• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Sunny a spol. 15

autor: Kitty Cross

Probudí mě jemné polibky za krkem. Jenom to ne!! Martin je poslední dobou jak utržený ze řetězu! Co vím, s přibývajícím věkem by se četnost jeho choutek měla snižovat, jenže mám pocit, že je tomu přesně naopak.
A já jsem tak unavená, že bych prospala klidně čtrnáct dní. Připravovali jsme náš koncert pro nejnadšenější fanoušky a předevčírem se konal. Vyčerpávající více než tři hodiny na podiu a potom ještě party, kterou jsme táhli až do odpoledne následujícího dne. Myslím, že jsem nikdy nedokázala vydržet vzhůru takhle dlouho. S každým z těch šestisetpadesáti lidí snad ze všech koutů světa jsem si musela popovídat a potřást rukou. Ještě teď mě bolí ramena, jak mě všichni uznale poplácávali.
Můj muž se asi rozhodl, že mě té bolesti zbaví a to velice jemným a dráždivým způsobem, ale ještě se ani nerozednilo a já opravdu, ale OPRAVDU chci spát!
„Nech toho…,“ snažím se ho odstrčit rukou. Ovšem on je vytrvalý a nepřestane. „No tak, Martine! Ještě je tma, tak spi, jo?“ vrčím zas.
„No srdíčko, ona je UŽ ZASE tma. Prospala jsi den a půl! Chtěl jsem tě vzbudit na oběd, ale to jsi jen zavrčela a málem mě zmlátila,“ snaží se vymluvit, ale nepřestává rejdit svými rty po mých ramenou.
Otočím se na něj, abych zjistila, jestli jsem dobře slyšela. „Co že jsem? Jak dlouho?“
„Spala jsi od včerejšího návratu domů až doteď a zrovna je devět hodin večer. Říkal jsem si, že by ses mohla aspoň najíst a napít. Koukej, nesu ti kuřátko a jahodovej džusík,“ snaží se mě nalákat. A tak jo, dám si říct.
Posadím se na posteli a podepřu si záda polštářem. Martin mi podá servírovací stoleček s jídlem. Vidličkou napichuju kousky dozlatova opečeného masa a přikusuju salát.
„A ty jsi spal jak dlouho?“ zajímám se, co dělal, zatímco já se nechala unášet příjemnými sny.
„Vzbudil jsem se hlady akorát na oběd. Pak jsem seděl v pracovně nad nějakýma výpočtama, ale nevydržel jsem. Akorát jsem si poslintal výkres,“ přiznává neochotně. Zakuckám se při představě, jak mu hlava spadne na stůl a potom…. Haháááááá. „Ty aby sis nezajedovatěla, co?“ Když mi nahrává, co se diví?
Nabaštím se a vstanu. Jednak si musím odskočit a pak bych taky mohla zjistit, jak jsou na tom kluci. Jestli mi zvednou telefon.
Zív!! To mi to ale jde!
V lehkém župánku se pustím do telefonování.
„Je mi líto, pan Stroke ještě spí,“ zaječí mi do telefonu ta jejich protivná Sharon. Předpokládám, že nespí sám a ani s Cassie. Včera ho velice zaujala jakási blondýnka odněkud z Dánska, mám pocit. Jen to určitě nebyla jeho láska, tím jsem si jistá. K ní by se totiž takhle nechoval! Zcela nepokrytě si řekl, jestli s ním dotyčná Dánka stráví noc. Nevím proč mě ta jeho slova vždycky hrozně popudí. Už to není ani kvůli Cas, jenom kvůli němu. Jen jsem se tak nějak naučila nechávat si svoje názory pro sebe. Ani když jsme spolu sami, nezačnu o tom.
Ale už dost Roye, vytočím číslo dalšího svého miláčka.
„Čau, Sun,“ ohlásí se Joe. „Já tu… ehm… zavolám ti pozděj, jo?“ rychle se loučí. Taky mě to mohlo napadnout dřív! Tak ještě Tony.
„Ahoj, Liso,“ pozdravím kamarádku. Poznám ji i z toho jejího rychlého haló. „Co dělá Tony?“
„Zrovna teď si hraje s Lukem, ale má u mě černej puntík za ten večírek!“ přidá na hlasitosti, když říká druhou část věty.
„Jak to?“
„Přišel domů hladnej, ukradl Bonnie pečeni z trouby, sedl si s tím v obýváku na gauč a při žvýkání usnul. Ještě se mi pochlubil, jak skvěle povečeřel a zrovna posnídal, když se zase probudil. Nepraštila bys ho?“ Asi ano, ale jenom z legrace, protože mě to dost pobaví. A Lisu taky. Znám ji moc dobře na to, abych jí skočila na naštvanou náladu. Hraje to jenom kvůli Tonymu, aby nezvlčil. „A co vy?“ Vylíčím jí Martinův zničený výkres, moje přesvědčení, že ještě není ani ráno, Royův spánek a Joeovu zaneprázdněnost. „Vy jste fakt jedna banda!“ směje se. Ještě se domluvíme na pozítří na nákupy.
Sotva položím sluchátko, telefon se rozdrnčí.
„Ahoj, Sunny, jak ses vyspala?“ Nemůžu jinak než usmát se. Snad tušil, že jsem se po něm sháněla, nebo ho probudil můj telefon?
„Před chvilkou jsem vstala. Co ty?“
„No já…,“
„Měl jsi společnost,“ skočím mu do řeči.
„To ne! Jen na mě asi něco leze, protože jsem se pořád budil. Odpoledne jsem na chvilku vstal, ale nic mě nebavilo, tak jsem zase zalezl do postele.“
„Je ti špatně?“ starám se. Snad někde nechytil nějakého bacila!
„To ani ne, jen nejsem ve své kůži. Možná jsem to přehnal s pitím, nedělej si starosti.“ Jemu se to řekne, ale já s tím nemůžu přestat.
„Nechceš zajít k doktorovi?“
„Bože, Sun, přestaň se chovat jako moje matka! Já si poradím, jo?“ zavrčí. Mám chuť mu třísknout telefonem, ale neudělám to. Dám mu ještě šanci. „Promiň, to jsem nechtěl…“ No vida jak působí chvilka ticha. „Nic to nebude, možná jen taková malá podzimní deprese,“ vysvětlí smířlivě. Pár vteřin počká a pak se ozve. „Máš tam Martina, co?“
„Hm,“ přitakám aspoň takhle. Jinak nemůžu, protože mi miláček ucpal pusu svým jazykem. Poněkud nevhodné chování, však už ho taky odstrkuju pryč.
„Tak čau,“ řekne naštvaně.
„Počkej, Royi! Nechceš přijít? Pustíme si nějakou muziku, probereme ten koncert… co ty na to?“ pozvu ho. Martina tím nepotěším, ale aťsi.
„Err… dnes už ne, díky. Zkusím ještě aspoň něco naspat. Ale co kdybys přišla zítra ty?“ Sice se mi nechce potkat se u nich s Cassie, zvlášť když si nepřeje, abych se s Royem vídala, ale on mě ujistí, že všechno bude v pořádku. Cas má totiž odjet někam pryč a navíc on si přece může vodit domů, koho chce, ne? Prý jí to už dávno vysvětlil. Přistoupím tedy na jeho návrh a rozloučím se. Martin je čím dál nedočkavější a vůbec mu nevadí, že nás při jeho ‚dotírání‘ vidí Gita.

Přijde mi otevřít Royova kuchařka. Je to příjemná paní, s ní nemám problémy. „Pan Stroke je ve svém pokoji,“ pustí mě. Asi by ho byla zavolala dolů, kdybych ji nechala. Nevím proč už stoupám po schodech nahoru a chodbou mířím k masivním pootevřeným dveřím.
Schovám se do stínu, protože zahlédnu zajímavý pohyb. Roy totiž stojí uprostřed místnosti ještě v pyžamu, což obnáší tričko a volné trenýrky. Tedy teď už vlastně jen trenýrky, protože ten pohyb bylo svlečení horní části. Má puštěné rádio a pobrukuje si otočený ke mně bokem. Zvědavost mi nedovolí pohnout se, dát o sobě vědět.
Jednoduchým a rychlým pohybem shodí poslední část oděvu. Přesně takhle si ho pamatuju, snad jen přibral nějaké to kilo, ale sluší mu to. Má neuvěřitelnou postavu, jen se vždycky jaksi nahrbí a není to pod oblečením vidět.
