• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Sunny a spol. 11

autor: Kitty Cross

Probudím se do krásného slunného druhého srpnového rána. Tak už dnes! Dnes se ze slečny Thomsonové stane paní Crossová.
Celý Greenvill je slavnostně vyzdobený a všechno je už připravené. Kromě nevěsty, zasměju se. A ta se vyspinkala dorůžova. Protáhnu se. Ještě deset minut si poležím a pak už vstanu.
Večer, když jsem šla spát, přemýšlela jsem, co dělá Martin ve vedlejším pokoji. Spali jsme každý zvlášť jako tenkrát první noc tady.
Na krejčovské panně jsou přichystané moje svatební šaty. Nemůžu se na ně vynadívat. Sukně je hladká a i když široká, není to moc. Živůtek je jemně vyšívaný stříbrnou nití. Žádné volánky, perličky a kraječky. Jednoduché, střídmé, ale nesmírně elegantní. Aspoň si myslím, že tak vypadají. Mě i Lisu stálo spoustu času vymyslet je. Sice hlavní práci odvedla návrhářka, avšak stejně jsou z velké části naším výtvorem.
Uslyším zaklepání. „Pojď dál, Liso!“
„Ahoj,“ nakoukne napřed, než vejde úplně. „Už jsi vzhůru?“
„Zrovna jsem se probudila. Jsi nervózní?“
„Tak na to bych se spíš měla ptát já tebe, ne?“ uculuje se.
„Spíš jsem až nenormálně klidná. Zvědavá. Nadšená. Já už ti ani nevím, co vlastně, ale rozhodně nemám strach, nebo tak něco,“ snažím se jí vysvětlit.
„Jsem šťastná i za tebe!“ obejme mě. Vyšlu k ní vděčný pohled a vstanu. První na mě čeká sprcha.
Namydlím se od hlavy až k patě. Jen vlasy mám zakázané mýt si. Prý aby šel lépe vytvarovat účes. Chvilku stojím jen tak a zase poslouchám šum mydlin. Nakonec všechno spláchnu, omotám kolem sebe osušku a vyjdu ven.
„Co že mě teď všechno čeká, Liso?“ Vím, že má přesně rozvrhnutou každou minutu. Tohle na ní naprosto zbožňuju.
Otevře svůj pomyslný diář. „Teď máš ještě čas na snídani. Pak přijde kadeřnice a nakonec kosmetička. S oblíkáním ti pomůžu já, myslím, že už to máme tisíckrát nacvičený, ne?“ Kývnu hlavou. Na zkouškách jsme se opravdu naoblékaly mých šatů dosyta.
„Musím ti rozvrh ale trošku nabourat.“
„Nepřichází v úvahu!“ protestuje. Pak se na mě koukne zpod těch svých dlouhých řas. „Co chceš vypustit?“
„Snídani!“ zasměju se.
„Já to tušila! Ale jestli se ti při obřadu udělá špatně, nechoď s tím na mě!“ směje se taky. Nemít ji, byla bych úplně ztracená!
„Ty, Liso!“ začínám pomalu vyzvídat. „Co dělá Martin?“
„Sedí s klukama dole. Přijeli jsme sem už rovnou všichni. Teda kromě Roye a Cassie. Kdybys viděla kluky, jak jim to sluší, Sun!“
„No jo,“ dojde mi. „Kde ty máš vlastně šaty?“
„Myslíš, že tu budu pobíhat ve svých nejlepších šatech už od rána? Převleču se pozděj. Ale je tu i Megan, taky vypadá moc dobře.“
Vida, jak jsem se zase spletla. Myslela jsem, že Jeremy s Megan moc dlouho nevydrží, ale opak je pravdou. Je na něm vidět, že se zamiloval. A Megan je moc příjemná, mám ji hodně ráda. Dokážu si s ní povídat skoro stejně jako s Lisou, všude ji teď bereme sebou.
Ozve se další zaklepání. „To jsem já, Megan!“
Pozveme ji dál. Znovu užasle hledí na moje šaty, i když už je viděla mockrát.
„Martin sem nakukoval z chodby, tak jsem ho vyhodila,“ směje se. „Je strašně nedočkavej!“
Začnu se smíchem taky, je to nejlepší způsob, jak zahnat přece jen začínající nervozitu.
„Musíš pít, Sunny,“ rozhodne se Meg. „Donesu ti nějakej džus, chceš?“
„To budeš hodná, ale nesmím se moc napájet, ať nelítám na záchod.“
Strávíme spoustu času chichotáním. Hlavně s Megan, protože Lisa pořád někde lítá a kontroluje spoustu věcí. Nevím, co bych si počala, kdybych ji neměla.
Pokukuju po zrcadle v rohu místnosti. Je obrovské a stojí v mohutném dřevěném stojanu. Uběhne sotva pár minut a budu se v něm moci prohlížet v celé své dnešní svatební kráse.
„Hele, Sun, nemáš pochybnosti, že ne?“ vezme mě Meg za ruku. „Nerada bych tě viděla utíkat od oltáře.“
„Neboj! Jestli z toho chceš někoho podezírat, obrať se na Martina. Přece už jednou utekl!“ pokouším se ji uklidnit, protože já to v této chvíli ani nějak nepotřebuju.
„Od oltáře?!?“ vykulí oči.
Zasměju se. „Ne! Ode mě přece!“ Pak mi to dojde. „A jo! Tys s náma tenkrát ještě nebyla…“
Do pokoje znovu vejde Lisa, ale tentokrát není sama. Přivede kadeřnici, a tak se přesouvám na židli.
Domluvily jsme si už dřív na zkoušce účesu jemný hladký drdol. Budou ho tvořit prstýnky ze stočených pramínků a zdobit jemné bílé kvítky. Pod něj mi připevní závoj.
Sedím na židli skoro hodinu a už se pomalu začínám netrpělivě vrtět. Dorazila už i máma. Martha si se závojem hraje a maminka už zase brečí.
„Abyste nevyplavila kostel, paní Thomsonová,“ utáhne si z ní Lisa.
„No co,“ utře si nos do papírového kapesníčku. „Vždyť vdávám svou první dceru!“ Pak se zadívá na stojan u okna. „Jsou vážně úžasný, Sunny. Budeš v nich jak princezna.“
„Však jsem si nic jinýho nepřála, mami!“ obejmu ji, protože kadeřnice mě už propustila. „Taky ti to sluší,“ pochválím jí její světlounce zelený kostýmek.
„Nechci vás vyhazovat,“ vpadne dovnitř zase Lisa, „ale potřebujeme tu teď prostor.“ Máma, Martha i Megan pochopí, že nemá cenu se teď s Lisou dohadovat, a zamíří ke dveřím. Zdá se mi to, nebo jsem za nimi na chodbě zahlédla Martina?
„Ale už ať jsi v tahu!!!“ křičí Lisa ze dveří. Takže se mi to nezdálo, opravdu tam stál. „Bereš si hrozně zvědavýho chlapa, víš to?!“ sveze se vedle mě na židli.
„Vím. Ale je roztomilej, ne?“

Tentokrát se na mně vyřádí kosmetička. Už dřív jsem poprosila Lisu, ať dohlédne, abych se vdávala já a ne někdo, kdo sice půjde v mém těle, ale tvář bude mít úplně jinou.
Když jsme asi v půlce, znovu někdo zaklepe na dveře. Dnes je to tu jak v průchoďáku!
„To je Tony!“ uklidním Lisu. „No nedívej se na mě tak hloupě, je jasný, že když bydlíte spolu, tak neklepe. Já to ale poznám.“
„Mám zkontrolovat, jak jste daleko,“ brání se už ve dveřích, aby náhodou nějakou neschytal.
„Takže jsi takovej velvyslanec, jo?“ směju se. Stoupne si přede mě a pobaveně sleduje, jak na mě kosmetička nanáší spoustu vrstev toho čehosi. On má na sobě tmavý oblek a motýlka. Vypadá naprosto neodolatelně.
„Už padej ven, jdu taky!“ zavelí mu Lisa. V Dorothyině ložnici ji kadeřnice taky učeše, ale make-up zvládne sama. Je šikovná a v žádném případě se nebude snažit vypadat lépe, než nevěsta. Jsem jí za to moc vděčná, protože si živě dovedu představit, jak připravená přijde Cassie. Megan má klasicky rozpuštěné vlasy a na sobě dlouhé béžové šaty z lesklé látky. Myslím, že se k Jeremymu hodí. A on k ní.

