• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Až za hrob III

autor: Erdetta

Proud mě unášel pryč od břehů. Ptáci mi nad hlavou křičeli značně tlumeně, měla jsem uši pod vodou a slyšela jsem jen její hučení. Oči jsem držela pevně zavřené, aby mi do nich slaná voda nenatekla. Najednou se zablesklo a hrom mi zatlačil na ušní bubínky. Vlny začaly nabírat na síle a vířily se mnou uvnitř, jako na řetězáku. Hlava se mi točila. Odněkud ke mně doléhal nějaký křik, ale nerozeznala jsem slova.
Kam jsem se to zase dostala, pomyslela jsem si, než mě něco nadzvedlo a já jsem neodolala a podívala jsem se.
„Co vyvádíš?!“ obořila jsem se na Gerta, když jsem si uvědomila, že mě svírá v náručí a pokouší se mě odnést k potrhané pohovce v rohu. Zatvářil se překvapeně, ale hned se mu tvář rozsvítila v mírně škodolibém úsměvu.
„Noo…“ protáhl, jako by váhal, „měl jsem v plánu, využít tvýho stavu, odnést tě na postel, užít si s tebou a pak to svést na gang motorkářů, ale když už jsi vzhůru, asi to budu muset nechat na jindy.“
Nevěděla jsem, jestli mám sílu jednu mu vlepit, ale to mi nezabránilo v nepatrném pokusu. Chytil mě za zápěstí dřív, než jsem vůbec pořádně zvedla ruku. Byla hrozně těžká. Zase se trochu zasmál, když viděl, že ho nedokážu ohrozit na životě, ani na zdraví. A po očku pozoroval, jak se mi obličej stáhl do věcné grimasy.
„Nevadí, zabiju tě jindy.“ Ujistila jsem ho a založila jsem si ruce na prsou. „Myslíš, že bys mě konečně mohl postavit na zem a chovat se zase jako člověk, kterýho znám?“ Zeptala jsem se s okouzlujícím úsměvem a ani jsem se nesnažila zakrýt, kolik přemáhání mě to stojí.
„Ale jasně, s tim nemám problém.“ Zahlaholil Gert. Vzápětí zmizela ruka, která mi až doteď podpírala nohy a mně se zamotala hlava, jakmile jsem se propadla o pět centimetrů níž. Rychle mě zase chytil a úplně opatrně mě postavil na zem.
„V pohodě?“ zeptal se až moc starostlivě. Neušlo mi, že se na mě dívá, jako na odjištěnej granát. „Já to zvládnu.“ Zamumlala jsem a krůček po krůčku jsem se šourala k pohovce.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se, aniž bych dala Gertovi možnost, aby začal. Zatvářil se, jako bych zkazila nějakej moc príma vtip a pokrčil rameny. „Sám nevim. Když jsem se vrátil s koníkama, ležela jsi zase v tom sajrajtu a tentokrát si měla plnou pusu listí.“ Trochu se pousmál. „ Vlastně si vypadala jako ohromná housenka.“ Úsměv se mu roztáhl trochu moc na můj vkus a tak jsem ho radši popohnala: „A dál?“ Zase se mu vrátil výraz přijatelný pro chvíli, kdy vám někdo vypráví o vašem malém tripu, takže jsem si poznámky odpustila.
„Dál vlastně nic moc. Snažil jsem se tě nějak vzkřísit, ale nešlo to, byla si hrozně bledá,“ podíval se na mě zase s tim podivným vzezřením vysoce morálního klaďáka z telenovely a oči se mu trošku rozšířili, než zamumlal: „Vlastně jsi hrozně bledá pořád. Vypadáš jako upír.“ Dořekl a sám se tomu zasmál.
„Hmm..“ zabručela jsem „Ty teda víš, jak polichotit.“
Trochu se zakřenil. „Housenka ti nestačila?“
„Ani omylem, vymysli si nějaký stvoření, který se neválí po zemi a necpe se listím, nebo nerabuje lidem krev.“
„No, když tak na tebe koukám, napadá mě ještě čuně. Máš na sobě víc bordelu, než ostravskej bezdomovec.“
Oba jsme se vzájemně měřili od hlavy k patě a snažili jsme se kápnout na tu pravou „lichotku.“ Gert taky zrovna nevypadal jako z reklamy na prací prášek. Ve vlasech měl zamotanou změť větviček a suchých listů. Kolena měl vyztužený pořádným nánosem hlíny, to asi jak si ke mně kleknul tam v lese a navíc mu po obličeji stékaly stružky špinavý vody. Zkrátka a dobře, kdybych ho potkala na ulici, dám mu aspoň pětikorunu, ale tohle bylo něco jinýho. Tohle byla otázka osobní cti. Moje malá housenková vendeta.