Vpravo přesně na místě, které nebývá vidět ani v plavkách, má mateřské znaménko. Pro mě to není novinka, ale musím se při pohledu na tuto zadní část jeho těla usmát. Nevím proč, ale ještě víc mě rozesměje, jak je u něj docela zřetelně vidět místo, odkud mu začínají na nohách růst chloupky.
Teď ještě udělá gesto, kterým určitě udolává i ty nejzatvrzelejší. Oběma rukama si prohrábne svoje světlé mírně kudrnaté vlasy. Možná jsem divná, ale na mužích se mi děsně líbí velké ruce. A Roy je má! A taky dlouhé štíhlé prsty.
Tedy ne, že by je Martin neměl, ale Royovy jsou prostě jiné. Líbí se mi oboje. Jedny víc a jedny míň. A teď které jak, že? And the winner is…. just a moment, please… the winner is…. no samozřejmě že Martin!!!
Zlehka se opřu zády o dveře při vzpomínce na naše společné chvilky. Má ruce všude. Znovu se zachvěju při pomyšlení, jak mi dlaní krouží po prsou. Hrozně se těším, až se večer zase uvidíme. Políbím ho na rty a naznačím mu tak, že bych chtěla zas zažít jeho něžnosti. Ááááách! Už aby se setmělo!!
Z rádia se ozve písnička Queen a Roy zamáchá rukama, jako by hrál. Tak tam stojí na Adama, s nohama mírně rozkročenýma, brouká si a hraje na imaginární bubny. Po pár taktech se dostane do takové ráže, že zpívá na celý dům.
Možná bych se měla stydět, že ho tak šmíruju, ale neudělám to. Však on taky nevypadal, že by chtěl co nejrychleji zavřít oči to ráno po mojí svatbě. Navíc jsem ho nahého viděla už dřív, tak co! A ne jednou, vždyť když občas všichni tři spali u mě, nebo já u nich, nedělali se svou nahotou žádné ciráty. To jen já se vždycky obalila pro jistotu do tří vrstev, aby náhodou nekoukal ani kousíček mé kůže.
Píseň v rádiu dohraje a já se leknu, protože mi dojde, že teď asi bude chtít jít do šatny, takže se srazíme zrovna ve dveřích. Jenže on se jen otočí a na holé tělo si natáhne džíny. Dokonce se ani neobtěžuje zapnout si knoflík.
Teď už nehodlám na nic čekat, po špičkách odběhnu o pár kroků a pak si to dupu středem chodby rovnou ke dveřím. Pro jistotu ještě zaklepu.
„Ano…?“ ozve se.
„Čau, Royi, to jsem já!“
„Pojď dál,“ pozve mě. Ještě si nevzal ani tričko ani košili. Takhle zblízka vypadá velice zajímavě. Obejme mě. Paradoxně si vzpomenu na včerejší noc prožitou s Martinem. Nechápu, proč ve mně právě tento chlap evokuje podobné myšlenky. Asi nejsem normální! „Jsem teprve po snídani, promiň,“ omluví svoje sporé oblečení. Celkem zbytečně.
„Jak se má SS?“ ptám se už automaticky, postavím se k oknu a kouknu do zahrady. Z podobných otázek se stala taková naše hra hned po tom, kdy jsme o ní mluvili.
„Myslím, že docela fajn.“
„Kdy jsi ji viděl naposled? Včera?“ snažím se vyzvědět něco bližšího. Docela mě štve, že ji přede mnou tak tají. Není snad z královské rodiny!
„Ne, včera ne. Ale byla na koncertě,“ usměje se zvláštně zasněně.
„Týý! Tak proč jsi mi ji neukázal?“ vezmu do rukou polštář a praštím ho přímo do hlavy.
„No počkej!“ slíbí mi. Naprosto lehce mě zvedne a hodí na postel, kde se strhne dokonalá polštářová bitva. Protože jsem jako vždycky menší a slabší, využívám všech možností, jak ho zasáhnout. Když jednou svou rukou drží v šachu obě moje a druhou mě lechtá, aspoň ho kousnu do paže.
„Jau!“ zakřičí. „Tak ty budeš kousat, jo?!“ Hodí přese mě peřinu a pěkně ji upěchuje. Je dost zákeřný! Ví, že tohle nesnáším, protože mám strach, že se udusím.
Začnu sebou mrskat jako ryba na suchu a prosit. „Pusť mě, Royínku, prosím! Pusť mě!!!“
„Až slíbíš, že mi to pofoukáš, Sunnynko!“ oplatí mi tu zdrobnělinu.
„A co ti mám pofoukat? Vždyť jsem ti nic neudělala!“
„Ne?! A kdo mě kousl? Víš, jakou budu mít modřinu? Počkej, až řeknu Cas, že za to můžeš ty!“ uvolní stisk a já se můžu znovu svobodně nadechnout čerstvého vzduchu.
„To bys vážně udělal?“ Nebudu předstírat, že mě to nerozčarovalo, protože bych takovou reakci nečekala. Že se mi bude chtít pomstít, klidně, ale že řekne Cassie, jak jsme se tu… ehm… Když skouknu postel, vypadá to dost jednoznačně. A taky moje oblečení, rozcuchané vlasy, rozmazaná řasenka a prozatím rudý flek těsně pod Royovým ramenem.
Chvilku se mými rozpaky baví. „Neboj, nic jí neřeknu. Jestli sis nevšimla, u mě nejsou modřiny až tak vzácný. Při basketu, nebo při fotbalu se toho strhne dost. Však to znáš od Martina, ne?“
Přikývnu. Ale stejně mi to nedá… „Tak proč jsi mi ji neukázal? Přece ji nehodláš tajit do konce života?“
„Promiň, ale hodlám! Nebudeme o tom už mluvit. Je to složitý,“ obejme mě znovu a políbí na čelo. Potom změní téma. „Půjdeme do studia a poslechneme si nahrávky z koncertu, jo? Měly by tam už být.“ Souhlasím. Ještě se dám v koupelně trochu do pořádku a můžeme vyrazit.
Pokud Roy předpokládal, že ve studiu budeme sami, šeredně se pletl. Je tu už Simon a Tony.
„Já ti nevím, Tony… Myslíš, že to bude fungovat?“ ošívá se Simon. Jen ještě nevíme čemu.
„Proč by ne? Mluvil jsem o tom s Lisou. Určitě by to bylo pohodlnější!“
„O co se jedná?“ zajímáme se s Royem. Ale ani jeden nejsou ochotní se s námi podělit. Aspoň to tak vypadá.
„Tony říkal, že byste si mohli pořídit vlastní letadlo. Abyste se nemuseli vláčet aerolinkama. Co si o tom myslíte?“
„Skvělej nápad. Máme na to?“ optám se pro jistotu. Líbí se mi to. Stačilo by menší letadýlko, jen tak pro nás a nejbližší doprovod.
„Taky bych souhlasil,“ kývne Roy. „Nemám představu, kolik to může stát, ale bylo by to fajn.“ Jen si nejsem úplně jistá, zda pochopil, že se tu mluví o našem vlastním letadle.
„Řeknu Lise, ať vám to ‚finančně vysvětlí‘, jak říká,“ rozzáří se Tony. Ještě musí přesvědčit Joea, ale to nebude problém.

Dorazím domů s báječnou náladou. Myslím, že jsme udělali velice dobře, když jsme celý koncert nechali nafilmovat, protože tyto záběry můžeme použít na připravované vydání live koncertu.
Martin leží v obýváku na gauči a mám pocit, že podřimuje. Sotva se ale postavím do dveří, zvedne hlavu.
„Ahoj,“ pozdravím ho. Odpoví mi podobně a přidá k tomu úsměv. Je strašně příjemné vidět ho takhle. Má na sobě džíny a polorozepnutou košili. Znovu mi dojde, jak moc ho miluju. Miluju ty jeho úsměvy, schopnost obléknout se tak, až se mi tají dech. A ta jeho objetí, rošťárny. Je pro mě nejdůležitějším člověkem na světě! „Jak ses měl?“ optám se na jeho pracovní den. Jsem ráda, že už se tolik nehoní. I když je teď šéfem divize. Když má něco urgentního, raději si práci vezme domů, než aby mě nechal samotnou.