Znovu na sebe zírám do zrcadla. Myslím, že tentokrát se všechno povedlo a jsem to já. Oči mám lehce zvýrazněné a na rtech příjemnou rtěnku lehce podzimní barvy, jak bych ji nazvala. Cítím z ní nádherně zbarvené listí a babí léto.
Zvednu se a ze šuplíku vytáhnu svoje prádlo. Krajkový korzet pod pánev s podvazky, kalhotky a jemné punčochy. Kouknu na hodiny na stole. Možná už je čas… Odhodím na postel osušku, ve které jsem strávila celé hodiny od probuzení. Stojím v pokoji jen tak a znovu si prohlížím celou soupravu. Jaksi nemám odvahu obléknout si ji. Mám strach, že nebudu vypadat tak, jak jsem si představovala celé měsíce, co ji mám schovanou. Přece jen nemám Casinu postavu!
Někdo bere za kliku a já rychle šáhnu po osušce, abych tu nestála nahá.
„To jsem já, Sun!“ usměje se na mě Lisa. Už je učesaná a moc jí to sluší. Napadne mě, že to dnes sluší naprosto všem, takže ta nejhorší budu zase já! Chce se mi z toho brečet, ale nemůžu, ať si nerozmažu oči.
S ulehčením svůj provizorní oděv zase odhodím, před Lisou se nestydím. Strčím jí prádlo pod nos. „Tak asi bych už měla, co?“ Přikývne.
Skočím do kalhotek a chvilku přejíždím po jejich vrchním lemu rukama, abych pro ně našla to nejlepší místo. Teď přijde na řadu korzet. Je šitý na míru a mám pocit, že v něm nebudu moct ani dýchat. Ale krásně mi zvedne poprsí, takže to, doufám, bude vypadat hodně svůdně. Lisa mi ho pomůže zapnout, na boku je na zip. Teď už zbývají jen punčochy a boty. Lodičky na vyšším podpatku s plnou špičkou a prázdnou patou. Jsou posázené malými průhlednými kamínky. Na každé botě je jeden briliant. Dostala jsem je jako společný dárek od Lisy, Megan a Cassie. Je to to darované.
„Tady ti máma posílá něco starýho a půjčenýho,“ podává mi malý zlatý křížek. Připnu si ho na levou stranu korzetu, blízko srdci. Je po babičce. Máma mi říkala už dřív, že mi ho půjčí.
„Ale proč nepřišla sama?“ zajímá mě.
„Ona pořád brečí, Sun. Myslím, že kdyby tě viděla takhle, byl by to úplnej konec!“
Postavím se znovu před to krásné velké zrcadlo. Trošku se třesu, jaký bude výsledek.
„Nedělej si vůbec starosti, Sunny! Je to naprosto bez chyby!“ přečte mi myšlenky. Bez chyby bych neřekla, ale dobré. Zajímavý pohled, jak mám jen závoj a prádlo na sobě.
Prásk ho! Lisa mě vyfotí. Úplně jsem zapomněla, že se tu už od rána ohání fotoaparátem. Chce mít všechno zdokumentované.
„Takže já se teď zaběhnu podívat, jak pokračují dole a za momentík jsem zpátky. Oblečeme tebe a pak si zaběhnu pro šaty i já, jo?“
Strašně ráda bych teď šla dolů. Podívat se, kdo už všechno dorazil a jak se vlastně vtěsnají do malého domku Martinovy babičky. Jsem zvědavá, no!
Lisa dostojí svému slovu a opravdu je hned zpátky. „Už dorazili i Roy s Cassie! Kdybych nevěděla, jaká je to… ehm…, řekla bych, že jsou ideální pár. Člověče, Sun, ten Roy má něco do sebe!“
„Nehodláš snad měnit…,“ zazubím se na ni.
„To ne. Tonyho miluju. I když se nikdy nebudu chystat jako ty teď, stejně s ním zůstanu,“ povzdechne si.
„Neboj, taky se dočkáš,“ obejmu ji kolem ramen. Kdyby tak věděla, že už to nebude dlouho trvat. Před dvěma týdny jsem byla s Tonym vybírat zásnubní prstýnek a dneska odpoledne nastane i její velká chvíle. Už se těším, jak se bude tvářit!
„Tak jo, Sunny! Nejdůležitější chvíle příprav nastala! Jdeme na šaty!“ Trošku se zaseknu, jestli přece jenom mám. „Neměj strach, Sun! Martin je skvělej chlap a budete spolu šťastní!“ Obejmu ji. Myslím, že právě to jsem teď potřebovala. Trošku povzbuzení, ujištění ve slabé chvilce.
Napřed přijde na řadu spodnička. Není na ní nic složitého, v pase je na gumu. Lisa už bere ze stojanu šaty.
„Panebože! My zapomněly na modrou!!!“ vykřikne a ztratí se za dveřmi. Slyším z chodby nezvykle rušno. „Co tu zase děláš?!?“ zaslechnu ji. No jistě, zase tam byl!
Než se stihnu vzpamatovat, je zpátky a v ruce drží čtyři malé modré mašličky.
„Spodničku dolů! Tohle ti připnu na ty podvazky. Až tě večer uvidí, zblázní se!“ Rozhodně má na mysli Martina.
„Jo, jestli ho do té doby neožerou jako prase!“ začnu se smát. Ani nevím proč. Takový malý záchvat smíchu, když u mě Lisa dřepí a na přezky připevňuje modré šňůrečky.
Šaty už mám na sobě. Holá ramena, vysoko vyčesané vlasy, závoj jako pavoučí síť. Je to všechno pravda?
Lisa se odešla převléknout, takže jsem zůstala sama. Pořád na sebe koukám. Široká sukně krásně spadá až na zem, živůtek těsně obepíná moje tělo. Závoj mi lehounce zahaluje ramena. Cítím na holé kůži jeho doteky.
Slyším otevřít dveře. Dovnitř se nahrnou Joe, Tony, Jeremy a Simon.
„Tohle jsme si nemohli nechat ujít!“ kření se Joe. „Teď budeme dělat Martinovi chutě. Bude děsně naštvanej, že my už tě viděli a on ne!“
„Teda, Sunny,“ rozplývají se ostatní. Ani nevědí, jak mě to těší. Moc dlouho tady ale nevydrží a už zase běží dolů.
„Děvenko?“ nakoukne dovnitř zase máma s Dorothy. Obě mají v očích slzy. Dneska to tu bude slzavé údolí. Obejmou mě a jdou zase pryč. Přemýšlím, kdo by ještě mohl dorazit. Bráškové asi ne, Martha by přišla s mámou. Už jen…. ano, už klepe.
„Pojď dál, Royi,“ pozvu ho.
„Jak víš, že jsem to já?“
„Nikdo jinej takhle neklepe,“ usměju se na něj. Vážně vypadá moc dobře. Vůbec se nedivím Lise, co říkala. Opravdu má něco do sebe.
„Poslali mě, abych ti donesl kytku.“ Je z růží meruňkové barvy, mírně převislá. „Tady máš něco ode mě, Popelko.“ Podává mi tři lískové oříšky na jedné větvičce.
„Kdes to…?“
„Pšt!“ položí mi ukazováček přes rty. „Cvrnkly mě do nosu, když jsem sem za tebou jel.“
Vezmu je a schovám do kytky mezi stonky.
„Jsi nejkrásnější nevěsta na světě, Sunny!“ Prohlíží si mě a tváří se hrozně překvapeně. Usměju se na něj, natáhnu ruku a pohladím ho po vlasech. „Můžu nevěstu políbit?“
„Ty vždycky, Royi. Vždyť jsem ti přece už dávno říkala, že jsi tu nejdůležitější host!“
Moje tváře vezme zlehka do svých dlaní a políbí mě na rty. Jeho dotyk je tak… příjemný, vlahý a teplý. Není to letmý polibek, ale vydrží strašně dlouho. Neskutečně dlouho. A já si navzdory svému přesvědčení přeju, aby nikdy nepřestal. Nastala strašně zvláštní chvíle. Políbil mě můj nejlepší přítel. A políbil mě tak, jak přítel nelíbá. Musím se vzpamatovat dřív, než udělám něco neodpustitelného!
Ustoupím a skloním hlavu. Ještě vteřinu nechá oči zavřené a ruce mu zůstanou ve stejné poloze, jako když mě držel.
„Vždycky budu tvůj přítel, Sunny! Kdykoli mě budeš potřebovat…,“ zašeptá zvláštním hlasem.
„Díky, Royi. Ani nevíš, co pro mě tvoje přátelství znamená,“ stisknu mu ruku.
„Tak já jdu, za chvilku přijde Lisa a potom už bude čas… Sejdeme se pak, jo?“
„Jasně. Budu se těšit!“
Otočím se zase zpátky k zrcadlu. Roy odchází, ale ve dveřích se ještě ohlédne. Zachytím jeho pohled.
„Royi???“ Okamžitě se vrátí.
„Chceš mi něco říct?“ zeptá se a v jeho hlase je snad očekávání.
„Pamatuješ, jak jsi mi tenkrát u nás doma řekl, že najdeš řešení svýho vztahu s Cas?“ Přikývne. „Našel jsi ho? Já jsem dnes šťastná a ze všeho nejmíň si přeju, abys ty byl nešťastnej.“
Trošku posmutní. „Ty se dnes vdáváš! To je taky řešení, Sun. S Cassie … se to třeba na chvilku zase uklidní. Možná to není ideální vztah, ale je aspoň nějakej. Hlavně si dnes užívej a mysli jen na sebe. Nikdo jinej za to teď nestojí, chápeš?“
Přikývnu. I když netuším, čeho je moje svatba řešením. Ještě jednou mě lehce obejme. Cítím pod jeho oblekem pevné svaly. Poslední záchvěv pocitu těsné blízkosti a Roy odchází. Právě včas, ve dveřích se srazí s Lisou. Připadám si před ní trošku provinile, ale to pomine hned, když uvidím, co si oblékla.
Má na sobě blankytně modré šaty dlouhé až na zem se špagetovými ramínky. Na dekoltu je látka zvláštně nařasená.
„Přinesl ti Roy tu kytku?“ zajímá se. Trhnu sebou.
„On…. Jo!“
„Víš, Sun… teď už ti to můžu říct. Já myslím, že ho docela vzalo, že se vdáváš. Řekla bych, že pořád doufal, že jednou budeš s ním.“
Pro klid své duše tohle odmítnu. „Blbost! Má Cassie a vždycky jsme byli JEN kamarádi. Říkala jsem ti to přece už tolikrát, Liso!“
„Jak myslíš,“ pokrčí rameny. „Ježiši, Sunny!!! To si musíš pořád ty rty olizovat??? Setřela sis rtěnku!“ vrhne se ke stolku a přetáhne mi rty znovu. No… já si je neolizovala! Ale to jí přece říct nemůžu. Jen doufám, že neulpěla na Royovi.
„Tak jo, Sun! Já už jdu, jedeme do kostela. Za chvilku si pro tebe přijde táta a pak už…,“ nedořekne, gacne si na židli a brečí.
„No tak nebul, Liso…“ snažím se ji utěšit.
„Já ti to tak přeju!“
„Vždyť se přece nic nezmění. Akorát budu mít jiný jméno.“
„Možná máš pravdu, ale víš, jak to je! No nic, jdu. Ať na mě kluci nečekají. Sejdeme se v kostele, jo?“ zamává mi ještě ve dveřích.
Tak a zůstala jsem tu sama! Zkouším si jít v lodičkách a dlouhé sukni. Docela to jde. A hlavně mě napřed bude podpírat táta a potom Martin. Ano, Martin! Těším se, až ho uvidím stát v obleku s kytičkou v klopě.
Slyším, jak od domu odjíždějí auta. Myslím, že za malý momentíček tam zůstane už jen jedno. Za volantem bude sedět Benjamin. Jako bych viděla Lisu, jak nastupuje k Tonymu, Royovi a Cassie. A taky mámu a Dorothy, moje bratry a Marthu, zkrátka všechny. Určitě jsme nezapomněli pozvat nikoho, kdo pro nás něco znamená. Bohužel ani Amandu Miltonovou. Myslím, že si budou s Cassie rozumět. Martin vlastně pozval jejího otce, ale ona jde jako doprovod. Brrr…!!! Naštěstí budou až v kostele.
Venku už je ticho. Smůla – nevidím tam z okna. Ráda bych zahlédla Martina, ale nejde to.
Teď už můžu vyjít z pokoje. Nebo ještě počkám, až přijde táta? Ať sebou netřísknu hned na schodech. Potlučená nevěsta by opravdu byla to pravé! Ale aspoň na chodbu…
Kouknu na sebe naposled do zrcadla. No, Sun, myslím, že to jde! Ale ještě by sis měla nacvičit držení kytky. Na to tě nikdo neupozornil, co? Takže pokrč ruku v lokti a drž ty krásné růže u pasu. Myslím, že takhle to bude nejlepší.
Klika povolí nějak lehce. No bodejť by ne, když za ni z druhé strany bere táta.
„Tak co? Jdem na to?“ usmívá se na mě. Přikývnu. „Určitě si to nerozmyslíš?“
Zakřením se na něj. „Měla bych???“
„Teď už ne. Martin je docela správnej chlap a taky ví, že kdyby ti něco provedl, měl by co dělat se mnou. To jsme si už vyříkali.“
„Já myslím, že ani ne vyříkali, jako spíš vyškytali, co? Jak jste se tenkrát opili, když vás žádal o mou ruku…“ vzpomenu si a musím se tomu smát. Jak táta dotáhl Martina z dílny do obýváku a pořád při tom škytal.
„Tak o tom nebudu diskutovat! Jdeme, ne?“ nabídne mi rámě. Ráda přijmu. „Ani jsem ti ještě neřekl, že ti to ohromně sluší.“
„Nic jinýho bych ani nečekala. To by sis mohl zkusit!“ neopouští mě dobrá nálada.

