• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Ester

autor: Valemart

I. kapitola

Byl dlouhý týden, vyčerpávající maraton, slov, gest a stresu. Po několika okamžicích kdy Ester ulehla, po sklence vína a cigaretě si ještě otevřela knihu – svůj oblíbený román, ale únava byla velká, kniha spočinula na přikrývce a jakoby sama oživla, při každém nádechu, ještě ji vnímala svou rukou, ale pomalu již byla na návštěvě ve světě snů, v krajině zrcadlení se našich skutečných životů.

… proč vlastně pospíchá, proč si neustále v duchu přehrává strategický plán dynamiky vývoje své divize, neboť jako ředitelka projektu lidských zdrojů, pro vývoj biopotravin v rámci projektu „Společnost 3000“, byla pod tíhou všech diskuzí i seminářů, jež týden na horském školicím středisku přinesl. V den co ji bylo oznámeno, že se účastní tohoto semináře, si v koutku duše řekla, že to bude fajn týden. Jistě bude prostor i pro toulky přírodou, nic jí nikdy více nedá energii jako šum lesa a jeho omamná vůně a atmosféra kosmické harmonie člověka a přírody.
… sedí za volantem a blíží se k městu, zatím je na dálnici, ale po pár kilometrech se napojí na tranzitní okruh. Ani nevěděla, jak a kdy jí napadlo, že možná odbočí a nepojede dál, i se jí vynořila z podvědomí úžasná vůně šálku kávy. Po několika minutách odbočila. Když Ester sjela z dálnice a přijela na horizont, tak si najednou všimla, že to město je jaksi jakoby zahaleno do šedivého hávu snad inverze. Nikdy se necítila dobře, když je nucena trávit čas na místech kam je slunce spíš občasný host a tmavá nálada je všudypřítomným pánem místních usedlíků.
I přes všechno nepříjemné zapnula blinkr a nesměřovala z tranzitu do centra…
Po několika minutách již byla vidět periferie s ukazateli do centra, pár stromů po cestě jakoby letmo zdravilo řidiče přijíždějící do tohoto našedivělého města, ačkoli čím více se blížila do jeho středu, byly domy jakoby veselejší a její prvotní pocit z pohledu na horizontu se kamsi vytrácel. Už vlastně ani nepřemýšlela nad tím, proč vlastně odbočuje do míst, která nikdy předtím nenavštívila. Začala si uvědomovat, že je jí možná i celkem fajn a vlastně se už těší, až objeví nějaké příjemné bistro, nebo kavárnu a již bude v pohodlí křesílka vychutnávat vůni i chuť horké kávy. Telefon se to ráno vůbec neozýval a notebook se vezl jako malý pasažér na zadním sedadle jejího vozu. Byly to vlastně její nejčastější souputníci a dost možná si k nim Ester vybudovala zvláštní pouto. Taková intimita hmoty a člověka, kteří spolu prožívají pracovní úkoly, ale soukromou korespondenci se svými syny a dlouhé telefonáty s rodiči, především maminka, ač je již dámou pokročilého věku její přehled o společenském i politickém životě nenechá nikoho na pochybách o tom, že je opravdovou osobností. Vždyť když ještě pracovala, tak zastávala pozici marketingové analytičky společnosti obchodující s různými komoditami v oblasti potravin a textilií.
