• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Bouře v horách VI

autor: Hvězdářka

Šel lesem. Nad hlavou mu těžkly mraky a po širokých listech fíkovníků padaly k zemi tlusté kapky vody. Sem tam jej některá cvrnkla do čela nebo mu skápla do vlasů. Jak prostupoval mezi štíhlými kmeny stromů, pod paží složený modrostříbrný plášť, čekal.
V tom lese bylo ticho, rušené jen mihotavým deštěm, který snad ani nebyl mokrý. Jakoby sestával pouze z nějakých samostatných kapek šedi. V hlavě mu stále zněl sladký zpěv. Neznámého hlasu. Třeštila mu hlava. Čekal. Čekal na Ni.
Dny plynuly, ani nevěděl jak. Když chtěl spát, lehl si do vlhké trávy a prostě spal. Ale stále kráčel tím lesem někam dál. Sám ani netušil, kam vlastně jde. V podvědomí ale věděl proč. Vlastně v chůzi nepřestával, ve snech šel vpřed.
Neměl pojem o čase, ani se nechtěl vrátit zpátky do Lestuamu – město jej unavovalo. Mezi stromy zahlédl něco se mihnout. Laň. Přišel blíž. Viděl, jak klidně pije z malé tůňky schované v husté, dlouhé trávě.
Měl hlad, už si ani nepamatoval, kdy jedl naposled. Vytáhl luk a tři šípy, jež měl schované v duté holi na zádech, a všechny tři najednou je proti zvířeti vystřelil.
Laň vydala zpěvavý sten a rozběhla se pryč. Sledoval její bělostný paprsek, v který se proměnila při útěku. Bál se, že jej ztratí. Pak mu zmizela z dohledu. Byla příliš rychlá. Našel ji umírající u jezera o několik hodin běhu dál.
Ležela nehybně a jen hruď se jí zvedala postupně slábnoucím dechem. Přišel až k ní. Pohlédla na něho jedním nevinným černým okem. Dřepl si a odložil luk i plášť na zem. Špičkami prstů se dotkl srsti na krku. Její bezbranná šíje postupně chladla. Cítil, jak z ní vyprchává život. Najednou pocítil strašnou lítost. Bylo to, jako vidět umírat posledního trojrohého jelena.
Zabořil své ztuhlé prsty do její husté srsti na bocích. Ještě hřála. Probíral se tou šedavě stříbřitou srstí a najednou zjistil, že se postupně mění v záhyby nebesky modré látky vzdušné jako pavučina. Rychle ruku odtáhl a sledoval, jak se z umírající laně stává umírající dívka. Protáhlá část hlavy se stáhla a dívčin obličej zmizel v záplavě kaštanově hnědých vlasů, jež jí postupně vyrůstaly z měnící se hlavy. Končetiny se jí protáhly a změnily v ruce a nohy zahalené v záhybech modravé látky.
Skoro nedýchala, vypadala jako mrtvá. Serenus se vyděsil. Střílel na laň! Všiml si tří šípů, jež jí trčely v pravém boku. Zlomil je a vytáhl. Dívka se ani nepohnula. Nevnímala nic. Ústa jí začínala blednout.
Sundal si košili a roztrhl ji. Spěšně ránu stáhl a zavázal, aby dívka nekrvácela. Neznal ji, ale nemohl dovolit, aby zemřela jeho rukou. Zvedl ji do náruče a běžel. Běžel, ani nevěděl kam.

„Otevřít bránu!“ křičel někdo od brány. Na hradě už vládla noc. Všude byl klid a ticho. Strážný rychle seběhl schody a vpustil trmácejícího se muže dovnitř na nádvoří. Hned pak poslal druhého strážného, aby sdělil paní hradu, že se vrátil bratr lostrimanauské královny.
První strážný zatím Serenusovi pomohl se zátěží, kterou nesl. Byla bouřka a oba dva, Serenus i ta dívka, byli úplně mokří a prochladlí. Zavedl je do strážního příbytku a čekal na Serenu.
V několika následujících okamžicích se rozsvítila světla v hlavní chodbě a Serena přiběhla. Udýchaně vtrhla do dveří strážcova pokoje a vrhla se k bratrovi. Ve tváři měl nepřítomný a ztrhaný výraz. Z jeho zmatených slov pochopila jen, že musí zachránit tu dívku. Nic víc neřekl.
Serena je nechala odvést do komnat a poslala strážce pro léčitele. Nelíbilo se jí to ani trochu. A ta neznámá už vůbec.