Sejdeme domů. Benjamin stojí u naší limuzíny, která je parádně vyleštěná a nazdobená bílými stuhami a čerstvými květinami. Vepředu na kapotě je přímo obrovská kytice.
„Dobrý den, slečno,“ pozdraví zase slušně. Ale usmívá se jak měsíček na hnoji.
„Už byste si tu slečnu měl odvyknout,“ pokouším ho.
„Samozřejmě, madam,“ zasalutuje. Otevře zadní dveře a s tátou mi pomůžou nastoupit a srovnat si šaty. Na kytku si dávám obzvlášť pozor, aby mi z ní nevypadly Royovy tři oříšky.
Táta si sedne vedle mě a Benjamin nastartuje. Jo, jenže to by muselo auto naskočit.
„Chvilka napětí…,“ otočí se na nás a mně je jasné, že to byla legrace… ale táta vypadá skoro na infarkt.
„Ježiši, já už se lekl, že pojedeme na obřad na kole…,“ setře si z čela pár kapiček potu.
Projíždíme po prašné cestě a já slyším, jak štěrk šumí pod pneumatikami.
„Hele, nejsi nervózní, Sun, že ne? Neomdlíš, nebo tak něco…,“ stará se zase táta.
„Bez obav! Myslím, že hůř na tom bude máma.“
„Na ni jsem nasadil Stewieho!“ Spíš to ale vypadá na něj, kdo je nejnervóznější ze všech. Docela se potí a pořád těká očima po celém autě.

Než se stačíme vzpamatovat, projíždíme Greenvillem. Benjamin udělá malou okružní jízdu, ať si na nás v kostele počkají. Nemůžu se vynadívat na spousty kytek a bílých fáborů, které se všude třepetají. Teď už si jsem jistá, že jsme neudělali chybu, když jsme pojali naši svatbu poněkud velkolepěji.
V parku je obrovský stan, kde bude našich dvě stě hostů jíst oběd a odpoledne přijde vážně snad celý Greenvill.
Ale teď ještě projíždíme liduprázdnými ulicemi. Kam se všichni poděli mi dojde až v okamžiku, kdy se blížíme ke kostelu.
Kolem je spousta lidí, kteří na nás mávají a volají. Naštěstí těsně před kostelem je ochranka a ta je nepustí dál. Cítím, jak se mi trošku zvedne žaludek. Doufám, že se mi opravdu neudělá špatně a nepřistanu rovnou knězi v náručí. Lisa by mě asi neudržela… Usměju se té představě.
„Copak tě tak pobavilo, dcero?“ vyzvídá táta. Svěřím se mu, že jsem dneska ještě nic nejedla. „Zasloužila bys na zadek! Jestli se tu složíš, vykasám ti ty sukně a uvidíš!“ slibuje mi. Ale že bych se ho bála…. Hahaha!
Benjamin zastaví s autem těsně před vchodem do kostela. Ostatní auta stojí opodál. Vystoupí oba a zase mi pomůžou ven. To už se přižene fotograf, aby naši velkou chvíli zdokumentoval. Je tu i Richard a všechno fotí. Pokouším se nasadit ten nejmilejší úsměv.
Z kostela vyběhne Lisa a ještě mi naposled upravuje šaty.
„Prosím tě, běž už si sednout!“ ženu ji. Naposled se na mě usměje. Vlastně se ještě zarazí.
„Rtěnka je dobrá?“ pátravě si mě prohlédne. Mám chuť ji praštit kyticí po hlavě, jenže to už je pryč.
Přijde k nám nějaká paní a začne tátovi vysvětlovat, kdy máme vyrazit. Já tomu moc pozornosti nevěnuju, spíš se snažím představit si, jak Martin vypadá. A jak se za chvilku budeme držet za ruku a opakovat po knězi manželský slib. Dorothy nedala jinak, než že se musí oholit, i když já bych ho nejradši viděla mírně zarostlého.
Ještě mě napadne, kde bude Roy. Při vzpomínce na jeho polibek mě zamrazí v zádech. Ale teď už tak nějak… mohla jsem si zkazit svatební den, kdyby nás někdo přistihl! A protože nechci začínat manželství se šrámem, zakážu si myšlenky na to, co se stalo v tom malém pokoji.
„Jdeme, Sunny!“ pobídne mě stejně táta a já už nemám na nic čas.