Právě si všimla, že se blíží přes křižovatku k nějaké zelné zóně a jak byla blíže, počal se před jejím zrakem objevovat příjemný ani malý, ale ani nepřehledný park. Snad centrální odpočinkový park a dost dobře vhodný i pro všední odpolední svačinový piknik, mezi prací a večerními domácími povinnostmi. Když odbočila do ulice lemující tuto místní oázu klidu a zeleně přivítala jí po pár metrech venkovní zahrádka a poutač příjemné kavárny s velkými skleněnými výkladcemi a s několika hosty uvnitř. Ujela ještě asi dvacet metrů, kde bylo vhodné místo pro zaparkování jejího vozu. Byla na něj náležitě pyšná, neboť se jednalo o výjimečný vůz. Její otec byl totiž vývojářem u jedné významné automobilky a tak se při výběru nejvhodnějšího vozu zasadil o kombinaci komfortu a především bezpečí při cestách své dcery. Ester tak své pracovní cesty tráví v Roveru 75, tmavě šedé metalízy s béžovými koženými potahy, automatickou převodovkou a klimatizací. Když zaparkovala, jako vždy bez potíží a přesně, mohla vystoupit a jít si konečně dopřát i čerstvý croisant…
Den vstoupil do nového rána a Ester se po šálku kávy cítila příjemně, její vůně se linula již od baru malé útulné kavárny, a když číšník přinesl i čerstvý croissant, nebyla blaženější ve svém okamžiku po tak dlouhé cestě. Nebyla to vzdálenost, ale vyčerpávající sled mítinků. Školení bylo snad nekonečné a ten týden přednášek a potřeby všech myšlenek v pozdějších pracovních situacích ji nutilo popsat snad celé stohy záznamů. Byla ráda, že je pro tento okamžik paní situace a může si i vychutnat cigaretu a s chvilkami pokusů vytvořit obláček kouře pro rozptýlení, se tak příjemně uvolnit. Ještě má před sebou pár hodin jízdy, ale již se těší na svou krásnou koupelnu, nechala si na ní velmi záležet, těch týdnů kdy dokázala přivádět do stavů nepříčetnosti prodavače a architekty, v obchodech se sanitou a koupelnových studiích si raději už ani nepřipomíná. Upřímně si kolikrát sama vyčítala, kde se v ní bere ta tvrdošíjnost, se kterou se probírala vzory a barvami obkladů, dlažeb, ozdobných bombát, či možnostmi zakončení míst, kde se stýkají stěny v rozích a při otvorech pro dveře a okno. Vlastní kapitolou byla malá, ale vkusná a úžasně funkční světla okolo lázně i zrcadla nad plošnými umývadly a mimořádně jemné nasvícení sprchového koutu pro dva, který se v okamžení mění v parní lázeň, s milou intimitou právě použitých barev nasvícených vně.
Ester si právě uvědomila, že se naprosto oddala svým myšlenkám na chvíle po návratu, ale ještě si nestačila dopít svou ranní kávu a cigareta utrousila popel mimo popelník. Z jejího snu ji totiž vytrhl nově příchozí ranní návštěvník, který svým hlasitým pozdravem protrhl toto úžasné ticho, tu a tam narušené párou vypuštěnou barmanem při přípravě mléčné pěny na cappuccino. Byl to vyšší muž střední postavy i let, se strništěm a krátkými vlasy, ledabyle upravenými, volné košili a v plátěných kalhotách. Ráda si prohlíží lidi, když má chvíle pro sebe, právě jako nyní při ranní kávě. Ten muž ji něčím připadal povědomý. Snad tím že i tam kde bydlí, ráno chodívá na tento pravidelný ranní rituál, jen s tím rozdílem, že nemá možnost posedět a pozorovat okolí, vždyť jako ředitelka své divize má určitá privilegia, ale také je velmi zásadovou manažerkou a potrpí si na přesnost pracovní doby, tak se její ranní snídaně v sousední kavárně stávají spíše rychlou zastávkou na startu pracovního dne. „Dobrý den, mohu si půjčit tyhle noviny? Vidím, že jste se zasnila a já jsem zvědavý, co je ve velkém světě nového… Tak mohu li?“ Zaznělo odněkud okolo Ester. Mírně otočila překvapením a možná se i trochu lekla, protože byla vážně ponořena do svých snů o koupeli ve své skvělé koupelně. „Prosím?“ pronesla, když byla opět v realitě ranní kavárny, nad svým šálkem a nedokouřenou cigaretou. „Promiňte, mohu si půjčit tyto noviny, zřejmě jste někde na pláži nesvých snech, jinak byste si všimla, že se brzy spálíte o svou cigaretu.“ Odvětil muž a lišácky mrkl jedním okem na Ester, která byla trochu překvapená.“ Ano, zajisté. Račte.“ A podala neznámému hostu denní listy. Všimla si jeho pomrknutí a uvědomila si, že jí je velmi povědomý i jeho výrazný hlas, když při příchodu do této kavárny pozdravil personál a pokynul na známého hosta u stolku vedle vchodu.
