• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Sunny a spol. 9

autor: Kitty Cross

 

„Je všechno připravené, Lucy?“ nakouknu do kuchyně. Nemyslím tím jenom jídlo, hlavně pokoje aby byly nachystané. Za moment Benjamin přiveze celou moji rodinu a Martin se cestou z práce zastaví na nádraží pro Dorothy.
Je to poslední příležitost všechny vidět před odjezdem na naše zámořské turné po Státech a Kanadě, které bude trvat tři měsíce. A pak nás čeká měsíční dovolená. Čtrnáct dní budeme společně se všemi v Miami a další dva týdny si s Martinem užijeme sami, ale ještě se rozhodneme kde. Už teď se těším jako malá holka.
„Slečno?“ vytrhne mě Lucy. „Říkala jsem, že je všechno v pořádku. Ložnice jsou připravené a oběd bude také včas. Na zítra si budete přát něco mimořádného?“
„Ne, ne, přesně tak, jak jsme se domluvily už dřív,“ spokojím se, ale přece jenom jdu prohlédnout pokoje nahoru. Jsem vážně strašná zaměstnavatelka! Mám Lucy ráda, i když je odměřenější, než Benjamin, jenže toto je poprvé, co naši uvidí náš dům. Naposled tu byli na promoci a to jsme ještě bydleli ve starém bytě a všichni museli spát v hotelu.
Naštěstí si rodiče s Dorothy padli do oka a všechno probíhalo v klidu. Tedy kdyby jí dvojčata nevylila do klína džus. Ale ona to přešla s úsměvem a v klidu, za což jsem jí byla neskonale vděčná. A myslím, že rodiče taky.
Než dojdu ke schodům, uslyším venku vískat naše dva raubíře. Už jsou tu! Zamířím tedy ke dveřím, ale Lucy mě předběhne. Jak to ta holka dělá??? Musí mít snad zabudovaný nějaký radar, nebo co!
„Vítám vás,“ zdvořile se na ně usmívá. Všech sedm jich stojí ještě pořád venku a nevěřícně zírají dovnitř. Musím se smát. První se vzpamatují dvojčata a vběhnou do haly.
„Jů, Sunny! Vy to tu máte veliký!!!“ zase překřikují jeden druhého. Tohle je ještě nepustilo.
Ostatní se odváží taky a pomalu jeden po druhém vcházejí dovnitř. Maminka je jako vždycky naměkko a vidím, jak se jí v očích lesknou slzy.
„Mami? Co se děje?“ obejmu ji.
„To je taková nádhera, Sunny!“ zmůže se jen a vzlykne.
„Maminka nám zase brečí, děti,“ ozve se i táta, ale je na něm vidět, že taky dlouho hledal slova.
Lucy zatím všem bere kabáty, už za tou hromadou není ani vidět.
„Budete ještě dlouho stát všichni ve dveřích a pouštět sem zimu?“ zahudruju na oko. A tak i Stewie a Tom zavřou pusu a vejdou dovnitř. Na Lucy se všichni dívají trochu divně. Chápu, že nejsou zvyklí, však i mně je to kolikrát proti srsti. Jenže bez ní bych vůbec nic nezvládala, a tak se myslím obě snažíme vycházet spolu jak nejlíp to jde.
Přivítáme se a já zinkasuju spoustu pusinek na obě tváře.
„Tak pojďte dál,“ postrkuju je do obýváku. Pořád se všichni rozhlížejí.
„Budete si přát něco k pití?“ přiběhne Lucy zase zpátky.
„Myslím, že pozděj, Lucy, děkuju,“ usměju se na ni a ona mi oplatí chápavým pohledem.
„Jistě, slečno.“
„Ukážeš mi dům, Sunny?“ obrátí se na mě maminka, která si ještě jako jediná nesedla na pohodlnou obrovskou sedačku. S úsměvem kývnu, ale uslyším, jak se otevírá brána, takže přijel Martin.
„Mami, vydrž chvilinku. Martin dorazil a Dorothy se určitě taky bude chtít podívat,“ poprosím ji a ona mi ještě pořád konsternovaně přikývne.
Trochu mě štve, že Martin nezastavil před domem, ale zajel ke garážím a půjdou teď s Dorothy zadním vchodem. Tohle se přece nedělá!
Stejně jako maminka i Dorothy je překvapená naším domem a já jim ráda ukážu všechny místnosti, co tu jsou. Obě chválí všechno, co vidí. Jen vím, že tu mamince jedna místnost chybí. Bohužel. Nezáleží to jen na mně!
„Kdo je ta Lucy?“ zeptá se mě nahoře maminka, když si myslí, že jsme dostatečně daleko, aby nás nemohla slyšet.
„Přece naše hospodyně, mami.“
„Hospodyně?!“ zeptá se nevěřícně a otočí se na Dorothy, „slyšela jste to, Dorothy? Oni mají hospodyni!!!“ Ta jen pokrčí rameny. Rozhodně má na jazyku, že ona musela celý život zvládat všechno sama, stejně jako moje máma.
„Trávíme s Martinem spoustu času v práci a když jsme zjistili, že nejsme schopní se o tohle všechno postarat, nezbylo nám nic jinýho,“ snažím se alespoň trošku vysvětlit. Určitě mají pocit, že mít takhle velký dům je zbytečné rozhazování, ale nám to naprosto vyhovuje.
Vrátíme se zpátky do obýváku a najdeme Stewieho, tátu a Martina v družném hovoru.
„No to je jednoduchý, Harry! Prostě ta hřídel má takhle daleko lepší vlastnosti!“ snaží se Martin vysvětlit něco tátovi. Absolutně nechápu, co to může být.
„Já to stejně nechápu,“ zapojí se i Stewie. Vyrostl z něj hodně sympatický kluk, myslím, že doma určitě nemá o děvčata nouzi. Ostatní sourozenci pozorují rybičky v Martinově obřím akváriu. Tedy Martinově – kdyby nebylo Benjamina, bylo by dávno zarostlé žabincem a rybičky by plavaly břichem vzhůru.
Do místnosti znovu vejde Lucy a já se bavím, jak ji máma a Dorothy podezíravě pozorují. „Oběd je připravený, slečno.“
„Děkuju, Lucy,“ znovu se na ni usměju a otočím se na ostatní. „Tak honem! Ke stolu!!“ popoháním je. Chvilku to trvá, než se všichni usadíme a pustíme se do výborného oběda. Tahle Lucy je opravdu k nezaplacení!
Po jídle se všichni přesunou zase zpátky do obýváku. Máma a Dorothy se snaží aspoň trošku pomoct Lucy s nádobím, ale já je brzo zaženu. Místo toho sklízím ze stolu sama.
„To je moje práce, slečno,“ řekne mi klidným hlasem.
„Já vím. Jste skvělá, Lucy!“ snažím se jí poděkovat aspoň takhle. Je taková zvláštní. Je jí něco málo přes osmnáct roků, ale je šíleně soběstačná a se vším si ví rady. Nechtěla bydlet u nás, má malý byteček kousek od bistra paní Grafové. Těžko říct, jak bychom dopadli, kdyby nám ji právě paní Grafová neposlala.
„Zlatíčko, kdepak jsi?“ vejde Martin. Usměju se na něj a snažím se do toho úsměvu dát všechnu lásku, kterou k němu cítím. Přijde ke mně a obejme mě. Vím, že právě ve chvíli, kdy mě zvedá, aby mě posadil na příborník, vejde do místnosti Lucy, ale zase za sebou rychle a v tichosti dveře zavře.
„Jsi šťastná?“ zeptá se mě. Nemůžu jinak než přikývnout. Je tu celá moje rodina a já ho mám zrovna teď u sebe. Co víc bych si mohla přát? Dvěma prsty mě vezme za bradu a donutí mě zvednout k němu zrak. Pomalu mě políbí. Jemně si povzdechne, asi proto, že si nemůže pomoct a ztratí hlavu. I já, vůbec mi nevadí, že máme ve vedlejší místnosti návštěvu.
„Jéééé, oni se tu pusinkujou!!!“ prskají smíchy Mike a Harold, kteří vletí dovnitř. Opřeme se o sebe čely a musíme se tomu smát. Teď už vědí všichni, při čem nás přistihli a za dveřmi je taky slyšet smích.
„Teď tu moc klidu nebude…,“ odtuší Martin.
„Snad ti to nevadí…?“
„Ne,“ zazubí se. „Přece jsou to lidi, který máme nejradši, ne?“

Celé odpoledne se ode mě nehne. Pořád po mě šmátrá a líbá na tvář. Všimnu si spokojených pohledů mých rodičů, kteří jsou určitě rádi, že si mě Martin tak předchází.
„Jak jste vlastně spolu dlouho, Sunny?“ odtáhne si mě na chvilku stranou máma.
„Asi tři a půl roku. Proč?“
„A nechtěli byste….,“ neví, jak pokračovat, ale mně je to jasné.
„Myslíš vzít se?“ Přikývne. „Ale, mami, to nezáleží na mně! A podívej se na nás, jsme pořád v jednom kole. Teď pojedeme na čtyři měsíce pryč a bůhví, jak to dopadne potom. A já se v zimě rozhodně vdávat nechci!“ seznámím ji se svým pohledem na věc. Teď nechci ani pomyslet na svatbu. Možná někdy v budoucnu, ale teď rozhodně ne! Připravit takovou událost chce spoustu času a ten já zrovna nemám. A navíc, Martin tohle téma absolutně bojkotuje. Ne, že bych o tom někdy začala já, ale moc dobře si pamatuju na první Jeremyho narážku tenkrát v tom kostele v Saint-Tropez. A od té doby se to podařilo ještě několikrát.
„Ale snad spolu nechcete žít jen tak…!“
„Zatím nám to vyhovuje, mami. Tak to neřeš, prosím, ano?“ snažím se ji usmířit. Možná se snažím přesvědčit sama sebe, že je to tak v pořádku. Někdy mám pocit, že Martin to svoje miluju tě říká jen tak. Pro srandu králíkům!
Kouknu na něj a naše pohledy se setkají. Kdyby to tak bylo, přece by se na mě nedíval tak… až mě polije horko!
Panebože, proč já jsem tak strašně nedůvěřivá?! Proč by mě opravdu nemohl milovat? Proč? Copak za to stojím? Když se podívám na sebe do zrcadla, našla bych desítky důvodů, proč by mohl být s nějakou jinou. Vlastně ty důvody bych našla i jinde, ne jenom v odrazu v zrcadle. V mé pochybovačnosti, v mých návalech smutné nálady. Zkrátka nejsem ideální partnerka pro život. A možná i proto nechce o svatbě ani slyšet. Možná by rád měl otevřená zadní vrátka. Chtěla bych se změnit, abych si ho udržela a snažím se o to, jenže úspěch se jaksi ne a ne dostavit.
No skvěle! Přesně takhle jsem si představovala sobotní odpoledne strávené se svou rodinou! Utápět se ve smutku, podezírat Martina z vypočítavosti a brečet nad svým životem.
Jsi blbá, Sun, víš to?! Tak se vzpamatuj, rozdávej šťastné úsměvy a předváděj, jak báječná jsi hostitelka!