Všichni hosté stojí v lavicích, jejichž čela jsou ozdobená obrovskými bílými tylovými mašlemi, a obrací hlavu ke dveřím. Na cestu nám hrají housle, je to prostě nádhera.
Někde v tom chumlu po své pravé ruce zahlédnu vysokou postavu s tmavými kudrnatými vlasy. Škoda, že přijel jen Brian…
Jdeme dál. Už vidím Martina, jak na mě kouká. Že by se usmíval, to se teda říct nedá. Už jsem skoro u něj a on na mě pořád zírá jak husa do flašky.
Ještě se usměju na Simona, Meg, Joea. Stojí tam i Roy s Cassie. Ta si vážně nebere servítky, má vůbec něco na sobě??? Je tu Tony, Stewie, máma, Tom, Martha, Mike a Harold, Dorothy… na koho jsem ještě zapomněla?
S Royem se potkáme pohledem, ale nedokážu rozšifrovat ten jeho. Jen zjistím, že se neusmívá jako všichni ostatní, ale tváří se hrozně vážně. Můj největší úsměv patří právě jemu. Má značit Tak už se přestaň tvářit jako kakabus, chlape, a usměj se taky! Povedlo se…
„Tak tady ji máš…,“ předává mě táta Martinovi. Vidím, jak on polkne.
„Dě-děkuju,“ vykoktá. Sjede mě pohledem. „Nádhera…,“ vydechne. Neřeknu na to nic, protože jednak si chci podle Royovy rady dnešek co nejvíc užívat a jednak mě nenapadá žádný vhodný přívlastek pro Martina. Nepamatuju si, kdy vypadal líp.
Stiskne mi ruku, když už stojím vedle něj. Kněz přijde a postaví se před nás. Pak nám dá rukou znamení, že si můžeme sednout na taburetky potažené červeným sametem. Před námi je klekátko. Začne tedy obřad, kterému ale nevěnuju moc pozornosti. Opět se zamyslím.
Vzpomínám na všech pět let, které jsou za mnou a které jsem strávila s Martinem. Na naše seznámení a první zkoumání, na naše hádky a usmiřování. Byly to krásné roky, plné štěstí a radosti.
Knězova slova skoro nevnímám. Vím, že bych měla, jenže to jaksi nejde. Jen si musím dát pozor, abych na tři jeho otázky odpověděla ano. Říkal, že nám dá znamení, až bude čas. Takže sice dělám, že ho poslouchám, ale spíš jen zírám na jeho ruce.
Přemýšlím, jak to všechno bude dál. Fajn, bude ze mě paní. A co? Co se tím pro mě změní? Budu nosit na ruce o jeden prstýnek víc a budu se jinak podepisovat. Rázem všechny moje dřívější podpisy stoupnou na ceně, jsem zvědavá, za kolik se budou prodávat. Téhle myšlence se prostě musím usmát.
Obchoduje se téměř se vším, co s námi nějak souvisí. Na to už jsme si dávno zvykli. Stačí nějaké neoficiální nahrávky, které se občas ztratí ze studia, upomínkové předměty z turné, Tonyho trsátka, které hází do publika po koncertech, stejně jako Royovy paličky. A co teprve Joeovy struny! Pamatuju si, jak za ním jednou přišel po koncertě v Brixton Academy nějaký kluk a poprosil ho, jestli by mu mohl dát něco na památku. Samozřejmě mu předtím pěkně polichotil. A Joea nenapadlo nic jiného, než vytáhnout z basy struny. Jenže ten kluk je hned prodal. Takže cokoli s autogramem Sunny Thomsonová bude mít několikrát vyšší hodnotu než nově Sunny Crossová.
Lhala bych, kdybych předstírala, že novou verzi nemám nacvičenou. Popsala jsem už ohromnou spoustu papírů, než jsem přišla na rychlou, ale čitelnou variantu. Většinou ve studiu, když jsem měla chvilku volna. Jednou mě u toho přistihl Tony a smál se mi ještě dva týdny. On taky dokáže být pěkně jízlivý!
„Ano!“ stihnu odpovědět na knězovu otázku. Sice s několikavteřinovým zpožděním, ale přece. Zopakuju to ještě dvakrát. Musím si dávat pozor! A na co se to vlastně ptal?! Dneska bych souhlasila se vším.
Teď si máme kleknout a budeme odříkávat manželský slib. Na to bych se mohla soustředit! A pěkně se smát na Martina. On vypadá trošku vyplašeně. Jo, to mě baví!!!
„Já, Martin, beru si tebe, Sunny….,“ opakuje. Dívá se mi při tom do očí a docela silně tiskne ruku. „… dokud nás smrt nerozdělí,“ ukončí svůj proslov. Libí se mi. Moc!
Teď je řada na mně. „Já, Sunny, beru si tebe, Martine…. dokud nás smrt nerozdělí.“ Hotovo! Udělala jsem to! Vzala jsem si Martina a od teď už napořád budu Crossová. Teď už ode mě jen tak lehce neutečeš!! Usměju se na něj. Taky ho přešel ten vyjukaný výraz a jeho tmavé oči se třpytí radostí. Jen aby ho to rychle nepřešlo a nechtěl mě ještě reklamovat. Ovšem pouze nepoužitou a v původním obalu!
Nasadí mi ještě snubní prstýnek. Ne, že by se mu dařilo, ruka se mu hrozně třese.
„Můžete si dát první manželský polibek,“ slyším. Tak už nám to milostivě dovolili?
Otočí se ke mně a nejprve cítím, jak se jeho ruce omotávají kolem mého pasu. Dívám se mu do očí a chce se mi strašně smát. Proč já vždycky musím dostat záchvat smíchu?!? Nějak mě to ne a ne přejít. Ale když se ke mně sehne, spíš se mi rozbuší srdce, než že by mi pořád cukaly koutky. Pomalu se dotkne svými rty mých. Dává si obzvlášť záležet. Začínám mít dojem, že se celý kostel, všichni hosté vzdalují někam do neznáma, kolem nás je prázdno a jediné, na čem stojí celý svět, jsme my dva.
Kdyby do mě Lisa nešťouchla, asi bychom líbáním strávili celý zbytek dne. Takhle mi dojde, že na nás civí dav lidí. Chci se odtáhnout, ale jaksi mi není dopřáno. Z prvních řad už slyším chichotání. To bude určitě zbytek naší partičky.
Konečně to dojde i Martinovi a jsou z nás zase dva. Mrknu za sebe. No jo, měla jsem si vzít holinky! Slzí Lisa, máma, Dorothy, Martha, Helen, Meg, Lucy a bůhví kolik všech tet, sestřenic, známých…
Následně se strhne peklo. Mám pocit, že mi urvou ruku, jestli mi s ní nepřestanou třást. Ze začátku to jde, to přijdou moji kluci.
„Gratuluju, Sun, a buď na něj hodná,“ líbá mě Tony na tvář.
„Já na něj? Ses spletl, ne? Jsem ta nejhodnější na světě!“ bráním se.
„Ty a nejhodnější?“ dostane se ke mně Joe. „Jsem nevěděl, že vstupem do manželství ztratíš veškerou soudnost a rozum…“ Taky od něj zinkasuju pusu. „Hodně štěstí!“ dodá ještě. Pak přijde Simon. „Strašně vám to přeju, Sunny. Ať se vám vede.“ Nemusím dodávat, že i on mě políbí.
V řadě ještě stíhám rozeznávat Meg, Helen, svoje sourozence, maminku, tátu, Dorothy. Jen mi tu chybí…
„Gratuluju, Sun,“ držím zase zemdlelou Casinu ruku. Martina políbila téměř na rty, to mi nemohlo uniknout. Ona si snad nedá pokoj ani na naší svatbě!
„Jsi nádherná, Sunny. Mám tě rád,“ šeptá mi Roy do ucha, když mě líbá. Potom se narovná, má v očích hrozně divný výraz. Nevím, co si o tom myslet. Usměju se na něj, protože vypadá zachmuřeně. Ještě mi popřeje spoustu let štěstí a uvolní místo dalšímu gratulantovi.
V řadě zahlédnu Briana. Tak trošku nevím, jak se mám k němu chovat. Je to už dávno, co jsme se potkali a bylo to jen na pár hodin. Vlastně se nám od té doby nepodařilo setkat se s nimi vůbec. Považuju za velkou troufalost, že jsme je pozvali. Však taky přijel jen on. Brzy se dostane k nám. Má sebou manželku, je to docela sympatická paní.
„Ahoj,“ začne zvesela. „Přejeme hodně štěstí, já i ostatní. Bohužel nemohli přijet, ale budu jim všechno vyprávět,“ snaží se omluvit nepřítomnost Johna, Rogera a Freddieho. Co se dá dělat, budu se s tím muset smířit. I tak jsem strašně šťastná, že přijel aspoň on! Třeba se mi poštěstí a zatancuju si s ním dneska.
Nevím, jak dlouho tohle všechno trvá. Až nakonec se k nám dostanou Jeremy a Lisa. Naši svědci. Lisa brečí jako o život.
„No tak, Liso! Vzpamatuj se!“ snaží se ji uchlácholit Martin. Nepodaří se. Obejmou se a spíš než Lisa Martina, políbí on ji.
„Svědek přece nebrečí, Liso!“ pokouším se i já.
„Panebože, Sunny!“ nemá dalších slov, jen mě obejme a vzlyká. Jo, holka, dneska se ještě nabrečíš, až se Tony vytasí s prstýnkem!
Ještě se vrátí k Martinovi, protože mu zapomněla popřát a připomenout, jak skvělou ženu si vzal. Aby mě to nepotěšilo!
Jeremy si jako vždycky s Martinem potřese pravicí, potom se obejmou a plácají se po zádech. „Hrozně vám to přeju! Abyste spolu byli šťastní a brzy se rozrostli!“ Vím, jak to myslí, ale tohle je otázka, kterou bych zatím nechtěla řešit. Sice Jeremy není první, kdo našeho potomka dnes nadnese, ale právě od něj, jednoho z našich nejbližších, to zní nejnaléhavěji. Vím, že Martin by si dítě přál strašně moc a já přiznávám, že jsem na tom stejně, ale pořád jaksi… Chci ještě dotáhnout nějaké věci do konce.

Jako první se slova ujímá můj táta. Zaťuká příborovým nožem o skleničku a celý obrovský stan zmlkne. Sice to chvilku trvá, ale nakonec se podaří.
„Nemám takové oficiální projevy rád, ale přece jenom vdávám svou nejstarší dceru jen jednou,“ začíná. Jako bych nevěděla, jak pečlivě se připravoval. Jenže jak ho tak znám, už si na kuráž trošku přihnul, takže pokud z toho vyjde se zdravou kůží, budu mu muset pogratulovat. „Když jsem viděl Martina poprvé, neměl jsem ho rád. Přijel si tenkrát tak klidně s mou malou Sunny, strčil mi do ruky láhev whisky a kubánský doutník a myslel si, že má vyhráno! A já, ač jsem se snažil sebevíc, nebyl jsem schopný načapat ho na nějaké špatnosti. Až druhý den se provinil. A to nejvíc, jak mohl. Zatímco já s celou mou rodinou nechytil u řeky ani běličku, on si nesl domů celý košík obrovitánských pstruhů! Říkal jsem si, že není možný, abych mu to odpustil a s klidným svědomím sledoval, jak mi krade moje nejstarší dítě. Jenomže Sunny si postavila hlavu a prohlásila, že ho chce. Co může starý chorý otec dělat?! Jenom doufat, že ji to časem přejde. Nepřešlo! A proto tu dnes stojím před váma a dělám ze sebe blbce, abych oběma mohl popřát spoustu společných šťastně prožitých let, velkou rodinu a spoustu legrace.“
No… mohlo to být horší. Myslím, že pár lidí i pobavil a ostudu si neudělal. Postavíme se se skleničkami vína v rukou a přiťukneme si.
„Tak tohle by chtělo pusu!“ vykřikne Joe. Ostatní začnou skandovat a my si s Martinem zopakujeme polibek z kostela. Ale teď se nám podaří zachovat si relativně chladnou mysl a odtrhneme se od sebe dřív.

Den ubíhá až příliš rychle. Už je pozdní odpoledne, slunce svítí nízko. Před pěti minutami jsem mluvila s Tonym. Má strach Lisu požádat. Snažila jsem se ho uklidnit, a říct mu, že bude neuvěřitelně šťastná. Vytáhl z kapsy krabičku s prstýnkem a znovu se na něj podíval. Myslím, že má prostudovaný každý detail. Pak ho schoval a vyrazil za Lisou.
„Copak jsi tady tak sama, lásko?“ vyruší mě Martin.
„Pojď se na něco podívat…,“ vezmu ho za ruku a táhnu pryč. Na konci tohoto parku je malý dřevěný altánek. Protože jsou všichni tady, tam bude klid a já bych ráda viděla, jak se Lisa bude tvářit.
„Kam jdeme?“ zajímá se.
„Uvidíš… jenom musíš být úplně potichu, jo?“ Nevím, co si myslí, ale poslušně za mnou cupitá. Asi ho napadlo, že bych chtěla…. ale to si nechám až na později.
Dorazíme k obrovskému stromu, který stojí těsně u altánku, a schováme se za něj. Každý vykukujeme z jedné strany.
Tony s Lisou tam už jsou, bohužel ale neslyšíme, co si říkají. Je to škoda… Lisa se usadí na lavičku a Tony popochází sem a tam.
„Netušil jsem, že jsi na tohle….,“ zašeptá ke mně Martin. Protočím panenky, protože to rozhodně není tak, jak si myslí.
Tony něco říká a Lisa ho sleduje docela se zaujetím. Pak se najednou zvedne a mám pocit, že chce jít pryč. Tony ji ale zadrží a donutí znovu se posadit. A pak to přijde!
Klekne si, podívá se jí do očí a určitě se jí ptá, jestli si ho vezme. Vytáhne ještě krabičku s prstýnkem. Vidím, jak Lisa kývne. Tony radostně vyskočí a obejmou se. Nemůže chybět ani polibek.
„Tak, viděli jsme, co jsme chtěli, a můžeme se zase vrátit,“ otočím se k Martinovi. Ten se vyloženě dobře baví.
„Nikdy by mě nenapadlo, že jsi takovej šmírák,“ směje se. Ale potichu, aby nás ti dva neslyšeli. Plácnu ho. Vezme mě za ruku a rozběhne se. Já si musím zvednout sukni, abych si ji nepřišlápla.
„Už ti dneska někdo řekl, že jsi nejkrásnější nevěsta na světě?“ ptá se mě zadýchaně, když mě opře zády o kmen stromu. Řekl, ale jemu se s tím svěřovat nebudu.
„Ne!“
„Jsi nejkrásnější nevěsta na světě, Sunny! Jsi moje nejkrásnější žena!“
„Ty jich máš víc?“ zazubím se na něj.
„Ne, ale ode dneška jsi moje žena. Chápeš to?!? Jsi paní Crossová! Navždycky!“ políbí mě. Vytrhnu se mu a běžím zpátky mezi naše hosty. Není slušné nechávat je o samotě. A taky bych byla ráda zpátky dřív než Lisa a Tony. Budu dělat, že jsem je neviděla.