Přestala vnímat minuty a objednala si ještě čerstvý pomerančový fresh juice a zadívala se na ulici přes prosklenou stěnu, kde již i na tak malé město panoval čilý ruch. Auta, malé děti s rodiči, dámy, které se svými sportovními batůžky pospíchají složit účty dobrým pokrmům, muži snad všech věků i společenských vrstev a tu a tam pes i pejsek a dokonce i neposedný vrabec, jeden, druhý, třetí… si mlsně pochutnávajíc na drobcích okolo lavičky na protějším parku. Číšník právě přinesl čerstvý fresh a Ester si s potěšením vychutnala první osvěžující doušek tohoto právě vyrobeného nektaru.
Po něm si řekla, že vlastně je zde docela příjemně a tak nemá důvod uspíšit své chvíle při cigaretě a pomerančovém nektaru. S sebou si z vozu mimo své velmi elegantní kabelky z černé hlazené kůže a zajímavým zapínáním. Přinesla knihu, byl to román o osudovém setkání dvou zcela cizích lidí, muže začínajícího spisovatele, který byť již věkem by mohl být spíš ředitelem společnosti, ale místo kariéry bussinesmana, zvolil tuto cestu životem a ženy která po setkání s ním poznala, že její city ač již byly uloženy ve velmi spodních přihrádkách archivu života a jeho nadějí. Pojednou měly chuť vzplanout a dát svému okolí mnoho hřejivých okamžiků a snad i něčeho trvalejšího, něčeho co se mezi těmi dvěma začalo hlásit o své místo na slunci. Otevřela tedy knihu na posledním založeném místě, místo klasické záložky použila lístek z koncertu její oblíbené šansoniérky, na kterém před půl rokem byla naposledy se svým partnerem. Od té doby co se při večeři přiznal, že již skoro rok tráví mnoho času s jinou dámou a požádal ji o rozchod, ponechala si tento artefakt jako symbol neustálých překvapení a zklamání svého života. Byla totiž již dva roky odloučena od svého zákonného partnera, ale tato skutečnost je již definitivně její minulostí, ke které se vrací, jen když synové se svými rodinami zavítají na pravidelné společné první víkendy v měsíci na pobřeží do jejich letního domu. A zeptají se, kdy konečně dojde k rozvodu. Ale spíš jen jako součást formálních rozhovorů, než že by to bylo pro všechny nějak zásadně důležité.
Po pár prvních přečtených slovech na další straně se pojednou podvědomě podívala směrem k tomu muži, co ji vyrušil z jejího zamyšlení a který snad, jak si právě uvědomila, dokonce s ní větou zaflirtoval, což podtrhl jeho letmým mrknutím oka. Ano byl jí něčím příjemný, přičemž měla ráda upravené muže v oblecích na míru a významnými pohledy, které jim dodávali vážnosti, tak jak je možné že tento ležérně oblečený a neoholený, pohodlně usazený a srkající svou kávu muž ji přiměl se nad ním zamyslet? Chovala se opatrně, aby nevzbudila jeho pozornost, protože pod tíhou myšlenek si jej přála prohlédnout. Byla přeci i ženou a tedy i jí je blízká zvědavost po věcech nevšedních a tento muž měl určité charisma, které si vůbec neužíval a naopak si naprosto nenuceně konverzoval s barmanem. Tu tam se zasmáli. Teď jakoby se během rozhovoru na ni letmo podíval. Což ji překvapilo nepřipravenou a načež se jejich pohledy střetly. A tak měla možnost v několika vteřinách poznat, že jeho oči jsou zvláštně modré, pravidelná tvář je opravdu pár dnů již neoholená a dost dobře je to i jeho image. Na krátkých vlasech byl patrný gel, nebo vosk. Jak se jejich pohledy potkaly, objevil se na jeho tváři letmý úsměv. Opravdu jsem to ještě já manažerka, která je neoblomná ve svých citech a kamenná ke všem neznámým mužům, kteří se jí tak často dvoří? Zeptala se sama sebe, protože ke svému překvapení jeho úsměv opětovala… Ester je velmi atraktivní a příjemně kultivovaná dáma i ve svém vystupování. Její dlouhé mírně vlnité tmavě hnědé vlasy, volně spočívající na drobně něžných ramenou. Upravené obočí, oči, jejichž modř připomíná blankyt azurového nebe nad horskými hřebeny. Opálená pleť s jemnými stíny okolo očí a nenuceně elegantní červenou rtěnkou, jen tak se lesknoucí při dopadu slunečních paprsku na její tvář.
