z učení v napjatých školních dobách.

Nevím, proč byl teď navždy zavřený. Snad nebyl zájem, snad nebyl čas. Nebo jim tam nechodilo moc zákazníků… Nevím.

A nyní jsem se chtěl vrátit. Vrátit se mezi své staré přátele, kteří se mnou tehdy tak nadšeně hrávali karty. Vrátit se a jít za obsluhou, za milými lidmi, kteří byli vždycky ochotní si s vámi popovídat nebo vám ohřát párek.

Zase se tahat noční Hůrkou domů se svými parťáky, v ranní mlze pospíchat na časné turnaje, nebo si zajít do bistra vedle něco koupit, abych při hře nehladověl.

Teď jsem se díval do prázdné místnosti. Bylo to neskutečné, jako ve snu. Už bylo pozdě jít do Exilu – a to doslova.

Nevím, jak dlouho tu už jsem. Možná půl hodiny, možná deset minut, ale nedokázal jsem se přinutit vstát. Zážitky se v mé hlavě omílaly stále dokola, na prázdných lavicích jsem se viděl hrát; vybavil jsem si všechny přátele, kteří se tehdy bavili společně se mnou, přátele, které už nepotkám.

Bylo to hrozné a nedokázal jsem na to nemyslet. Proč jsem toho nechal?

Zachoval jsem se jako blbec, kterého puberta donutila k věcem, které bych víckrát neudělal. Už nikdy bych se na své staré přátele znovu nevykašlal.

Musím tohle místo navždy vymazat ze své paměti. Musím s tím skončit.

Zvedl jsem se ze země, na které jsem doteď seděl, a s ostrým výrazem a soustředěnou myslí jsem se mechanicky vydal ke stanici metra B.

Šel jsem po chodníku směrem na jih k parkovišti, když se to stalo.

Přede mnou se objevil asi dva metry vysoký černý oblak. Trhnul jsem sebou leknutím a reflexivně ustoupil o pár kroků zpět. Neměl jsem čas přemýšlet, jen jsem se pokusil zbystřit smysly a ustoupit pryč.

Z kouře vystoupila podivná postava… Něco takového jsem v životě neviděl.

Celá byla zahalená v tmavém, přes ramena jí spočívala černá, blyštivá tunika.

Za pasem měla meč, ale nejkurióznější byla lebka, nebo spíše helma z lebky, jakoby vrostlá do hlavy oné mysteriózní bytosti.

Ano, rysy to mělo lidské, avšak bylo to moc fantastické, než aby to byl pouhý člověk. Aura obepínající jeho siluetu se leskla v opálové černi, a náhle zaplála, když útočník mým směrem vymrštil dlaň, ze které vylétlo několik černých objektů. Od pohledu připomínaly ohnivé koule z nějaké počítačové hry, ale to bylo nemožné. Musím mít halucinace, tohle už je prostě moc!

Objekty se blížily ke mně. Bylo mi téměř jasné, co musím udělat, i když nejsem žádný akční hrdina; skočil jsem stranou vedle keřů, obepínající vedlejší panelový dům. Projektily se přehnaly místem, kde jsem předtím stál.

Okamžitě mě zamrazilo a zachvátil mě svíravý pocit, který jsem moc dobře znal. Kdy člověk nasazuje život a nejde mu pomoct, kdy vám adrenalin stoupne do hlavy a vy se rozhodnete, zda utéct nebo bojovat.

Ale tohle bylo víc intenzivní, vypadalo to, jako by mě potkala smrt a chtěla si to vyříkat se mnou osobně, ale ať už to všechno má znamenat cokoli, musím se alespoň pokusit tomu uniknout.

Postava vytáhla meč a mrštně skočila po místu, kam jsem dopadl. Odkulil jsem se stranou a postavil se na nohy. Bytost cosi naznačila svýma rukama, jako by čarovala.

