• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Návrat holubů

autor: Zkoumi

Pondělí 29. listopadu 2004

Znovu se opírám do pedálů. Jako každý rok touto dobou uháním na kole do Boršova. V brašnách na nosiči vezu dvě plné tašky sladkostí pro dětský domov právě v Boršově. Letos se mi podařilo uspořit více kapesného a přispěla i jedna brigáda. Jen tak si dokáži vysvětlil, že jsou tašky těžší než obvykle. Sesedám a zbytek prudkého kopce kolo tlačím. Vzpomínám na ten den, kdy jsem tudy jel poprvé. Bylo mi sotva dvanáct let a úplně jsem se třásl strachy. Bál jsem se tam jen tak přijít s taškou se sladkostmi. Nebude jim to připadat divné? Tenkrát jsem se tak bál, že jsem tašku položil před vchod a schován za nedalekým stromem čekal, až ji někdo najde.
Nyní mi je šestnáct. Stále se mi moje mikulášské a velikonoční cesty do Boršova daří držet v tajnosti. Jediný, kdo o nich ví, je moje kamarádka ve škole – Hanka Matoušková. Ani rodiče o ničem neví a doufám, že to tak dlouho zůstane! Mají v hlavě jen můj prospěch a stav pokojíčku. Co dělám ve volném čase je nezajímá, jen když to má co dělat se školou.
Dívám se na oblohu. Dneska mám zpoždění… Mraky jsou už téměř černé a slunce visí jen kousíček nad obzorem.
Konečně se dostávám až na vrchol kopce. Přede mnou je teď rušná víceproudá silnice. Připomíná mi řeku – točí se mezi kopci, tu mizí, tu se zase objevuje. Jak ryby v bystřině se po ní prohánějí auta ve všech směrech. A právě tuhle silnici rok co rok přebíhám. Když člověk chvilku počká, vždy se najde chvilka, kdy není žádné auto v dohledu a je bezpečné silnici přeběhnout. Dnes však čekám nějak dlouho. Řada aut se táhne, kam až dohlédnu. Oddechnu si, když se konečně dostávám na druhou stranu. Teď již stačí jen vynést kolo po stařičkých dřevěných schodech na asfaltku, na níž je víc děr než v rybářské síti. Nedokáži si představit, že by po ní mohlo někdy jet něco tak nemotorného jako auto, natož já na kole. Přesto míří přímo k železné bráně, za níž se ve stínu jehličnanů krčí dvě bílé budovy. Konečně jsem tu.
Opírám kolo o zídku a zamykám ho. Nebojím se, že by mi ho někdo ukradl, ale jistota je jistota. Dětský domov je skrytý mezi stromy kilometr od nejbližší vesnice. Jako by se lidé snažili těchto dětí zbavit…
Vytahuji obě tašky a pomalu kráčím ke dveřím menší budovy. Vždy se trochu bojím. Dvakrát se pořádně nadechnu a stisknu krátce zvonek vedle dveří. Nemusím čekat ani pět vteřin a dveře se otevírají. V nich stojí sama paní ředitelka. Nejspíše mě viděla přijíždět…
„Vezu vám nějaké sladkosti od Mikuláše z Biskupského gymnázia,“ říkám téměř šeptem. Ředitelka se usměje a podrží mi dveře. Jakmile vstoupím, okamžitě mě ovane známý vzduch s vůní vanilky. Navozuje téměř domáckou atmosféru. Nebýt jasně bílých stěn a čistě modrého koberce, připadal bych si jako doma. Takhle však mám pocit stísněných prostor nemocnice. Rychle se zouvám a srovnávám boty vedle dveří.
„Děti jsou v tělocvičně, půjdeš se za nimi podívat?“ ptá se mě.
Znám většinu dětí. Když to je možné, snažím se zapojit do hry. Sem moc návštěv nechodí, a tak je to pro ně určité rozptýlení.
„Jenom na chvilku,“ říkám. Ředitelka ode mě okamžitě bere obě tašky. Vede mě do kuchyňky, odkud je vidět přímo do malé tělocvičny, ne větší než naše třída. Posadíme se ke stolu. Moc rád se dívám na děti. Je to to nejlepší ocenění, jaké může člověk dostat – dětská radost. Najednou si všímám drobné dívenky, která sedí na parapetu okna a dívá se ven. Ostatní hrají fotbal, ji však mezi sebe nevezmou. Má dlouhé hnědé vlasy, které jí sahají až do půlky pasu. Víc nevidím. Ani jednou se nepodívá na ostatní, je stále otočená ven.
„Kdo to je?“ ptám se překvapeně ředitelky.
„Přišla sem teprve před týdnem,“ vysvětluje, „Rodiče se jí zabili při autohavárii a nikdo jiný o ni nejeví zájem. Od té doby, co k nám přišla, s nikým nemluví. Zato se snaží všem kolem sebe pomáhat. Uklízí po ostatních a stele i postele. Jako by neměla nic jiného na práci… Ostatní se o ni nezajímají, protože s nimi nehraje žádné hry a o sobě jim nic neřekne. My ji ve skutečnosti slyšíme mluvit jenom tehdy, když se ptá, kde je lopatka na smetí a tak podobně… Psycholožka říká, že je to jen šok a brzy by se z toho měla dostat.“
„Mohl bych za ní jít?“
„Proč ne… Ale… Tady nejsme v žádné pohádce! Ty máš možná odhodlání a sílu, ale co ona? Myslím, že se na tebe ani neotočí…“
Sám nevím, co mě za ní tak táhne. Je zvláštní. Hanka mi říká, že bych nejraději dělal zázraky. Kdybych tak doopravdy mohl… Vstávám a otevírám dveře do tělocvičny. Když kráčím podél zdi, cítím, že mě ředitelka sleduje. Co mám teď dělat? V tu chvíli se mi vybavuje postava Malého prince. Ochočit… Sedám si na zem asi pět metrů od ní. Na co asi teď myslí? Ví o mně? Ještě chvilku počkám a pak se posunu blíž. Opatrně se sunu po parketové podlaze. Ředitelka mi ani neřekla, jak se jmenuje… Jak mám začít? Jsem od ní už jen jeden jediný metr. Může jí být tak maximálně deset let…
V tu chvíli sebou dívka trhne. Musí tedy o mně vědět. To je dobré znamení. Vstávám a sedám si na parapet naproti ní. Zůstávám tak asi minutu. Snažím se co nejméně se hýbat. Přestávám vnímat hluk tělocvičny, soustředím se pouze na ni. Pomalu začíná otáčet hlavu. Stále sedím bez pohnutí – jako šelma, která sleduje svou příští oběť. Konečně si ji mohu důkladněji prohlédnout. Zpod dlouhých vlasů jí vykukují drobná zelená očka. Není v nich však ani jediná jiskřička života. Zase se otočí k oknu.
„Ahoj,“ říkám šeptem, „Není ti tady samotné smutno? Jak se jmenuješ? Já jsem Honza.“
Ani se na mě nepodívá. Jen soustředěně dýchá na sklo. Natáhne ruku, jako by chtěla něco prstem napsat na vlhké sklo. Jako by si to rozmyslela, ruku rychle stahuje a opírá se o sklo. Uvědomuji si, že se dívá na hvězdičky, které se objevují na obloze. Musím už jet­, je pozdě…
Zvolna vstávám a vydávám se zpátky ke kuchyňce. Dívka mě celou cestu pozoruje, jakmile se však otočím, zahledí se rychle opět z okna. Proč jen mám pocit, že mě chce zavolat zpátky? Hanka má pravdu, jsem pěkný naivka. Jak by na mě mohla zavolat, když nekomunikuje ani s ostatními? Dělám si zbytečné naděje…
Sotvaže za sebou zavírám dveře, obrací se na mě ředitelka s výrazem naprostého zmatku.
„Ty máš zkušenosti s prací s dětmi?“ ptá se. Okamžitě si vzpomínám na Klub malých debrujárů v Domě dětí a mládeže, který vedu, a tak přikyvuji.
„Dívala jsem se na vás,“ pokračuje ředitelka, „Kdybych to sama neviděla, neuvěřím tomu.“
„Nezdá se mi, že by se chovala jinak…“ váhám.
„Té psycholožce nedovolí přiblížit se ani na tři metry. Takhle blízko u ní ještě nikdo nebyl, jak jsi to udělal?“
Krčím rameny. O čem to tady ředitelka mluví? Proč by ta dívka nedovolila přiblížit se ostatním? Začíná se mi to celé zdát nějaké divné…
„Nechtěl bys přijít i zítra?“ prosí ředitelka, „Já vím, chci toho po tobě moc, ale jestli nám… jí doopravdy chceš pomoct – a to ty chceš, tak přijď. Prosím…“
Nemohu odmítnout. Něco ve mě mi říká, že když to neudělám, nebudu si to moci nikdy odpustit. Ještě však váhám. Bojím se, co tomu řekne Hanka. Nakonec však souhlasím. Ředitelka mě vyprovází až ke dveřím. Rozloučíme se a já vyrážím na zpáteční cestu. Je už úplná tma. Rychle rozsvěcím světla a jakmile přeběhnu velkou silnici, šlapu jako o život.