Raději jako první sklopila svůj zrak, aby snad nedala podnět nějakým mylným pocitům. Znovu se vrátila pohledem ke stránkám své knihy a pokoušela se pohroužit se opět do děje. Její pozornost se však kamsi vytrácela, kamsi směrem k tomu muži… Raději si objednala ještě jídelní lístek, aby se odreagovala. Vždy když se dostane do podobně nezvyklých situací, využije možnosti se rozptýlit nad jídelním lístkem a následnou konverzací o jeho sortimentu s obsluhujícím personálem, čímž si vytvoří domácnější prostředí a již je tedy i klidnější.

II. kapitola
Od rána se Ester cítila jako ryba ve vodě, byl pátek a za pár hodin již bude na cestě k pobřeží, kde vlastní po rodičích příjemný bungalov, pár metrů od pobřeží, ale jíž na místě kam vlny příboje nedosáhnou. Její rodiče tam jezdí také, ale již jen sporadicky. Odstěhovali se na venkov do Provence. Ester zde tráví tolik času kolik jí práce a její synové dovolí, jsou již dospělí a mají své světy, kterým někdy nerozumí, ale bez nichž by byla sama a pravidelné společné první víkendy v měsíci, bývají tím nejkrásnějším, co jí život nabízí. Ač je tou křehkou okouzlující ženou, matkou ale dnes ráno také ředitelkou Divize lidských zdrojů pro výrobu Biopotravin „Společnosti 3000“. Tak si svou ženskost však bedlivě hájí a brání před vnějším světem.
Budík se ozval přesně v 6:00, za okny se svou mírně prosvětlenou oblohou od vycházejícího slunka trhaly obláčky včerejšího nočního deště, přes pootevřené okno proudil do ložnice jakoby horský vlhký svěží dech rána, ta pohoda ji dovolila ještě pár okamžiků setrvat na lůžku. Roztomilé ráno ji přimělo obejmout polštář a zavřít ještě na pár okamžiků oči a opět se v duchu přenést do míst mezi kopci do blízkosti lůna matky přírody, lesy zelené jak snad ani malíř, když nanáší na paletu barvy tak, nebude nikdy schopen je přesně namíchat. Tráva – otava tak silná a houževnatá horalka, kterou ani tisíce kopyt všech jelenů, srn, muflonů, daňků i ostatních obyvatel okolních hvozdů, nikdy nedokáže přimět, aby se před nimi sklonila. Květy, jíž je více než známé devatero, Zdejší květena je snad nejbohatší kolébkou všem druhům flóry. Vůně na prahu léta je tak mocná a překrásná, že mužům nikdy nedovolí vracet se z toulek za klidem, bez kytice těchto místních pokladů. Staré stromy se již od pradávna stali němými svědky nejednoho milostného vzplanutí dvojic, které využili jejich dobrodiní a jež svými plášti poskytli azyl, před sluncem, i deštěm. Ta kouzla kraje kde dětství jejich šlépějí se vtisklo do půdy všech těchto míst, a přitom jen málo dnů si toto uvědomuje, ale při každé vzpomínce se jí slzy vhrnou do očí a opět se stává malou princeznou, co když ji kluci zatahali za její copánky, které j každé ráno maminka zaplétala, než vyběhla za hrami do známého okolí, vztekajíc se zažívala první zájem o její dívčí osobnost. Pokaždé se v těchto místech svých vzpomínek dotkne růžkem povlečení, aby osušila své oči, a koutky úst se jemně pohnou k něžně sentimentálnímu úsměvu. Poté již vstane z lůžka a v koupelně sousedící přímo s jejím útulným budoárem si ranní sprchou vžene svěžest do těla pro celý den. A dnes o to víc, neboť od večera kdy ulehla, nemohla dospat rána a tak již jen předvíkendová snídaně v sousedním bistru a naložit pečlivě vybrané a zabalené věci do svého sedanu Rover 75 a dopřát motoru radost z jízdy a sobě příjemné pocity z ukrajující vzdálenosti od krajiny jejího dětství, těch nejšťastnějších dnů našeho života.