Někteří hosté už tančí. Když se znovu objevíme mezi nimi, dají dost hlasitě najevo, abychom s Martinem předvedli naše taneční umění. Nemám nic proti, on tančí dobře. A tak nám začnou hrát valčík a my se začneme ubírat kolem dokola. Moc nevnímám všechny okolo, je jich tak strašně moc. A přece jen jsem trochu exhibicionista, jinak bych nemohla zpívat na koncertech.
Ale když už to trvá dost dlouho a já si začnu připadat trošku hloupě, domluvíme se s Martinem, že se rozdělíme a vezmeme tančit někoho z našich hostů. On si vybere svou novopečenou tchýni a já…. měla jsem namířeno k Simonovi, ale do cesty se mi postaví Roy. Vůbec nic neřekne a hned mě vede zpátky na parket, kde už tančí i další páry.
„Myslela jsem, že provedeš Cassie,“ pokusím se mu naznačit, co bych od něj očekávala nejenom já. Jen zavrtí hlavou.
Vzpomenu si na ples v Hiltonu. Taky jsme tam spolu takhle tančili, myslím, že dokonce hráli i stejný valčík. A úplně stejně jsem tenkrát cítila jeho ruku pod svou lopatkou. Jenže mně to teď není moc příjemné. Určitě se kvůli tomu zase pohádají s Cassie. Měl by prostě jít pro ni, vždyť je to jeho přítelkyně! Ale on si z toho vůbec nic nedělá a dokonce ani nemluví. Já znovu konverzaci začínat nebudu!
Moje výčitky odsune stranou Jeremy, který chce Roye při dalším kousku vystřídat. Jak jsem mu vděčná!
„Jsem rád, že to takhle dopadlo, Sun! Martin si tě opravdu zaslouží…,“ lichotí mi zas.
„A já jeho ne?“ rýpnu si.
„Ale to víš, že jo. Myslím, že mě chápeš…,“ zazubí se na mě. „Ty a poslechni…,“ změní téma, „… potkal jsem se před chvílí s Tonym, usmíval se jak měsíček na hnoji. Že by nějaká dobrá zpráva?“ vyzvídá. Pokrčím rameny, jako že nic nevím.

Provede mě ještě spousta dalších hostů, ale ten, na kterého dnes čekám asi nejvíc, si dává řádně na čas. Když se konečně dočkám, je to jen na vteřinku.
Ten vysoký tmavovlasý pán se na mě usměje, jak to umí jen on. Má hrozně sympatický obličej a já cítím, jakou ohromnou slabost pro něj mám.
„Opravdu pěkná svatba,“ pronese spokojeně. „Hlavně ten polibek v kostele…“ No ne? Já se snad začnu červenat! A taky tím, že najednou nevím, co říct. Tak se jen usměju. „Jsi nějaká nervózní, Sunny…,“ směje se.
„No, já…. Nemyslela jsem si, že se ještě někdy s někým z vás potkám. Moc ráda vzpomínám na tu noc tenkrát,“ zasním se. Je to pravda, ty okamžiky se mi vrají dost často.
„Jo, bylo to skvělý.“ Nevěřím! Žádné striptérky, žádný sex, jen jídlo a pití. „Bylo to takový jiný, než ostatní naše večírky a snad právě proto…,“ nedořekne. Už to nebudu rozebírat, ponechám si dojem, že je naše přítomnost na chvilku opravdu bavila, že byli spokojení.
Přestanou hrát a mně se na chvíli nechce tančit. Ráda bych našla Lisu, co mi řekne. Už se moc těším a jsem zvědavá, jestli svoje zasnoubení oznámí dnes i oficiálně. To by byla dvojitá radost! Brian mě odvede z parketu a s omluvou se vrátí ke své manželce.
Rozhlédnu se po hostech, kde uvidím Lisiny modré šaty. Místo toho si ale všimnu až vzadu, bokem od ostatních Martina, jak s někým mluví. Je to nějaký muž. Když se natočí obličejem ke mně, je mi jasné, o koho jde. Neváhám ani vteřinu a jdu za nimi.
„Dobrý den, pane Crossi,“ podávám mu ruku a pokouším se o úsměv. Podoba se nezapře, Martin jakoby mu z oka vypadl. Ten kouká do země, za nic na světě nechtěl svého otce pozvat. Jediné, k čemu jsem ho donutila, bylo poslat mu aspoň svatební oznámení. Stejně moc dobře věděl z novin a televize, že se budeme s Martinem brát.
„Ahoj, Sunny,“ stiskne mou dlaň a políbí mě na obě tváře. Jako bych se dívala do Martinovy tváře po pětadvaceti letech! „Chtěl jsem vám aspoň pogratulovat, ale Martin mě odmítl,“ podívá se na něj. Doufal snad, že si jeho syn sedne na zadek, sotva se tu objeví? Opustil ho v době, kdy tátu nejvíc potřeboval a teď…
„Čekal jsi snad něco jinýho?“ sykne Martin.
„Ani ne… Ale nemohli bychom svoje spory hodit za hlavu?“ pokouší se o smír. Byla bych ráda, kdyby se to povedlo, jenže mám strach, že to dopadne stejně jako tenkrát s jeho hypotékou. Slíbí, ale nedodrží.
„A proč? Řekni mi proč? Tys odešel, kvůli tobě máma umřela! Zůstali jsme s babičkou sami, bez peněz. Musel jsem nechat školy. Všechno kvůli tobě!!!“
„Víš stejně dobře jako já, že máma byla nemocná. A je mi líto, že jsem to tenkrát tak pokazil. Ale ty se máš teď taky dobře, oženil ses a máš skvělou práci, ne?“ Přemýšlím, jestli tenhle argument myslel vážně. Přijede si na svatbu de facto nepozvaný a začne předhazovat Martinovi, že se mu začalo dařit???
„Natte?“ ozve se za námi v pravý čas.
„Mami!“ vrhne se k Dorothy a obejme ji. Že si nevzpomněl dřív, že má i matku!!
Dorothy se otočí k nám. „Běžte se bavit, děti.“ Jsem jí vděčná, že přebere tenhle problém. Opravdu si nevím rady. Nemám právo Martinovu otci cokoli vyčítat, i když k tomu mám obrovskou chuť.
Můj manžel (musím si na tohle oslovení rychle zvyknout) mě vezme za ruku a vede pryč. Určitě si nepředstavoval takový průběh našeho svatebního dne. Chtěla bych ho trošku rozveselit, tak změním směr do parku.
Nechám se líbat a vracím mu všechny dotyky. Myslím, že dnes máme na všechno právo, i kdyby nás přistihl kdokoli. Ztrácím se ze světa, jak Martin objevuje svými rty moje obnažená ramena a dekolt. Dělám to samé, sako na sobě už dávno nemá a já mu rozepnu knoflíčky u košile až k pasu. Strašně ráda se dotýkám jeho kůže, cítím jeho svaly. Vždycky by mi to vynahradilo všechno zlé na celém světě!
„Tak, stačilo, paní Crossová!“ odtáhne se po chvilce. „Pokračování si necháme na pozděj, jo?“ Docela se mi jeho plány líbí. Jsme oba zadýchaní a alespoň Martin má červenější tváře, než obvykle. Nevím, jestli mám začít mluvit o jeho otci, nebo nechat na něm, až začne sám. Což on evidentně nechce, protože se obrátí a zamíří do víru zábavy.
„Počkej ještě,“ donutím ho udělat krok zpátky. „Jsi celej rozcuchanej! Nemusejí přece všechno vědět, ne?“ Mám na mysli hosty.
Sice mi můžou být všichni severním větrem, ale stejně mě rodiče nějak vychovali, a tak mi to prostě nedá. Upravím mu vlasy a zapnu knoflíčky u košile. Drží jak beránek a pozoruje mě zvláštním pohledem.
„Sun?“ ozve se po chvilce. „Nechceš mi něco říct?“
„Že tě miluju! Strašně moc!!“ věnuju mu můj nejradostnější úsměv. Taky mi to možná dojde až v tento moment. Dneska je celý den ve znamení Roye. Jak za mnou přišel, políbil mě, potom mi šeptal do ucha, že mě má rád, a nakonec jak jsme spolu tančili. Ale vím jistě, TEĎ už vím jistě, že miluju Martina. Jen jeho! Roy je můj nejlepší kamarád, a tak mám pro něho slabost možná o trošku větší, než pro ostatní z kapely, ale je pořád jen kamarád.
Chvilku přemýšlím, že kdybych věděla, kolik slečen, nebo paní nosí Martin ve svém srdci, asi bych taky nebyla klidná. Takže chápu, že občas má podobné otázky, chápu, proč ode mě tenkrát odešel. Ale mezi námi dvěma existuje něco víc. Je to ten způsob, jakým se mi podlamují kolena, když se podívám do jeho tváře, jak se mi po celém těle rozlije nepopsatelný pocit blaha, když se mě dotkne. Jen si na to vzpomenu, musím ho obejmout! Je to pořád všechno stejné, i po těch letech.
Oplatí mi objetí a já slyším, jak se zhluboka nadechne. „Nádherně voníš,“ polichotí mi znovu.
„Však ty taky,“ splatím mu. Vypadá už dobře, takže se můžeme vrátit.
Sotva se objevíme, přižene se ke mně Lisa.
„No kde jsi…???“ vyčte mi a táhne mě stranou. „Koukej! Koukej!“ ukazuje mi prstýnek na svém levém prsteníčku. Celá se třese a směje a myslím, že ani neví, kde zrovna stojí. Je hrozně šťastná! „On to udělal, Sun! Udělal to!! Budu se vdávat. Taky se budu vdávat!“
„Je to skvělý, ale já slyším napoprvý. Nemusíš všechno opakovat dvakrát,“ směju se jí drze do očí. Na vteřinku se zarazí, ale pak se zase rozesměje. Obejme mě. „Moc vám to přeju, Liso. Už se těším, jak budeme plánovat tvoji svatbu. Ale předpokládám, že datum ještě nemáte, co?“ vyzvídám. Tony nic neřekl, ale přece jenom…
„No… necháme to asi na příští rok. Taky se nechci vdávat v zimě, takhle je to mnohem lepší!“
Dorazí k nám i Tony. Než potkal Lisu, nikdy bych do něj neřekla, že se bude chtít taky ženit. „Takže už to víš…,“ usměje se na mě. Pogratuluju mu. „Řeknete to dnes všem?“ zajímám se. Myslím, že by to bylo docela zajímavé. Dva šťastné páry v jednom dni.
„Asi ne. Uděláme to jako vy. Až budeme vědět datum…,“ přemýšlí oba dva nahlas.
„To to chcete tajit takovou dobu?“ utahuju si z nich. Samozřejmě se můžou rozhodnout už zítra a dát celému světu vědět, kdy se z nich stanou manželé.
„No… asi ne…,“ rozesměje se Tony. Ale zdá se, že momentálně o tom nehodlá přemýšlet, protože mě vezme kolem ramen. „Ještě jsi mi neřekla, jak se cítí novopečená paní Crossová!“ Co mu mám asi tak říkat? Že jsem šťastná? Myslím, že to na mě vidí.
Moc dlouho u mě nevydrží a táhne Lisu na parket. Zrovna teď hraje stejná kapela, co tenkrát v klubu u nás doma, když jsem tam byla se Stewiem. Dali jsme jim šanci a já myslím, že jsou dobří.
Rozhodnu se znovu najít Martina, někam se mi ztratil. Cestou ale potkám ty dvě. Opravdu si dobře rozumí!
„Ahoj, Sun,“ začne Cassie. Musí být naštvaná, že kolem sebe nemá chumel obdivovatelů. Ostatně stejně jako Amanda. „Kam že to vlastně jedete na svatební cestu?“
„Splníme si sen – na Mauricius.“ Moje odpověď nepatří ani tak Cas. Ona totiž moc dobře ví, kam pojedeme. Je spíš pro Amandu, chtěla bych jí dát na vědomí, že tuhle bitvu jsem definitivně vyhrála.
„Ukážeš mi prstýnek?“ začne ona trošku smířlivě, ale moc jí nevěřím. Nastavím ruku. „No jo! Kdo by si pomyslel, že si právě ty vezmeš Martina!“ Aha… už na to přišlo.
„A kdy se budeš vdávat ty, Amando?“ vrátím jí její jízlivost. Ale jsou tu na mě dvě, tak zavelím k ústupu.
Cestu mi zastoupí postava v tmavých kalhotách a bílé košili. Horní knoflíček má rozepnutý a motýlka rozvázaného. Panebože, jemu to tak sluší!
„Kde se pořád touláš?“ zeptá se mě. Co na to odpovědět?
„S Tonym, Lisou, Cassie a Amandou.“
„Hm… Cas a Amanda? Kde jsi k nim přišla?“
„Tak jsem procházela tady mezi hostama a najednou koukám…. jsou skoro nerozlučný!“
„Promiň…,“ omluví se.
„Za co?“
„No že tu s nima musíš být. Je to moje chyba.“
„Já to nechápu,“ a mluvím pravdu. „Ty za to přece nemůžeš, že jsou takový. Nedělej si s tím starosti.“
„No jo… ale neměl jsem sem zvát Amandina otce.“
Pohladím ho po vlasech a po tváři. „To přece nevadí. Můžou mi být ukradený, já jsem šťastná, že tu mám tebe. Na naší svatbě,“ zasměju se.
„Pořád nějak nemůžu uvěřit, že sis mě vzala.“
„Už toho snad lituješ?“ škádlím ho.
„To víš, že ne! Miluju tě! Já jsem nikdy netušil, že to budu takhle rád říkat…,“ políbí mě. Za chvilku ale změní téma. „Ptal se mě Jeremy, jestli bychom mu půjčili náš domek v L.A. Chtějí odjet na dovolenou s Megan, když my budeme na svatební cestě. Ostatně myslím, že pojedou všichni někam… Nevadí ti, že jsem mu na to kývl?“ Proč by mi to mělo vadit? My budeme pryč. Je pravda, že ten dům v L.A. jsme si koupili jen tak z rozmaru, když jsme tam byli loni na dovolené. Zamilovali jsme se do něj, ale za celý rok jsme tam nestrávili víc než tři týdny.