Z jejích dlaní vytryskl proud černé látky, které jsem už nestačil uhnout; proud mne vymrštil do plotu protějšího hřiště, kde si mne připoutal. Cítil jsem strach, bezmoc, a můj život vysáván tou černou látkou. Osoba, která paprsek vysílala, jako by sílila, podíval jsem se na ni a neuvěřil svým očím.

Hned jsem věděl, že toho člověka znám.

Podíval jsem se nad sebe, ani nevím proč – nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Stoupal jsem do nebe, zatímco na mě svítila nažloutlá záře.

II

Když jsem otevřel oči, okamžitě jsem si uvědomil, že všechno okolo bylo bílé. Bílý horizont, bílé okolí, bílá podlaha… Podlaha? Jo, na něčem jsem ležel a udržel se, jenže na čem?

Poplácal jsem rukou vedle sebe – ucítil jsem tvrdý povrch. Pomalu jsem si stoupnul.

Jak je možné, že jsem živý? Pohnul jsem rukama, nohama, všechno bylo v perfektním pořádku.

Prohlédl jsem se – nic se mi nestalo, jenom mám v oblečení vypálenou díru. A dokonce můžu dýchat, je tu kyslík, ať už jsem kdekoli.

Možná, že jsem v nebi. Třeba Bůh skutečně existuje a za chvíli se s ním setkám, to by bylo srandovní. Nebo, a to spíš, jsem snědl něco špatného, co mi způsobilo takovéhle halucinace.

Snažil jsem se rozvzpomenout, co se to na Hůrce stalo.

Byl tam muž v černém oblečení, snažící se mě zabít, a potom jsem vystoupil do nebe.

Celým místem se ozval hromový hlas: „Nemusíš se bát, zde jsi v bezpečí.”

Leknutím jsem téměř vyskočil z kůže. „Cože? Kdo jste?”

„To ti říct nemůžu. Věz však, že to, co právě prožíváš, nejsou halucinace. Je to skutečné.“

„No… Jestli jste mě zachránil od toho… Cokoli to bylo, tak vám musím poděkovat,” pokrčil jsem rameny. „Kde to ale jsem a co se stalo?!“

„Jsi v bílém světě – místě, které je mou vlastní dimenzí – a neboj, nejsi mrtvý.“

„Tak to jsem skutečně… Rád,“ pousmál jsem se. Tady šlo do tuhého.

„Tedy, asi se zamýšlíš nad tím, proč se stalo to, co se stalo. Víš, co je to magie?“

„No, to jo.“

„A já se nedivím, musíš ji znát z různých her nebo filmů, to je jasné. Avšak, nyní mě dobře poslouchej: Magie se právě vrátila na svět.“

Doslova jsem valil oči, a hlavu jsem měl v jednom ohni. Co má tohle znamenat? Mluví se tu o magii – něco takového vážně existuje? A proč mám pocit, že je tohle skutečné?

„Ano, magie. Pravděpodobně také víš, co to jsou elementy.“

„No jo, voda, vítr, oheň a tak?“

„Tak. Mimo jiné i temnota. To, co na tebe zaútočilo na Hůrce, byl temný elementalista.“

„Cože, to už se to rozšířilo i mezi lidi?” nechápal jsem. „Jako že už jsou takhle nějací kouzelníci?“

„Laicky řečeno, ano.“

„No a proč tenhleten šel zrovna po mně?“

„Ty jsi potenciální elementalista. A budeš jím zvolen, protože už jsi jednou zde.“

„Tak tomu říkám možnost si vybrat, proč zrovna já? To není někdo jinej, kdo se na to hodí víc? A vůbec, co nějakej důkaz, že se mi to jenom nezdá?“

Náhle se v záblesku světla spojilo mé protržené oblečení.

„Já nelžu,” řekla bytost provinile. „Je to tak.“

„Ježíši…“

Měl jsem pocit, jako by mě srazil vlak. Dlaně mi zchladly a měl jsem potíže se soustředit; víc bych věřil tomu, že mi nějaký “vtipný“ spolužák strčil do čaje LSD. Tohle přeci není možný, musí se mi to zdát.