Spát jdeme brzo, budeme vstávat časně, ať stihnem procházku po městě. Na oběd přijdou i kluci s Lisou, bude u nás hotová velkoparty.
Osprchuju se a obleču do noční košile. Martin už leží, já byla ještě zkontrolovat, jak se všichni zabydleli. Přece jenom je výhoda mít takový dům, aspoň je mám pod jednou střechou. Dává mi to naprosto skvělý pocit zadostiučinění. A i když jdu spát s pocitem jakési nespokojenosti se sebou samotnou, je to jedna z mých berliček.
Martin už asi spí. Leží nehybně na levém boku a ruce má položené na mé půlce postele. Je celkem normální, že se vždycky nacpe ke mně. Už jsem si zvykla, že mám na spaní maximálně patnáct centimetrů matrace.
Kleknu si na kraj a chci mu ruce odsunout, abych si mohla lehnout. Jenže on se najednou vymrští, chytne mě za ruce a strhne dolů.
„Lekla ses?“ směje se mi drze do očí. Po pravdě jsem to nečekala, ale přece se nepřiznám.
„Tak tos neuhod!“ cvrnknu ho do nosu. Víc se bavit nehodlám, zhasnu lampičku a uvelebím se v peřinách.
„Jsi opravdu šťastná?“ ozve se odvedle. Mám mu vysvětlovat, že si zrovna teď tak nepřipadám? Že mě možná mámina zmínka o svatbě nahlodala? Že přemýšlím, jak upřímná jsou jeho vyznání?
„A ty?“
„Jsem. Mám všechno, po čem jsem kdy toužil. A hlavně mám tebe, Sunny.“
„A proč se ptáš?“ pominu to, co řekl.
„Měl jsem dneska pocit, že tě něco trápí. Povíš mi to?“
Dnes ze mě odpověď na svoje otázky nedostane. „Co pro tebe znamenám, Martine?“
„Jak to myslíš?“
„No prostě co pro tebe znamenám? Je to těžká otázka?!“
„Ne, to není. Já ale myslel, že to víš. Snažím se ti to říkat pořád! Jsi celej můj život, nemusel bych mít nic jinýho, ale vědět, že se budu dívat na tvou tvář, jak se na mě usmíváš, že tě budu moct obejmout a políbit, budu ten nejšťastnější chlap na světě!“
Co na to mám říct?
„Tak tohle tě trápilo?“ zašmátrá po mě rukou. Okna naší ložnice jsou do zahrady, takže sem nedopadá světlo pouličních lamp a on mě nevidí, jen tuší.
„Trápí mě celej můj život,“ povzdechnu si sama pro sebe.
„Ty už se mnou nechceš být?“ zeptá se a z jeho hlasu je cítit obrovský strach. Tohle jsem přece nechtěla!
„Ne, to ne! Tohle si nesmíš myslet! Jen jsem prostě občas trošku…,“ nevím, jak to vylíčit, a tak ho políbím. Na dobrou noc. Usnu totiž ještě dřív, než znovu položím svou hlavu na polštář. Ale zdají se mi takové sny, že se budím každou chvilku hrůzou.

Dopoledne strávíme chozením po památkách. Naši jsou nervozní z Iana, který se ode mě ani nehne. Já už si docela zvykla! Když se k nám potom přiřítí skupina nějakých turistů a chtějí autogram, jsem spíš vděčná, že je s námi. Napřed spousta podpisů, potom se ještě s nimi vyfotit a nakonec by mě snad byli unesli, aby si se mnou mohli povídat. Vyšlu tedy k Ianovi pohled, jako že už stačilo.
„Tak mám pocit, Sun, že jsi opravdu docela populární,“ neodpustí si táta rýpanec.
„Ne já, tati,“ opravím ho, „ale celá Victory! My jsme čtyři, víš? Dokážeš si to ještě spočítat…?“ oplatím mu stejně. Martin se tím báječně baví.
„Já myslel, že tři a půl, když na tebe tak koukám!“
„Už jste zase v sobě?“ ozve se máma.
Podobné setkání s fanoušky se nám poštěstí ještě dvakrát. Začíná mě to docela unavovat a kdyby se celá moje rodina tolik netěšila na prohlídku Londýna, byla bych nejradši zavelela k návratu domů.
Je fajn mít fanoušky, je skvělé cítit, jak nás obdivují, jenže jsou chvíle, kdy bych měla radši svoje soukromí. Nemám už náladu špičkovat se s tátou, ale přece jenom se snažím, aby na mě nic nepoznali.
Vrátíme se právě včas. Jen si svléknu kabát, dorazí celá naše parta najednou. To se snad ještě nestalo! A další věc, která je dnes nová, je náš společný nedělní oběd. I když tu vždycky nebude moje rodina, ani Dorothy, s ostatními se každou neděli sejdeme a dáme si oběd pěkně pohromadě.

Odlétáme do Kanady. Na tři týdny a potom máme týden volno. Ještě se rozhodneme, jestli si odpočineme tady, nebo se vrátíme do Londýna. Já bych hlasovala pro druhou možnost.
Nevím, co mám od tohoto turné očekávat. Všeobecně se ví, že Američané jsou chladnější publikum. Jen si nejsem jistá, zda budu schopná se s tím smířit. Raději se tedy připravím na totální fiasko a případně budu mile překvapená.
Martin mě zase drží za ruku. Tentokrát nevím, jak se cítí Roy, protože má místo někde jinde. První třída je opravdu pohodlná a já nemám nejmenší chuť vstávat z měkkého sedadla. Pořád ještě myslím na hádku s mým tátou. Měla jsem mu ještě aspoň zavolat!
Jenže mě tak urazil tou svou průpovídkou, že kdyby věděl, jak lehce se dají peníze vydělat poskakováním po podiu, byl by se o nás postaral líp! Křičela jsem na něho, ať si spočítá hodiny dřiny ve studiu, kilometry nalétané a naježděné na našich turné, všechen ten čas na fotografování a natáčení klipů! A spoustu povinností, pořád se usmívat do objektivů, odpovídat na stále stejné otázky!
Dnes vlastně nevím, proč jsem takhle reagovala. Lepší by bylo, kdybych se jen zasmála a vymyslela nějakou jedovatou odpověď. Mrzí mě to! Moc!!
„Sun?“ ozve se z vedlejšího sedadla. „Pořád myslíš na tátu?“ Pokývu hlavou. Martin mě tak hrozně dobře zná! Miluju ho tak strašně moc, až mě ten cit dohání k pláči. Musím potlačit slzy, abych se nerozbrečela na celé letadlo!
Letadlo se vznese a za moment se za námi objeví světlovlasá Royova hlava. To mi zvedne náladu, protože vypadá, že je v pohodě. Jak ho tak pozoruju, napadne mě, že za chvíli bude mít vlasy úplně bílé. Poslední dobou mu nějak moc světlají. Joe si z něj utahuje, že za chvilku bude moct dělat dvojníka Rogera Taylora. A Roy je z toho úplně nepříčetný!
„Tak jak se máte, vy moje hrdličky?“ směje se na nás. Teď už je mi jasné, proč se tak řehní.
„Co to bylo tentokrát, Royi? Vodka?“
„Gin, zlato!“ přikývne. Pak se ještě rošťácky protáhne a zase se ztratí.
„Zlato?!?“ otočí se ke mně významně Martin. Protočím panenky a uklidním ho: „Dyť je opilej!“
Jemu se to ale nelíbí a zabručí si pod vousy: „Tohle smím jenom já!“
Stisknu jeho dlaň a usměju se na něj. Taky asi není zrovna nejlíp naladěný, když ho rozhodí taková prkotina! Doufám, že celou dobu, co budeme na turné, mi nebude předvádět svou žárlivost. To by mi vážně ještě scházelo!
Rozhodnu se jít se mrknout na ostatní. Je to docela legrace, protože cestou se srazím s Jeremym, který má v úmyslu promluvit si s Martinem, takže si akorát vyměníme místa.
„Ahoj, Simone,“ zdravím ho zvesela dnes už podruhé. Narovná se na sedadle a uhne mi se svýma dlouhýma nohama, ať si můžu přisednout.
„Jdeš mě potěšit?“
„Ty to snad potřebuješ?“ mám chuť ho trošku pošťuchovat. „Mám pocit, že ti stačí láhev whisky, ne?“
„Si myslíš, že jsem jako Roy? Každej let je opilej!“ No tak tady se asi dobré nálady nedočkám. Chci se zvednout, ale Simon mě chytí za zápěstí. „Počkej! Nikam nechoď. Omlouvám se.“
„Co se děje, Simone? Tys nikdy nebýval tak špatně naloženej…“
„Včera jsem potkal mou bývalou, víš?“ studuje vzor svého svetru.
„Kterou svou bývalou máš přesně na mysli?“ pokusím se zažertovat, ale okamžitě mi dojde, že jsem to přehnala. „Promiň… poslouchám!“
„Tlačila před sebou kočár! Představ si to!!! Jak já ji pořád přemlouval, že bychom mohli mít dítě a ona nechtěla. A teď? Uběhne pár měsíců a …,“ nedořekne. Co mu mám na to říct? Tak ho jen vezmu kolem ramen a obejmu. Je to dosti nepohodlné přes opěradlo, a tak s tím brzy skončím.
„Však se jednou dočkáš, Simone!“ Myslím, že tak trochu chápu, jak se cítí. Je z celé naší party nejstarší, už mu bylo pětatřicet. A vypadá to, že začíná mít strach, aby jednou nezůstal úplně sám.
„Hm… aby nebylo pozdě…,“ zamumlá si spíš pro sebe a potom se zvedne. „Promiň, ale musím….“ Jo, je mi to jasné. Ale já se nehodlám zvednout. Na mé sedačce bude Jeremy, tak co bych kde hledala.
Netrvá to zase tak dlouho a místo vedle mě obsadí Lisa.
„Co je to se Simonem?“ Vylíčím jí přesně to, s čím se mi svěřil a ještě doplním svůj názor. Souhlasně pokýve hlavou.
„Víš co? Docela mi vadí, jak se kluci honí za každou sukní. Třeba u Roye a Joea bych to ještě pochopila, ale Simon? Proč si nenajde někoho na vážnější vztah?“
„Buď se mu do toho ještě nechce, nebo se prostě nenaskytla příležitost. Co víš?“
„Vím, že to na chlapech úplně nesnáším!“
„Jo, holka, to já taky!“ odsouhlasím jí to. „Ale pochybuju, že my dvě s tím něco uděláme! A vlastně nám to může být jedno. Martin a Tony jsou v pohodě, ne?“ Přesvědčuju Lisu, nebo sama sebe? Přesně vím, o čem mluví. Kdybych mohla, všechny holky bych jim zakázala. Jsem snad příliš majetnická? Doufám, že ne! Vždyť s Lisou jsem se spřátelila strašně rychle a jsem za ni ráda. Nebo snad už nechci dál rozšiřovat naši partičku, protože mám pocit, že nám to takhle vyhovuje nejvíc? To vážně nevím! „A co Tony? Už je v pohodě?“ mám na mysli jejich poslední hádku. Lisa se o tom vůbec nezmínila a dva týdny to vypadalo, že se rozešli. Pak se najednou zase objevili spolu a všechno bylo jako za starých časů.
„Jo, už jo,“ odpoví a asi jí není moc příjemné, že se ptám, protože se kvapně zvedá a odchází. Trošku mě tím zklame!