„Jako v práci! Jeden můj kolega byl na vašem koncertu. Vůbec jsem si ho tam nevšiml, ale asi dvě hodiny mi líčil, jak jste byli úžasní. Teda ne, že byste nebyli, ale on tomu rozumí jako koza petrželi. Skoro bych řekl, že tam byl omylem,“ neodpustí si poznámečku na Jeremyho adresu.
„Takhle to nesmíš brát,“ uklidňuju ho a jemně mu masíruju ramena. „Ne každej má hudební sluch, ale proto nejsou tihle fanoušci nutně horší, ne?“
„Hm… asi máš pravdu,“ vezme mě za zápěstí a stáhne k sobě. Čekám, co se bude dít, ale on si ze mě jen udělá polštářek a spokojeně leží dál.
Když už mě brní celé tělo, rozhodnu se vstát.
„Sun? Co to tady máš?“ kouká na moje šaty. Royovi se podařilo utrhnout mi šňůrku vzadu a já jsem se po šitíčku ve studiu zrovna nesháněla.
„To nic, jen jsme se poprali s Royem,“ vysvětlím mu. Povytáhne obočí a já čekám bouřku.
„Jak poprali s Royem?“
„Ale jen tak, nedělej si starosti. Trošku jsme se pošťuchovali a nakonec z toho byla polštářová bitva,“ mávnu rukou. Asi to nebylo zrovna nejlepší vysvětlení, protože při vzpomínce na Royův dům mně a zřejmě taky Martinovi dojde, že k tomu všemu mohlo dojít jedině v jedné z ložnic. A zrovna v té Royově.
On vyskočí na nohy a začne přecházet po pokoji. “Můžeš mi prozradit, proč se pořád všechno točí kolem Roye?!“ zvýší hlas. Že jsem si já husa radši něco nevymyslela!
„Co vyšiluješ? A proč by se mělo všechno točit kolem Roye?“
„Tak koukni, Sun! Já jsem přistoupil na to, že jste dost dobří kamarádi. Dokonce jsem zavíral oči nad tím, jak jste si blízcí až příliš! Ale tohle je moc! Ty jsi moje žena a já si prostě nepřeju, aby ses s ním…,“ přemýšlí, jestli má říct všechno, co má na jazyku a nakonec to udělá, „… válela v jeho posteli!!!“
„Cože???“ nevěřím vlastním uším. „Já se s nikým v posteli neválím!“ No, možná by se to tak dalo nazvat, ale to přece nepřiznám. A taky o nic nešlo!! „S Royem jsme jenom kamarádi! Jenom!! Nemáš proč tolik vyšilovat. A co tě to vůbec popadlo?“ přecházím do útoku. „Zase mi budeš předvádět svou žárlivost? U mě teda důvod nemáš. Jestli to náhodou není podle sebe soudím tebe, co?“
Chvilku na mě kouká beze slova, ale pak se otočí na pětníku a zmizí nahoře. Já se taky urazím a nakonec usnu v křesle.

Ráno se probudím v posteli. Vůbec nechápu, jak jsem se sem mohla dostat. No, vlastně chápu. Jediná možnost je, že mě Martin v noci přenesl. Takže asi není až tak uražený. Nebo mu zase pro jednou došlo, že to přehnal.
Asi se správného důvodu nedopídím, protože můj muž tu není. Při pohledu na hodinky mi dojde, že dávno musel odejít do práce. Zase jeden nevyřešený spor. Ještěže se aspoň nehádáme hodiny a zbytečně se netrápíme. Zvládneme všechno říct v několika větách.
„Máte telefon, madam,“ vstoupí do pokoje Gita. Ta madam jí občas ulítne a já to toleruju.
„Kdo je to?“ zajímám se.
„Pan Stroke.“ No tak to mi ještě scházelo! Mám chuť jí říct, aby Royovi vyřídila, že mu zavolám později, ale nakonec přece jen vstanu.
„Čau!“ ohlásím se.
„Ahoj, co je? Čekáme ve studiu a ty nikde! Stalo se něco?“ Možná mám chuť poslat mu trošku toho průšvihu, co spolu máme.
„Jo! Martin mě vyhodil z domu! Všiml si, žes mi včera potrhal šaty a řekl mi, že si nepřeje, abych se s tebou válela a že se můžu odstěhovat. Tak si balím věci!“ Chvilku se bavím tichem na druhém konci drátu a pak si ještě přisadím. „A protože nemám kam jít, nastěhuju se k tobě. Máš dost velkej barák, tak ti to nebude vadit. Akorát to musíš říct Cassie!“
„Já… to je ale vůl!!! Vysvětlím mu to, Sun, neboj!“ Třískne sluchátkem a já se zasměju, jak dobře jsem všechno vyřešila. Jen ať si to ti dva vyříkají mezi čtyřma očima!

„Jak je to s tím letadlem, Liso?“ ptám se kamarádky hned, jak se sejdeme v naší oblíbené kavárně.
„No asi tak, že si ho klidně můžete pořídit. Bože, Sun, máte vy vůbec představu, kolik vyděláváte? Řekla bych, že je spíš nepochopitelný, že pořád lítáte normálníma linkama. Nemusí to být concorde, stačí menší, ale budete ho mít k dispozici kdykoli si zamanete. A kdokoli z vás!“
Tak trochu má pravdu, vážně nevím, kolik přesně vyděláváme. Lisa peníze spravedlivě rozděluje a rozesílá je na naše účty. Máme několik fondů, na kterých se nám úspory ještě úročí. Takže mi vlastně nic nechybí a navíc jsem asi od přírody šetřivá.
„Sun! Máte za sebou stovky koncertů a miliony prodaných desek! A za zadkem mě a Dona. Copak si myslíš, že bychom z toho nedostali všechno, co se dá? Hele a vstávej, jdem něco z těch prašulí rozfofrovat!“
A tak jdeme a báječně si to užijeme. Domů se vrátíme se spoustou nového oblečení. Ani nevím, jestli to všechno vynosím, ale nadcházející turné mi s tím určitě pomůže. Jen netuším, proč si na zimu kupuju letní oblečení… Tohle tedy nevypadá na přehnanou šetřivost!
„Zase jste vykoupili celou Anglii, Sun, co?“ směje se mi Martin. Překvapí mě Joe, který s ním sedí v obýváku.
„Co probíráte?“ záměrně neodpovím na otázku. Nemá cenu nic vysvětlovat.
„Vaše postelový aféry,“ řehní se zase Joe. Tak na tyhle fórky jaksi nemám náladu. Nemusí pořád připomínat, že nás jednou viděl a párkrát vyrušil, přišel těsně po, nebo těsně před.
„Tak byste toho mohli na chvilku nechat, ne?“ zabrblu. Sice mu nevěřím, ale občas mě dost naštve, když s podobným tématem začne.
On se trošku zarazí. „Přinesl jsem ti to sestříhaný video z koncertu. A taky se domluvit na odletu na turné,“ sotva to dořekne, už se zvedne. Zamrzí mě, že jsem na něj byla tak…
„To seš hodnej, Joe! Koukneme na to spolu?“ změním tón na poněkud milejší. A přidám ještě i úsměv. A pak si vzpomenu… „A jak jsi to myslel s tím odletem? Já myslím, že jsme domluvení na příští čtvrtek, ne?“ Mezi řečí strkám kazetu do videa.
„To sice jo, ale čuchám problém. Jak Roy zahlídne náš novej přírůstek do inventáře, zfanfrní, uvidíš!“
Aha, odtud tedy vítr vane. Podívám se po Martinovi, jak reaguje na jméno Roy, ale zdá se, že si to opravdu vysvětlili. Jak to ten Roy dělá, že nás takhle dovede usmířit? „Řekla bych, že už se lítání nebojí.“
„To máš pravdu,“ přitaká Joe. „V případě, že si dopředu vezme pár prášků a zapije je vodkou.“
„Takovej velkej kluk a bojí se letadel,“ zakroutí hlavou Martin. Evidentně má škodolibou radost.
„Když tak ho svážeme,“ směju se. Ta představa se mi docela líbí. Jako tenkrát ve Francii. Zvlášť když tam teď míříme znovu.

Na letiště dorazíme všichni společně. Tedy vlastně všichni ve stejnou dobu. Do jednoho auta bychom se nenaskládali.
Zatímco se naše zavazadla nakládají, trávíme chvíle před odletem ve VIP salonku. Je tu pohodlně a nemusíme procházet pasovou kontrolou.
