• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Najdu Tě? I.

Autor: lumek

„Maminko, kam jdeš,“ tahala malinká dívenka za rukáv ženu s extrémně blonďatými vlasy, táhnoucí dva obrovitánské kubry. Na otázku své roztomilé holčičky odpověděla něco v tom smyslu, že bude muset dlouho pracovat a že se brzy vrátí. Holčička však svou maminku nechtěla nikam pustit, už tak spolu netrávily moc času, a tak ji objala kolem pasu a držela se jí jako klíště.
Žena s kamenným výrazem ve tváři se nezmohla na nic jiného, než že upustila oba dva kufry a malé milující stvoření od sebe odtáhla, jenže holčička se nechtěla jen tak vzdát a začala se lepit na svou matku ještě víc. Nechápala, proč od ní maminka odchází, proč se k ní chová tak odtažitě a proč jí nemůže dát najevo víc lásky. Žena se nakonec rozhodla, že jí dá pusu na rozloučenou, ale uštědřila jí spíš takové „klovnutí“. Děvčátko to však uklidnilo.
Žena, která se chystala odtamtud co nejdříve vypadnout, „klovla“ děťátko ještě jednou a procedila mezi zuby: „Neboj, do týdne jsem tu jako na koni. Nezlob brášku.“ Pak se na vysokém podpatku otočila, popadla kufry a uháněla z bytu pryč. Chvíli bylo slyšet jen klapání vysokých kramfleků, až se zvuk postupně vytratil úplně. Zavládlo ticho. Děvčátko upřeně hledělo na místo, kde před chvílí zmizela jeho maminka, po tvářích mu kanuly obrovské slzy a stále si opakovalo: „Brzy se vrátí. Vrátí se brzy…“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Nevrátila se. Od té doby, co odklapala, ji už Šárka ani její o devět let starší bratr Lukáš, neviděli. Za těch osm let se ze Šárky stala cílevědomá, chytrá slečna, která, ačkoli na lidi působí většinou uvolněně a šťastně, v sobě nosila těžké břemeno – dodnes nemůže unést odchod její matky. Jaký byl důvod k tomu, aby své děti nechala napospas osudu? Proč je připravila o ten pocit bezpečí, o lásku, o teplo domova – o rodinu? Odkopla je jako nějakou špínu bez milujícího rodiče. Nemají ani tatínka, ani maminku, jenže o té aspoň vědí, že od nich prostě odešla, kdežto o tatínkovi nevědí nic. Šárka neustále přemýšlí, proč je vyřadila ze svého života, a často si to všechno klade za vinu. Možná maminku moc trápila. Třeba byla rozmazlená a uřvaná a nenechala jí si odpočinout, když byla unavená.
Tolik jí chybí říkat někomu ta obyčejná slova: „Mami, tati.“ Jenže osud to tak nejspíš chce, aby neměli maminku a tatínka, který se od nich oddělil ještě dřív než jejich matka. Na to si však Šárka nepamatuje, v té době byla ještě moc malá. Někdo tvrdí, že utekl k jakési zámožné ženské do Austrálie, jiní zas, že se připletl k mafii, něco zpackal, a že ho jednoduše odkrouhli. Tak tomu se říká „povedená“ rodinka!
„Lukáši,“prohodí Šárka u večeře, „o víkendu pojedu hledat mámu.“
Na to její milovaný bratr a ochránce, který se o ni staral, když je matka nechala na holičkách, zakoulí očima, upustí lžíci a položí si hlavu do dlaní. Co jí to zas napadlo? Musí jí v tom zabránit, nemůže dovolit, aby se sestřička trápila kvůli tomu, že mámu vůbec nenajde, i když to by ještě nebylo tak hrozné, jako kdyby ji našla a dozvěděla se od ní, proč vlastně z jejich života ta ženská, co se jí říká biologická matka, zmizela.