Dnes večer hrajeme v Torontu. Slyšíme, jak davy lidí proudí do haly a začínají skandovat jméno naší kapely. Minulý koncert v Montrealu se báječně vydařil, a tak všichni doufáme, že to půjde stejně.
Čas od času ráda sleduju, jak přijíždí všechno naše vybavení a jak se pomalu stěhuje na svoje místo. Je toho už bezmála třicet tun. Všechna aparatura, podium, reproduktory, světla, obří plátno, na které promítáme, co se děje na podiu, aby viděli i lidi v zadních řadách. Napřed na místo dorazí kamiony a potom jeden po druhém najíždějí k vratům a dělníci z nich vyvážejí obsah. Potom si většinou zajdu přímo dovnitř a z největší vzdálenosti sleduju, jak se začíná objevovat podium i s vysokou kovovou konstrukcí. Na ní budou reflektory a reproduktory. Je zajímavé pozorovat, jak se ty desítky lidí hemží a usilovně pracují.
Myslím, že jsme všichni stejně nabuzení jako ostatně vždycky. Nemůžu se dočkat, až zazní první tóny The Last Chance. Stala se z ní naše hymna, hrajeme ji na začátku každého koncertu. Ale potom už setlist alespoň trošku měníme skoro s každým koncertem. Nechceme, aby bylo všechno stejné.
Je však pravda, že některé písničky si naši fanoušci přejí pořád dokolečka. Hlavně Express Of Dream a potom Royovu I Told You. Ach ano – Roy! Je dnes mimořádně skvěle naložený! Hýří vtipem a pořád nás všechny popichuje. Rozhodnu se na něj ušít malou boudu, a tak mu v nestřežené chvilce seberu paličky. Samozřejmě má náhradní, ale moment překvapení je moment překvapení.
„Tony!“ začíná zase a ten jen protočí panenky. „Máš naladíno? A zkontroloval sis, jestli máš všechny struny?“
„Nestarej se!“ zavrčí na něj.
„Royi? A kde ty máš paličky?“ vyzkouším ho.
„No přece na ….,“ otočí se, aby mi ukázal, že na stole, ale ustrne v půlce pohybu i věty, protože tam nejsou. „Ježiši, kde jsou?“ vyvalí oči.
„To nevím, ale pohni si je najít. Už musíme na scénu!“ Cuká mi to koutky o stošest a ostatní jsou na tom podobně.
„Proboha! Tak dělejte něco! Nebo začneme pozděj!“ letí k místu jejich posledního výskytu. Odstrčí židle, padne na všechny čtyři a prohlíží podlahu s nosem až na ní, jako by je chtěl najít po čichu.
„To v žádným případě, Royi!“ huláká na něj Tony. „Kvůli tobě se pozděj začínat nebude. Máš mít svoje věci v pořádku! O mě se staráš, co? Ale když jde o tebe, tak to máš času dost!“
„Jo, klidně si do blan mlať nohama, nebo flaškama od vodky!“ nezůstane pozadu ani Joe. Myslím, že mu to chtějí vrátit i s úroky.
„Panebože, neblbněte! Já je fakticky nemůžu najít!“ brečí skoro. Stačilo by jen šáhnout do krabice a vytáhnout náhradní, jenže to ho asi momentálně nenapadne.
„Poslední výzva, Royi! Jdeme! S paličkama, nebo bez nich!!“ přisadím si. Vrhne po mě pohled, který si určitě nedám za rámeček, ale výborně mě pobaví.
Nakonec se ale nad ním slituju. Už je vážně čas jít, nemůžeme to protahovat. „Tak na!“ podávám mu je. „Ale příště si na ně dávej lepší pozor, jo?“
Ve vteřině mu to dojde. „Sunny! Počkej po koncertě! Tentokrát budeš utíkat ty přede mnou a ne já za tebou!!!“ slíbí mi.
Vypláznu na něj jazyk a vyjdeme ze dveří.
Procházíme chodbou k podiu a já slyším, jak lidé tam uvnitř lomozí. Pískají, tleskají, křičí a dožadují se nás. Celých osm tisíc diváků v této hale! Panebože! Osm tisíc!!! Všichni tihle lidé nás teď budou tři hodiny poslouchat, budou sledovat každý náš krok na jevišti a já jsem si naprosto jistá, že uděláme všechno, co je v našich silách, abychom je bavili.
Každou chvilku mě někdo tahá za loket, až je mi to krajně nepříjemné. Kolem je spousta lidí s vysílačkami, kteří náš pošťuchují tím správným směrem. Jako bych touto cestou nešla už aspoň podesáté!
„Dejte si pohov!!!“ zařvu na toho maníka, který mi sevřel paži už dost silně. Nehodlám si kvůli němu odnést ještě modřiny.
„Co se děje?“ vklíní se mezi nás Martin.
„Musíte si pospíšit,“ řekne mi ten chlápek, jako by tu snad někde hořelo! Natahuju nohy, co to jde! Tak začneme o dvě minuty pozděj no!
„Jestli mě okamžitě nenecháte, pospíšíte si vy!“ ječím na něj. „Ale ven!!!“ Asi vypadám dost naštvaně, takže mě nechá být. Místo něj mě ale začíná popostrkovat Martin.
„Krucinál! Nech mě být! Běž si pod podium a dívej se!“ Zaraženě se zastaví. Potom se beze slova otočí a jde pryč. A já utíkám za klukama, kteří už jsou skoro na místě. Dvakrát se nadechnu, abych se uklidnila. Vím, že teď musím přestat myslet na všechno ostatní a soustředit se jen na zpívání. Tohle mám už naučené, a tak to jde lehce.
Podium je zahalené tmou. Cestu k mikrofonu mi osvětlují jen slaboulinká orientační světýlka. Vyrazím tedy jeho směrem a zahlédnu jemný pohyb malý kousek ode mě a další trošku dál napravo. Je to Tony u kytary a Roy za bicí soupravou. Joe stojí teď ještě vzdálený natolik, že ho jen tuším. Ale když se postavím ke stojanu, vidím ho ve tmě taky. Tak fajn, Toronto! Jsme na svých místech!!
Zvednu ruku na znamení, že jsem připravená. Roy nám to odpočítá svými paličkami a rozsvítí se hlavní reflektor. Začne přejíždět publikum. Jsem naprosto uchvácená tou podívanou! Lidi bouří, mají zvednuté ruce a tleskají. Pořád křičí Victory! Victory!
Ve stejné chvíli, jako se rozsvítí reflektor, začne Tony týrat svou kytaru. Vyluzuje strašně zvláštní zvuky, jakoby pod střechou létalo letadlo. Vidím, že spousta lidí opravdu otočí hlavu nahoru. Vytáhnu mikrofon ze stojanu a nachystám se na moment, kdy reflektory ozáří mě.
Tony jakoby mimochodem přejde k melodii The Last Chance a Roy praští do bubnů. Ozve se ohlušující rámus, to nás publikum vítá. Joe už taky hraje, takže za dvě vteřiny se přidám já.
„It´s … our … last… chance!“ Při každém slově se na mě zaměří jedno ze světel. Musím trošku pootočit hlavu, aby mě neoslňovala. Potom vykročím dopředu a zpívám dál. Přejdu po krátkém molu a zase se vrátím zpátky. Pokaždé si všímám zvednutých rukou, je to pro mě důkaz, jak dobří jsme.
A mě to dneska tak baví! Je to taková nádhera a tak dobře se mi zpívá. Cítím se naprosto uvolněně a každý pohled pod jeviště mi vhání do žil spoustu elánu.
The Last Chance končí a my ji protahujeme, co to dá. Roy svými činely, Joe a Tony kytarami a já hlasem. Nakonec všichni utichneme v jeden okamžik.
Publikum znovu tleská a křičí. Dokážete si představit ten pohled?! Objevily se už i první transparenty s nápisy Victory. Jejda – támhle vpravo je vidět Tonyho jméno ve velkém srdci! No jo, náš hezkounek!
„Zdravíme tě, Toronto!!!“ zakřičím. Odpovědí mi je znovu ohlušující jásot.
Ke svému mikrofonu přistoupí Joe. „Je krásné být tady s vámi všemi! Toronto je úchvatné město!“
O co se to pokouší? Ulichotit si publikum?? No jo, jako všude jinde. Jsou to takové ty běžné obraty, jak dát lidem najevo, že o ně opravdu stojíme. Vyvolat v nich dojem, že právě tento koncert je ten nejlepší, jaký jsme kdy zažili. A vlastně .. není to tak? Pokaždé, co vystupujeme, každá vteřina strávená na podiu, je ta nejkrásnější v našich životech!
Slyším, jak Roy znovu odpočítává a tentokrát začínám já. Po chvilce nastupuje Tony se svým prozatím kratičkým solem. On i Joe běhají se mnou po podiu. No takhle, běhám spíš já a oni popocházejí tam a zpátky, občas zajdou na molo a předvádí se se široce rozkročenýma nohama. Je mi trošku líto Roye, který musí za svou soupravou sedět. Na malý moment se k němu otočím a vidím, jak si pobrukuje a naprosto v klidu a soustředěně hraje. Setkám se s jeho pohledem a kývnu na něj. Usměje se.
Po této písničce přichází na řadu představování. Připevním mikrofon zpátky do stojanu a upravím jeho polohu tak, aby se mi do něj mluvilo co nejpohodlněji.
„Ještě jednou dobrý večer vám všem!“ pozdravím. „Ráda bych vám teď představila své nejlepší přátele, kteří se mnou přijeli, abychom vás dnes večer pobavili!“ Opět potlesk. „Takže… u kytary jako vždycky Tony Morse!“ musím udělat pauzu a se širokým úsměvem čekám, až se publikum vytleská. „Baskytara patří Joeu Brightmanovi!“ Znovu přestávka. „A za bicí soupravou kouzlí Roy Stroke!“
Dělá mi moc dobře, jak všechny tři ty tisíce lidí zdraví.
Potom přijde něco, co se ještě nestalo. V publiku začne pomalu šumět a já přemýšlím, co se to děje. Nedojde mi to hned, až za nějakou vteřinu. Oni kříčí! Křičí Sunny, Sunny!
„SUNNY! SUNNY! SUNNY!“ Já nemůžu dělat vůbec nic. Jsem naprosto zmrazená!
„Ano, tohle je Sunny Thomsonová!!!“ Kdo z nich to řekl? Já nevím… ani si nedovedu tipnout. Jdu na úplný okraj mola. Pode mnou zeje asi metrová díra, která má zabránit nečekaným vpádům fanoušků. Dokola stojí ochranka. Roztáhnu ruce a otočím hlavu ke střeše. Vsávám tuto nádhernou atmosféru.
Ale nemůžu tu stát donekonečna. „Tak jo, Express of Dream. Tony, prosím tě!“ On už stojí za mnou s připravenou akustickou kytarou. Lidé z personálu nám nahoru postaví dvě stoličky. A přijde znovu Because I love you. Tentokrát nepatří jen Martinovi, ale všem těmto lidem. Lidem, kteří volali mé jméno.
Mám pocit, jako bych nestála v obrovské hale, ale v malém klubu. V Dark Rock Baru. Tak blízko mi připadá, že k nim mám. Chtěla bych je obejmout všechny. Každého jednoho, který tu teď je.
Poetická balada brzy skončí a já jsem zase plná sil a nadšení. Dávám ze sebe naprosto všechno, co jde. Jako bych ani nevěděla, kde mám hlavu. Jen moc dobře vím, kde mám krk a hlasivky. A která moje ruka drží mikrofon.
Ukláníme se už potřetí a tentokrát je to opravdu naposled. Mám pocit, že hlasivky už vůbec nevlastním. Ale nevadí mi to ani za mák. Lepší koncert jsem snad nikdy v životě nezažila! A teď mluvím pravdu!! Nikdy dřív jsem nezažila něco podobného.
Dostaví se moje pokoncertní nálada a já, aniž bych se kohokoli ptala, komukoli řekla alespoň slovo, vyběhnu rovnou ven. Je mi jedno, že mrzne. Potkám nějakého kluka z ochanky a seberu mu bundu.
„Dají ti jinou, běž dovnitř!“ řeknu mu jen. A utíkám pryč. Nedoufám, že si zapamatuju cestu a ani na to vlastně nemyslím. Potřebuju se vybít! Ruce se mi třesou a kolena podlamují každou chvíli. Musí na mě být dost žalostný pohled. Ale já jsem šťastná! Ach bože! To byla taková nádhera!! Jak volali moje jméno, jak tleskali a pískali! Potom dva přídavky a oni by snad chtěli ještě víc a víc!
Běžím nějakou liduprázdnou ulicí. Určitě jsem se dostala už hodně daleko, protože centrum mám dávno za sebou. A z haly do centra to bylo taky notně daleko. Boty mám úplně promočené a zebou mě prsty na nohou i na rukou. Najednou uklouznu na zamrzlé kaluži a složím se k zemi. Tohle byl asi poslední okamžik!
Cítím se tak strašně unavená a nevím, co teď. Nikde nikdo, koho bych se mohla zeptat na cestu! Já jsem taková blbá kráva!!! Udělala jsem to znovu! Zase jsem utekla a nikomu ani nedala vědět, že jdu pryč. A co si asi tak myslíš, Sun, že budeš dělat???
Všimnu si dvou stínů na konci ulice. Jen se tak mihnou pod pouliční lampou. To mi ještě scházelo. A já nemám vůbec sílu, abych se zase zvedla a utekla pryč! Panebože, co jsem to zase provedla! Začnu brečet, jako by mi to mohlo pomoci.
Cítím, jak se pláčem třesu celá. Možná se zrovna teď ve mně uvolnilo všechno, co jsem si poslední dobou střádala. To jsem musela letět až do Toronta, abych si dokázala přiznat, že se něco děje? Že máme problémy? Já a Martin, dokonalá dvojice, která si vždycky užívala života. A teď se oba dva trápíme. Martin nevím čím, ale vidím mu to na očích a já jeho alkoholovými záchvaty. Co je jejich příčinou, netuším. Nemám o tom ani zdání. Přece bych ho měla znát natolik dobře, abych to poznala, ne? Miluju ho. Nebo milovala jsem?
Ti dva se ke mně blíží čím dál rychleji a já se přikrčím. Čert ví, co bude následovat. Mám strach? Nebo je mi jedno, co se mnou bude? Jsem k nim otočená zády, ale slyším jejich kroky.
Jeden z nich mi sáhne na rameno a já nemám sílu ani se vytrhnout. „Panebože, Sun! Co to vyvádíš?!“
„Simone…?“ otočím se k němu. Myslím, že kdyby nebyl napadaný sníh, bylo by slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce. Schoulím se k němu a on mě zvedne do náruče. Stihnu si všimnout, že ten druhý je nějaký kluk z ochranky, má na sobě uniformu.
„Jsi celá mokrá! Vždyť se takhle zničíš!!“ vyčte mi. Nese mě ještě kousek, než mávne na právě projíždějící taxík.
„Já nechci do hotelu…“ snažím se protestovat. Vůbec nemám náladu potkat teď Martina. Myslím, že jsem ho pod podiem nezahlédla, takže asi šel někam do baru. A jediné, po čem teď netoužím, je vidět ho opilého, jak se mnou nemluví, nedotýká se mně. Vysiluje mě předstírat před celou mojí rodinou, před Tonym, Joem, Lisou, Royem, Jeremym, Simonem a ostatními, že je všechno jako před tím. Není!!! Jakmile se napije, jdou všechny jeho něžnosti stranou, není žádné zlatíčko, srdíčko, není žádné hlazení, líbání. Je jen chlad a ticho. Kolikrát se to už stalo? Pětkrát? Šestkrát? Nenásledovalo žádné vysvětlení, žádné usmíření! Život prostě vjel zas zpátky do starých kolejí, aniž bych věděla, co se stalo.
„Co se děje mezi tebou a Martinem?“ podívá se mi do očí a jeho pohled vypadá, jako kdyby teď chtěl všechno vyřešit za nás dva. Naznačím mu ale, že přítomnost toho kluka a taxikáře mi nesedí natolik, abych se mohla svěřovat.
A tak mlčky dojedeme do hotelu. Simon zaplatí taxikáři a pomůže mi ven. Jsem už promrzlá na kost a myslím, že bude docela štěstí, když to neodnesu pořádným nachlazením a budu schopná dál koncertovat.
Projdeme kolem dveří našeho pokoje, ale Simon mě táhne dál. Odemkne svůj pokoj a postrčí mě dovnitř. Bydlí sám, stejně jako Jeremy, Roy a Joe. Aby si navzájem nebyli svědky. V tomhle hotelu jsou ale i jednolůžkové pokoje přepychově zařízené a velké, a tak vůbec nepůsobí stísněně jako tenkrát v Toulouse. Prohrabe se svými věcmi a vytáhne tričko a kraťasy, které nosí do tělocvičny. Naštěstí jsou čistě vyprané a vyžehlené.
„Na! Převlíkni se, ať nejsi nemocná! Já ti dojdu dolů pro něco teplýho do žaludku, jo?“ Nečeká, jestli přikývnu a zmizí. Já se doploužím do koupelny a sundám ze sebe všechny šaty. A hlavně promočené boty. Vlhký prosolený sníh udělal své. Vlastně ani nemusel. Lehké plátěné tenisky nejsou to pravé na procházku po zimním Torontu.
Dopřeju si horkou sprchu a je mi trošku líp. Jen pořád nevím, jak se vrátím k Martinovi. Jestli teda vůbec zaznamenal mou nepřítomnost.
Hodím na sebe Simonovo tričko a kraťasy a kouknu do zrcadla – vypadám jako strašák do zelí! Nemám klíč od našeho pokoje, a tak se s tím budu muset smířit.
Chvilku obhlížím Simonovy věci. Na zemi má otevřený kufr, určitě se mu nechce pořád věci rovnat do skříně a po dvou dnech zase zpátky. Na stole leží nějaké noviny. Je tam i článek o nás, ale ten už jsem četla. Zahlédnu, že se pod košilemi v kufru zablýskne nějaký časopis. Moment bojuju se svou zvědavostí a říkám si, že není slušné hrabat se lidem v jejich zavazadlech. Ale nakonec se tam nahnu a vytáhnu to.
No fuj!!! Ten Simon má ale choutky! Už se nedivím, že mu žena utekla!!!
Vlastně se divím pořád. Není přece nic špatného na tom, že si kupuje podobné věci. Jen jsem to u něj jaksi….. nečekala? Asi tak nějak. Není to moje věc!
Dospěju k rychlému rozhodnutí, že si skočím dolů na recepci pro klíč od našeho pokoje a přece jenom se vyspím tam. Třeba se Martin vrátí.
Otevřu dveře a vystrčím napřed jen hlavu, jestli po chodbě někdo nejde. Zatím mám štěstí.
U našeho pokoje vezmu za kliku, jestli náhodou není otevřeno. Není! Takže Martin ještě někde nasává… Kradu se po špičkách až k výtahu a sjedu dolů.
Když se otevřou dveře, skoro se v nich srazím s Lisou.
„No kde jsi??? Máme už o tebe strach!“ A jako kdo MÁME??? „A co to máš na sobě?
„Kde je Simon?“ odpovím na její otázky.
„Sedí v baru s Martinem. Vy jste si něco udělali?“ Dneska jsou všichni samá otázka! Nevím, jestli mi to vadí, nebo vlastně čekám na příležitost, kdy se budu moct někomu svěřit.
„Zaběhnu si pro nějaký lepší oblečení. Jen si vezmu klíč od pokoje v recepci, jo?“ vysvětlím jí trošku a doufám, že pochopila, že chci jít s ní.
„Nikam nechoď! Já ho mám!“ překvěpí mě znovu, když mi zacinká před očima klíčkem s číslem 58. „Martin mi ho dal, abych zkontrolovala, jestli jsi na pokoji. Má o tebe strach!“
„To se divím….,“ zamumlám si spíš pro sebe, ale ona to slyšela.
Sotva za námi zaklapnou dveře, začne Lisa vyzvídat. „Tak co je?“
Gacne si na postel, kterou jsme mimochodem ještě ani nevyzkoušeli, kromě toho, že jsme na ní spali.
„Myslím, že mě už Martin nemá rád. Poslední dobou se občas opil a i…. víš, jak to myslím. Už to mezi náma není takový, jako dřív.“
„Ty jsi ale truhlík! On tě miluje čím dál víc! A je to na něm poznat,“ snaží se mě uklidnit, ale zbytečně.
„To ne, Liso! Mám pocit, že je konec.“
„A co bys jako chtěla? Už jste spolu nějakej ten pátek. Ty si myslíš, že my se s Tonym milujeme stejně často, jako když jsme se senámili? Prostě jste si na sebe zvykli a už nemáte takovou potřebu poznávat se. To je úplně normální, věř mi!“
„Ale to není všechno jen o sexu!“ odmítám její jednoduché vysvětlení. „Proč se opijí? Proč sedí dole a lije do sebe jednoho panáka za druhým? Pak za mnou vždycky přijde a dva dny se mnou nemluví!“
„A kdo ti říká, že se opil? Sedí tam se všema úplně v pohodě. Jenom poprosil Simona, aby na tebe dal po koncertě pozor. Prý jsi na něj nějak vyjela, nebo co… Hele, ale spolu to nevyřešíme. Já ti jen říkám, abys neházela flintu do žita. A už se konečně převleč a jdeme za ostatníma!“ zvedá se a dá mi najevo, že absolutně nepřipouští žádné další protesty. Hodím teda na sebe jen džíny, triko a svetr a sjedeme výtahem zase dolů.