„Kamile. Jsi s to se stát elementalistou?“

Nevím, jestli mám mít strach, nebo radost, ale zní to neuvěřitelně. Musím vědět víc.

„Uvidíme,” řekl jsem už veseleji. „Ale nejdřív bych rád věděl, proč vlastně já?“

„Vybral jsem si tě na základě vhodného potenciálu a také, protože vím, kdo jsi.“

„Cože?“

„Nic. Tak tedy, souhlasíš?“

„Pokud jsem to měl jednou bejt já, tak se nedá nic dělat. Vy jste mi zachránil život, tak vám asi něco dlužím. Dobře.“

„Pak vyslechni úkol. Ty, jakožto budoucí elementalista pod mojí kontrolou, musíš zabít nebo donutit ke kapitulaci elementalistu Terora – „

„Terora?” skočil jsem bytosti do řeči. „Co to je za jméno, proboha? Čekal bych nějakého Darigaaze, nebo Gehreletha, ale Terora?“

„Terora, ano. Vím, že je to divné a nepřirozené jméno, nevím, proč si ho zvolil. Jistě už ho znáš, zaútočil na tebe na Hůrce. Času je ale málo, měl bych pokračovat ve výkladu toho, co tě čeká. Tak tedy, musíš porazit elementalisty, mezi které patří Teror a jeho nohsledi, kteří se němu připojili neznámou silou, zatím známou jako Hyperion.“

„Vy jste je tedy neudělal… Nevy… No,” snažil jsem se přijít na vhodné slovo. „Víte co.”

„Proč bych tvořil něco, co bych si přál zničit?“

„To nevim, někdy to tak bejvá…”

„Ne tak tady. Tvým úkolem je tedy porazit T–“

Hlas se náhle odmlčel. „Co se stalo?“

„Je tomu tak. Terorovi pomáhá několik elementalistů, schopnějších, než se očekávalo… Situace je horší, než jsem si myslel.“

Hned mi bylo o něco hůř. Ať už tohle bylo míněné vážně nebo ne, přesila nepřátel mě určitě odradila. Na druhou stranu jsem cítil, že jsem to ještě celé nepochopil.

„Kolik jich je?“

„Okolo čtyř, nebo tolik jsem jich alespoň viděl…“

„Pět lidí a proti nim já sám?“

„No, je jisté, že sám bys nevyhrál.“

„To asi ne, no…“

„Tím pádem ti dám možnost si vybrat své spolubojovníky.“

„Jaké mám na výběr?“

„Kohokoli, koho znáš. Své přátele, někoho, o kom víš, že by tě nezradil. Někoho, u koho si můžeš být jistý jeho loajalitou.“

„A co vybrat nějaký mistry karatisty nebo přeborníky v bojovejch sportech? Ti by byli přece pro tenhle úkol lepší, ne?“

„V žádném případě – oni tě neznají, a odmítli by. Navíc pro tento úkol jsou vhodnější mladší lidé, tvoji přátelé, chceš–li.“

Po zádech mi přeběhl mráz. Litoval jsem své předchozí otázky; ve skutečnosti bych žádné zápasníky nechtěl. Pokud dostanu možnost bojovat se svými starými přáteli bok po boku, bude to neopakovatelný zážitek.

„Dobře. Ještě předtím se ale zeptám: jaké vlohy má mít elementalista, kterého vyberu?“

„Elementalista musí umět koncentrovat svou mysl, aby uměl vytvořit něco, čím by se ubránil nepříteli pomocí elementu – měl by mít charakter nebo vlohy, které se budou odrážet v jeho elementu. A nakonec, musí mít výdrž pro tento úkol. Avšak vol rozvážně – mohu ti vypomoci pouze s osmi přáteli.“

Charakter a vlohy, odrážející se v elementu? To mi stačí.