• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Hvězda

Autor: tvoje líčko. ale můj ďolíček

“Nesu Vám noviny…“ milý, hubený mužík jí strkal do ruky snůšku papírů. “Aha, děkuju. Víte, je zvláštní, že tu stojíte jak se srdcem na dlani, zatímco v ní máte smrt. Přinesl jste mi desítky nevinných jako oběť k oltáři. A já ji přijímám.“ Koukala na faráře jako na zjevení. “Opatrujte se.“ Kývla. Měli takového milého pejska, středně velkého. Měla ho ráda. I jejich rodinu. Dívala se za tou shrbenou postavou, jak odchází. Byla jí zima. Chtěla rozdělat oheň. Oblékla si svou starou bundu, ze které lítalo peří a vzala za kliku. Vypadala jako děda mráz, co neviňátkům přináší kouzelný sníh. Vyšla ze dveří a zahleděla se mezi stromy. Lítaly z ní přítulná pírka. Potichoučku se snášela k zemi. Vítr si zase jednou hrál. Chvěla se. Uviděla siluetku schoulenou pod jabloní. Rozešla se k děvčátku. Nevylekala se, jen vzhlédla: “Co chcete?“ Neodpověděla. “Jak se jmenuješ?“, zeptala se. “Sára.“, uvedla holčička. Malá blonďatá dívka s modrými kukadly. Jak roztomilé. Měla rozpraskaná chodidla do krve. A byla jen v bílé noční košilce s rozkošnými krajkami. Vypadala jako anděl, co za chvíli umrzne. Dala jí svou bundu. Opírala se o ni a vedla ji k sobě domů. Když Sáru usadila, zabalila ji do deky. Poté si vzala taky jednu. “Sáro, co se stalo?“-“Nechci o tom mluvit.“-“Tady nejde o to, jestli chceš nebo ne.“-“Ale prosím tě, vždyť slova jsou úplně zbytečná jako ty noviny, co ti demonstrativně leží na stole. Hm?! No pověz, k čemu je ti číst je, když tam není nic víc než smrt. Je to jako mít brýle ve tmě. Na co si je nasazuješ? Abys viděla lepší černou? Abys to nic viděla lépe? Myslíš, že známé ti může zhmotnit nepoznané?“ Domem se rozhostilo ticho. Stále přemítala o těch slovech. Svým způsobem v ní viděla sebe. “Zabili mi rodiče. Předevčírem v noci.“-“To je mi líto.“-“To nemusí, ani jsi je nepoznala“, oponovala Sára. “To je pravda“, přiznala… “A teď mi řekni, chceš si o tomhle číst? Proč?!“, domáhala se svého Sára. Pokrčila rameny. “Vypálili celou vesnici. Já byla u babičky. Dnes ráno mě přivezl babiččin soused. Spěchal, takže mě jenom vysadil u statku. Chvíli jsem se tam koukala na ty krásný koně. Jeden má nádhernou bílou hvězdu na čele. Věděla jsi to?“ Hleděla na ni. Zavrtěla hlavou. “… A pak jsem šla sem.“ Sára vyprávěla krátký příběh v naprostém klidu. Ona zahlédla titulek napsaný obrovským písmem “Vypáleny nebyly jen Lidice“. Černé na bílém. Neznala žádné Lidice. Holčička vyprávěla dál. Na slzy jí už nezbyl ani čas ani síla. Jen mluvila. Ano, Sára byla určitě silná, zato ona začala brečet.