Vejdeme do baru a já ve vteřině zjistím, že tu opět nejsou žádní jiní hosté. Všimnou si mě a kluci začnou tleskat a pískat.
„Dneska jsi byla vážně skvělá, Sunny!!!“ překřikují se. Byl to vážně ten naprosto nejbáječnější koncert, jaký jsme kdy měli a já musím přiznat, že mě jejich chvála těší. Jen Martin sedí zády ke mně a má sklopenou hlavu.
Sednu si k vedlejšímu stolu. Seš mi totiž absolutně putna, chlapečku!!! Měla jsem dobrou vůli vyřešit naše spory, ale když sis zase zamkl pusu na dva západy, tak si trhni nohou!
Ani si nemusím o nic říkat a číšník mi přinese misku plnou horké polévky. To je ale dobrota!!! Trošku cítím, že můj krk na tom není nejlíp, a tak si objednám ještě repete.
Roy je tu s nějakou holkou, která mi nápadně připomíná Amandu Miltonovou. Taky má dokonalé tělo, dlouhé kudrnaté vlasy, pleť bez sebemenšího kazu a ukázkový úsměv. A ještě něco – stejně neurvalé, avšak naprosto společensky dokonalé chování. Dává přesně najevo, že ona je vždycky ta nejlepší. Za všech okolností! Roy drží v ruce pramen jejích dokonalých vlasů a usmívá se na ni. Proč mi to vadí?!?
„Rád bych ti někoho představil, Sunny…,“ dojdou až ke mně. Zvednu se a podám jí ruku. Při tom se snažím vydolovat ze sebe srdečný úsměv.
„To je Sunny, tu znáš a tohle je Cassie,“ představuje nás. Ona mou pravici přijme, ale její ruka je jak leklá ryba. Až se otřepu, tohle naprosto nesnáším!
„Řekla bych, že jsi dneska zpívala docela dobře, ale v Montrealu to bylo lepší. Dneska ti to párkrát ujelo!“ zkritizuje mě hned na začátku. Mám se jí snad bát?
„Ty jsi byla i v Montrealu?“ nedám najevo, že mi její postřehy ještě víc zkazily už tak dost pošramocenou náladu.
„Ano! Jsem pravá fanynka. Tedy Royova!“ hodí po něm úsměvem, který nepotřebuje komentáře. V překladu znamená Co děláme ještě tady, když už můžeme být u tebe v pokoji!
A tak se taky stane, protože se vypaří skoro okamžitě. Hned po nich se loučí Lisa i Tony s vysvětlením, že jsou už hodně unavení.
„Byla jsi dneska nejlepší, Sun!“ přisedne si Jeremy.
„To ne, Jeremy…. MY jsme byli dneska nejlepší! Kluci hráli jako o život. A slyšel jsi ty jejich sbory?!? Mají tak fantastický hlasy, fakt!!!“ rozplývám se. Ale všechno, co říkám, je pravda.
„Já vím, Sunny, já vím…,“ přikýve mi skoro nostalgicky. „Už když jsem vás viděl tenkrát poprvé v Greenvillu, bylo mi jasný, že to někam dotáhnete!“ Určitě není nutné připomínat mu, že z podobných vět mám kopřivku. Všichni všechno věděli už dopředu! Evidentně si je toho vědom, a tak taky chvatně odchází.
A tak se stane, že tu nakonec zbydu jen já, Martin, naše ticho a číšník, který už skoro spí. Úkosem na Martina pomrkávám, co se bude dít, i když je mi jasné, že bych se měla omluvit za to, jak jsem ho vyhodila. Takže když nezačne ani za čtvrt hodiny vyvíjet žádnou aktivitu, jdu k němu.
„Omlouvám se!“ pronesu jako na divadle. „Neměla jsem být na tebe hrubá, je mi to líto!“
„Nic se nestalo.“
„Já vím, že stalo, protože se mnou zase nebudeš mluvit a já už to dál nesnesu. Nikdy to mezi náma takový nebylo. Když to bouchlo, tak jsme se pohádali a zase usmířili. Ale teď to, a já nevím, co to je, mezi námi staví zeď,“ snažím se mu vysvětlit, kam se ubírají moje myšlenky. Přisune mi židli a donutí sednout si na ni přímo naproti jemu.
„Sunny… já nevím, jak začít, ale myslím, že bysme to měli vyřešit jednou pro vždy!“ Přikývnu, mluví mi z duše. „Podívej…,“ bere moje ruce do svých dlaní a pořád je pozoruje, „ty jsi teď hrozně slavná. A já budu vždycky jenom týpek od rýsovacího prkna!“
„Já jsem především normální ženská a ty talentovanej chlap, kterej bezvadně rozumí své práci!“ Zavrtí hlavou a dál si hraje s mými prsty.
„Ty to nechápeš, Sun, ale jednou… víš, třeba teď ti to nevadí, ale jednou začne…“
„Já ti nerozumím, Martine! Co mi tím chceš říct?“
„No… chci ti říct, že pro tebe nejsem ten pravej! Už rozumíš??“
„Jak pravej?“ zjišťuju zmateně. Co to mele?!?
„Sunny, koukni! Jednou budeš ráda, že to takhle skončilo! Najdeš si někoho, kdo bude schopnej ti dát všechno, co potřebuješ. Přemýšlím o tom už strašně dlouho, víš? Nechci ti stát v cestě!“ Jestli to chápu dobře, tak se se mnou právě rozchází!!! Ale proč??? Proč? Proč? Proč??? Srdce se mi sevře tak strašně silně a mám pocit, že budu zvracet! Nemůžu tomu uvěřit, vždyť ještě nedávno mi říkal, že nepotřebuje v životě nic kromě mě!
„Ty už mě nemáš rád?“
„Ale to víš, že mám! A právě proto!! Tohle je pro tebe to nejlepší. Možná se ti to teď nezdá, ale jednou budeš ráda!“ Proč mi pořád opakuje, že jednou budu ráda? On už se vážně rozhodl? A ničím ho nepřesvědčím?
„Martine, já tě nechci ztratit!!!“ třese se mi hlas.
Chvilku mlčí. Za celou dobu se mi ani jednou nepodíval do očí a teď dokonce i pustil moje ruce. Svýma si pořád přejíždí po kolenou.
„Sunny, pochop mě! Jednou ti bude vadit, že jsem z jinýho oboru! Ty potřebuješ někoho, kdo ti bude umět poradit, kdo bude rozumět hudbě stejně jako ty! Brzo si najdeš někoho jinýho a budeš s ním šťastnější! Věř mi, já to vím!!“ Z těžka polknu. Pořád tomu nemůžu uvěřit!
„Takže je konec?“ mám co dělat, abych tyhle tři slova vyslovila. Bradu mám svraštělou a v očích slzy. Jen nechci brečet před ním. Potřebuju si zachovat aspoň tuhle trochu hrdosti, protože kdybych se rozbrečela, prosila bych ho, aby zůstal. Samozřejmě, že si nic jiného nepřeju! Co jenom budu bez něj dělat??? Já ho přeci nechci pustit pryč! A tak doufám, že se přece jenom vzpamatuje a řekne, že to všechno byla legrace! Že mi chce oplatit, jak jsem na něj dnes vyjela!
Přikývne. „Svoje věci už jsem si z pokoje odnesl.“ Panebože, proč jsem si nevšimla???
Cítím, jak mi po tváři stéká jedna slza. Nos mám plný a brada se mi třese. Jenže to není to nejhorší. Tak strašně mě všechno bolí. Hlavně srdce a žaludek se mi obrací pořád dokola. Proč to dělá? Proč mi způsobuje takovou bolest? Copak si neuvědomuje, že bez něj bude můj život strašně prázdný?
„Já tě budu vždycky sledovat, jak se ti daří. A věřím, že ti všechno vyjde! Vždycky na tebe budu myslet, na ty krásný dny, co jsme spolu zažili! Ale…. už půjdu, Sunny, jo? Měj se krásně a uvidíš… bude ti líp! I když to možná teď nevypadá…“ zvedne se a zamíří k východu. Já pořád jaksi nemůžu pochopit, co se to děje!
Sotva za ním zaklapnou dveře, neudržím se už! PROČ??? Proč odešel??? Co jsem udělala špatně?! Vždyť já ho miluju!!! Miluju ho víc, než cokoli jiného! Miluju ho víc, než svoje zpívání!
Po tvářích mi už nestéká jen jedna, ale hned celý proud slz a já cítím, že se snad už nikdy nebudu schopná zvednout z této židle a ujít aspoň jeden krok. Bože!!! Proč??? Copak pro něj nic neznamená to, co jsme spolu prožili? Všechny ty chvíle v mém starém bytě, naše první vánoce ve společném bytě. Naše první výročí, ani všechny další, naše narozeninové oslavy, večírky po vystoupeních, všechny úspěchy, večírek s Queen, všechna rána, kdy jsme se probudili vedle sebe, všechna naše milování, všechny šprýmy a radosti!
„Slečno, stalo se něco?“ vyruší mě ten číšník. Zvednu k němu oči a myslím, že on okamžitě pochopí. „Chcete dovést do pokoje?“ Přikývnu.