Roy přešlapuje u okna a sleduje všechna ta ohromná letadla na ranvejích. Nevím, co očekává od našeho vlastního, ale zřejmě dnes nechal prášky i alkohol doma. A taky Cassie, což se nám výborně hodí. Určitě by ho shazovala kvůli jeho fobii z létání.
Naneštěstí je doma i Martin. Opět se nemohl uvolnit z práce! Ale přiletí aspoň na koncert v Paříži za dva dny. A budeme mít pro sebe celý víkend!
Tedy doufám. Včera jsme se znovu trošku poškorpili a ráno se se mnou ani pořádně nerozloučil.
Už bychom měli vyrazit. Vyjdeme tedy ze dveří a pustíme se chodbou.
„Sunny!“ uslyším volání. Tohle si nemůžu splést! Samozřejmě, že je to on. Běží za mnou a beze slova mě zatlačí zpátky do místnosti. Prohodí jen jednoduché promiň.
„Přiletíš do Paříže, že jo?“ ubezpečuju se znovu. Nelíbilo by se mi tam bez něj. Potřebuju, aby se mnou ve městě milenců byl. Potřebuju ho cítit vedle sebe, potřebuju vědět, že na mě čeká v zákulisí.
„To si nemůžu nechat ujít! Ty víš, že budu vždycky u tebe!“ šeptá a hledá, co by mohl ještě políbit. Make-up na mých víčkách mu nechutná, zatváří se kysele. Za to jahodových lesk na rty se mu líbí, klidně bych si ho mohla nanášet znovu a znovu jen kvůli němu.
Znovu se ztratím v jeho náruči a o rty jsem taky přišla. Vyruší nás až slabé zaklepání na dveře a výbuch smíchu na chodbě. Dovnitř nakoukne Lisa.
„Nechci vás rušit, ale měli bychom už jít.“
Poslední polibek, pohlazení, zamávání a poslední slibný pohled. Jak mně se teď nechce pryč! Následovalo by období nádherného usmiřování. Martin by se jako vždycky skoro roztrhal, abych se na něj nezlobila. Panebože, jak já ho miluju!
Celá naše parta jde s veselou k novému letadlu. Až na Roye jsme ho všichni už viděli. Hlavně Martin se do výběru pustil s vervou, jak by ne, když je z oboru.
Našeho problémového člena jsme pevně semkli mezi sebe, aby neměl možnost úniku. Udivuje mě, že jeho jindy rychlé uvažování v tomto případě dost pokulhává.
Najednou se zastaví a Jeremy, který jde za ním, o něj málem zakopne.
Prstem ukáže na stroj, na kterém svítí náš znak. „Tady do toho malinkýho křápu si mám vlízt??? Nikdy!!!“ otočí se na podpatku a chce jít pryč. Simon a Joe ho vezmou pod pažemi a natočí správným směrem.
Teď má zapůsobit Lisa, všechno klape podle domluvy. „No tak, Royi, přece by ses nebál! Ty, takovej velkej kluk!! Přece nechceš, aby si o tobě všichni mysleli, že máš strach a nedovedeš se ovládat?“
Sjede ji vražedným pohledem a celý zbrunátní, jak se snaží těm dvěma vyvléknout. Pustíme se do něj všichni.
„Neblbni, vždyť to nic není! Nedělej problémy a vlez si dovnitř! Přestaň vyvádět! To už stačilo, Royi, přestaň dělat takový scény!“ Kdyby to tak mělo nějaký účinek! Zoufale se snaží vytrhnout a vypadá jako štvaná zvěř. Nechápu, proč se tak bojí. Letěli jsme už tolikrát a on se vždycky musí opít. Jenže robustní dopravní letadlo budí přece jen pocit většího bezpečí než tenhle prcek.
„NE!!! Zásadně odmítám do tohohle nastoupit! Holt bude turné bez bubeníka!“ brání se dál. V tom případě se odlet zdrží, protože do něj musíme nalít poněkud větší kapku alkoholu a nakonec ho ještě připoutat k sedadlu.

Máme po zvukové zkoušce a vracíme se zpátky do hotelu. V autě vedle mě sedí Martin, hází po mně šťastné pohledy a tiskne ruku.
Přijel za námi rovnou z letiště a teď už se těší na naše vystoupení. Já taky! Tahle pařížská hala je úžasná, má skvělou akustiku a bezvadné zázemí.
„Budeš po vystoupení zase chodit?“ směje se. Pokrčím rameny, protože opravdu nevím, jak mi bude.
Před hotelem čekají fanoušci. Martin jen protočí panenky, protože to nemá rád. Nesnáší, když se kolem mě tlačí a nenechají nás projít. Ale já to miluju. Podepisuju se a párkrát zapózuju před fotoaparátem.
Dostane se ke mně někdo, kdo je mi hrozně povědomý. Nevím, odkud toho člověka znám, ale má takový zvláštní úsměv. Přimhouřím oči a pohroužím se do vzpomínek.
„Claude…?“ zkouším.
„Ahoj, Sunny,“ přikývne.
„Panebože, to je skvělý, že tě zase vidím! Jak se máš?“ Rázem mě přestanou ostatní zajímat, zavěsím se do starého známého a vedu si ho dovnitř. Už se těším, jak bude Lisa koukat!
„No to snad není možný! Kde se tu bereš, chlape?“ vítá se s ním Martin. On si vzpomněl okamžitě.
Usadíme se v salonku.
„Tak povídej, cos dělal celou tu dobu?“ pobídnu ho.
„Hodně jsem cestoval, vzpomínal na těch čtrnáct dní tenkrát v Saint-Tropez pokaždý, když jsem o vás někde slyšel. A že to není vzácný, jste slavní po celým světě!“
Přinesou nám občerstvení a za momentík dorazí i Lisa. Taky jí chvilku trvá, než Clauda pozná, ale potom přijde na řadu srdečné přivítání, čemuž Tony přihlíží dost rozladěně.
„Po pravdě jsem nečekal, že mě takhle přivítáte,“ nechá se slyšet Claude po chvilce hovoru. „Máte kolem sebe pořád plno lidí, těžko se vzpomíná na starý známý.“
Rozesmějeme se všichni. „Těžko se především zapomíná na lidi, kterým jsme udělali radost. Jak jsi na nás tenkrát koukal v šatně! Tohle jsme už nikomu jinýmu neprovedli,“ vysvětluju mu.
Strávíme příjemných pár hodin v milé společnosti a smějeme se o sto šest. Jenže samozřejmě přijde čas, kdy musíme zase zpátky. Čeká nás koncert.
„Tak já se s váma rozloučím, jdu si zabrat místo,“ přešlapuje Claude.
„Ježiši, ty seš pořád stejnej,“ plácne ho po zádech Joe. „Přece půjdeš s náma, ne?“ Náš přítel má navlas ten samý výraz jako tenkrát.
„To bych vážně mohl?“
„Ne asi!“

Během Royovy písničky se jdu převléknout. Oblečení mám celé propocené. Místo původní sukýnky a živůtku si obléknu pohodlné kalhoty a triko. Na nohy tenisky, aby se mi dobře chodilo po podiu. Nesmím zapomenout na dlouhý plášť, který mám v úmyslu už během první písničky odložit. Ale vypadá to efektně.
Nastoupím zpátky na podium a procházím kolem Tonyho. Taky z něj stékají potůčky potu, má mokré vlasy i tričko. On si musí na svou přestávku k převlečení ještě počkat. Stejně jako Roy a Joe. I z nich už přímo leje. Jenže na řadě je On The Road.
Mám ji moc ráda, vyzpíváme se v ní všichni čtyři a já pořád žasnu, jak skvěle nám to zní. Kluci jsou tak výjimeční! Joe se na chvilku uklidní a postaví k mikrofonu. Tony u svého stojí taky. Ještě se podívám na Roye. Usměje se a kývne, jako že je připravený. Odpočítá nám to paličkami a změní se světlo. Ještě trocha kouře a dýmu a zvuk motoru.
„Dorazil v oblaku prachu a hned byl zase v trapu. Žil na cestááách…,“ zpíváme a dáváme do toho všechno, co můžeme.
Vidím pod podiem Martina, Lisu a Clauda. Vyvádí tam jako puberťáci s rukama nad hlavou, křičí a mávají. Zpívají s námi stejně jako většina lidí v této hale. Skoro by se mi z toho pohledu zatočila hlava.
Další přestávka pro mě a další převlékání. Během Royova sóla si přiběhne vyměnit tričko Tony. Dalo by se ždímat. Myslím, že na druhé straně podia probíhá to samé v Joeově podání.