Když vyšla z dveří domu, kde bydlela v ulici uprostřed města, zamířila přímo do pár kroků sousedícího denního baru, tráví zde každé ráno a tak když vešla, přátelsky byla pozdravena barmanem, který jako každé ráno již při vstupu do podniku známě pokynul na Ester a ona beze slov stejným způsobem odpověděla, čímž oba věděli, že bude následovat ranní cappuccino, ještě teplý croisant, poté pávě připravený pomerančový fresh a denní tisk. Ester si jen vyndá své oblíbené cigarety, bílo modré Slim light a již od ranní siesty a dnes obzvlášť zpříjemněné nadcházejícím víkendem, není nic, co by mohlo tento rituál narušit… Jakmile se před ní na jejím oblíbeném stole místního bistra objevilo cappuccino a ještě teplý a křehký croisant, vynořila se jí vzpomínka na cestu ze školení se zastávkou v neznámém městě na snídani v místní kavárně. Od toho pátečního dopoledne se alespoň jednou za den rozpomene na onoho tajemného muže se strništěm co jí úsměvem a letmým mrknutím vstoupil do podvědomí a něco v ní ji neustále naznačuje, že toto setkání nebylo poslední.
V denním tisku ji zaujaly zprávy ve společenské rubrice o novém skandálu jedné známé celebrity, ale jen díky palcovým titulkům, které si vydavatel jistě zvolil, aby právě jako ji přitáhly pozornost i ostatních čtenářů, nicméně zajímavější částí jsou ekonomické stránky, zajímají jí především informace z oblasti trhu práce, je to konec konců jedna z náplní činnosti divize, kterou řídí. Dnes však to byl spíše zažitý pohyb, když si tuto podmíněnost uvědomila, lehce se pousmála a odložila noviny na vedlejší místo stolu, u kterého seděla. Vzala do rukou talířek, a s přivřenýma očima okusila prvního sousta z loupáku, který byl úžasně jemný a ještě vlažný. Blažený pocit a máslová vláčnost místních croissantů se nedala snad ani nahradit a tak se pokaždé když navštívila různá místa na svých cestách, mnohokrát přesvědčila, že bistro vedle domu kde bydlí je opravdu meccou všech francouzských loupáků. Cappuccino již nebylo horké a po jedné kostce cukru a opatrném promíchání, tak aby pěna zdobená hoblinkami z čokolády přímo nastrouhané pro tento účel nebyla příliš narušená, neboť místní barman pro radost svou, ale především spokojenost hostů používal malé šablony s různými motivy, kytičku, Smajlíka, ale i malé souhvězdí a obličej klauna, pro tuto variantu však posypával dokonale napěněnou kapuci šálku skořicí, ta vzhledem ke své sypkosti je přeci jenom vhodnější. Ester měla vyhrazeného Smajlíka. Dnešek je ale k nadcházejícímu víkendu čokoládový. Jakmile zamíchala kávu a polkla další kousek loupáku, vzala na místo dnešních novin svůj rozečtený román a pozvolna se nechává ponořit se do jeho děje. V okamžiku, kdy se začetla do prvních řádků své knihy, se znovu v duchu přenesla do okamžiku rozhodování nad tím, zdali měla odbočit ze silnice při návratu ze školení, nebo pokračovat v jízdě a překonat chvilkovou únavu. Dnes si při této myšlence říká, zdali by nebyla dnes chudší o vzpomínky na místo setkání s mužem, jenž jí utkvěl v paměti něčím, o čem zatím nemá vůbec žádné ponětí. A proč vlastně má vůbec takovéhle úvahy, když se jednalo