* * *

„Kde‘s byl tak dlouho?“ oboří se na mě mamka, jakmile otevřu dveře našeho rodinného domku v Branišově jen několik málo kilometrů od Českých Budějovic. Kolo jsem chvilku předtím stihl uklidit do garáže.
„Poslední písemku z němčiny jsem napsal hrozně, Hanka mě doučovala,“ vymýšlím si. Ostatně… S tou němčinou je to pravda. Mamka jen něco zamručí a vrátí se do kuchyně. V mžiku jsem ve svém pokoji. Opravdu už nestojím o další všetečné otázky. Házím školní tašku do kouta a svalím se na postel. Hned však zase vstávám. Zpocené tričko se mi nepříjemně lepí na záda. Asi bych se měl osprchovat… Ne, na to teď nemám sílu. Nemotorně se převlékám do šedého pyžama. V tu chvílí nás už volá mamka na večeři. Znovu mě udivuje, jak hladce mi to prošlo. Přišel jsem domů v šest hodin. Teď je čtvrt na sedm a mně se klíží oči, jak kdyby už byla půlnoc.
Sbíhám dolů po dřevěných schodech zpátky do předsíně a vcházím do kuchyně. Uvědomuji si, že nemám vůbec hlad. Na stole však už je pyramida vek namazaných pomazánkou, které mamka říká sloní žrádlo. Jediné, co vím, je, že do ní dává hořčici, okurky a kečup. Mamka mě naštěstí k vaření moc často nepouští. A dělá dobře.
Pomazánka má mírně nasládlou chuť a mně doopravdy chutná. Dnes si však beru jen čtyři veky. Mamka to přechází bez povšimnutí. Rychle si stavím mléko na vařič. Nechci se jí hlavně dívat do očí. Kam vlastně zmizel můj bráška? U stolu už nesedí… Táta s mámou se přesunují do obývacího pokoje Brzy měl začít americký seriál o vojenské nemocnici MASH. Také se na něj rád dívám, dnes jim však nechci být moc na očích.
Kakao už je skoro hotové. Co nejtišeji se vracím do svého pokojíčku. Rozsvěcuji jen malou lampičku u postele. Otevírám andulkám klec, aby se mohly proletět. Mají však zřejmě stejnou náladu jako já. Sedí na bidýlku a jen tiše pípají.
Ať se snažím jakkoli, moje myšlenky se neustále vrací k té smutné dívence z Boršova. Nedokáži si představit, že bych najednou neměl rodiče. A to mi je nejméně o pět let víc než jí. Když nad tím teď přemýšlím, začínám si uvědomovat, jak se asi cítí. Bez rodičů… Asi by se to dalo přežít. Ale ten pocit, že mě nikdo nechce, že babička s dědečkem ode mě dávají ruce pryč… Přejela mi po zádech husí kůže. Honzo, klid! Proč se tak třeseš? Vždyť ty máš rodiče i babičku s dědečkem a všichni tě mají rádi! Přestaň už na tu holku myslet! Můžeš snad ty za to, že je v dětském domově???