Rychle se vrátíme zpět. Nastupujeme teď s Tonym a akustickou kytarou a zazpíváme spolu naši novou baladu. Napsal ji Roy a jen já vím, o kom je. Kluci na něj koukali dost vyjeveně, když ji přinesl, protože takovou zpověď nikdo nečekal. Jen netuším, proč ji nikdy nechtěl zpívat sám, ale vyloženě trval na Tonyho hlasu a mých doprovodných vokálech.
Je plná bolesti a smutku. Prý ji nikdy neopustí, i když ona to udělala. Že bude pro ni pořád žít a čekat na chvíli, kdy budou moci být spolu. A ta chvíle nastane v okamžiku, kdy opustí tento svět. Ale teď před sebou pořád vidí její rozesmátou tvář a šťastné oči. Chodí se na ni dívat schovaný za kmenem starého stromu, jak sedí na houpačce a směje se. A je s tím druhým…
Když s Tonym jdeme zpátky na svoje místa, proběhne kolem nás Joe svlečený do půl těla. Takhle brzy?? To většinou dělá až těsně před koncem.
Teď přijde na řadu ten největší nářez z celého koncertu, rychlá rocková písnička asi na osm minut. Užívám si a trošku experimentuju s hlasem. Chodím po podiu a sem tam nechám spadnout ramínko svého trika. Jsem pěkná koketa! Jenže mně se to líbí. Lidi bouří a já to ráda pozoruju. A té legrace, co si užijeme. Joe celkem bez skrupulí mluví nesmysly do mikrofonu a Tony mu sekunduje docela zdatně. V jednu chvíli se přidá i Roy a publikum se rozesměje ještě víc.
Tony za sebou tahá dlouhou šňůru od kytary, ale míhá se kolem mě. Roy si občas stoupne, aby s o to větší silou praštil do bubnů a Joe poletuje všude možně. Na klavíru máme jako vždycky nachystané pití a ručníky, abychom si mohli pot otřít alespoň z obličeje.
Znovu se děkujeme docela dlouho a nemůžeme publikum ochudit o přídavek. Ani nechceme, klidně bychom tu vydrželi ještě hodinu, nebo dvě. Baví nás to strašně moc.
V zákulisí ještě chvilku posloucháme, jak fanoušci tleskají a vyvolávají nás, ale už se nevrátíme. Nemůžeme to protahovat donekonečna.
Jako první mě obejme Joe a zvedne mě do náruče. „Měl jsem strašnou chuť hodit tě tam mezi ně!“ Nějak nevím, jak si to mám vysvětlit. Že by se mě chtěl zbavit? „Ty na tom podiu vypadáš jako bohyně, Sun! Byli z tebe totálně mimo! A jak jsi potom slezla dolů a podávala si s nima ruce, úplně šíleli!“
„No já taky šílel!“ přebere si mě Martin. „Byla jsi úžasná, ale měl jsem o tebe strach.“ Nebudu na to reagovat, nechám se políbit a pošlu mu výmluvný pohled. Musím ven!
Mávnu ještě na kluky, přezuju se a hodím na sebe suché oblečení. Nějak mi ani nevadí, že se na chvilku ocitnu přede všemi ve spodním prádle, tady se to tak nebere!
Vyběhnu ven a ani nevím, kdo mě následuje dnes. Asi Martin, ale vzal někoho sebou?

Stejně jako minule, i teď vezmeme Clauda sebou. Ale tentokrát je to jiné. Jede s námi jako náš vzácný host, ne jako pomocník s aparaturou.
Včera bohužel dorazila i Cassie, rozhodně si přece nemohla nechat ujít nákupy v Paříži. A taky notně zacloumala s Royovou peněženkou.
Ne! Já už se prostě tou můrou zabývat nebudu! Nestojí mi za to!
„Ty, Sun?“ vyruší mě Claude, když stojím opřená o mantinel a pozoruju, jak se zase zvedá mohutná konstrukce jeviště se zavěšenými reflektory. Miluju tenhle pohled!
Posunkem mu dám najevo, že ho poslouchám.
„Jakej mají Roy a ta Cassie vztah?“
„Vyjela po tobě, co?“ optám se jen tak ze sportu. Bylo mi to hned jasné, sotva jsem viděla, jak Cas zajiskřilo v očích, když ji Joe s Claudem seznamoval. Vilný pohled a mrkání dlouhými řasami už jen dotvořily dojem přízemní šlapky.
„No tak nějak…,“svěsí ramena.
„Podívej… oni… mají takovej volnej vztah, ale Roy…,“ nevím, jak mu dát najevo, že by s ní přece jen nemusel spát.
„Roy je kamarád, já vím! Jen jsem si nevěděl rady, jak se k tomu mám postavit.“
„Přímo čelem,“ zasměju se.
Poctivě si počkám, než přijde na řadu stěhování klavíru. Nechci, aby se mu něco stalo, a tak se těm chlapům motám pod nohama, koukám jim pod ruce a nadávám jim.
Ještě tu stojí dost nevybalených beden s nápisy Victory. Většinou mají na spodní straně kolečka, aby bylo snazší s nimi manipulovat. Náš vrchní technik je prostě genius, když zvládne tohle všechno ukočírovat a veškeré věci se dostanou na svoje přesné místo určení a ještě k tomu budou i fungovat!
Claude odněkud vytáhne svoji žlutou kytaru a zapojí její kabel do malého komba. Všimne si, že ho pozoruju.
„Rád bych si to vyzkoušel… prosím!“ udělá psí oči.
„Roberte, zapojte mu to pořádně!“ zavolám na mistra techniky. Tomu odpadnou od rukou všechny věci, které zrovna držel a pustí se do propojování reproduktorů. Ještě není všechno hotové, ale aspoň něco.
Claude má konečně příležitost zahrát si na celou halu a já žasnu, že mu to jde docela dobře. Sice bych ho za Tonyho nevyměnila, ale za tu dobu, co jsme se neviděli, se zlepšil dost. Dokonce přiláká i Joea a Jeremyho.
Oba ho poslouchají se zvláštním výrazem ve tváři a myslím, že jsme všichni tři dostali stejný nápad. Teď už jen vymyslet, jak ho protlačit!
Příležitost se naskytne hned. Dorazí totiž Tony. Chvilku kouká na Clauda s otevřenou pusou, pak naštvaně zkrabatí obočí, když zjistí, že ho podobným způsobem sledujeme všichni, a nakonec sebou praští na nejbližší sedačku.
Claude si ho všimne až po pár vteřinách a hned přestane hrát. Kytaru si sundá a začne ji pěchovat do obalu. Všichni se cítíme přistiženě, i když k tomu vlastně nemáme důvod. Jen nás prostě napadlo, že by s námi Claude mohl jezdit jako druhý kytarista. Jen jako doprovod. Hrál by to, co Tony prostě nestíhá, i když se svou kytarou zvládá nevídané.
Než stihneme kdokoli cokoli říct, náš milý kytarista se zvedne a zmizí. Tak to bychom měli!

Odpočívám v pohodlném hotelovém pokoji, když se ozve zaklepání na dveře. Sice nemám zrovna myšlenky na návštěvu, ale přece jen se ozvu. V mezeře otevřených dveří se objeví napřed tmavovlasá čupřina a potom ještě pronikavě modré oči.
„Můžu, Sunny?“ Je mi jasné, o co se jedná. Asi má strach, že ho chceme vyměnit. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
„Pojď dál. Děje se něco?“ nahodím udičku.
„Mám takovej nápad, víš?“ oznámí mi. Tak nápad?? Pobídnu ho, aby mluvil dál. „No… říkal jsem si… já nevím… asi je to blbý…,“ zvedá se znovu k odchodu. Chytnu ho za ruku, abych mu v tom zabránila.
„No tak, Tony! Proč jsi přišel? Ale pravdu!“
„Já… napadlo mě… nabídnout Claudovi, aby… aby… aby s náma jezdil… jako druhej kytarista! Teda napřed to musíme vyzkoušet, zahrát si s ním něco našeho a tak… Co myslíš?“ vyšle svým pohledem stovky otazníků.
„Ale proč jsi teda ráno tak naštvaně odešel? Myslím, že nás to napadlo všechny…“
„No, já…,“ dneska ze sebe opravdu nedostane kloudnou větu. Rozhodnu se, že bych mu s tím měla trošku pomoct.