Někdo klepe na dveře, ale já nemám chuť nikoho pustit. Tím spíš, že vím, že ten někdo je Jeremy. Určitě už mají po obědě a on se zajímá, co se děje, že jsme ani jeden nepřišli. Já s ním ale nedokážu mluvit. Ležím ve spoustě špinavých ubrousků a pořád přemýšlím, co se v noci stalo. Takhle to přece nemůže skončit!
Zkusí to ještě jednou, ale nakonec přece jen odejde.
Nespala jsem vůbec. A ani teď nemůžu. V tomto případě jaksi neplatí moje poučka, že každá bolest se dá zaspat. Tohle bolí až příliš! Copak na tom místě vedle mě už nikdy nebude spát?
Venku je zase tma, když uslyším znovu klepání na dveře, ale tentokrát naléhavější.
„Sunny! Okamžitě přijď otevřít!! Slyšíš?!?!“ křičí Roy a začne dokonce bouchat pěstí. Pokusím se zvednout a dojít tam, přeci jenom nemusí dělat scény. Odemknu a on mě skoro přimáčkne dveřmi ke zdi. To mi ještě scházelo!
„Co se děje?“ zírá na postel, která se ztrácí pod záplavou papíru. Do pokoje už nakukuje i Lisa a Tony, kteří určitě slyšeli, jak Roy vyvádí.
„My se rozešli!!!“ svezu se k zemi v novém záchvatu pláče. Sehne se ke mně Lisa a obejme mě, jako by mi to mohlo vynahradit Martinovo objetí!
„Jak to?“ pohladí mě Roy po vlasech, ale já ucuknu. Je to tak hnusné, když mě nehladí Martin. A už nikdy nepohladí!
„Prostě mi včera řekl, že se chce rozejít a že už si i odnesl věci,“ vzlykám.