„Poslouchej,“ začne Lukáš pomalu a vezme Šárčinu jemnou ruku do dlaní, „nechci, abys byla zklamaná.“
Šárka se chystá něco namítnout. Proč by měla být zklamaná. Zklamaná je leda z toho, že by chtěla mít rodiče jako všichni její spolužáci, jenže je nemá. A pak, za její kratičký život byla zklamaná už tolikrát, že to víc snad ani nejde. Bratr ochránce se jí zhluboka podívá do očí a mluví klidně dál: „Máma totiž není asi taková, jak si myslíš. Pořád žiješ v tom, že to udělala pro nás, že nám někdo chtěl ublížit kvůli ní a povídačkám o tátovi, ale tak to není. Uvědom si, že kdyby nás měla aspoň trochu ráda, víc by si nás všímala. Pamatuješ si snad, že by nás někdy někam vzala? Skoro pořád jsme byli doma sami. Když odešla, mohla nám alespoň napsat. Ona neudělala nic. Ani se s námi jaksepatří nerozloučila, jenom si sbalila svý saky paky, roztáhla krovky a zmizela. Je to krutý, to vím, ale měla by sis to konečně uvědomit – NEMĚLA NÁS RÁDA…“
Ta tři poslední slova jsou to nejhorší, co kdy Šárčiny uši slyšely. Cítí, jak rudne, cítí, jak jí krev proudí rychleji a rychleji, do očí se jí začínají vkrádat slzy. Snaží se je zadržet, ale kapky slané vody nakonec zvítězí a převalí se přes oční hráz. Průsvitné perly už nejsou k zastavení. s každou slzičkou padnoucí do talíře s jídlem, se dívce čím dál jasněji vynořuje z paměti nešťastná vzpomínka na den, kdy je matka opustila. Znovu si připadá, jako by stála mezi dveřma a poslouchala odeznívající kroky. Tu jí dojde, že má její bratříček nejspíš pravdu. Nemá je ráda. Jinak by jí aspoň tehdy řekla, že na ní bude myslet a že jí má ráda a projevila by víc mateřské lásky.
Dívka už to prostě nemůže unést, všechno se v ní vaří, vypadá to, jako by měla co nevidět vybouchnout vzteky, žalem nebo úzkostí. Ani nedojí zbytek jídla, talíř mrskne do dřezu a rychle pádí ke dveřím: „Jdu ven,“ oznámí bratrovi a když se ji pokouší zadržet, vytrhne se mu ze sevření, práskne dveřmi a utíká po schodech dolů. U vchodu málem sratí stařičkou paní Slámkovou, která jim vždy ochotně podala pomocnou ruku. Šárka se jí chtěla omluvit, ale vydá ze sebe jen podivný vuk: „A… Ja par… éééééééééé,“ a vystřelí ven jako dělová koule…Běží jako neřízená střela. Neví kam a proč, ale utíká čím dál rychleji. Je to zvláštní, kolik se v ní najednou vzalo energie – ani nemusí lapat po dechu jako jindy, když dobíhá autobus. Krev v žilách proudí rychleji a rychleji, jako by červené krvinky běžely maraton… Řítí se neznámými ulicemi, napětí v ní se už pomalu začíná snižovat, začíná být klidnější, smutné myšlenky ustupují do pozadí a ona konečně zpomaluje. Zastaví se kdesi u rozlomeného stromu, lehne si na zem a jen tak upřeně kouká do noční oblohy. Zhluboka oddychuje.
Do obličeje jí spadne kapka vody, asi začíná pršet, pomyslí si. Po chvíli zjistí, že to není déšť, ale sněhové vločky. Zima ohlásila svůj příchod. Pocity smutku a beznaděje rázem vystřídá krátkodobé štěstí. Jak tam tak leží na chladné zemi, vybavuje se jí vzpomínka, jak s nějakým mužem, byl to její otec, staví sněhuláka a jak skáčou do závějí, koulují se a smějí… Srdce plesá radostí. Připadá si, jako by to samé prožívala znovu. „Ten muž byl asi můj tatínek. Vypadá to, že mě měl rád. Tak proč teda odešel?“ Říká si pro sebe a znovu v ní vzplane touha po úplné rodině.