Začíná se stmívat, když se znovu potkám s Royem. Dařilo se mi dost dlouho vyhýbat se mu. Nechci, aby se kvůli mě hádal s Cassie, že se jí dostatečně nevěnuje. Mohla by mu to vyčítat podstatně víc než jindy, protože tu dnes moc ctitelů nemá.
„Dlouho jsem tě nemohl najít, Sunny,“ řekne na úvod a táhne mě zase na parket. Taky už nemá sako. Myslím, že společně s Martinem je tu dnes nejpřitažlivější. Jeho nedbale rozcuchané vlasy jsou vzrušující, až k pasu rozepnutá košile poodhaluje jeho svalnatý hrudník.
„Už sis dneska zatancoval s Cas?“ rýpnu si do něj. Jestli ji nechce, má se s ní rozejít.
„Pšt, Sun! Nemluv o ní. Je mi tu dnes skvěle s váma se všema, nehodlám se zabývat ničím jiným.“ Drží mě za ruce, ale jakoby zapomněl, že tu jsem s ním, tančí, co to dá. Až se na chvilku zastavím a jenom ho pozoruju.
„Jdem si zazpívat, Sunny, pojď!“ Nepřipustí jakékoli námitky. Domluví s kluky na podiu nějakou písničku a vrazí mi do ruky mikrofon. Musím přiznat, že se mi to docela líbí. Mám chuť zpívat.
Jenže kapela začne hrát I Told You, což je Royova píseň.
„Ne, Sun!“ zadrží mě, když se chci vytratit. „Vždyť ji znáš, tak zpívej se mnou, jo? Prosím…“
Přece ho nemůžu odmítnout. Má pravdu, opravdu jeho písničku znám moc dobře, často si ji pouštím. Nevím, jak je to možné, ale aniž bychom se domluvili, víme, kdo z nás má kdy nastoupit. Báječně si rozumíme. Při další písničce se k nám přidá Joe. A netrvá to dlouho a jsme na podiu všichni čtyři. Jen k nástrojům se kluci neženou. Nemají tu své a vědí, že kdyby to udělali, už by se z podia nedostali. A tak tam postáváme a zpíváme. Martin se uvelebil kousek vedle nás a zálibně poslouchá. Za malou chvilku se k němu přidá Jeremy, Simon i Meg, Lisa.
Zase jsme tu jen my. Najednou cítím, že mi není nic do ostatních hostů. Tohle jsou ti moji nejbližší. Ještě tedy i moje rodina, ale na tu teď taky nemyslím. Jsem sobecká. Ano, to vím! A je mi jasné, že mi to nikdy nebude odpuštěno. Jednou se budu zpovídat ze všech svých chyb, tím jsem si naprosto jistá. Opustí mě všechno moje štěstí. Ale teď…
Zamilovala jsem se do naší nové písničky On The Road. Má velice svižný rytmus a já podobné kousky prostě miluju! Napsal ji Joe. Dáme si ještě tu a myslím, že to pro dnešek stačí. Líbí se mi ten pocit, jak mi hlas vychází až z břicha a s obrovskou silou se dere ven. Kluci na mě pokukují se šťastnými úsměvy a já jim to oplácím. Však oni taky zpívají úžasně. Hlavně Tony má krásný hlas, uplatnil by se i jako solový zpěvák.
Vím, že má podobné ambice, už nahrál několik písní a chystá se jednou vydat svoje vlastní album. Ujistil nás ale, že se nemáme čeho obávat, že nikdy nepřestane hrát s Victory, že je to jen pokus. Malé osvěžení.