„Už ti někdo někdy prozradil to malé sladké tajemství, že máš hrozně nepřirozený oči?“ vypálila jsem, aniž bych tou otázkou někam směřovala.
„Jo, tohle jsem slyšíval dost často.“ Zamručel a sklopil hlavu, zjevně děsně zklamanej, že jsem nepřišla na nic lepšího, ale ty jeho průhledný studánky byly jediná věc, kterou jsem mu mohla vytknou.
Radši jsem sebou mrskla na prožranou pohovku a usadila jsem se s kolenama pod bradou. Když viděl, že bitvu vyhrál, pousmál se a se sklopenou hlavou si ke mně přisedl.
„Tak povídej Mai.“ Povzdechl si a nedokázal skrýt svoje vyčerpání. Zavrtěla jsem hlavou. „Vypadáš hrozně.“ Zašeptala jsem a udiveně jsem se na něj podívala, když jsem zaslechla přidušenej smích. „Co je?“ zeptala jsem se, ale on už odpovídal: „No tak, přece už se nebudem hecovat. Stejně nikdy nevyhraješ.“ Usmál se znovu a složil si ruce za hlavou. Udiveně jsem zavrtěla hlavou. „Ale já jsem to myslela vážně.“ Zaprotestovala jsem a sledovala jsem jak bledý má tváře, jak se mu trochu třesou prsty, jako pomaloučku mrká, jako panenka ve zpomaleným filmu.
„Jsem v pohodě Maio.“ Ujišťoval mě mdlým hlasem a snažil se nesemknou víčka, i když ho únava pomalu přemáhala. A já jsem najednou měla pocit, že tenhle Gert by nejspíš zvládnu udělat cokoliv, jen abych se probrala.
„Gerte?“ špitla jsem, abych se ujistila, že ještě nespí. V odpověď tichounce zamručel. „Jak daleko jsi mě vlastně táhnul v náručí?“ Jenom se pousmál, ale spíš to vypadalo jako neovladatelnej tik. „Je to sem asi dva kilometry od místa, kde jsi omdlela.“ Odpověděl, pořád se zavřenýma očima. „Na to jsem se neptala.“ Přela jsem se. „Nějakou dobu mě přece nesl kůň, nebo ne?“ Skousla jsem si ret a zadívala jsem se na jeho klidnej obličej. Vypadal jako příliš navoskovaná maska.
„Abych řek pravdu, kůň tě nenesl.“
„A pročpak ne?“ zamračila jsem se z okna.
„Protože jsem se bál, že kdyby na mokrej zemi uklouznul, spadnul by na tebe.“ Řekl skoro nehlasně. „Kdybych na tebe spadnul já, nebylo by to tak hrozný.“ Dodal po chvilce a s očima pořád zavřenýma se natáhnul na pohovku a položil mi hlavu do klína.
„Co zase vyvádíš?“ optala jsem se naoko rozhořčeně.
„Nejsou tu polštáře.“ Odpověděl jako by to přece bylo jasný a já jsem se neubránila úsměvu. Přece jen to byl Gert, nikdo ho nevyměnil za slušnýho člověka, když jsem se nedívala. Chtěla jsem využít tý poslední chvilky, která mi zbyla, než to úplně zalomí, a tak jsem mu zašeptala do ucha: „ Tys mě nesl skoro dva kilometry?!“ na souhlas jen zamručel. A aby dokonale zkazil můj pocit, že se konečně začal chovat jako chlap, dodal: „Po zbytek tejdne máš zakázaný večeře. Jsi neuvěřitelně těžká.“ Zase se mu na tváři objevil smací tik a jeho hlava mi v klíně ztěžkla. Natáhla jsem se pro deku, která byla nacpaná za Gertovými rameny a pořádně jsem ho zachumlala. Na moje vyprávění bude čas, až se vzbudí.