Uběhnou dva týdny, kdy bych nejraději umřela. Jenže musím zpívat, abych nezkazila klukům turné. Usmívám se do objektivů, rozdávám podpisy a zpívám na podiu, ale nesnáším to!!! Hned, jak přijedeme zpátky do Londýna, seknu se vším! Nechám je, ať si najdou lepší zpěvačku a já se začnu věnovat učení. Asi prodám dům, propustím všechny a začnu žít normální spořádaný život. Život bez Martina. Myslím, že než se dostanu domů, odstěhuje si všechny svoje věci.
Jen pořád nevím, co budu bez něj dělat. Probrečím každou noc, každou hodinu, co není se mnou, každou minutu, co jsem sama. Co pomůže utěšování ostatních? Oni mají svůj život, svoje partnery, svou cestu si vybrali sami. Ale já jsem teď po těch letech sama! Ráno se neprobouzím vedle něj, večer si k němu nelehám.
Odehráli jsme teď tři koncerty a já pokaždé čekala, že se někde objeví. Že mi zamává z hlediště. Že na mě bude čekat, až skončíme. Ale on nikde!
Vystupujeme z limuzíny u hotelu. Čekají tam na nás fanoušci, kteří chtějí podpisy. Jeremy mi stiskne dlaň a povzbudivě se na mě usměje. Klidně si to může odpustit, je to zbytečné! Samozřejmě se teď podepíšu, ale tím to končí. Večer koncert a zítra odjíždíme na další místo, do Londýna se vracet nebudeme, spíš si jen týden odpočineme. Jsem vlastně ráda, protože nechci vidět náš prázdný dům! I když o odpočinku se moc mluvit nedá, čekají nás nějaké rozhovory v televizi, tiskovka, novináři…
Podepisuju všechno, co mi kdo přistrčí pod ruku, ale ani se nedívám komu a co. Potom mě něco donutí zvednout oči. Na rohu ulice ho zahlédnu! To je přece Martin!
„Martine!!! Martine!!! Počkej!!!“ běžím za ním, ale on mi zmizí z dohledu. Na chvilku se zastavím, ale pak si zase všimnu jeho červené bundy. „No tak, Martine! Prosím!!!“ Dělám, co můžu, abych ho dohonila. Nechci tuto příležitost ztratit! Já ho prostě musím znovu vidět, znovu s ním mluvit. Musím mu říct, jak moc ho miluju a že ho chci zpátky!
On si vykračuje jakoby nic, ale na moje volání neodpovídá. Konečně k němu doběhnu a vezmu ho za rameno. „Martine!!!“ usmívám se. On sebou trhne a otočí se.
„Děje se něco?“ Zavrtím hlavou. To není on! Je to někdo úplně cizí, někdo koho neznám a kdo se mu jen trošku podobá.
„Promiňte,“ omluvím se, svěsím ramena a jdu zase zpátky.
„Proč jsi tak utekla?“ berou mě za lokty z jedné strany Jeremy a z druhé Simon a odvádějí zase zpátky.
„Myslela jsem si, že je to Martin!“ vzlykám. Nechci se smířit, že ho už nikdy neuvidím. Já to prostě nedokážu!!!

Dnes hrajeme v New Jersey. Tady už je podstatně tepleji, než bylo v Kanadě. Jenže to mi je teď úplně šumafuk. Je to už měsíc, co Martin odešel. Ale bolí to pořád stejně! Moje rozhodnutí opustit všechno ve mně ještě víc uzrálo. Vrátím se k našim a zkusím si najít nějaké místo učitelky. Moc spěchat s tím nemusím, mám spoustu peněz. A k čemu mi tak asi jsou? Už nikdy nebudu šťastná!
Před hotelem zase čekají fanoušci. Zatím nikdo neví, že tohle jsou poslední podpisy, které ode mě můžou získat. Příště už tu s Joem, Royem a Tonym bude někdo jiný! Ani oni sami to ještě nevědí. Všichni kolem mě našlapují po špičkách a snaží se mě rozveselit, ale to prostě nejde. Já už teď nikdy nebudu šťastná!
„Sunny, ty jsi báječná, skvělá!“ slyším ze všech stran, ale nepůsobí mi to žádnou zvláštní radost. Proč zvláštní, vlastně vůbec žádnou! Oháním se tužkou a chci to všechno mít co nejdřív za sebou. Však už se taky probojovávám ke dveřím. Nedokážu se těm lidem ani podívat do očí, ani odpovědět na cokoli. Jen občas se donutím k úsměvu.
Tak, poslední a už mi zbývají jen dva kroky a budu mít od podpisů na chvilku pokoj. Další zase až po koncertě.
„Promiňte!“ slyším ještě, ale dám Ianovi najevo, že už nechci. „Byl by ještě jeden podpis pro nejsmutnějšího chlapa pod sluncem?“ Zase se mi to jen zdá… někdo má podobný hlas. Je to snad po milionté, kdy se mám dojem, že ho někde vidím, slyším, cítím. Ale vždycky je to jen přelud. Schovám hlavu ještě víc mezi ramena a udělám další krok. „Sunny! Srdíčko!!!“ Vždyť takhle mi vždycky říkal…
„Martine!!!“ otočím se, ale nechci si dělat plané naděje. Jenže on tam vážně stojí!!! Pobledlý, zarostlý. Má smutné oči a pohublé tváře. Ani se neusmívá.
Chce udělat krok ke mně, ale ochranka ho zadrží. V každém městě máme jinou a oni ho neznají. „Pusťte ho!“ zakřičím a se mnou stejnou větu ve stejný okamžik ještě i někdo jiný. Ohlédnu se a vidím Roye. Drží za loket Cassie, ale jako vždycky stíhá sledovat, co se děje všude okolo.
Vytvoří se malá skulinka a Martin se jí protlačí. Ale nedojde až ke mně. Zastaví se kousek dál a dívá se na mě. Co ten pohled znamená?
Potom mi podá malý blok a tužku. Takže on chtěl opravdu jenom podpis??? Snažím se skrýt svoje zklamání a vezmu si obě věci. Přes slzy vidím všechno rozmazaně. Začnu psát Sunny, když si všimnu, že na papíře už něco napsáno je. Pokouším se zaostřit, ale nejde to, a tak se nakonec musím snížit k tomu, že si oči protřu. „Chceš mě ještě?“ čtu pořád dokola. Napadne mě odpověď, a tak ji tam načmářu. „Miluju tě a ty to víš, tak se přece neptej tak hloupě!“
Vrátím mu ten blok a trvá jen zlomek vteřiny, než si můj vzkaz přečte. Zvedne ke mně oči a tentokrát v nich má radost. Někdo nás oba dva táhne do hotelu a já po Martinovi vztahuju ruce stejně, jako on po mně.
„Chcete, aby to bylo ve všech novinách?“ vyčte nám Jeremy, ale my tomu vůbec nevěnujeme pozornost! Jediné, na co teď můžu myslet, je konec mého trápení!
Zdá se mi to jako věčnost, než nás pustí a nechají jít k sobě. Spíš běžet k sobě! Následuje tak pevné objetí, až přestávám dýchat a hlava se mi točí.
„Kdes byl takovou dobu?!“ neubráním se výčitce.
„Snažil jsem se zapomenout. Ale nejde to! Já tě hrozně miluju, Sunny!“
Bože můj! Já bych snad vybrečela moře! Z očí se mi zase řinou proudy slz, ale tentokrát to jsou slzy štěstí.
V ruce svírám klíček od pokoje, a tak tam vyrazíme. Absolutně nás nezajímá, co se děje kolem. Cítím jen Martinovu ruku kolem ramen a jeho postavu vedle mé.
„Nějak jsi zhubla…“ pošeptá mi ve výtahu.
„Tak hrozně to bolelo, Martine!“
„Já vím. Mě taky! Promiň!!“
„Ale proč???“
Pokrčí rameny. „Měl jsem pocit, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Víš, poslední dobou… no už nejsem v takové kondici, jako dřív. Ale hlavně jsem byl pořád v práci a tak všechno dokola… Nechtěl jsem, abys to udělala ty, tak jsem si řekl, že to je řešení. Ale pak jsem seděl u babičky u moře a všechno mě bolelo. Tak jsem zase sedl na letadlo a dojel sem.“
„Ty jsi vážně blázen, Martine! Myslíš, že by taková věc mohla stát mezi náma? Vždycky jsem měla pocit, že náš vztah je i o něčem jiným…“
„To víš, že je… tak mi promiň!“