Chvilku zase tančím s kde kým, než se mi zachce na moment utéct z hluku oslavy. Ještěže krásný park skýtá tolik tichých míst. Procházím se a užívám si svoje krásné šaty. Škoda, že si je už nikdy neobléknu. Zůstanou viset v mé skříni bez užitku.
Zaslechnu za sebou zašustit větve. Bude to Martin. Než jsem odešla, viděla jsem ho zase mluvit se svým otcem. Určitě nezměnil názor, a tak se teď chce trošku uklidnit.
„Sun? Co tu děláš?“
„Chtěla jsem se jen projít, Royi,“ odpovím mu otráveně. Proč si nehledí Cassie? Vždyť je to jen pro jeho dobro!
„A můžu se přidat?“ Neodpovím. Nejsem si totiž jistá, co chci. Toužím po jeho společnosti, ale nevím, jestli je to zrovna to nejlepší.
Jako slušně vychovaný chlapec mi nabídne rámě. Udělá první krok a já se přidám.
„Royi, prosím tě, řekni mi, jak je to s tebou a Cassie! Slíbil jsi mi, že najdeš řešení, ale dnes mi připadá, že před ní utíkáš.“
„Řešení není, Sunny. Ber ji jenom jako mou partnerku do postele, jo?“ Vyrazí mi tím dech. Nikdy dřív nemluvil takhle šíleně ironicky.
„A není to trošku málo? Jak vůbec můžeš takhle mluvit?? Copak v tobě není ani kousek citu? Cassie je třeba zamilovaná a ty se k ní chováš takhle!“ Naštval mě.
„Ona a zamilovaná?? To ses asi spletla! Ona dokáže milovat jen sama sebe a moje libry. Copak si opravdu myslíš, že kdybych ji potkal jenom jako neznámej kluk z Londýna, ztrácela by se mnou čas?“
„Tak proč s ní teda pořád jsi?“
„Jak jsem řekl… je dobrá do postele. Ostatní je mi jedno.“
„Nechápu tě, Royi. Takhle jsi nikdy nemluvil.“
„Život tě naučí, Sunny. Ty jsi měla štěstí, potkala jsi Martina, zamilovala se a dnes se vdáváš. Je z tebe paní Crossová, přijdou děti a s Martinem spolu zestárnete. Já takový štěstí neměl. Nemůžu být s tou, kterou mám rád. A tak jsem aspoň s tou, která mi občas poslouží, abych se úplně nezbláznil. Vím, že nejsem jedinej, s kým spí. Na to ji znám moc dobře, ale na druhou stranu… kromě peněz po mně nic nechce. Sice se občas snaží, ale to ji brzo přejde.“
Nějak se nedovedu vzpamatovat z toho, co mi zrovna řekl. Štve mě tenhle jeho přístup. Mohl by mít kteroukoli, na kterou by jen kývl. A on si sebemrskačsky zůstane s Cas.
„Proč bys nemohl být s tou, kterou chceš? Jestli je volná…,“ už skoro křičím. Nemám tyhle hlouposti ráda. A už vůbec se s ním nemíním dál bavit. Nehodlám dál poslouchat všechny ty nesmysly, které se z něj řinou, a proto přeslechnu jeho tichou odpověď a reaguju dál po svém. „K čertu s tebou, Royi! Já si mám užívat svůj svatební den a místo toho tu řeším tvoje srdeční záležitosti! Udělej si pořádek ve svých citech a přestaň ze sebe dělat chudáčka. Jak by asi bylo tobě, kdybych se já vyváděla stejně? Určitě by ses zachoval jako přítel a snažil se mi pomoct. Jenže ty snad o pomoc ani nestojíš!“ Vytrhnu se mu a jdu zpátky. Tohle nemá výšku! Tolikrát jsem se mu snažila pomoct, tolikrát jsem ho prosila, ať s tím něco udělá, ale on ne! Co čeká? Že přijdu k nim a Cassie vyhodím z jeho života? Že ho potom budu konejšit a najdu mu nějakou jinou? Nejsem přece jeho matka! Zneužívá toho, že jsme si tak blízcí. Snad se mu líbí trápit mě?
Doběhne mě a vezme za paži. Donutí mě otočit se k němu. „Promiň, Sunny! Přehnal jsem to… Takhle to všechno není, jen mě dnes přepadla nějaká melancholie, jak jsem tě ráno viděl v tom pokoji. Budeme zase kamarádi, jo?“ nabídne mi svou pravici. Přijmu a společně se vrátíme mezi ostatní hosty.
„Kde jste byli?“ vyzvídá Martin.
„Roy má dneska nějakou podivnou náladu…,“ pokusím se mu vysvětlit.
„Tebe asi hodně trápí, že je pořád s Cas, co?“
„Mně by bylo jedno, i kdyby byl třeba s královnou, ale hlavně ať je šťastnej! A to si myslím zrovna teď není.“
„Vím, že ti na něm záleží, ale tohle ty nevyřešíš, Sun. Musíš ho nechat, ať si svou cestu vybere sám,“ obejme mě. Panebože, on je tak strašně hodnej! Klidně by mohl ztropit žárlivou scénu, ale neudělá to. Místo toho mi pošeptá, že mě miluje a odvede mě na taneční parket.
Ploužíme se v pomalém tempu v pevném objetí. Co chvíli se k sobě přitiskneme ještě víc. Cítím Martinovu vůni, dotyk jeho kůže na své tváři.
Hodně hostů už odjelo, je to poznat. Možná bychom se měli vytratit i my. Zítra odlétáme na naši vysněnou cestu na Mauricius. Budeme tam jen my dva celé tři týdny.
Jakoby mi Martin přečetl myšlenky, odvádí mě pryč. K limuzíně, která nás odveze do hotelu, kde strávíme svatební noc. Je to sice až ve vedlejším městě, ale to přece vůbec nevadí, cesta uběhne jako voda. A já se na zadním sedadle tetelím očekáváním, jaká bude svatební noc.
Benjamin zastaví a Martin mi pomůže vystoupit. Zdá se mi, že na parkovišti stojí naše auto, ale to je hloupost. Vykročím směr vchod do hotelu, jenže můj manžel mě zastaví.
„Tam ne, Sunny!“ řekne jen a vede mě zpátky na parkoviště. Takže jsem se nespletla, opravdu je to Martinův milovaný offroad.
„Ale přece máme zaplacené apartmá tady…,“ snažím se protestovat.
„Snad ti nejde o pár liber, zlatíčko?! Nech se překvapit, jo?“
Tak ano, nechám se překvapit. Ale když zjistím, že se vracíme zpátky do Greenvillu, nechápu už vůbec nic. Zadními uličkami se dostaneme až k domku na pláži. Ale on nezastaví ani tady, sjede na pláž a uháníme si to podél moře. Nejsem si jistá, jestli právě tohle můžeme, ale s radostí nechám tuto starost Martinovi.
Dojedeme až k útesům a mně to najednou dojde!
Zastaví a oba vystoupíme. Beze slova se zuje, orhne si nohavice a potom mě zvedne do náruče. Světlo měsíce na jeho tváři vytváří zajímavé obrazce. Dívá se mi do očí a ve svých má ohýnky radosti a štěstí. Nechám se nést přes vodu, abych si nenamočila ani cípek svých šatů.
Promluví, až jsme na druhé straně. „Nebude to nádherná svatební noc na místě, kde jsme se poprvé milovali?“ Nejsem schopná říct ani slovo. Samozřejmě má pravdu, ale je to takové překvapení! Nečekala jsem to ani v tom nejdivočejším snu!
Postaví mě do písku a otočí se k nějaké krabici, která je schovaná pod skaliskem. Vytáhne z ní deku a rozprostře ji na zemi. Potom ještě dva svícny. Zapálí knoty svíček a se šťastným úsměvem se obrátí zase ke mně.
„Vypadáš takhle vážně nádherně!“ Kdybych dál nestála ve tmě, proti které nepomůžou ani svíčky, mohl by vidět, že se červenám. Nevím proč! Přijde až ke mně a zlehka mě políbí na rty. Pak mě obejde a uvězní zezadu ve své náruči. Nejprve mě líbá na krk a potom objeví na mých šatech zip. Pomalu ho rozepne a než se naděju, stojím před ním jen ve spodním prádle.
Všimnu si, jak polkne. Taky mě nenechává chladnou. Rozhoupu se a svleču mu košili. Miluju jeho široký hrudník s jemnými černými chloupky. Začnu se mu věnovat. Slastně vzdychá a hladí mě svýma obrovskýma rukama po zádech. Znovu mě zvedne do náruče, ale tentokrát mě nenese nikam daleko. Přesto se mu snažím aspoň trošku pomoct, obejmu ho nohama kolem pasu a ruce sepnu za jeho krkem. Cítím jeho doteky na svých stehnech. Abych mu neublížila, zuju si boty jednu o druhou. Naštěstí to jde!
Uloží mě na deku. „Není ti zima?“ prohlédne si mě od hlavy až k patě. Zavrtím hlavou. Jak by mohlo být? Horko mě polévá ve stále nových a nových vlnách. Srdce mi tepe tak rychle, až mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Lehne si na mě a já s potěšením odtáhnu kolena od sebe, i když ještě vězí v kalhotách. A on se jich nechce vzdát jen tak snadno. Když natahuju ruce, abych mu mohla rozepnout knoflík i zip, odstrčí mě. „Ještě ne!“ Pokračuje dál v hlazení a líbání a dráždí mě skoro až k šílenství. Najednou si klekne a chvilku mě jen tak pozoruje. Dívám se na něj přimhouřenýma očima a nechápu, že může zůstat tak v klidu.
„Přemýšlím, jestli ti mám ten obleček nechat, nebo ne,“ vzdychne.
„Ty si necháš kalhoty?“ usměju se.
„Ale musíš mi slíbit, že si ho oblečeš častěj, jo?“ Přikývnu. Jestli to s ním bude dělat pokaždé takové věci jako teď, nebude mě muset přemlouvat. Znovu se ke mně nahne, aby si přivlastnil moje rty. Rukama šmátrá po zapínání korzetu, až se mu to po neskutečně dlouhé době podaří. Chce ho odstranit úplně, ale drží ho ještě podvazky. „To je ale důmyslná věcička…,“ vzpřímí se zase. „A ty mašličky… hm, hm, hm… Jsi neodolatelná!“ Měla jsem to přece v úmyslu, ne?
Za malý moment ležím na dece v písku úplně nahá. Kdybych byla postava z nějakého románu, autor by o mně napsal, že jsem oděná pouze do měsíčního svitu. Ale já jsem obyčejná holka, a tak na sobě nemám vůbec nic. Za to Martin ještě zůstává v kalhotách. S tím nejsem spokojená, a tak ho nenechám znovu odstrčit moje ruce. Rozepnu, co se dá a stáhnu mu je přes zadek. Dál nedosáhnu.
Znovu se ode mně odtáhne, aby kalhoty svlékl úplně. Když vidím jeho spodní prádlo, musím se začít smát. Jsou to bílé trenýrky potištěné červenými čertíky.
„Věděl jsem, že tě pobaví…“ Ale on je vážný. Vidím, že se do prádla už vejde jen tak tak. Stáhne si je a stojí přede mnou, jak ho Pán Bůh stvořil.
Stoupnu si taky. Nemůžu jen tak ležet a dívat se na něho. On se mě dotýká vždycky hrozně moc, jen já nebývám schopná oplácet mu stejnou měrou. Asi jsem sobecká, ale nemůžu dělat vůbec nic, když mě připoutá k sobě. Teď mu to chci vynahradit. Obejdu ho a věnuju několik polibků jeho zádům, paži, hrudníku. Moje ruka se posunuje stejným způsobem, ovšem o patro níž.
Vrátím se zase před něj. Na pažích mu zahrají svaly a obejme mě. Na celém svém těle cítím dotek jeho kůže.
Donutí mě udělat pár kroků pozpátku, abychom se dostali zase na deku. Tam mě otočí a nechá lehnout si na břicho. Je to jako před lety. Roztáhne mi ruce a položí svoje dlaně na mé. Znovu mě líbá za krkem. Podezřívám ho, že to dělá schválně. Moc dobře ví, jak reaguju. Přejede dlaněmi po mých pažích až na ramena. Co ještě má v úmyslu? Chce, abych zešílela hned o svatební noci??
V jeho rukou jsem jen hadrová panenka, může si se mnou dělat, po čem jeho srdíčko touží. A tak mu nedělá vůbec žádný problém otáčet si se mnou, jak se mu zlíbí. Takže ležím na zádech a doufám, že už konečně dojde k tomu hlavnímu. Z toho důvodu mu taky okatě nabídnu všechno, co mám. On má stejné myšlenky, a tak z nás jediným pohybem udělá jednoho člověka.
Nezůstane jen u jednoho pohybu. Snažím se mu na ně odpovídat. Ne, že bych byla ještě schopná vnímat něco jako výčitky svědomí, spíš je to pud, který mě nutí pohybovat pánví.
„Ještě ne…,“ vzdechnu tentokrát já, když přidá na razanci. Překulí se na záda a se zavřenýma očima se pokouší uklidnit se. Pozoruju, jak se mu rychle zvedá hrudník. Lehnu si na něj a chvilku poslouchám jeho srdce. Miluju tenhle zvuk. Miluju, když vím, že patří jemu.
Položí mi ruce pod stehna a přisune si mě blíž. Jednou rukou mě vezme za týl a přitáhne si k sobě moje rty a druhou mě hladí na zadečku.
„Nevydržím to!“ zaúpí a shodí mě ze sebe. V okamžiku na sobě zase cítím jeho váhu. Nevadí, je to víc než příjemné. Hrozně rád cítí převahu. A já se zase strašně ráda cítím v jeho područí. Teď už nechám všechno na něm.
Nevím, jak dlouho ještě trvá, než cítím, že tohle zrychlení je konečné. Nadzvedne si rukama mou pánev a já ho tisknu k sobě, co to jde. Nemůžu skoro dýchat, přesto to potřebuju pořád víc a víc.
Na posledních pár pohybů se zvedne na napjatých pažích a myslím, že vůbec nevnímá nic kolem sebe. Snad ani mě! A jsem snad já přesvědčená, že vnímám vítr, šumění moře, měsíční svit? Jsem si jistá, že vnímám to nahé tělo nad svým? Jsou to jen moje vlastní pocity, moje vlastní prožitky.
Svalí se vedle mě. Posunkem mi dá najevo, abych si lehla k němu. Nenechám se pobízet a položím svou hlavu na jeho rameno. Natáhne se někam a přehodí přes nás další deku.
„Chtěl bych si tyhle okamžiky zapamatovat stejně, jako když jsme tu byli poprvé,“ zašeptá. Jsem na tom stejně. Jenže už nemám sílu odpovídat na cokoli. Pomalu se mi zavírají víčka a já usínám.