„Tony! My tě přece nechceme vystrnadit! Jen by ty písničky na koncertech zněly líp. Kdo může za to, že si vyhráváš se dvěma stopama?! Kdyby ti stačila jedna, nemuselo k tomu nikdy dojít,“ poškádlím ho ještě trošku. Já vlastně žasnu, že se sám odhodlal. O nic ani nejde. Pro toto turné Clauda už nepoužijeme, šanci něco nazkoušet máme tak akorát na náš velký koncert a potom… už, asi, snad, možná tolik koncertovat nebudeme.
„Jo! Ode dneška píšu jednoduchý písničky,“ zasměje se i on, ale poněkud křečovitě.

„K čertu, Sun!! Kde jsi??“ huláká na mě Joe.
„Promiň, omlouvám se, kluci! Zaspala jsem,“ snažím se omluvit svou nepřítomnost na zkoušce, i když vím, že správná omluva neexistuje. Všichni čtyři včetně Clauda něco zamručí a postaví se ke svým nástrojům, což znamená, že se čeká jen na mě.
Zkoušíme u Joea doma, zařídil si v přízemí malé studio a my tu máme klid. Navíc je to pohodlné, protože jeho kuchařka se o nás pečlivě stará. Nemusíme odcházet nikam na oběd, pití a ostatní máme taky při ruce.
Shodím ze sebe kabát, utřu si studený pot z čela a vezmu do ruky mikrofon. Nemám vůbec odvahu říct, že bych se potřebovala rozezpívat. Taky by mi pomohl čaj, venku šíleně mrzne! Je dvacátého března, to znamená, že do našeho koncertu zbývají přesně dva měsíce, ale teploměr ukazuje skoro patnáct stupňů pod nulou. Myslela jsem si, že bude krásné jaro a ještě krásnější léto. Doufala jsem ve slunečný a teplý dvacátý květen, ale teď to vypadá, že se diváci budou muset dostavit v zimních bundách.
„Takže zkusíme jako první Stars On The Heaven,“ zavelí Joe. “Ta prostřední část nám pořád nejde! Kdo to zkazí, jde na hodinu na mráz!“ Tak to mám skvělé vyhlídky!
Nikdo ani nemukne, Roy třikrát klepne paličkami o sebe, což nám oznámí začátek. Výjimečně nastoupíme všichni správně a klukům se na tvářích rozhostí spokojené úsměvy.
Jenže nevydrží dlouho. Přijde prokletá střední část a já se přidám pozdě.
„A ven!“ zařve opět Joe. Předpokládám, že se mě ostatní tři zastanou, ale to se nestane. Zaraženě studují podlahu.
Zmateně se rozhlédnu, jestli se opravdu nedočkám aspoň povzbudivého pohledu. Nic. Jaksi se nemůžu vzpamatovat, že jsem jim úplně jedno. Že mě za ten zlomek vteřiny klidně odsoudí.
Jediný akční v této místnosti je Joe. Otevře dveře a rukou mi pokyne k odchodu. Nemám odvahu urazit se, a tak sklopím hlavu, vezmu znovu do ruky kabát a odcházím.
Vlastně nevím kam. Stoupnout si potupně na zahradu a vyčkat, až uběhne hodina? Jako dítě ve škole? Asi bych tu zimu nepřežila! Takže mám jít zase domů? Benjamin už odjel. No nic, tak půjdu na autobus. Však mě neubude.
Zabouchnu za sebou dveře, jenže se mi neuleví jako obvykle. Ještě si povzdechnu, než se vydám dál. Ale kam vlastně? Na kterou stranu jít? Podle svého přesvědčení se pustím vpravo. Jenže moje kroky se zpomalují bez mého souhlasu. Mráz mě štípe do tváří, bolí mě i dýchání, jak je vzduch ostrý.
Na podezdívce plotu je na jednom kousku sníh ometený. Zřejmě tu už někdo seděl. Dostanu podobný nápad. Nechce se mi už jít dál. Vlastně ani nemůžu. Nejsem schopná klást jednu nohu před druhou. Obě jsou až nesnesitelným způsobem těžké. A teprve moje ruce a záda! Chtěla bych říct, že je ani necítím, ale opak je pravdou. Uvědomuju si je až příliš.
S ulehčením se sesunu na chladný beton. Vím, že nejsem nemocná, nemám horečku, jen mi není dobře. A tak co to s tebou k sakru je, Sunny?! Nemůžeš se přece pořád vymlouvat na únavu! Turné už je pryč, odpočala sis. Teď jsi sice opět v jednom kole, ale kdo není? Nejsi jediná zaměstnaná ženská!
Panebože, tak se vzpamatuj! Proč jsi vlastně odešla? Měla ses hádat! Změnila ses! Tak hrozně ses změnila. Necháváš se ovlivňovat svým okolím a vůbec nejsi schopná se bránit. Opravdu si myslíš, že je to tak v pořádku? Vstaň a vrať se tam! Ukaž těm klukům, že jsi pořád ta stará dobrá Sunny!
Pohlédnu zpátky. Není to zase tak daleko. Jenže já tam nedojdu! Nemůžu!
Z domu vyjde Tony a než mě uvidí, odemkne si auto. Potom zamíří ke mně.
„Co je ti?“ sedne si vedle mě.
„Nic,“ vzlyknu. Nedovedu říct, co mi je, jen brečím.„Seš nemocná?“ Zakroutím hlavou. To rozhodně nejsem. Jen mám asi znovu svoje depresivní období. Proč jen na mě přijde pokaždé před nějakou důležitou událostí?
„Tak co je s tebou?“ nenechá se odbýt.
„Já nevím, Tony. Kdybych to věděla, udělala bych s tím něco, vážně!“ zvednu k němu oči.
„Máte nějaký problémy s Martinem?“ Znovu zakroutím hlavou. To vůbec ne. On je na mě hodnější než kdykoli jindy, jako by snad tušil, že se něco děje. „Hele a nezamilovala ses do někoho jinýho?“
„Co si to o mě myslíš?!“ překvapí mě jeho otázka. „Do koho bych se tak asi mohla zamilovat? Vždyť já skoro nepřijdu do kontaktu s někým jiným!“ Obejme mě kolem ramen a z čela odhrne pramen vlasů.
„Zvedej se! Nemůžeš tady v té zimě sedět! Chceš se vrátit k Joeovi?“ Asi bych měla. Trošku se vzpamatovat a začít znovu zkoušet. Přikývnu.
Tony mi pomůže na nohy a jdeme zase zpátky. „Kluci se na tebe nezlobí, ale všichni jsme nervózní. Nesmíš se divit, vždyť je prodaných dvacet tisíc lístků za první dva dny!“ Rozumím mu, já jsem taky nervózní. Asi to bude tím.

Je patnáctého května a my nemáme myšlenky na nic jiného než na náš velký den. Blíží se přímo tryskem.
Máme vyzkoušené podium, nechali jsme si ho tajně postavit v jedné hale, abychom si zkusili, jak nám bude vyhovovat. Odehráli jsme si na něm několikrát celý koncert, abychom všechno poctivě nacvičili. Kolem budovy vždycky stála ochranka v hojném počtu. Musím přiznat, že to bylo hlavně kvůli naší škodolibosti, protože to novináře dohánělo přímo k šílenství. Nedali jsme jim totiž vůbec šanci získat jakoukoli informaci.
Právě proto se strhnul přímo poprask, v každých novinách, v každém časopise čteme dohady o průběhu vystoupení, o délce použitých kabelů, síle reproduktorů, spotřebě elektrické energie. A my všichni jen poťouchle mlčíme.
Dokonce otravovali i Martina na cestě z práce. Počkali si na něj v podzemních garážích. Druhý den vyšly jeho fotografie, jak dává ruku před objektiv. Nesnáší novináře a fotografy a oni to moc dobře vědí. Snad možná proto chtěli přinést alespoň ukázku toho, jak dokáže být nevrlý. Možná ještě víc. Chtěli ho vyprovokovat alespoň k mírné agresivitě. Možná čekali, že jim bude chtít vytáhnout film, nebo rovnou zabavit aparát. Jenže on jen přidal do kroku, uhýbal před fotografováním a spěšně nasedl do svého nového auta.