Úterý 30. listopadu 2004

Crrrrrr… Budík na stolku pronikavě zvoní. Otevírám oči a rázným pohybem dotíravý budík vypínám. Dívám se na jeho slabě podsvětlený ciferník. Ručičky ukazují přesně půl sedmé ráno. Venku je ještě tma. Už zase musím do školy… Co by se stalo, kdybych tam jeden den nepřišel? Vtom si však vzpomínám na včerejšek. Proč se tak těším, až opět uvidím tu dívku? Vždyť ji ani neznám, viděl jsem ji včera poprvé v životě!
Už o tom nepřemýšlej a raději rychle vstávej, nebo přijdeš do školy doopravdy pozdě. Vyskakuji a protírám si oči. Andulky začínají rázem štěbetat. Doplňuji jim vodu a zrní a zatímco se převlékám, přemýšlím nad tím, co mě dnes ve škole čeká. Matematika, angličtina, němčina, fyzika – konečně něco zajímavého – zeměpis, čeština.. Takže celkově nuda. Teploměr ukazuje devět stupňů nad nulou. Alespoň že budu moci jet zase na kole…
Scházím ze schodů a málem porážím Ondru – mého mladšího sourozence. Létá po domě s tričkem naruby a rozepnutými kalhotami.
„Co blbneš?“ otočím se na něj podrážděně. Já ještě skoro spím a on má energie na rozdávání…
„Zaspal jsem, mám od sedmi,“ vysvětluje v běhu.
Znovu se podívám na hodinky. Nemá šanci to stihnout. Bráška chodí do základní školy při našem gymnáziu. Do školy to má tedy asi stejně daleko jako já a do sedmi žádný autobus směrem na České Budějovice nejede. Mamka s taťkou zařizují něco v Brně, takže odjeli ještě dřív, než jsme se my vůbec probudili.
Ondra konečně vybíhá z domu. Ani za sebou nezavírá vrátka. Rozmrzele vycházím ven. Ve schránce už leží noviny.

* * *

„Co je ti?“ ptá se dobromyslně Hanka, „Jsi dneska nějakej smutnej… Vždyť ty písemky z němčiny přece nebude mít ještě opravené… Nebo to je něco jiného?“
„Toho si nevšímej…“ vrtím hlavou a lehám si na lavici.
„No tak, tebe něco trápí, neříkej, že ne!“
Kamarádím s Hankou tak dlouho, že už dokáže poznat, kdy nejsem ve své kůži. Ale dokáže mi teď pomoci? Dokáže to pochopit? Poprvé jí neodpovídám. Jen ji držím za ruku a hladím po vlasech. O přestávkách musím rychle opsat všechny úkoly, včera jsem na ně už doopravdy neměl čas. Doufám jen, že mi je někdo půjčí… Hanka bohužel chodí do druhé skupiny, takže dostává jiné úkoly z němčiny i angličtiny. Co si o mně asi ostatní myslí? Neustále od někoho opisuji úkoly, navíc málem propadám z němčiny (ale to téměř celá naše skupina). Němčina mi nikdy nešla, ale to mamka doma slyšet nechce. Nezajímá ji, že špatné známky má každý, protože profesorka Jakešová známkuje podle Sprachdiplomu – státního jazykového diplomu. I trojka už značí úspěch. To však jsou jen výjimky. Já na to nemám a vím to.
Vyučovací hodiny ubíhají jen velice pomalu, aniž by mě v nich cokoli zaujalo. Většinou ležím na lavici a snažím se neusnout. Hanka si toho samozřejmě všimla, ale už nic neříká. Má mě moc ráda, ale já si to nezasloužím. Kdyby ano, řekl bych jí všechno. Toho se však bojím ze všeho nejvíce.
Profesorka Dvořáková – naše učitelka češtiny – přichází opět o přestávce. Slibuje nám, že nás pustí dřív. To jí tak věřím. Kdybych si mohl vybrat nejneoblíbenějšího učitele, jasně to vyhrává ona. Vždyť kvůli ní nikam nejezdíme. Prý, aby jí nechyběly hodiny… Bohužel, my s tím nemůžeme dělat vůbec nic, profesorka Dvořáková je manželka ředitele.
Jako obvykle nám zadává výpisky z učebnice a tím končí to, co mě ještě zajímá. Utěšuji se, že už za pár minut pojedu do Boršova. To mi však málem nevyšlo. Jakmile totiž zazvoní, zeptá se mě Hanka, jestli ji nevyprovodím na nádraží. Kdybych řekl ne, pojala by ještě větší podezření a to si už nemůžu dovolit.
Vycházíme ven. Na obloze jsou olověně šedé těžké mraky. Teploměr na meteorologickém sloupku ukazuje jen stupeň nad nulou. Asi jsem si měl vzít rukavice. Držím Hančinu ruku a kolo vedu vedle sebe. Nemluvíme. Hanka musela poznat, že se něco děje, ale čeká, až jí to povím sám… Proč jsem takový zbabělec!!! Možná zítra. Ano, řeknu jí to zítra. Pokouším se navázat rozhovor. Jde to jen ztuha a Hanka se nakonec poddává. Mluvíme o všem možném – od školy až po počasí. Jen včerejšku se snažím vyhýbat. Pořád mám pocit, že se mě na to zeptá. Konečně nastupuje do linkového autobusu do Nové Vsi. Mávám jí a rychle ujíždím pryč. Ze srdce mi padá obrovský kámen. Uvědomuji si, že jsem Hance ještě nikdy nelhal. Kdyby se mě zeptala, asi bych řekl pravdu. A kdyby ne, jistě by to poznala. Poprvé jsem rád, že odjíždí. Teď se konečně mohu soustředit na to, co mě čeká.
Ujíždím po opravené cyklostezce do Boršova a míjím spoustu maminek s kočárky. Spěchám. Ani si neuvědomuji, že šlapu o hodně rychleji než včera. Něco mě do Boršova táhne. Nedokážu si připustit, že je to právě ta dívka.