Probudím se pečlivě zabalená do dvou dek. Martin tu nikde není. Posadím se a rozhlédnu. Nevím, co si myslím, že uvidím, když po obou stranách jsou útesy a výhled mám akorát na nekonečné moře.
Vstanu a omotám kolem sebe jednu z dek. Nemám v úmyslu promenádovat se tu na Evu. V písku leží moje prádlo i svatební šaty. Jsou pečlivě přeložené, aby se příliš nepomačkaly. Nepamatuju si, že bych s nimi něco dělala…
Rozhodnu se prošňupat Martinovu krabici. Třeba byl natolik prozíravý a nachystal mi nějaké oblečení.
Hm… tak nebyl. Už je tam jen nějaké jídlo a pití, jinak nic. Nezbyde mi tedy nic jiného, než se znovu nasoukat do šatů. Vlastně mi to ani nevadí, je to poslední příležitost.
Když se pokouším zapnout zip na korzetu, zašplouchá voda trošku víc. Otočím se. Za skaliskem se objeví Martin v kalhotách a rozepnuté košili. On mi to snad dělá schválně! To musí pořád vypadat tak dobře?!
„Krásné ráno,“ usměje se. Vlastně se spíš řechtá, když mě vidí, jak se snažím bez pomoci narvat do krajek. „Počkej, pomůžu ti…“ Chvilku k němu cítím nedůvěru, už moc dobře vím, co za vylomeniny dovede vymyslet, ale spletla jsem se. Opravdu mi pomůže zapnout zip na korzetu i na šatech. Vlasy si zkusím rozčesat jen prsty, hřebínek tu nemám.
Mezitím se Martin pohrouží do své spižírny a vytáhne vydatnou snídani. Snažím se najíst co nejrychleji, ať můžeme vyrazit. Za žádnou cenu si nemíním nechat ulétnout letadlo. Strašně se těším na svatební cestu v exotickém ráji. Budeme bydlet v domečku na kůlech, koupat se celé dny v azurovém moři,ochutnáme spoustu nových jídel a pití a hlavně si budeme užívat klidu.
„Nemusíš spěchat, Sunny, máme ještě spoustu času,“ uklidňuje mě.

Vracíme se k hotelu. Na parkovišti stojí spousta aut našich hostů. Jsem zvědavá, jestli si někdo všiml, že chybíme.
„Věděl vůbec někdo, že máš v úmyslu mě takhle unýst?“ napadne mě. Snad nás nehledali!
Přikývne. „Benjamin a Roy.“ Roy? Proč zase on? Jednou se spolu vůbec nebaví a vzápětí jsou největší kamarádi a Martin se mu svěří i s tímhle! „Ale přesný místo nevěděl nikdo. To jsem si nechal pro sebe! Přece jim neukážu, kde jsem s tebou prožil nejkrásnější chvíle, ne?“ No… uklidnil mě. Ale jenom trošku!
Ve dveřích se potkáme s našima. Tátovi přeběhne po tváři úsměv, ale mámě nic nedojde. „Kdepak jste byli?“ Určitě jí nejde do hlavy, že ještě pořád vězíme ve svém svatebním oblečení. Martin drží sako dvěma prsty za poutko a přehodil si ho přes rameno. Já v ruce svírám punčochy, které se mi nechtělo navlékat. Pokouším se je schovat, ale nejde to tak, jak bych si představovala. Celou situaci zachrání chlapi. Odtáhnou nás každou na jinou stranu. Mámu ven a mě dovnitř.

V pokoji si dám sprchu. Je to taková paráda! Proudy vody ze mě udělají zase nového člověka. Umyju si i vlasy, konečně půjdou rozčesat.
U oběda se se všemi rozloučíme a potom odjedeme na letiště. Ale ještě než se sejdeme tam dole v jídelně, chci zajít za Royem. Ráda bych se mu omluvila za včerejšek, kdy jsem na něj křičela. Martin má pravdu, musím ho nechat, ať si sám zvolí svou cestu. Vždyť si na Cas vlastně nikdy nestěžoval.
„Sun?“ strčí do koupelny hlavu novomanžel. „Skočím si za Jeremym. Chci s ním domluvit, aby odvezl naše auto. Nás potom na letiště hodí Benjamin, jo?“ Nechápu, proč mi to oznamuje. Že jsou z nás od včerejška manželé přece neznamená, že se mi musí zpovídat, kam jde. Ale kývnu, jako že rozumím.
Kouknu na sebe do zrcadla. Vypadám příšerně, když nejsem namalovaná. Ne že bych se někdy líčila nějak výrazně, ale mám hrozně světlé řasy, kterou nejsou ani vidět bez řasenky, oči mám trošku zarudlé. Připomínám feťačku.
Znechuceně se odvrátím a vezmu si suchý ručník. Vyjdu nahá z koupelny a pokouším se vytřít co nejvíc přebytečné vody z vlasů.
„Ehm… Sun?!“ ozve se zakašlání od okna. Příšerně se leknu!
„Jéééé!!“ zařvu a neobratně se snažím schovat svou nahotu za malý kousek froté. Nakonec to vzdám a zmizím zase za dveřmi. „Co tu děláš, proboha?!“ volám na něj.
„Martin mě pustil dovnitř… Přišel jsem se rozloučit, odjíždíme s Cas dřív. Už čeká dole.“
Přemýšlím, co si vzít na sebe. Pro Roye sice není moje nahé tělo novinkou, ale přece jen mám nějaké zábrany. Jsem totálně blbá!!! Na věšáku visí dva bílé hotelové župany! Do jednoho z nich se navleču.
„Promiň!“ řekneme oba zároveň. „První ty…,“ postrčím ho.
„Nechtěl jsem tě polekat. Ale nenapadlo mě, že…,“ usměje se a sjede mě pohledem. Že mě dnes uvidí nahou? „A co jsi chtěla ty?“
„Omluvit se za včerejšek, že jsem na tebe křičela. Neměla jsem k tomu právo! Chci jen, abys věděl, že budu respektovat všechny tvoje rozhodnutí.“
„To já nechci, Sunny! Ty moc dobře víš, že občas potřebuju nakopat do zadku,“ směje se. A já s ním.
„Tak jo… Příště si vezmu hodně špičatý boty!“ pokouším ho.
„Ježiši, to ne!“ řehtá se už na celé kolo. „No nic,“ uklidní se po chvíli, „pojedeme. Mějte se krásně, Sun, a užívejte si.“ Políbí mě na tvář a zmizí za dveřmi. Stýskat se mi nebude, však ty tři týdny uběhnou jako voda.