No jo, koupil si nové. Tak jako každý rok. A jako vždy to je off-road. Typu zůstal věrný. Jen si tentokrát vybral černého. Samozřejmě má zvenku černá neprůhledná skla. Byl tak šťastný, když ho s Jeremym přivezli. Jako vždycky ho pořádně vyziglil a navoskoval hned po prvních ujetých kilometrech.
Na druhou stranu musím uznat, že nás těmito dvěma vystoupeními skvěle pobavil. Alespoň na chvilku jsme přestali myslet na to, co nás čeká. Hlavně Roy se nejméně půlden řehnil nad novinami a pečlivě studoval každý detail.
Musím přiznat, že ty Martinovy fotky nebyly zase až tak špatné. Sluneční brýle mu děsně sluší. Obrázky jsem si tedy vystřihla a pečlivě schovala.
Naše vystoupení je vyprodané, z čehož se nám všem točí hlava. Nikdo to nečekal! A když říkám nikdo, myslím tím opravdu nikdo. Včetně všemožných novinářů a producentů. Přitom bylo vyprodáno už za tři týdny.
Nepředpokládám, že někdo z nás teď má dobrý spánek. Ještě se nám může stát, že na podiu usneme.
Vlastně nemůže! Tohle je ten důvod, proč nespíme. Vzrušení z velkého koncertu nám nedovolí chvilku klidu. V myšlenkách si pořád přehráváme všechny podrobnosti, posloupnost písní, jednotlivé nástupy. Jak já se těším!!!

„Tak, srdíčko, tfuj, tfuj, tfuj,“ poplive mě Martin pro štěstí. Snaží se ovládat svoji nervozitu stejně jako já, a proto se na mě široce usmívá.
Jsme tu sami. Každý z nás čtyř, vlastně pěti počítáno i s Claudem, má svoji vlastní šatnu, a tak máme s Martinem pro sebe relativní klid. Opravdu relativní, protože už dvakrát tu byl Joe, jestli je všechno v pořádku.
Už musím jít, ještě se sejdeme na pár minut všichni společně. Napijeme se, doladíme poslední detaily. A pak to přijde.
Najdu v černé látce mezeru a vystoupím dopředu. Na vteřinku mě oslní obrovský reflektor. Vím, že by nám fanoušci nikdy neodpustili, kdybychom nezačali s The Last Chance, ale tohle je speciální příležitost, a tak i tato píseň bude speciální. Zazpívám ji jen já bez doprovodu, první půlku pomalu a druhou ve svižném tempu.
Mám se co držet, abych nepřestala zpívat, protože pohled na stadion plný lidí je něco neuvěřitelného. A ještě když začnou křičet, pískat a tleskat. Potom to teprve stojí za to!
„So let me tell, it´s our LAST CHANCE!“ ukončím intro. V tu chvíli se celé podium znovu ponoří do tmy. Ale jenom na pár vteřin.
Myslím, že vymoci si začátek na hodinu, kdy na kraj padne tma, bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat.
Sotva zalezu znovu za oponu, abych se postavila na svoje místo, spustí se déšť. Napřed udeří hrom a je to opravdu silná a nečekaná rána. Potom se rozšumí padající voda. Ten zvuk se ale neřine z oblohy, stadion nezačnou zalévat provázky deště. Všechno se line z reproduktorů, ale iluze je dokonalá!
Spadne opona a ozvou se tři údery paliček. Dámy a pánové, začínáme! Je tu vaše Victory a je připravena rozdat mezi vás každý kousíček svých čtyř těl.
Tahle naše píseň, It´s Raining Again, nemůže nechat chladného nikoho na do posledního místečka zaplněném stadionu. S úsměvem zpívám a užívám si naše skvělé velké pódium.
Při druhé sloce vyběhnu po schodech nahoru a postavím se za Royovu bicí soupravu. Fotoaparáty blýskají o sto šest. Vím, že se takhle líbím. V bílém tričku a kalhotách jsem prostě nepřehlédnutelná! A jsem si toho vědoma!!
Znovu je čas na přesun, tentokrát na pravou, Joeovu stranu. V ruce držím malý stříbrný mikrofon a zpívám do něj prskání neprskání. Teď si nemůžu hrát na dámu, teď musím zpívat!
A že mě to sakra baví! Reflektory přejíždějí i diváky pod námi a já musím přiznat, že je to pohled, který mi na pár vteřin vezme všechna slova z úst. Na astronomický počet prodaných lístků odmítám myslet, protože bych si sedla na zadek a zírala na všechny podstatně delší dobu než několik vteřin. Světla na rampách za námi i nad našimi hlavami blikají jako o závod. Zelená, modrá, červená, žlutá. Střídají se v předem domluvených sestavách, nebo se šíleným tempem rozsvěcují a zhasínají téměř zároveň.
Druhá písnička je za námi. Diváci ji odmění bouřlivým potleskem. Jak jsem si na něj zvykla!
Seběhnu dolů ke klavíru, abych si mohla utřít z obličeje krůpěje potu a napít se. Mojí přestávky využije Joe, který je jako vždycky kamarád s mluveným slovem.
„Dobrý večer!“ zahuláká se samozřejmým okamžitým ohlasem. „Chcete vidět a slyšet Victory?!“ Ozve se burácivé „JO!“
„Já vás neslyším! Máme to zabalit? Chcete Victory?“ Souhlas se rozhlehne celým areálem s mnohem vyšší hlasitostí. Joe se usměje do kamery, která přenáší jeho obraz na plátno nad našimi hlavami, a pronese: „Tak jo! Zůstanem!“
„Ne, Joe!“ zasměje se nečekaně Roy. „Ty padej a my tu zůstanem. K čemu potřebujem basáka? No ne?!“ vyžádá si souhlas obecenstva. Tedy vlastně nesouhlas. Ozve se pískání.
„Ale, chlapci,“ umlčím je oba dva.
„No jo, bez zpěvačky nebudeme,“ rýpne si i Tony. To jsme ten koncert pěkně rozběhli!
Jenže publikum znovu zareaguje úplně jinak, než bychom předpokládali. Naše ‚hádka‘ ho sice pobavila, ale poslední zmínka o zpěvačce měla za následek, že lidé začali skandovat moje jméno.
Rozhodnu se splnit Joeovi jeho sen. Ale ne teď, ještě si počkám.
Znovu to rozjedeme na plné obrátky. Jeden náš hit střídá druhý. Nehodláme se zastavit ani na moment. Z reproduktorů se prostě pořád musí valit tóny! Nesmíme nechat obecenstvo v žádném případně vydechnout.
A zdá se, že se nám to daří tím naprosto nejlepším způsobem. Alespoň mě v tom usvědčují zvednuté ruce, rozesmáté obličeje a zpěv těch tisíců lidí.
Rozhodnu se, že teď nastal čas udělat radost mému nejmilejšímu basistovi. Vím, že si tohle vždycky přál, vždycky o tom snil.
Stoupnu si na vyvýšené místo na podiu, které je i tak trochu vystrčené dopředu. Tony si zatím brnká do kytary a čeká, kdy nám dá Roy povel. Mám čas sotva pár vteřin.
Upevním mikrofon do stojanu, abych měla ruce volné. Rozpažím a potom nad hlavou plácnu dlaněmi o sebe. Napřed je roztleskám. Hm… daří se to! Když už tleská celý stadio, začnu křičet do mikrofonu: „Joe! Joe! Joe!“ První pochopí už od druhého opakování. Otočím se.
Joe má otevřenou pusu a myslím, že mu vůbec nejde na rozum, co se právě děje. Potkáme se pohledem a on na mě vděčně kývne. Myslím, že jsem mu udělala neuvěřitelnou radost.
Roy tenhle okamžik ukončí ranou do kotlů. Začneme znovu a myslím, že si to užíváme jako nikdy v životě. Je to pro nás vlastně poprvé a na delší dobu naposled!
Přijde Tonyho chvíle. My tři se zatím převlečeme. Joe ke mně přiběhne a beze slova mě políbí na ústa. Kdyby to viděl Martin, nevím, nevím…
„Já tě prostě miluju, Sun! Ty jsi ta nejlepší ženská na světě!“ obejmě mě a zatočí se mnou. „Chápeš, co to pro mě znamená?? Byl to nejsilnější zážitek mýho života! Předčí to i sex,“ vykřikuje. No jo, jak by mohl zapomenout! „Vlastně nepředčí,“ zamyslí se, „je to tak na stejné úrovni.“ Tím mě rozesměje dokonale.