„Haló!“ Ozve se odněkud roztřepaný mužský hlas, „je tam někdo?“ A blíží se směrem k Šárce, která si právě sedá. „Člověče, jste v pořádku?“ Přibelhá se k udivené dívce starý dědula. Šárka se zvedne ze země: „Ano, jsem v pořádku,“ odvětí nejistě a stařík se zeptá: „A co tu, děvče, děláš tak pozdě? Proč jsi ležela na té studené zemi, vždyť budeš nemocná.“
Šárka nevěděla, co odpovědět, tak mlčela a očima sledovala dědouška, jenž pokračoval ve své promluvě dál: „Už bys měla být dávno doma. A krom toho, dnes to není zrovna bezpečné se jen tak bezhlavě potulovat po nocích, copak jsi neslyšela, děvenko, o tom vrahovi, co se tu teď potlouká? Maminka s tatínkem o tebe určitě mají starost a budou tě hledat.“ A šťouchal Šárku jemně berlí do zad, aby šla a nestála tam.
„Nebudou,“ zabručí Šárka pod vousy, ale dědoušek to uslyší a zvědavě se ptá, proč by ji neměli hledat, každému rodiči přeci záleží na svém dítěti. Po tom, co mu Šárka oznámí, že žádné rodiče nemá, a že žije jen se starším bráchou, staříkovi dojde, že to je ta dívka, co se jí ve městě přezdívá Síráček, podle toho se Šárce i jejímu bratrovi říká Síráčkovi. Dívce nejde do hlavy, proč zrovna jméno Síráčkovi, ale milý stařík s hnědou kostkatou čapkou jí to okamžitě osvětlí: „Síráček je totiž sirotek,“ řekne citlivě, poněvadž se obává, že by se mladá slečna mohla urazit. Jeho obavy jsou zbytečné, Šárka totiž ví sama dobře, jak to vlastně je a nezbývá jí, než dát staříkovi za pravdu. Ona i její brácha jsou sirotci a ať chce nebo ne, musí se s tím vyrovnat.
Domů se Šárka vrátí zrovna, když odbíjí první hodina ranní. Sotva vejde do dvěří, začne si uvědomovat, jakou udělala blbost, že utekla a tak dlouho se poflakovala po městě. „Jsem já to vypatlanec,“ nadává na sebe, „brácha kvůli mně zas bude mít pytel starostí.“ Výčitky svědomí se znásobí ve chvíli, kdy naproti sobě uvidí rozzuřeného bráchu s kruhy pod očima.
„Kdes byla?!“
Dívka zahanbeně sklopí hlavu, Lukáš je celý na nervy, že tak bezhlavě zmizela a flákala se kdovíkde.
„To jsi ještě malá holka nebo jsi tak blbá, že si neuvědomuješ, co všechno se ti mohlo stát?“ Celý se třese, avšak je na něm vidět, že je rád, že se jeho milovaná sestřička vrátila v pořádku.
„Měla bych si to trochu srovnat v hlavě,“ přizná slečna svoji chybu a opět sklopí hlavu. Tolik se stydí, za to, co vyvedla. Ve městě si lebedí vrah a ona se klidně vydá sama do noci, „viděli jste někdy takový hovado, jako jsem já?“ Vyčítá si vduchu a chystá se, že si půjde lehnout, bude muset přemýšlet o pár věcech. Bratříček ji zastaví a obejme: „Tohle už mi, prosim tě, nikdy nedělej, ty moje malá blboučká Šárinko.“ Objetí povolí a oba se na sebe usmějí.

………………………………………………..
Pokračování příště.