„Páni!!!“ uznale hvízdne Tony. „Krásný hnízdečko! Myslím, že tu bude skvělá dovolená!“
Na čtrnáct dní jsme si pronajali dům na pláži v Miami. Je dost velký pro nás všechny, má vlastní bazén, hospodyni, řidiče, prostě všechno, co má mít! Stěny tu mají krásně světlé barvy a všechno voní čistotou. U schodiště stojí dvě vysoké vázy s čerstvými květinami. Mimoděk si vzpomenu na dům slečny Bo, kde bylo vždycky spousta řezaných květin.
S Martinem vyfasujeme nejkrásnější a největší ložnici s balkonem. Cassie sice vypadala dost naštvaně, ale mně je to jedno! Vlastně to navrhl Roy a všichni ostatní souhlasili, tak co! A já neváhám ani vteřinu a donesu si tam svůj kufr. No kufr… spíš jen příruční taštičku. O ostatní se musí postarat chlapi! A taky už jsou tu.
Vyskládám věci do skříně a čekám, až přijde Martin. Šli si s klukama prohlédnout bazén a zahradu, ale já chtěla mít co nejdřív tuhle práci za sebou, abych už mohla jen odpočívat.
Někdo zaklepe na dveře. Tenhle způsob neznám.
„Dále!“
„Dobrý den, slečno,“ vstoupí dovnitř děvče asi tak mého věku. „Jmenuju se Sheila a budu se tu o vás starat.“
„Aha…,“ dojde mi. „Ještě jsem se s váma nestihla seznámit. Jsem Sunny,“ jdu si s ní podat ruku. Tentokrát mě vůbec nezajímá kdo a co tu dělá, všechny starosti jsem nechala na Jeremym a Simonovi. Chci si jen užívat volna!
„Těší mě, slečno. Ale samozřejmě vás znám.“
„Jak už jsem řekla, jsem Sunny, nechci slyšet žádnou slečnu.“
„Sun??“ ozve se z chodby a do pokoje vletí Martin. „Už máš vybalené věci? Pojď se podívat ven, zahrada je nádherná a ten bazén! Vem si plavky, jo?“ Nenechám se dvakrát pobízet. Přestanu si všímat Sheily, vyhrabu koupací obleček, hodím ho na sebe a pádím dolů.
Martin měl pravdu, bazén vážně stojí za to. Je obrovský s krásně modrou vodou. Smočím v něm palec u nohy, abych zjistila, jakou teplotu má. Akorát. Bože, to je nádhera! Nerozpakuju se a skočím tam po hlavě. Jestli mě někdo viděl, musí uznat, že tahle šipka se mi opravdu povedla! Nadechnu se, potopím a plavu pod vodou. Je to dobré pro cvičení dechu.
„Tak ona si tu užívá sama!“ slyším smát se Joea sotva se vynořím.
„Kdo dřív přijde, ten dřív mele! To neznáš?“ vrátím mu to.
„To máš smůlu, Sun! Už se ženu taky!!!“ Aby dostál svým slovům, rozběhne se a v kraťasech skočí do vody, až postříká všechny ostatní, kteří stojí na břehu.
„Pozoooor!!!“ křičí Roy a běží už od dveří. Předvede ukázkovou šipku. Když vykoukne, zatřepe hlavou, aby dostal vodu z vlasů. Tony už drží Lisu v náručí a stojí na kraji bazénu. Ona se chvilku vzpírá, ale Martin do nich strčí. A do něj zase strčí Jeremy. Nakonec se dostaví i Simon, ale ten si do vody vleze pěkně po schůdkách. Jenže když má vodu asi po kolena a brečí, že je studená, Joe a Tony ho dost neomaleně otuží.
Takže jsme tu všichni! Teda vlastně ne, ještě nám tu chybí královna! A komu vlastně chybí? Snad jen Royovi. Kouknu na něj, ale on se zrovna snaží utopit Lisu, takže myslím, že ani jemu ne.
A v tom se objeví. Vykračuje si to v nazouvácích na vysokém podpatku, přes miniaturní bikiny má přehozenou lehkou průhlednou košilku těsně pod zadek. Nejradši bych ji vystřelila na Mars!
Dojde až k lehátku a tam se zuje a sundá to nic, co má na sobě. Otočí se k nám bokem a svoje dlouhé vlasy si gumičkou stáhne až k hlavě. Aby se nenamočila, chudinka! Přitom se prohýbá v zádech a dělá, jak nepoddajné prameny to jsou. Pak jakoby nic dojde až k okraji bazénu, elegantně si sedne na okraj a ponoří nohy do vody.
Myslím, že docílila přesně toho, co chtěla, protože na ni zíráme všichni. Včetně Martina a to mě nejvíc štve!
„Tak, Sunny,“ pošeptá mi Lisa. „Myslím, že nám začínají pěkný časy!“
„Ty si z ní něco děláš???“ divím se a chci přesvědčit samu sebe, že vlastně o nic nejde.
„A víš, že já ani ne? Ale myslím, že kluci určitě!“ Na tohle už jí neodpovím a ponořím se. Hukot vody pod hladinou mi na okamžik přinese jiné myšlenky. Vidím nohy všech ostatních a je to docela legrační podívaná. Hlavně ty Tonyho špejle!
Joe se potopí taky a chce mě stáhnout ke dnu. Zakopu nohama, abych se co nejrychleji dostala z jeho dosahu. Jenže on se po mě sápe pořád, a tak ho nechtíc kopnu přímo do rozkroku.
„Ježiši, promiň, Joe!“ omlouvám se hned. Výraz jeho obličeje mluví za všechno.
„Ty určitě chceš, abych tady držel celibát, že jo?“ zasyčí na mě.
„Dyť já to neudělala schválně!“ směju se už. Mám takovou zvláštní úchylku, že se v podobných tragických situacích vždycky směju. Ostatní pochopili, co se stalo a kuckají už taky. Netrvá to zase tak dlouho a Joe je vpořádku.
„Cas? Jdeš taky do vody?“ volá Roy na svou přítelkyni.
„Vy byste na mě stříkali! Počkám, až vylezete ven.“ Vy byste na mě stříkali! Co tohle je proboha za holku???
No ale my na ni rozhodně nemíníme čekat, a tak si na dva protilehlé okraje bazénu připevníme malé basketbalové koše a strhne se boj. Cassie si pro jistotu lehne na lehátko, aby na ní náhodou neulpěla kapička vody. My si jí vůbec nevšímáme, prostě si zase užíváme společné chvilky.
Tak jo. Zase jsme prohráli.
„Ale příště vyhrajem!“ dušuje se Simon. Martin se mu posmívá. Radši hrál proti mně. Spíš než že by neměl důvěru v moje schopnosti, líbilo se mu víc, že mě může ošahávat a tvářit se při tom, jako že brání svůj koš.
„Co budeme dělat teď?“ zjišťuje Lisa.
„No co asi? Navečeříme se a vyrazíme do města, ne?“ osvětluje svůj záměr Jeremy. Rozhodně to tak dopadne.
Jakmile vylezeme z vody, zvedne se Cassie ze svého lehátka. Projde kolem nás všech a za chůze pohladí Roye po hrudníku. Myslím, že od něj by nějakou tu kapku vody snesla a láká ho.
„Pohni, Cas, ať na tebe nemusíme čekat! Hned po večeři jdeme ven.“ No teda?! Cassie jen protáhne obličej.
„Mně se ale nikam nechce!“ pokouší se. Ještě může dupnout nožkou.
„Jak chceš. Ale budeš tu sama.“
S Lisou si vyměníme pobavené pohledy. Jsem zvědavá, jak dlouho tohle vydrží.

Večeře je docela chutná. Dali jsme dopředu vědět, co kdo jí a nejí, a tak nás nic nepřekvapí. Všichni už jsme oblečení, a tak můžeme hned vyrazit. Kupodivu Cassie přestala trucovat a přidala se k nám. Co jí taky jiného zbylo? Ale přece jen si nemůže odpustit dělat problémy.
„Myslela jsem, že pojedeme limuzínou!“ brečí.
„Blázníš?“ nevydrží to už Simon. „Muziku z klubů je slyšet až sem a my pojedeme autem! A ještě limuzínou!!!“
„Fakt blbej nápad!“ projeví se i Martin. Cassie se nafoukne a deset minut se s náma nebaví, než vyventiluje další problém.
To už sedíme v prvním klubu, který se nám postavil do cesty. Ale je tu docela příjemně.
„Jak je možný, že tu nikdo nechce váš podpis? Asi byste měli dávat víc najevo, kdo jste!“
„Cassie?! Uklidni se a už radši nemluv!“ setře ji Roy. A tak se stane, že Cassie se pro dnešek urazí definitivně a celý večer prosedí u stolu. Za to my se vyřádíme na parketu a domů se vrátíme až hodně pozdě.