o pouhou zastávku na zpáteční cestě k domovu. Vůně kávy a pečiva ji však připomněla, že není dobré nechat vychladnout snídani, naopak pokynula na barmana, aby si ještě doobjednala pomerančový fresh. Tento trojlístek v podobě kávy, loupáku a čerstvého nektaru je její součástí snad od nepaměti, její otec ji již jako malé kladl na srdce, aby snídani nikdy nepodceňovala, protože teplý nápoj, nějaké sousto a trocha vitamínů po ránu je dobrým základem pro úspěšný celý den, ať už pracovní nebo sváteční volný. A jelikož si svého otce velmi považovala, stala se tato poučka její neodmyslitelnou součástí jejího rána. Opět vzala do ruky knihu, která jí v poslední době nerozlučně s notebookem a mobilním telefonem dělá společnost. Příběh jejího románu se odehrává kdesi ve střední Evropě. Hlavní roli si dovolil autor přenést na internetovou seznamku, mezi ženu a muže. Ti se virtuálně poznali a sblížili právě na této seznamce a prožívají své virtuální milenecké vzplanutí. Do života jim však zasáhla neočekávaná závažná překážka v podobě nemoci Margarety. Ester si již mnohokrát při opakovaném pročítání řádků s jejich korespondencí musela přikládat kapesníček pro osušení tváří od slz z dojetí nad jejich sílou, se kterou se perou o to, aby jejich virtualita měla dostatek energie a lásky na přeměnu v realitu. Hlavní hrdinka byla rovněž velmi zaměstnanou ženou a svůj život dělila mezi svou práci a své koníčky, byla ještě vdaná, ale již žila svým životem, někdy byla ráda za to, že její stav není svobodný, při pracovních jednáních mimo místo sídla firmy, kde byla zaměstnána v managementu této společnosti, bylo společensky příjemnější. Nicméně když, poznala člověka, se kterým si mohla jako žena zajít na kávu, nebo na procházku. Měla vždy takové stísněné pocity z toho, že je pro druhé hůře pochopitelné jak může vdaná žena trávit večerní chvíle ve společnosti dospělých mužů, ač se vždy uvedením formality svého stavu pokoušela vnést klid do toho či kterého setkání. Rafael však měl velmi podobný osud s Margaretou, proto si jsou oba velmi blízcí. I jejich korespondence nese známky duševní symbiózy, jen zásah vyšší moci v podobě vážné nemoci vnáší otazníky do jejich toužené společné budoucnosti… Ale Ester ví, že knihu má rozečtenou na prvních pár stranách a její slzy z dojetí nad jejím obsahem ještě nejsou u konce. Věří ale v Naději a tedy je její kniha i nadále jejím přítelem na cestě životem, dnes u snídaně i na pobřeží v jejím letním bungalovu.

Nebyla potřeba použít navigaci, vždyť cíl tak dobře zná. Už jako malá mohla být navigátorem, když na letním domě trávila s rodiči, po kterých zdědila lásku k venkovu a přírodě společné chvíle volna, si zapamatovala všechny důležité stavby, stromy, mýtiny, místa, co míjeli. Vzpomínky na lesy, odbočky a příběhy dětství. To vše se připomínalo každou cestu na pobřeží. Vzdálenost nebyla rozhodující, tím směrem vedla starší, ale udržovaná dálnice, poslouchala hudbu šansony – Gilberd Becaud, Edith Piaf a cesta s nimi plynula mimo čas míhající se za okny vozu. Místo kde si její rodiče postavili svůj ráj na zemi, mělo nějaké osobní tajemné kouzlo…