* * *

Dívám se na hodinky. Cestu dlouhou bezmála deset kilometrů jsem zvládl za čtvrt hodiny. Teď však již stojím před stejnými dveřmi jako včera, jen s tím rozdílem, že dnes tu jsem o hodně dřív a nevezu žádné sladkosti. Nemám ani to odhodlání jít dovnitř. Rázem se bojím celého světa. Důvěřují mi. Snad až příliš… Nepřijít dnes by znamenalo nepřijít nikdy. Přemýšlím o tom, co pro mě tenhle dětský domov znamená. Alespoň dvakrát za rok mohu dokázat, že za něco stojím. Ztratit tuhle možnost by znamenalo ztratit kus svého života…
Váhavě zaklepu. Bojím se na sebe přespříliš upozorňovat zvoněním. Některé děti si hrají na zahradě. Než se však stačím podívat, jestli mezi nimi není i ta dívka, kvůli které jsem přijel, otevírají se dveře a v nich stojí jedna z vychovatelek. Potichu pozdravím a ona mě ihned pouští dovnitř.
„Paní ředitelka tu bude hned,“ říká a odchází kamsi do neznáma. Paní ředitelka skutečně brzy přichází.
„Ahoj,“ zdraví mě už z dálky, „Martina je v kuchyni a myje nádobí. Ale ještě chvilku počkej.“ Okamžitě jsem pochopil, že ta dívka se jmenuje Martina. Usazujeme se do pohodlných křesel.
„Psycholožka byla nadšená,“ pokračuje ředitelka, „Říkala, že by to byl pro Martinu obrovský přínos, kdyby s ní byl někdo, u koho se cítí bezpečná. Jedině tak si totiž dokážeme vysvětlit, že tě k sobě včera pustila tak blízko a proč se tě nebojí. Jestli to dneska půjde, tak…“
„…bych sem mohl jezdit každý den,“ dopovím a sám se lekám, s jakou samozřejmostí.
„Samozřejmě bychom ti za to platili.“
„Ne!!! Uvidíme, jak to půjde, ale jestliže sem mám jezdit, budu sem jezdit zadarmo.“
Ředitelka vypadá poněkud překvapeně, nicméně vstává a vede mě do kuchyně. Sama však dovnitř nevstoupí. Mám pocit, jako by se Martiny sama bála. Martina stojí u dřezu. Má na sobě zelené tričko se zářivě žlutým pruhem.
Nemám ani ponětí, co mám dělat. Jak se k ní tentokrát dostat blíže? Nemůžu přece použít stejnou taktiku jako včera! Martina stojí klidně u dřezu a mechanickými pohyby myje nádobí. Zelenožluté tričko má už celé pocákané. Co by na mém místě asi udělala Hanka? Už nemůžu déle přemýšlet. Rychle sbírám ze židle utěrku a krůček po krůčku přistupuji k Martině. Neotočí se. Jako by tušila, že to jsem já. Stojím těsně vedle ní. Beru do ruky talíř a snažím se ho utřít. Nespouštím však z Martiny oči. Jako by ucítila můj pohled, rychle se odvrací. Ještě vydrž! Nesmíš se tak rychle vzdát!
Nádobí je už téměř všechno umyto a Martina se na mě stále ani nepodívala. Právě drží v ruce skleničku. Prohlíží si snad sama sebe? Dýchne na ni, jako by ji chtěla vyleštit. Místo toho, aby vzala utěrku, však prstem nejistě píše tři velká tiskací písmena. Pomalu se na mě otáčí. Opět se dívám do jejích hlubokých zelených očí. Mám však pocit, jako by byly veselejší než včera… Najednou mi skleničku podává. Když však vezmu do ruky utěrku, abych ji vyleštil, prudkým pohybem mě zastavuje. Poprvé se mě v tu chvíli dotýká. Její ruka je teplá a vlhká. Chvíli stojím nepohnutě a dívám se na ni. Proč jen nic neřekne? Zvedá znovu prst a ukazuje na skleničku. Konečně si mohu přečíst ta písmena, co na ni napsala – HON. Přesně to stojí na skleničce. Nemusím příliš domýšlet, co ta písmena znamenají. Je to začátek mého jména. A také první hmatatelný důkaz, že tu skutečně nejsem zbytečně! Martina se však otáčí zpátky. Mám podivný pocit. Je mi hrozné horko. Nevím, jestli je to radost z toho, co ta dívka právě udělala, ale obvyklé to není. Znovu se na mě podívá. V místnosti je najednou téměř naprosté ticho. Jen hodiny na stěně nemilosrdně odtikávají náš čas. V Martininých očích je najednou vidět strach a slzy. Něco jsem udělal špatně, určitě. Rychle o dva kroky ustupuji. Prásk…! Talíř, který Martina držela v ruce, jí padá na zem a tříští se na kusy. V rohu kuchyně leží lopatka. Chytím ji jen o zlomek vteřiny dřív, než se na ni vrhne Martina. Dívá se na mě teď naprosto vyděšeně.
„Já nechtěla!“ vykřikne. Poprvé slyším její hlas. Je zvučný a melodický. Zní však přesně tak, jako by očekávala trest. Trest za to, že rozbila jeden talíř. Mlčky sbírám střepy z podlahy. Čekám snad, že ještě něco řekne? Čeho se tak bojí? Vždyť to byl jen obyčejný talíř. Snažím se ji pohladit po jejích dlouhých vlasech, ale uhýbá. Klečí teď nehybně vedle mě. Po tvářích se jí začínají kutálet obrovské slzy.
„Já ten talíř nechtěla rozbít,“ opakuje teď už šeptem.
„Vždyť se nic nestalo,“ snažím se ji utišit, „Byl to jen kousek porcelánu. Koupí se nový…“
Martina se však krčí na zemi. Jak kočka, která čeká kopanec. V tu chvíli jsem už rozhodnut. Budu za ní jezdit každý den dokud to bude třeba. I kdyby mě to stálo cokoli. Konečně mám pocit, že jsem někde skutečně potřebný! Vytahuji z kapsy kapesník a podávám ho Martině. Ruka se jí třese, když ji pro něj natahuje.
„Neboj se, nikdo ti přece nic neudělá,“ říkám. Přestává se chvět. Mám pocit, jako by vůbec nerozuměla tomu, co jí říkám. Nebo mi nevěří. Uvědomuji si že kdybych se jí teď pokusil dotknout, myslela by si, že ji chci uhodit. Ale proč si to myslí? Mě se přece nebojí! Jediné, co teď mohu dělat, je co nejvíce se vzdálit. Dávám ruce od těla a pomalu kráčím pozpátku ke stěně. Opírám se o ni a čekám. Martina se na mě upřeně dívá. Je zmatená… Neví, jak to má chápat. Má chuť mi věřit, ale bojí se něčeho, o čem já nemám ani tušení, že existuje. Nesmím jí hlavně vyděsit.
