• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Helga

Autor: Standy

Píše se květen devatenáct set šest. Moje matka sedí zrovna uprostřed kuchyně a cosi si čte. Otec je někde na cestách. V čase, který je určen pro oběd, moji rodiče se pokaždé rozloučí a já zůstanu s matkou v domě. Máme krásnou vilu, kterou otec zakoupil asi před osmi lety a ze které je skoro vidět na pláž. Teď je ale velmi teplé jarní období a na to si budu, ač dnes teprve šestiletý chlapec, později velmi dobře pamatovat. Abych se Vám představil, mé jméno zní Gaetan Molliere a jsem narozen na konci prosince roku devatenáct set. Matka pracuje v domácnosti a otec jako nějaký vyšší úředník. Žijeme na kraji Bretaně a párkrát jsme byli i v jejím hlavním městě Rennes – tam jsou překrásné pláže.
Matka mi dávala právě oběd a je to vskutku
nadmíru krásné, mít takový požitek z jídla; tohle jsem již dlouho nezažil.
Odpoledne kolem čtvrté hodiny přišel otec z práce a zase se matky vyptával, jestli jsem pořádně jedl a jestli tam náhodou někoho neměla. Matka ho vlastně poslední dobou vůbec nepoznává, neboť dříve to byl svědomitý pracovník a člověk z vyšší vrstvy společnosti a dnes se z něho jako zázrakem stala žárlivá a velmi zaostávající hlava naší rodiny. Despotický, až z toho kolikrát velice hlasitě naříkám a kolikrát už přišel domů poněkud opilý. Můj rozum ještě nepobral tolik odvahy myslet a rozrůstat se a tak maminku moc nepotěším, když pak, pobíhaje a naříkaje přes obývací pokoj, shodím se stolu sklenici s vodou nebo něco podobného. Myslím ještě velmi neohrabaně a tak na mě rodičové musí neustále dávat pozor. Maminka mě bere na naši krásnou zahradu, kde se začínám houpat na houpačce, skotačím a všelijak dovádím na upravené trávě, zkrátka má radost nezná mezí a plně si užívám jaro. Dnes si už matně vzpomínám na to, co jsem dělal poté, ale na ten večer si budu pamatovat stále.
Bylo to asi o týden později, kdy slunce už nesvítilo, ale nádherné teplo nás obdarovávalo stále. Otec zase odešel do nějaké restaurace s tím, že doma jíst dnes nechce a stále se nevracel. Kolem deváté hodiny večerní, kdy se již úplně setmělo, začínala být maminka už trochu nervózní a za další hodinu její nervozita dostoupila vrcholu. Musela jít kilometr k prvním restauracím, aby tatínka mohla najít. Já zůstal doma a podle maminčina příkazu jsem šel ihned do postele. Když jsem se probudil zřejmě okolo půlnoci, začal jsem tiše naříkat, protože jsem neviděl stopy po mamince a neslyšel už vůbec nic, neboť jsem opět usnul. Maminka se vrátila přibližně kolem půl jedné ráno, kdy mě vzbudilo bouchnutí dveří a jakési nesrozumitelné mumlání, připomínající velmi opilého člověka. Když jsem vstal a šel se podívat do předsíně k hlavním dveřím, co se to vlastně děje, viděl jsem opilého tatínka, který měl na tváři trochu krve, klobouk naražený hluboko do očí a mírně oteklou tvář. Cosi mumlal a opile vrávoral do kuchyně. Maminka ho podpírala a tvářila se ustaraně a současně velice vyděšeně; i jí, stejně tak jako mne, vyděsil tatínkův zjev a podnapilý stav – tohle se u něj ještě za mých šest let života nevidělo. Tatínek ještě stále mluvil něco nesrozumitelného, z čehož si pamatuji jakousi podivnou souvislost rumu a karet, kulečníku a drsňácích, ale více si bohužel nepamatuji. Pamatuji si jen toliko, že mě maminka poslala zpět do postele, že si mě za chvíli zkontroluje a usazovala tatínka do křesla.
V noci jsem nemohl usnout. Stále jsem nesmyslně přeskakoval z jedné myšlenky na druhou a opakoval si v hlavě obraz toho, co jsem viděl. Byl jsem ještě hodně vyděšen. Malým dětem není totiž radno něco takového ukazovat, neboť si to mohou jakkoli vyložit a pamatovat si to pak třeba nastálo.
Jak čas plynul, vůbec nám nebylo do zpěvu. Otec přišel zpitý skoro každý den a maminka už nevěděla, co má dále dělat. Jednoho dne večer, asi o půl roku později, nadešel konečně Štědrý den, na který jsme se kromě tatínka všichni tolik těšili. Maminka v kuchyni připravovala večeři až přijde svatvečer, tatínek chvíli balil zavíraje se v horním pokoji dárky a pak jsem společně s ním asi za hodinu šel vybrat vánoční stromeček. V lese jsme našli pěkné kousky, ale žádný nebyl můj ideální strom. Konečně jsme ho nalezli. Byla to nádherná elegantní štíhlá jedle. Tatínek ji podřezal a jeli jsme s ní zase zpět domů. Maminka měla radost. Já také. Tatínek také. Však to, co se mělo stát na nádherný Štědrý den devatenáct set šest, vůbec veselé nebylo, ba dokonce tragické. Když maminka dopékala odpoledne cukroví, tatínek najednou zmizel a řekl, že se vrátí hned. Až po hodině nám s maminkou došlo, že šel opět někam pít. „A zrovna takhle na Štědrý den,“ posteskla si maminka, „možná že už takhle žít nechci a budu nucena se rozvést,“ vzdychala dále, maje mě na klíně. Večeřeli jsme sami. Dárky, které byly přichystány pro tatínka, jsme nechali pod stromečkem a šli jsme brzy spát. Tatínek přišel asi okolo půlnoci. Zase něco nesrozumitelně mumlal, stejně tak jako před půl rokem a stejně tak jako předtím se mi naskytl podobný obraz. Maminka se vzbudila, a chtěla se jít napít, když v tom viděla, jak se tatínek opět s naraženým kloboukem do obličeje sesouvá z opření na zdi dolů na podlahu a příšerně se potí. Museli jsme ho vynést nahoru do jeho pokoje. A dále jsme s maminkou oba nespali.
Další den jsem se již trochu mohl uvolnit a radovat se z dárků, ale jen na chvíli, než přišla maminka a v ukrutných slzách mi řekla, že nám tatínek odešel. Ptal jsem se kam, neboť jsem tuto situaci vůbec nepochopil, a maminka řekla: „do nebíčka“, zabořila si dlaně do obličeje a usedavě vzlykala. Doktor, kterého si přivolala asi před dvěma hodinami, jí prý řekl, že tatínek dostal otravu krve velkým množstvím alkoholu. Šel jsem maminku pohladit a dále jsme na všechno zůstali sami. Sami, jako Robinson a Pátek. Ale s velkým vztahem, takovým, jako dovede jen hodná maminka ke svému jedinému dítěti. Pomáhal jsem jí se vším, a přes můj nízký věk jsem pomáhal všelijak na dvoře, vařil jsem, uklízel jsem a další věci, které bylo potřeba zařídit. Zůstal v nás velký žal, ale postupem času jsme se s tím museli smířit.