• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Jaké to je, když se člověk zamiluje

Autor: Andyenka

Alexander. Nesnáším to jméno.
Víte, co vám řeknu?! Kluci jsou naprostí magoři! Nejdřív se k vám chovají hezky, oplývají milými slůvky a v jednom kuse vám lichotí, aby vás sbalili, a když se jim to konečně povede (no, není to nijak náročné- většinou), tak vám neuvěřitelně bolestivě ublíží!
No, tak uvedu příklad. Alexander. Ten hroznej, arogantní debil a skopová hlava v jednom mě podrazil! A ještě ke všemu to udělal přímo dneska na rodinné večeři, takže jsem už navěky ponížená a zneuctěná před vlastními rodiči a sestrou.
Chcete vědět jak? Tak tedy poslouchejte a pokud vás to skutečně chytne za srdce, nebudu vám nadávat kvůli těm několika vyraženým zubům.
,,Miluju vaši dceru“, oznámil Saša dneska u večeře. Všichni jsme seděli v obzvlášt‘ romantické zahradní restauraci, s krásným výhledem na západ slunce a ujídali havajskou pizzu. Musím se přiznat, že jsem si na sobě dala opravdu mimořádně záležet- dvě a půl hodiny jsem strávila v koupelně a po pečlivém vyzkoušení každého exempláře ze šatníku si nakonec vybrala vzdušné, vanilkově žluté šatičky po kolena v kombinaci s krémově bílým letním sáčkem. Na krk jsem si pověsila šňůru sytě žlutých korálek a do uší si zacvakla dlouhé cinkavé náušnice stejné barvy (jo, bylo to značně nepohodlné, jak jsem se nakláněla nad talíř, ale co by člověk neudělal pro svoji životní lásku, že).
,,El je tak jedinečná “, pokračoval v tom příjemném lichocení. ,,Pokaždé, když potřebuji s něčím pomoct, je mi nablízku. Můžete být na svou dceru pyšná, paní Laneová. Opravdu velice pyšná.“
Můj milovaný Alex se usmál, usmál se tak roztomile, jak to má ve zvyku jenom ON a rukou si odhodil špinavě blond’até vlasy z očí. Panebože. V mozku se mi zatmělo. Vždycky, když se na mě takhle usměje, zapomenu na svět široko daleko a jediné, na co se zmůžu, je zírání do jeho absolutně nádherných, chrpově modrých očí.
,,Je to prostě naše Elsie“, tentokrát se usmála mamka. Ségra se pohrdavě ušklíbla.
,,No tak, Bridge, dej jí pokoj!“ napomenula ji znovu máma.
,,Jo, dej mi pokoj“, zahučela jsem a vyplázla na ni jazyk.
Ach jo. Bridget je strašná. Děsně si o sobě myslí, a to jenom proto, že je o dva roky starší než já, jako kdyby jí to dávalo nějaké povolení mě komandovat. Tss, taková drzost!
,,Radši si půjdu odskočit“, řekl Saša a tentokrát nasadil přímo okouzlující úsměv, jako z reklamy na zubní pastu. Zvedl se z proutěné židle a zamířil pryč.
,,Klidni se, ségra“, doporučila jsem jí varovně, když odešel. ,,Nikdo z nás není zvědavej na ty tvoje pubert’ácký výlevy.“
,,Hahaha“, ušklíbla se na mě Bridge a napila se coly. ,,To fakt nevím, kdo se tady chová jak pitomej pubert’ák. Dej si pozor, El, než Sašu přestane bavit vyměňovat ti plínky a chodit do supermarketu pro zásyp na dětský zadečky.“
,,Příšerná sranda“, pozvedla jsem nad ní obočí a taky se začala zvedat.
,,Kam jdeš, Elsie?“ zajímala se máma.
,,Na záchod. Je tady s váma hrozná nuda.“
Zabočila jsem vlevo a došla k toaletám. Vešla jsem do dveří s červenou panenkou, úlevně si povzdechla a zamčela se v jedné za kabinek.
Škoda, že tady není zrcadlo, pomyslela jsem si po chvíli. Dost nutně bych potřebovala zkontrolovat svůj účes, popřípadě si ještě přeleskovat pusu.
Vyšla jsem do úmývárny. Sakra, ani tady nebylo zrcadlo!
Dost nakvašeně jsem si umyla ruce a utřela si do papírového ubrousku. Vešla jsem ven ze dveří a už už se chystala vrátit k našim, když jsem najednou zaslechla nějaký hlas.
,,To víš, že jo, zlato. Přijdu hned, jak to bude možné. Ne, je to tu fakt v pohodě, i když na tebe se samozřejmě těším daleko víc“, povídal nějaký kluk.
Zvědavě jsem přitiskla ucho ke zdi a poslouchala dál.
,,Lásko, taky tě miluju… posílám moc pusinek a už se nemůžu dočkat, až se uvidíme“, domluvil ten kluk a típnul hovor.
Bylo jasné, že se už nic zajímavého nedozvím, tak jsem se chtěla vydat na cestu k našem stolu, když mi najednou zkřížil cestu ten týpek.
Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Ne!
,,Ty… ty… ty… ty máš jinou holku?!“
To bylo všechno, na co jsem se zmohla. Ale Saša k mé hrůze nahodil ten strašně chápavý úsměv.
,,Jo, mám.“