• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Bezdomovci – část první

Autor: DeathStar

Prohrábnul jsem si svoje mastné vlasy a zívnul. Život bezdomovce byl
občas pěkně nudný. Pořád stejný stereotyp. Probudit se promrzlý u
lavečky u rybníka, posnídat zbytky zbytků od včerejška, vyhecovat
prokřehlé kosti k pohybu, obejít obvyklou štreku oblíbených
popelnic a jít žebrat na nádraží. Pokud se zadaří a vysockuju nějaký
prachy, tak je hned utratit za nejlevnější pálenku, nebo když se
nezadaří tak za Okenu. Vrátit se do našeho příbytku z krabic a hadrů a
čekat na další den. A pak na další, a na další a na další a pak…už žádný
nepřijde…jednou…snad. Dneska jsem štreku vynechal (bojuju se
stereotypem), nechal jsem jít jen Toma, slíbil že přinese jídlo i pro
mě, pokud to půjde. Ze včerejška mi stejně ještě zbyl chleba, takže
hladem trpět nebudu. Trochu ho požmoulám v puse a nebude ani tak
tvrdej. Proč jsem takhle skončil? Vyhodili mě ze školy, začal
jsem fetovat, rodiče mi umřeli a zůstal jsem sám jen se svým
nejlepším přítelem Tomem, kterého vyhodili hned po mě. Vtipná historka,
jednou mel psát rozhodující test ze španělštiny, ale když dostal
zadání, ruplo mu v kouli a zmlátil svoji učitelku (později mi
vysvětlil, že ta písemka byla výsměch a byla moc těžká). Chtěli jsme
začít pracovat, pořídit si levný nájem, stát se řádnými občany, ale
když jsme viděli nabídku práce pro lidi se základním vzděláním,
rozesmáli jsme se a vzdali to. Zas tak špatně se
nemáme, rozhodně líp než kdybychom vzali nějaký podřadný job za pár
šupů. Tom se právě vrátil z pochůzky od popelnic. „Neseš něco?“
halekám na něj už z dálky. Tom jako odpověď pozvedne síťovku a zakřičí
na mě „chlebíčky“! „Super, ty musí být ještě od Silvestra, to si
pošmáknem“ povídám mu dychtivě. „Jaký jsou vlastně?“ ptám se. „Těžko
říct, dyť už je taky druhýho že jo“ odpověděl Tom. „To je jedno mám
hlad jako vlk, chlast koupils?“. „Dnes jen Okenu, víš že samotnýmu mi
žebrání nejde“. Sedli jsme si na lavičku a začali hodovat. Mám za to,
že ty chlebíčky jsou se šunkovou příchutí, ale mojí jedinou ledvinu
bych na to nevsadil. (Kdyby vás to zajímalo, tu druhou jsem prodal v
dobách kdy jsem ještě fetoval. Strašná hloupost, zbyla mi po ní jen
jizva.) „Jo pozdravuje tě Šílená Beta, prej se máš zase stavit
na trochu té něhy“ poznamenal jsem směrem k Tomovi. „Fuj, to mi
nepřipomínej“ otřásl se odporem. „Ale budu asi muset, žebráni v
poslední době moc nevynáší“. Šílená Beta byla ztroskotalá existence,
která byla bezhlavě zamilovaná do Toma. Proto mu taky platila, za to
že k ní sem tam přišel a pomiloval se s ní. Plus sprcha zdarma (pokud
teda zaplatila za vodu) a ty prachy za to fakt stály. Tom k Betě chodil co možná nejméně, protože k ní cítil nejhlubší odpor. Měla zájem jen o ně, takže jsme se bohužel nemohli aspoň střídat. „Já zase potkal Jednorukýho Vencu, má pro tebe jakousi tajnou zprávu, nechtěl mi ani říct o co jde.“ sdělil mi Tom. „Hmm to bude zas nějaká hovadina“ odpověděl jsem a velkoryse jsem nechal Tomovi poslední chlebíček. „Tvářil se u toho jak kdyby šlo a národní tajemství, třeba to vážně bude důležitý.“ „Myslíš jako minule, když mi chtěl prodat mrtvou kočku“? ušklíbl jsem se. „Ale byla vynikající, to nemůžeš popřít“ odporoval Tom. „To jo, asi se za ním fakt stavím, dal bych si zase“.

Chlebíčky
zmizely, stejně tak slunce. Přišla chvíle pro Okenu, aby nás zahřála
na noc. Dnes bude asi obzvlášť mrazivá…