Konečně se pohne. Jen zvolna a polehoučku se na podlaze posadí. Nespouští však ze mě ani na okamžik oči. Po chvíli se došoupe až k protější stěně. Opře se o ni. Teď se k ní už konečně mohu vrátit. Sedám si sotva centimetr od ní. Je už klidná. Natahuji ruku a hladím ji po vlasech. Martina mě nechává. Jen přivírá oči.
„Proč ses bála, že ti něco udělám kvůli jednomu rozbitému talíři?“ ptám se tak tiše, jak jen to je možné. Martina má stále přivřené oči. Neodpovídá však. Dívá se jen do země a přemýšlí. Začínám chápat, jakou ve mě má důvěru. Ale nezklamu ji? Nedokážu přece dělat zázraky…
Do kuchyně vchází ředitelka. Martina sebou trhne a jak divoká kočka se vrhá do kouta a opět se stáčí do klubíčka. Ředitelka mě rychle vyvádí z kuchyně. Dělám něco špatně? Všímám si, že u stolu v herně sedí mladá žena. Může jí být okolo pětadvaceti let. Usmívá se na mě, což mě uklidňuje.
„Dobrý den,“ říkám potichu.
„Tohle je paní Hrušková, stará se o Martinu. Je psycholožka. Dívaly jsme se na vás oknem, tak…“ Nechá větu neukončenou, jen se otočí na paní Hruškovou.
„Ahoj Honzo. Ty‘s byl právě s Martinou. Mohl bys mi prosím tě říci, o čem jste se spolu bavili?“ ptá se.
„Nebavili jsme se. Především jsem mluvil já, chtěl jsem ji uklidnit. Nechtěně rozbila jeden talíř a myslím, že se bojí, že bychom ji za to mohli potrestat.“
„Správně, to, jak ležela na zemi… Snažila se chránit. Je to nejspíše odezva na nějakou situaci v rodině. A právě proto potřebujeme tvoji pomoc. Martina ti věří víc než komukoli z nás. Takže je nutné, abys jí řekl, že přijdu já a že jí neublížím. Mně nedovolí přiblížit se ani na tři metry. Když budeš s ní, nemusela by se tak bát…“
Přikyvuji. Jestliže mám možnost pomoci, tak to udělám! Dívám se na hodinky. Malá ručička se už nebezpečně blíží k velké trojce. Brzy budu muset jet domů… Přesto souhlasím.
Vracím se zpátky do kuchyně. Martina stále leží v koutě. Jakmile však za sebou zavřu dveře, váhavě vstává. Uvědomuji si, že se už vůbec nebojí. Přesně jak říkala ta psycholožka… Sedám si znovu vedle ní na zem. Je studená, až mi naskakuje husí kůže.
„Nikdo ti doopravdy nic neudělá,“ šeptám, „Snažíme se ti jen pomoci. Za chvilku sem přijde jedna slečna a bude se tě ptát na spoustu věcí. Když jí budeš odpovídat, budeme moci… najít ti kamarády…“
„Co to znamená kamarády?“ ptá se. Její hlas zní naprosto zmateně. Jako by ani neznala význam toho slova. Bezděky si začíná hrát s malým zlatým srdíčkem, které jí na řetízku visí kolem krku.
„Kamarád…“ přemýšlím, jak jí to vysvětlit, „To je někdo, s kým si můžeš hrát, s kým si můžeš popovídat o svých tajemstvích a problémech. Copak ty jsi nikdy žádného kamaráda neměla?“
Dívá se skrz mě, jako by mě ani neviděla. Co se jí asi teď honí hlavou?
„Já nikoho nepotřebuji. Ka…kamarád jsi ty…“
„Ale…Martino… Já sem nemůžu jezdit každý den. A navíc už mám jednoho moc dobrého kam…“ Včas se zastavím. Kdybych řekl, že už mám jednoho kamaráda, bylo by nejspíše všechno ztraceno. „…Je to sem pro mě daleko. A kolem tebe je spousta dětí…“
Mlčí. Dívá se na mě vyčítavým pohledem. Říká se, že oko je do srdce okno. Mohu to potvrdit. Už dopředu jsem věděl, na co se mě Martina zeptá…
„Tobě na mě nezáleží?“
„Ale to víš že ano!!! Jenomže co když jednou nepřijdu. Třeba se odstěhujeme nebo přejdu na jinou školu. Ty budeš zase sama! To by se ti líbilo?“
„Jsem sama pořád…“
Do kuchyňky vchází paní Hrušková. Martina jen nerada vstává ze země, která jí poskytuje alespoň relativní bezpečí, a sedá si ke stolu. Bezděky mě chytne za ruku. Paní Hrušková si sedá naproti nám. Slabě přikyvuji, aby si mohla být jistá, že můžeme začít.
„Ahoj Martino,“ říká milým hlasem, „Já se jmenují Lucka. Povíš mi něco o sobě?“
Martina slabě přikyvuje.
„Tak dobře, Martino. Pověz mi něco o domově. Líbilo se ti tam?“
Martina jen krčí rameny.
„Povíš mi něco o něm?“
Tentokrát zavrtí hlavou. V jejích očích je opět vidět strach. Rozhlíží se po pokoji, jako by hledala další osobu.
„Jací byli rodiče. Měli tě rádi?“
Neodpovídá, jen se na psycholožku upřeně dívá.
„Trestali tě?“
Poprvé přikývne.
„Křičeli na tebe?“
Další kývnutí.
„Co ti udělali, když jsi něco provedla?“
Martina před sebe natahuje ruce a spojuje je.
„Svazovali tě?“
Trhne sebou a zarazí se. Nakonec nejistě zavrtí hlavou. Bojí se to přiznat? Raději si dává ruce na oči.
„Zavírali tě do tmavé místnosti?“
Přikyvuje a krčí se na židli.
„Na jak dlouho? Na hodinu?“
Martina zvedá ruku a ukazuje tři prsty.
„Na tři hodiny?“
Přikyvuje.
„Dobře. Martino, jsi moc šikovná holka, ale pro dnešek by to stačilo. Zítra budeme pokračovat, ano?“
Martina jen nepatrně pokrčí rameny. Vstáváme. Martina se na mě dívá pohledem, který jasně říká. Zůstaň tady!!! Já už ale doopravdy musím jet domů.
Obloha už potemněla, slunce zachází za obzor. Naposledy se obracím k Martině a vytahuji z kapsy maličkého medvídka. Chtěl jsem ho dát Hance, ale tady bude asi užitečnější. Hance mohu koupit ještě jednoho. Podávám ho Martině a rychle odcházím. Musím se nesmírně přemáhat, abych se neotočil. Mám sto chutí zůstat, ale to nejde. Doma bych to nikdy nevysvětlil. K čertu se školou. Tady jsem přece mnohem užitečnější!!!