Byl pryč skoro dva měsíce. Prostě zmizel a od té doby se neobjevil. V době, kdy byl pryč, nemohla s ním Serena navázat pražádný kontakt. Prostě jakoby se vypařil ze známého světa.
Až včera se objevil. V noci. Byla bouřka a tma pohlcovala i samotný déšť. Nebylo vidět na stopu před sebe. Serenus s tou dívkou musel vyběhnout někde ze západního křídla Hvozdu, jinak by nedoběhl. Západní výběžek je Bílému městu nejblíže. Většina lidí se ale i tam bojí vejít. Hvozd je nevyzpytatelný. To je možná i důvod Serenusova zmizení.
Ale proč s ním nemohla navázat kontakt?
„Sereno?“
Zvedla hlavu od hrací desky, na které byly rozestavěny hrací kameny rudé a stříbrné barvy. Neměla s kým hrát. A stejně by se na hru asi nesoustředila. Jen tupě nahlížela přes hlavičky dvou umě vyrývaných postaviček krále a královny, jediných vyřezaných hracích figur mezi ostatními kameny. Připomínaly jí dobu, kdy tuhle Hru o trůny hrála spolu s Abigail a Iemarem. Ale to už je hrozně dávno.
Zvedla hlavu a snažila se zaostřit zrak na toho, co ji oslovil. Do očí se jí vkrádala vlhkost.
„Serenusi,“ zašeptala, „co tu děláš?“
„Přišel jsem si s tebou promluvit.“
„A o čem? O té holce, cos ji přitáhl na rameni s prostřelenou paží?“
„Nebyla to paže, ale bok,“ opravil ji a přisedl si naproti do křesla. Pohledem přelétl herní plán.
„Pojďme si zahrát,“ napadlo ho. Chtěl ji nějak rozptýlit, aby s ní byla rozumná řeč. Chtěl ji přesvědčit, aby nechala tu dívku u Abigail na hradě.
Serena přikývla a rozestavěla kameny. Herní plán se spíše podobal mapě. Vlastně to svým způsobem mapa byla.
„A co s ní hodláš dělat?“ rozehrála hru Serena a čekala, co její bratr odpoví.
Mlčel, ale jedním tahem jí vzal rovnou dva kameny. „Nevím, jen chci, aby tu zůstala, než se uzdraví.“
„A pak?“
„Já nevím, Sereno!“
„Ale to přece musíš vědět! Jsi můj bratr!“ vymrštila se Serena z křesla a převrhla hrací desku. Kameny se rozletěly po zemi. Serenuse to trochu vyvedlo z míry. Serena nebývala výbušná. Možná to dělá to napětí po Turnaji, ty nervy, pomyslel si.
„Uklidni se, Sereno! Nechci po tobě přeci, abys ji vzala za svou dceru!“
„No ještě toho trochu! Ztratil jsi snad rozum? Bohové vědí, co je zač. co když je to špeh z Jihu?“
„Na Jižanku má příliš tmavé vlasy a světlou pleť,“ odtušil Serenus.
„Je mi to jedno, Serenusi. Nelíbí se mi to. Celé se mi to nezdá! Nechci ji tady!“ vykřikla Serena a vyběhla z komnaty. Serenus tam osaměl jen s převrženým hracím polem a rozházenými kameny. Nepoznával sestru. Byla jako smyslů zbavená. Jakoby pozbyla svého klidu.

„Matko, slyšíš mě? Už mě zná, už je můj. Už zbývá ho jen oprostit od jeho sestry. Ona je šílená, matko. Jednou ho zabije, vím to. Matko, pomoz mi! Musím ho odvést na Sever.“

Co se to s ním jen proboha děje? Zdálo se mu to snad? Nebo ne? Vždyť tady byl tak dlouho a přece jako by tu nebyl již roky. Připadalo mu to všechno tak staré a známé. Jenže nemohl jen tak nechat zmizet vzpomínky na tajemnou chrámovou loď, bílé světlo, les, na tolik světla prosvítajícího skrze mlhu, na tu tajemnou dívku v jeho ložnici. Byl pryč tak dlouho.
Ve snech se probouzel do brzkého rána, žil jiný život po boku krásky s kaštanovými vlasy někde na neznámém hradě, v neznámé zemi. Když se díval z okna, viděl hory a jejich vrcholky zahalené v hustých oblacích, cítil vítr, jak mu omílá tváře, vdechoval okolními lesy zvlhlý vzduch. A pak najednou uléhal k spánku a když se vzbudil, vítalo ho přítmí podřimujícího lestuamského zámku.
Cítil se rozpolcený, zneužívaný, špehovaný.
Nevěděl, zda si z něho Serena netropí žerty, což z počátku tak vypadalo, ale po několika takových týdnech to začínalo být nepravděpodobné. Ne, musel tu být někdo další. Ale kdo, kdo mohl takhle mást saqeiského anděla? Kdo se mu vtíral do snů, kradl mu spánek a obracel myšlenky. Něco ho táhlo k Salazamovému hvozdu, někdo mu našeptával, aby jel dál a dál, pořád lesem na Sever.
Ačkoliv netušil, co ho čeká, rozhodl se už dávno. Měl by se tam vydat. Ale zrovna to ráno, kdy byl připraven se vydat na cestu, sny umlkly, hlas utichl. Měl pocit, jako by měl zůstat u té neznámé, která se proměnila v laň, již postřelil.
Otočil se na schodišti. Měl by za ní radši opravdu jít a konečně z ní dostat ty odpovědi.

Pomalu otevřela oči. Okolo sebe zaznamenala bílé závěsy a teplou postel, v níž ležela. Všude vonělo hřebíčkové mýdlo a někdo ji držel za ruku. Usmála se.
„Už jsi vzhůru,“ odtušil Serenus a pustil její dlaň. Přikývla a ležela dál. Serenus se odtáhl, ale do očí se jí dívat nepřestal. Měla je temně fialové, nikdy takové neviděl. Připadala mu spíš jako nymfa ze Severu než jako skutečná dívka.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se. Nic neřekla jen se znova usmála.
„A proč jsi se změnila v laň? Nechápu to. Chtěl bych po tobě vysvětlení.“
Dívka se v posteli posadila a na okamžik bolestí zamrkala. Podívala se na svůj obvázaný trup, ale nic stále neřekla. Spíš to vypadalo, jakoby se tomu ani nedivila.
„Proč nemluvíš?“
Sklopila hlavu a začala se smát. Vypadala jako šílená. Patami kopala do postele, přikrývka j í sklouzla z těla.
Serenusovi došla trpělivost. Přiklekl si k ní, uchopil ji pevně kolem ramen a zatřásl s ní. Uklidnila se.
Pořád s ní třásl. „Tak mluv přece!“
Zavrtěla hlavou a najednou vypadala provinile. Serenus si zoufale povzdychl a pustil ji. Odešel z jejího pokoje se svěšenými rameny. Ačkoliv však nebyl s ní, neustále o ní přemýšlel a myslel na ni.