Koutkem oka pozoruju, co dělá Tony na jevišti. Mám pocit, že tenhle kluk se musel s kytarou už narodit. Chudák jeho máma, když ho rodila. No… vlastně paní Morseovou litovat nebudu…
Když dohraje, diváci se rozezvučí opět. Oni to snad mají domluvené! „Tony! Tony!“ Náš hezounek se uklání, co může. Klidně by se po podiu i plazil, aby ukázal svůj vděk. Na druhou stranu se chce předvést jako pán situace, a tak ještě vyloudí pár tónů. Několikrát také pošle smyslný pohled svých pronikavě modrých očí do hlavní kamery. Musím se zítra zeptat, kolik dívek v tuhle chvíli omdlelo.
Teď je na řadě naše překvapení. Dlouhá osmiminutová instrumentální skladba. Jako první má hlavní slovo můj klavír. Začínám jednoduchým rock´n´rollovým rytmem. Pak se přidá Roy s Joem, zprvu velice jemně, jako by mi jen pomáhali s rytmikou. Pak si prim přebere Joe a vybrnkává si své dvě minuty. Jako třetí je nařadě Tonyho kytara. Je opravdu fantastický! Má takový talent!! Jenže on si svoje sólo už užil, a tak pro sebe moc prostoru nemá. Slovo mu přebere Roy.
Jak ráda bych se podívala, jak za svou soupravou řádí, ale nejde to. Musím si všímat svých černobílých kláves. Sice jsem momentálně ‚jen‘ součástí doprovodu, přesto však velice důležitou.
Docela jsme teď zrychlili, takže si musím dávat pozor, kam uhodí moje prsty. Bože! To je taková nádhera! Šlape to a jak!! Miluju rock’n’roll!
Na této instrumentálce jsme pracovali všichni čtyři a povedla se jako ještě snad žádná naše skladba.
Posledních pár taktů, kdy zdánlivě mlátím do kláves bez ladu a skladu, ale moc dobře vím, co dělám. A konec!
Zvednu se od klavíru a rozhlédnu se po zaplněném stadionu. Ti lidi šílí! Dovede si vůbec někdo z nich představit, jaký je na ně pohled?!
Vedle mě se objeví Roy s tamburínou v ruce. Jeden z našich lidí mu přinese velký buben – kopačák. Vidím, jak se mu na obličeji leskne pot, a tak vezmu z klavíru ručník, abych ho mohla otřít.
No otřít! Bezostyšně mu ručník jednou rukou silně přitisknu na tvář a potom sjedu k bradě. Asi to moc příjemné nebylo, ale aspoň ho slané krůpěje nebudou pálit v očích.
Má teď na sobě světlezelené tričko bez rukávů a na zápěstích černobíle pruhované froté návleky. A jako obvykle těsné džíny. Ty mají samozřejmě i Tony a Joe. Asi si zakládají na skutečnosti, že takhle víc vynikne, co v těch kalhotách vlastně nosí! No minimálně Tonymu by to mohlo být jedno. Ale když si všimnu Lisy, jak ho sleduje… no asi mu to zase tak jedno není.
Já si svůj mikrofon vezmu do ruky. Uprostřed podia už stojí další tři. Ten úplně vlevo si zabere Roy se svými nástroji, vedle něj se uvelebí Joe s basou a vpravo Tony.
Vypůjčili jsme si dvě krásné písničky, které si teď zazpíváme určitě spolu s naším publikem.
Roy udá rytmus a všichni čtyři se dáme do zpěvu. „In the town where I was born lived a man who sailed the sea. And he told us of his life in the land of submarines! We all live in a yellow submarine, yellow submarine, yellow submarine!“ Kdo by neznal Beatlesáckou Žlutou ponorku?! Refrén samozřejmě zpíváme víckrát, než je v originálu, protože jsme to rozjeli, jak se říká u nás, docela fest!
Jako musím já pořád říkat, jak jsme tento osudový koncert rozjeli??? Včetně všech balad to je prostě nářez! Sice mám v tomto směru trochu omezený slovník, ale jinak se to ani vylíčit nedá! Fakt!! Prostě to jede od první minuty až po tuto třetí hodinu, kterou ještě máme před sebou.
Myslím, že se mi ani nebude chtít zalézt zpátky do zákulisí! Třeba už zítra můžu otěhotnět a pak bude s něčím podobným utrum. Jaksi si nedovedu vybrat, co chci víc. Jsem já vůbec normální???
Jak jsem už říkala, vypůjčili jsme si dvě písničky. Ta druhá je samozřejmě od Queen. Probíhaly velké hádky, která by to měla být. Nakonec jsem to demokraticky rozhodla já sama. Je to You And I.
Je tedy pravda, že tady bychom si sami nevystačili, tak jsme ji trošičku upravili. Jenže tahle píseň je naprosto skvělá a já strašně moc stála o to zazpívat si ji takhle naživo! Škoda, že je tak rychle pryč!
Kluci by se měli zase vrátit na svoje místa, ale vypadá to, že se jim moc nechce. Co to blbnou???
„Máme tu ještě něco,“ začne Roy. „Je to velice speciální překvapení, tak doufáme, že nebude mít následky,“ zasměje se. Vyvalím na něj oči a snažím se zjistit, co se děje. Ještě kývnu bradou na Tonyho, ale ten jen pokrčí rameny. Ale proč potom pořád všichni tři stojí u mikrofonů a Claude si dokonce sedne za klavír?
Jako první začíná zpívat Joe. Brzo pochopím, co se děje. Tohle teda ne, chlapci! Takhle kamarádi nebudeme!!!
„Sunny how love is everywhere just look and see!“ publikum zabouří. Tuhle píseň taky určitě znají, ale proč mi nic ani nenaznačili??? A určitě v tom má prsty i Martin, vždyť takhle mi vždycky zpíval on!
Při Tonyho zpěvu na mě dolehne dojetí. Kluci moji zlatí! Jak já je miluju!!! Všechny čtyři! A Clauda taky! Nikdy jim nemůžu oplatit všechna podobná překvapení, všechny podobné důkazy náklonnosti, kterou ke mně chovají. Každé funny v této písni vymění za Sunny. Vlastně sunny.
Do očí se mi tlačí slzy. Sednu si do tureckého sedu zády k publiku, abych se stala jednou z diváků. Myslím, že je to pobaví.
Novináři nám často vyčítají naše chování na podiu. Prý je až příliš familiérní, neprofesionální, neuspořádané. Plné nepřipravených momentů, jako je třeba tenhle. Jenže my jsme si jistí, že právě tohle nás odlišuje od ostatních kapel, které vybrušují všechny detaily své show, která ale může nakonec působit poněkud škrobeně, až příliš uhlazeně. My se necháváme unášet kouzlem okamžiku, takže občas něco přidáme, ubereme, pozměníme… Myslím, že to není nic špatného, ne?
Když kluci skončí, jdu je obejmout. „Děkuju, kluci, jste to nejlepší na světě, co mám,“ řeknu mimo mikrofon. „Teda kromě Martina,“ dodám ještě pohotově. Jako vždycky mě nejsilnější obejme Roy. Odejde si sednout na bicí, protože on je jediný, kdo ještě dneska nepředváděl svoje solo. Jeho chvíle nadejde uprostřed následující písničky a pro nás to bude chvíle na převlečení mokrého oblečení.
Samozřejmě, že i on se dočká skandování svého jména. Rozléhá se to pěkně! A Roy ještě přidá pár úderů. Je to ten nejlepší bubeník na světě!!
Třetí hodina našeho vystoupení končí. Ukláníme se a loučíme s publikem, i když víme, že ještě musí přijít přídavek. Oni nás nenechají odejít jen tak. Takže se jen na pár vteřin ztratíme v zákulisí, ale jen abychom si vychutnali, jak po nás touží.
Přidáme ještě čtyři písně, ale potom už opravdu musíme končit. Poslední děkování obecenstvu, poslední slova do mikrofonů, poslední mávání a zdravení a poslední úklony.
Při jedné z nich se mi zatočí hlava. Naštěstí vedle mě stojí Joe a všimne si toho. Vezme mě rukou kolem pasu a přitáhne si mě, abych se nesložila. Bude to tím vzrušením.
Nepustí mě, ani když odcházíme do šaten a potom mě vzorně předá Martinovi. Ještě si stihnu všimnout, jak na mě mrkne. Dál už nevnímám nic, chci se znovu převléknout do suchého a vypadnout ven. Projít se několik kilometrů, vyčistit si hlavu.