* * *

Mamka ani taťka ještě nepřijeli. Je to mé jediné štěstí. Hodiny v garáži ukazují několik minut po půl páté. Ondra je však doma.
„Kde‘s byl tak dlouho?“ ptá se mě hned ve dveřích. Jen mu naznačím, aby šel se mnou. Teprve když jsme v mém pokojíku a dveře jsou zavřené, říkám mu všechno. Má právo to vědět. Samozřejmě tomu nejprve nevěří, ale není se co divit. Čtyři roky jsem to přede všemi tajil… Ondra sedí proti mně a mlčí. Něco mi chce také říci…
„Mamka se s taťkou dneska hrozně pohádala,“ říká konečně potichu.
„Copak oni už tady dneska byli?“ divím se.
„Hmm… Mamka tátovi hrozně vyčítá, že píše esemesky nějaký paní od něj z práce… Jeli spolu nakoupit do Globusu. Myslíš, že…“
„Ne!!! Určitě ne. Neboj se, táta má mamku pořád moc rád. A vůbec, co bylo dneska ve škole? Nepotřebuješ s něčím pomoci?“
Schválně měním téma. Ondra je ještě moc malý na to, aby o tom přemýšlel. Co když se ale mamka s taťkou doopravdy rozejdou???
Ondra odchází a já si sedám ke stolu. Přece jen bych se měl podívat, co ve škole probíráme, ať nejsem úplně mimo… Otevírám slovíčka z němčiny, ale nedokáži se pořádně soustředit. Venku začínají poletovat drobné sněhové vločky. Tupě zírám na stránku úplně neznámých slovíček, nakonec však sešit zavírám a házím zpátky do tašky.

Středa 1. prosince 2004

Přes noc napadlo sněhu jak za polárním kruhem, jak při snídani poznamenal bráška. I kdyby napadla jen desetina, mamka by mě na kole nenechala jet. Sedím v rozkodrcaném autobuse a dívám se zamlženým okýnkem ven. Stále ještě padají vločky, ale ihned zase tají. Když jsem se ráno díval na teploměr, byla rtuť jen těsně nad nulou. Jak se asi tak mám dneska dostat do Boršova? Odpoledne mám nepovinnou francouzštinu. Co se stane, když na ni nepůjdu?

* * *

Dnes už Hance nemohu zapírat. Když jsem to už řekl bráškovi, nemá smysl to tajit před Hankou. Jak jí to však mám říci, aby si nemyslela, že mám Martinu rád? Samozřejmě, že ji mám rád, ale jenom jako mladší sestru, nic víc! Pochopí to? Mluvím o tom velice potichu. Není divu, nemusí o tom přece vědět úplně všichni. Hanka se na mě dívá úplně stejně jako včera Ondra. A co bych asi na jejím místě dělal já? Sám už ani pořádně nevím, co pro mě Martina znamená. Jediné, co vím naprosto přesně je to, že bych ji za Hanku nikdy nevyměnil.
Dívám se z okna, jak se z nebe snáší další a další zářivě sněhobílé vločky. Střechy domů už mají sněhovou čepici. Uvědomuji si, jak bude asi vypadat silnice. Mojí jedinou možností, jak se dostat „zpátky“ do Boršova je autobus MHD. Vyjede však po namrzlé silnici?
V kapse mi vibruje mobil. Rychle zvedám hlavu. Anglický lektor právě povídá o něčem, čemu rozumím asi stejně, jako by mluvil čínsky nebo japonsky. Dovoluji se, zda bych mohl jít na záchod. Jakmile jsem za dveřmi, vytahuji z kapsy mobil. Překvapeně se dívám na číslo nějaké pevné linky. Ohlásím se. Volají z dětského domova! Než však stačím začít uvažovat o tom, odkud znají moje číslo, zazní osudová věta. Martina utekla. Mobil padá na zem, baterie odlétá ke stěně a hovor je přerušen. Marně se ho snažím složit znovu dohromady, ruce se mi třesou tak, že jsem sotva schopen udělat souvislý pohyb. Baterie je však tak vybitá, že nemohu mobil znovu zapnout.
Vracím se do třídy, ale už v tu chvíli vím, že se nedokážu soustředit ani na učitele ani na probíranou látku. V hlavě mám jen jedinou myšlenku. Martina utekla. Ale proč? Nebyla snad v dětském domově šťastnější než doma? Podle toho, co nám řekla, se teď měla jistě lépe. Ale kde je teď? Co ji k tomu mohlo vést? Nepostřehli jsme nic…
Anglický lektor se mě na něco ptá, já ze sebe však ztěží dostanu českou větu, natož anglickou. Ještě že zvoní…
Nikdo z naší skupiny si nemohl nevšimnout, že se se mnou něco děje. Kdybych jim to řekl, brzy by o tom jistě věděla celá škola. Venku stále sněží. Musíme rozsvítit, abychom vůbec něco viděli. Do konce vyučování zbývají ještě tři hodiny! Nejraději bych ze školy utekl a běžel celou cestu až do Boršova. Ani Hance už neříkám nic. Nevím, co by si o mně mohla pomyslet… Nic dobrého by to jistě nebylo! Časem jí to ale budu muset říct. Nebo se to dozví sama.
Proč se ty hodiny tak vlečou? Jindy letí jak splašené, ale teď se vteřinová ručička sotva hýbe. Konečně je za mnou další hodina. Nedělám si nic z toho, že teď následuje němčina. Nevadí mi ani, že nám profesorka dá neohlášenou písemku. Dostal bych kuli i kdybych se učil… Ani jsem si po testu nezkontroloval slovíčka. Jediná hodina, na kterou se každý týden těším, jsou středeční laborky. I ty mi však mohou být ukradené. Nenávidím všechny předměty, kvůli kterým nemohu okamžitě vyrazit do Boršova.
Jak se mi uleví, když konečně zvoní. Rychle se Hance omlouvám, že ji nemohu vyprovodit – stejně to tušila – a vybíhám že školy tak rychle, jak jen to jde. Autobus číslo sedm právě přijíždí na zastávku. Ještě že mám vždy náhradní lístek, nemusím se zdržovat. Naskakuji do autobusu jen o vteřinu dřív, než se dveře se skřípěním zavřou. Je půl druhé a tří minuty. Od té chvíle, co Martina utekla, uběhlo už bůhví kolik hodin a já ještě nejsem ani v Boršově! Kde je vůbec ta autobusová zastávka? Jak dlouho budu muset ještě jít, než uvidím železnou bránu dětského domova? Naděje, že bych mohl Martinu ještě někdy vidět, se rozplývají jak ranní mlha. Je však ještě nějaká naděje?
Konečně autobus zastavuje. Snažím se běžet co nejrychleji, ale brzy mi začne být zima. No ovšem, nechal jsem si mikinu ve skříňce ve škole a teď, když se teplota drží jen tak tak nad nulou, tady běhám s rozepnutou bundou. Ale co…
Přes noc tady napadlo přes dvacet centimetrů. Pluh tady ještě neprojel, a tak se pod uježděnou vrstvou sněhu skrývá nebezpečný led. Běh je tedy vyloučen.