Simon, Joe a Tony se dnes odpoledne někam ztratili. Bůhví, co zase vymýšlejí. Včera ráno nás vytáhli z postele a celý den jsme strávili v lunaparku. Ale bylo to fajn.
Já ležím s Lisou u bazénu na lehátkách. Chceme nachytat nějaký bronz, i když u mě je ta snaha naprosto zbytečná.
„Tohle miluju, Sun! Je to paráda, skvělá dovolená!“
„Hm…“ souhlasím. Mám stejný pocit, ale nechce se mi o tom teď mluvit.
„Už víte, kam pojedete pak?“
„Jo, do L.A. Martin tam zamluvil taky nějakej domek. A vy?“
„To se podrž! Málem jsem Tonyho uškrtila!! Jedeme s jeho rodičema na cestu po Evropě. Takže žádná romantika. Jestli tohle přežiju, budu nejlepší potencionální snacha na světě! Aspoň že nejede Tonyho sestra, to už by bylo vážně moc!“
„Tak to tě upřímně lituju. Jak znám Tonyho mámu, nebude to moc příjemný cestování! A jak ho to vůbec napadlo?“ zajímám se. Na takový výlet bych nejela ani v případě, že bych za něj ještě dostala zaplaceno!
„Vím já? Byli jsme u nich jednou na večeři a jeho táta to prostě nadhodil. Ten je v pohodě, ale jeho máma…. no však ji znáš, ne?“
„To je asi ten kámen úrazu. On pan Morse s ní asi nechce jet sám,“ zasměju se.
„Ale proč to mám odnýst já, to vážně nechápu,“ povzdechne si kamarádka. „A jak to vypadá teď s Martinem? Už je všechno v pořádku?“ změní téma.
„No… myslím, že jo. Ale můžu ti říct, že jsem nikdy nic horšího nezažila!“
„Ani mi to nemusíš líčit. To, jak jsem tě viděla, mi naprosto stačilo! Měli jsme o tebe všichni hroznej strach, Sun. Kluci už dokonce mluvili o tom, jestli nechceš přestat zpívat.“ Žasnu, jak dobře mě znají.
„Neboj, Liso, teď už bude všechno vpořádku! Martin je zpátky a rozhodně nemá v úmyslu vzít zase do zaječích.“
„Ale vzít do těch zaječích by mohla ona, ne?“ ukáže rukou ke dveřím. Zrovna se v nich zjevila Cassie a jde rovnou k nám.
„Ahoj, holky!“ zdraví nás. Zabručíme něco podobného. Jsme vážně hrozné! Měly bychom se trošku snažit a vzít ji do party. „Nejste tu už dlouho? Pokud to přeženete se sluníčkem, můžou se vám udělat vrásky a budete vypadat starší! Hlavně pro tebe, Sunny, by to nemuselo být moc vhodný.“ No tak Cassie do party určitě brát nebudeme!
„Hele! Máš pro nás ještě nějakou dobrou zprávu?“ zavrčí Lisa.
„Holky, já nechápu, co proti mě pořád máte?“ začne se vztekat. „Budete si na mě muset zvyknout. Chodím s Royem, tak se asi vídat budeme. Bohužel! A on nedopustí, aby se ke mně někdo choval špatně!“ Tak spíš by měla říct, že spí s Royem. To je podle mě jediný důvod, proč ji trpí. A že by nedopustil, abychom jí dávali najevo, co si o ní myslíme, to taky určitě ne. Myslím, že ji stírá víc, než kdokoli jiný.
Ale na druhou stranu jí předevčírem v klenotnictví koupil moc krásný řetízek s přívěškem s perlou. A pak ještě byli nakupovat oblečení. Vrátili se s plnými taškami, řidič vypadal jako vánoční stromeček, když je nesl k nim do pokoje.
A včera se s ní Roy dokonce vodil za ruku, takže těžko říct, jak to vlastně mezi nimi je. Každopádně ho Cas drží ode mě pěkně daleko, a proto jsme si zatím nemohli pořádně promluvit. Dokonce ani o tom, proč Martin odešel a proč se zase vrátil, což bych potřebovala jako sůl. Potřebuju jiný pohled na věc, nezúčastněný. A s Royem se mi vždycky mluvilo nejlíp.
Lisa se s Cassie dala do řeči, ale na to mě neužije. Taky už mám sluníčka dost, tak se zajdu převléknout.
„Jdu taky! Nechci mít vrásky!“ zvedne se i Lisa.
V pokoji mě zláká naše velká postel. Co se stane, když se trošku prospím? Martin s Jeremym a Royem šli do tělocvičny, takže tu je klid. A Lisa se stavila v kuchyni, poslední dobou ji nějak honí mlsná.
Shodím ze sebe bikiny a jen tak se zavrtám do peřin. Za momentíček už spím.

Probudí mě prásknutí dveří. Ale nejsou to naše.
„Co si o sobě vůbec myslíš, Royi???“ slyším vřeštění z vedlejšího pokoje. „Já tu dřepím celej den a ty si lítáš bůhví kde!“
„Byl jsem v tělocvičně! Nebudu kolem tebe pořád skákat!“
„No jo! Kolem mě ne, ale jak si pískne Sunny, tak se kolem ní motáš furt, co?“
„Sunny do toho netahej! To je jenom mezi náma dvěma! Nechápu, co po mně chceš?“
„Chci, abys mě měl rád!!!“
Odpověď už neslyším. Jednak proto, že se ztišili a taky proto, že do našeho pokoje vejde Martin.
„Ahoj. Spíš?“ praští taškou o zem.
„Už ne! Roy s Cassie mě probudili. Hádali se a bylo to slyšet až sem!“ postěžuju si.
„To bys je musela slyšet už dole! Roy jí asi slíbil, že se vrátíme do šesti a je čtvrt na sedm, tak vyšiluje. Nevím, co na ní vidí…“
Spokojím se s tím, že na Cas není co vidět. Já být chlapem, zastávala bych jiný názor, ale tenhle se mi líbí taky.
Protáhnu se, ale nemám ještě v úmyslu vstávat. Martin se ke mně sehne, aby mě políbil. Od té doby, co se vrátil, má zase svou ‚kondici‘ zpátky.
„Přidáš se ke mně?“ nasaju jeho vůni. Je čerstvě vysprchovaný a krásně voní.
„Že by…?“
„Jak jste si zacvičili?“ ptám se ještě, když ho pozoruju, jak si nalévá pití u stolku v rohu místnosti. Otevře dveře na balkon a pustí sem čerstvý vzduch.
„No dneska ani moc ne. Byli tam nějací kluci, tak jsme si zahráli basket.“
„A vyhráli jste aspoň?“
„Skoro…“ Je mi naprosto jasné, co myslel tím skoro. Začnu se smát, protože si dovedu představit, jak museli zuřit. Ale pouštět se do basketu s někým, kdo má Jeremyho postavu, není ten nejlepší nápad.
„Tak to se nedivím, že je Roy taky nabroušenej…“
„Víš co? Roy je mi jedno…,“ přijde k posteli znovu a posadí se na okraj. Napřed mi odhrne z čela pramínek vlasů a potom…. Už už se sklání…
„Ježiši, už zas?!?!“ vrazí do pokoje Joe.
„To tě doma neučili klepat, Joe?“ vrčí Martin.
„No.. err… chtěl jsem vám jen říct, že dneska budeme opíkat buřty na pláži. Tak abyste se dostavili! Jestli teda někdo přijde, protože Roy je nějakej naštvanej, od Cassie bych ani nečekal, že se dostaví, Jeremy se někam ztratil sotva jste přišli. Takže to vypadá tak maximálně na mě, Tonyho a Lisu.“
„Neboj, jasně. A kdy že se to koná?“ nadhodím mu. Sice ještě pořád ležím pod peřinou nahá, ale to mi přece nebrání, abych si s ním povídala. Což ale zase naštve Martina. No a?
„Klidně můžete jít hned. Nemusíte přece být zalezlí na pokoji, ne?“ Ve vteřině mu ale dojde, k čemu se tu schylovalo, než sem vletěl. „Nebo přijďte pozděj, to je jedno. My tři tam budeme, jo?“ vycouvá z místnosti.
Vyletím z postele a hodím na sebe tričko a kraťasy. „Tak pojď, jdeme na pláž. Už se těším!“ lákám Martina.
„Ale vždyť…,“ nestihne doříct, protože jsem už dávno ze dveří venku. „Počkej!!!“ To se teda pleteš, nepočkám! Myslím, že si ještě pořád máš co žehlit, tak si budeš muset nechat zajít chuť.
Je pravda, že Cassie se k nám opět nepřidá. Posezení v písku u ohně jí asi nepřipadá dost na úrovni. A nám tu ani nechybí. Sejdeme se zase stará parta. Stejně za pár dní odjíždíme, tak co? Pochybuju, že by si ji Roy bral sebou do Anglie. On tu s námi sedí, dokonce i Jeremy se přišoural a je veselo. Hlavně, když Tony vytáhne nějaké víno.
„Na co do sebe taky pořád lít tu tvrďárnu, ne?“ vysvětlí změnu sortimentu. A vínečko je zrádné pití. Člověk ho pije a pije a pořád mu nic není, ale potom…
Všem se nám líbí Lisin smích, je takový klokotavý a celá se při něm třese. Takže víc, než vtipům se nakonec smějeme jí.
Snažíme se nemluvit o práci, o hudbě. Jen si prostě užívat vzájemného přátelství. Ale jde to těžko, zvlášť když trávíme tolik času společně, že už ani nedovedeme poznat, kdy nejsme v práci.
Ale stejně… pořád držíme při sobě. Nejde spočítat, kolikrát jsme se pohádali, kolikrát na sebe křičeli hodně ostrá slova. A přesto bychom jeden za druhého dali ruku do ohně. Na začátku jsme byli jen my čtyři, já, Tony, Joe a Roy. Joe mi nevěřil, to moc dobře vím. Ale potom… všechno se změnilo, přišel Martin, Simon, Jeremy, Lisa.
Pamatuju si moc dobře na naše první společné zážitky, na první vystoupení na festivalu, na první vydanou desku, kterou jsme tenkrát vozili sebou a snažili se prodat. Na všechny narozeninové oslavy. Byly to moc pěkné časy.
A rozhodně nás taky čekají. Vždyť přece budeme koncertovat dál, dál nahrávat, psát nové písničky. Vím, že všechny tyhle lidi mám hrozně ráda. Vždycky se za ně budu prát, vždyť oni za to přece stojí!