* * *

Kovová brána je otevřená. Téměř nedokáži popadnout dech. Před sebou však konečně vidím dvě budovy dětského domova. Jen kousek od vchodu vyrostl přinejmenším dvoumetrový sněhulák, venku však nikdo není. Úplně zmrzlou rukou klepu na dveře. Čekám, že mi přijde otevřít paní ředitelka a nebo nějaká vychovatelka. O to větší je moje překvapení, když ve dveřích stojí muž v policejní uniformě. Chce mě poslat pryč, ale já se nedávám.
„Musíte mě pustit dovnitř, jde přece o Martinu,“ naléhám. Ředitelka nejspíše slyšela můj hlas a přichází z nějaké vedlejší místnosti.
„To je v pořádku, ten může dál,“ říká a strážník mi konečně uvolňuje cestu dovnitř. Jakmile mu ředitelka vysvětlí, kdo jsem (což ostatně mohl zjistit sám, kdyby se mě na to zeptal), pokládá mi jednu otázku za druhou. Začínám tušit, že Martina neutekla jen pro nic za nic… Proč mi nikdo neřekne, co se tady stalo?
Hodiny ukazují čtvrt na tři. Dnes mohu jet později, mamka ví, že mám francouzštinu a nebude mě čekat tak brzy. V dětském domově se to doslova hemží policisty. Ptají se i ostatních, a tak mám konečně příležitost dozvědět se všechno.
„Za Martinou přišla jedna docela solidně vyhlížející paní,“ vypravuje jedna z vychovatelek, „Podle dokladů to byla její teta. Neměli jsme tedy obavy nechat ji u bazénu s Martinou samotnou. Nikdo z nás přesně neví, co přesně se stalo. Najednou se kolem nás ta žena prohnala. Nechápali jsme, co se stalo, dokud jsme neviděli, že hlavní branou vybíhá Martina. Samozřejmě jsme se ji snažili dohonit, ve sněhu byly její stopy nádherně vidět, ale na zastávce se ztratily. Musíme ji včas najít. Má na sobě jen tepláky, tričko a slabou mikinu!“
„Ale mně včera doopravdy nic neřekla…“ vrtím hlavou, „…a ta teta?“
„Měla falešné doklady. Její teta je v Karlových Varech v lázních a odtud se nemohla vzdálit. Myslíme si, že někdo se snažil Martinu zabít. Zní to šíleně, vždyť ani nevíme, kdo by z toho tom mohl mít jakýkoli prospěch. Je to jen domněnka. Jinak si to ale nedokážeme vysvětlit. Martina vám včera určitě neřekla všechno. A ty teď už běž domů. Děti jsou ve vedlejší budově, snažíme se je do toho nezatahovat. O Martinu se stejně nikdo z nich nezajímal. Kdyby viděli tebe… Ale nic. Raději už běž. Slibuji, že kdybychom se dozvěděli cokoli nového, hned ti zavoláme.“
„Odkud vůbec máte moje číslo?“
„Od Martiny. Počkej, copak ty‘s jí ho nedal? Pod jejím oblečením u bazénu jsme našli lísteček s nějakým číslem a velkými tiskacími písmeny tam bylo napsáno HONZA.“
„Já jí ho ale nedal!“
„Vždyť já ti věřím. I ředitelka. Necháme to tak, jak to je. Po Martině pátrají psi i vrtulník s termovizí. Do večera ji určitě najdeme. A ty už doopravdy běž!“
Loučíme se velice rychle. Vycházím ven. Teď už nikam nespěchám. Asi si stále neuvědomuji, že Martinu se někdo pokusil zabít a ten někdo tady jen tak klidně běhá a hledá ji nejspíš stejně jako my. Jestli se Martině něco stane…
Čekám na zastávce a dívám se jen tupě před sebe. Slunce se odráží od sněhových závějí. Proč jen se muselo tak ochladit? Vždyť je teprve 1. prosince, zima ještě nemá přijít. Kdyby teď bylo dvanáct stupňů, mohli bychom Martinu hledat týden. Teď na to máme jediný den. A ani to ne. V lehké mikince nemůže přežít mrazivou noc! Proč se jen tak ochladilo? Proč? Jestli Bože doopravdy existuješ, proč dáváš svou ovečku na pospas tolika zkouškám? Proč ji ohrožuješ? Chceš ji snad zabít, stejně jako jsi zabil její rodiče?
Dýchám jako o závod a nevím už, co si mám myslet. Klekám si do čistého prachového sněhu a tisknu ruce k sobě. Nikdy jsem na Boha nevěřil, teď jsem však byl ochoten zkusit cokoli, jen aby Martina přežila zimu.
Po silnici ke mě s hřměním přijíždí stařičký autobus. Rychle vstávám a oklepávám si kolena. Lístek si tentokráte musím koupit u řidiče. Ujíždíme pryč. Vystupuji však hned o pár zastávek dál. Martina mi věřila a nejspíš i stále věří. Třeba mi o svém plánu řekla, jen já ho nepochopil. Kde jinde bych měl hledat odpověď, než v knihovně. Právě tam pracuje moje mamka. Ta je teď naštěstí mimo budovu. Když odcházím, mám tašku těžší o deset vysokoškolských skript o psychologii dítěte. Snad tam najdu něco, co mi pomůže.

* * *

To jsem si mohl myslet. Je půl čtvrté a bráška ještě stále neodhrabal sníh z chodníku. Ještě s taškou na zádech vytahuji z garáže lopatu. O třicet minut později je již všechno tak, jak má být. Oklepávám si boty na zápraží a otevírám dveře. Je pro mě překvapením, že brášku nenacházím u televize ani u počítače, ale u jeho stolu, na kterém je otevřena učebnice českého jazyka.
Dnes je mi to však jedno. Sám mám práce nad hlavu. Usedám ke svému stolu a vytahuji z tašky modrou útlou knížku z Univerzity Karlovy – Psychologie školního dítěte. Jakmile přečtu první stránku, uvědomuji si, jak jsou ještě naše středoškolské učebnice zábavné. Teď však do práce. Sedím u stolu a rychle přejíždím očima řádky. Světlo stolní lampičky mi svítí skoro přímo do očí. Chce se mi spát. Chce se mi spát. Spát…
V přízemí zarachotil klíč v zámku a otevírají se vchodové dveře. Vstávám ze židle a zavírám dveře do svého pokoje. Rodiče sem nepůjdou, pokud neuslyší podezřelé zvuky.

* * *

Už mám za sebou polovinu knížky a stále jsem na nic nepřišel. Asi se převléknu do pyžama a půjdu si číst do postele. Dveře do pokojíku se téměř neslyšně otevírají. Otáčím se, abych zjistil, kdo to je. Ve dveřích stojí bráška. Jakmile je uvnitř, ihned za sebou zavírá dveře.
„Zase se hádají,“ říká a hlas se mu třese. Sedáme si spolu na postel. Tolik se zabývám Martinou, že zapomínám, co se děje doma. Tolik se ji snažím najít, že nevidím, jak se mamka s taťkou hádají. Ale kdo má pravdu? Sám o tom téměř nic nevím.
„Co ta holka?“ ptá se potichu bráška. Ví, že stejně myslím na něco jiného.
„Dneska utekla. Ještě ji nenašli…“ krčím rameny. Co o tom může vědět? Zhola nic!
„Dneska něco říkali v rádiu. Nevěděl jsem, že to… že to byla ona…“
„Kam bys šel ty. Je ti jedenáct – to skoro je. Bojíš se všech lidí kolem sebe, někdo se tě pokusil zabít a ty utíkáš sněhem. Kam se schováš?“
„Já… Nedokážu si představit, že bych utekl.“
„To asi nikdo…“
„Ty ji máš rád, viď?“
„Ne! Mám rád Hanku. Jen… Jen se o ni starám.“
Ondra mi nevěří, poznám to na něm. Je však jasné, že je u mě rád, a proto nic neříká. Posadíme se na postel.
„Kvůli čemu se hádají?“ ptám se.
„Já jsem rychle zmizel, ale myslím, že je to kvůli nějakým kytkám.“
V tu chvíli se z přízemí ozývá volání. Večeře je hotová.
„Teď půjdeme dolů a budeme dělat, jako by nic,“ říkám, „Však oni si to mezi sebou vyřeší i bez nás…“
Ondrovi se nechce vstávat z postele, kde se cítí asi stejně bezpečný jako Martina na zemi. Nevím, co by v tu chvíli udělal psycholog a ani to nechci vědět. Chytám brášku za ruku a vytahuji ho ze svého pokoje.
Na stole v jídelně je již prostřeno. Mamka s taťkou se probodávají pohledy ostrými jak hroty šípů. Copak si myslí, že si toho nevšimneme?
Dojídáme a já rychle mířím znovu k sobě do pokoje. Nikdo mě nezastavuje, nikdo se mě na nic neptá. Všude je naprosté ticho…
Ondra opět přichází do mého pokoje. Nedokáži ho vyhodit, i když bych teď byl nejraději sám. Dívám se z okna, jak další a další sněhové vločky dopadají na zem. Je už tma. Jen jediná lampa pouličního osvětlení vrhá matné paprsky na cestu, jež k nám vede. Vzpomínám, jak jsem se jako malý hrozně bál tmy. Co asi teď dělá Martina? Lehám si do postele a znovu se pouštím do vysokoškolských skript. Bráška usíná opřen o moje rameno. Však se na téhle posteli oba vyspíme!
Budík ukazuje už téměř tři čtvrtě na tři. Nenašel jsem zatím vůbec nic, co by mi mohlo jakkoli pomoci. Zhasínám lampičku a snažím se rychle usnout. Za tři a půl hodiny musím znovu vstávat.