• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Filmový večer

autor: Olča

Malé město.

Je pozdní večer. Zářivě rudé slunce se pomalu sklání za obzor a zanechává za sebou oblohu vymalovanou všemi odstíny červené.  Nebe zůstalo prakticky bez mráčků, jen se sem tam ukázalo pár růžových pruhů, jako by po ní někdo přejel lehce prsty. Zdánlivě světlý podvečer se přeměnil v temnou noc tak rychle, jako kdyby někdo zhasnul. Objevila se mračna hvězd na černém podkladu. Ten večer v malém městě v menším domku u středně velkého okna seděla dívka. Seděla celkem nehybně a dívala se oknem ven. V jejích tmavých očích byl vidět odraz každé hvězdy. Seděla tam dlouho, až se zdálo, že je všechny počítá. Nebo snad snila s otevřenýma očima? Kdo ví, co se jí v ten okamžik honilo v hlavě. Po chvíli se na její beztvárné a neurčité tváři pomalu zkřivil jemný úsměv a ona mrkla. Sám bůh vložil do jejího těla život, když procitla. Otočila se zády k oknu spolu s židličkou, na které seděla a na ní pokračovala i dál v cestě pryč z pokoje. Bylo to tím, že nemohla vstát. Té dívce,

tenkrát bylo pouhých patnáct let, když ji srazil bezohledný opilý řidič na přechodu. Dlouho se z toho vzpamatovávala, i když se to zdálo nemožné, opět se dokázala smát. Stal se z ní ten nejpozitivnější člověk z celého městečka.

A tak tu o dva roky později seděla a dívala se z okna. Přemýšlela o hvězdách? Možná. Vzpomínala na chvíle prožité před nehodou? Pravděpodobně. Litovala se snad? Nikoli. Byla šťastná za to, co má, za to, že může žít. A teď mířila z kuchyně směrem k obývacímu pokoji. Večer chtěla trávit sama u televize, s pěkným filmem a popcornem. Vybírala dlouho.

Velké město.

Je pozdní večer. Zapadající slunce značí konec dalšího dne. Teď už se člověk nemůže opalovat u bazénu. Krásný slunečný den teď nahradila depresivní tma. Teplé sluneční paprsky už úplně vymizely a začal pofukovat studený vítr. Při pohledu na tu spoustu zářících teček se točila hlava. Ten večer ve velkém městě, v krásné bílé vilce na verandě seděla dívka. Měla na sobě značkové letní šaty růžové barvy. Seděla tiše a s našpulenými rty si podupávala nervózně nohou. Zdálo se, že na něco čeká. Pak rychle vstala, přejela pohledem tmavou ulici zprava doleva, pohodila zlatavými vlasy a vešla dovnitř. Vila byla obrovská i z pohledu zvenčí, a vevnitř se člověk mohl prakticky ztratit: vysoký a nedosažitelný strop, veliké bílé pokoje skoro bez výzdoby, místy váza s umělou květinou a hlavně okna od stropu k podlaze. Mladá dívka byla z velice bohaté rodiny. Při své smůle však neměla ani sourozence, se kterým by trávila večery, když byli rodiče na firemních večírcích. A tak byla každičký večer sama v obrovské hypermoderní vile. Měla vše, po čem její srdce toužilo. Nebo snad ne?

Seděla na velkém koženém gauči, v blankytně modrých očích jí plály vzteklé plamínky a ruce měla složené na břiše. Bylo jí jedno, jak vypadá západ slunce i hvězdy na noční obloze. Pro ni to byl jen další ztracený večer. Bylo jí smutno a zároveň měla nehorázný vztek. Nepřišli. Zase. Rozhodla se, že se aspoň podívá na film, třeba se pak uklidní. Tak zapnula velkou širokoúhlou televizi, která byla umístěna ve zdi.

Vesnice.

Je pozdní večer. Romantický západ slunce barvy pomeranče byl jako ve filmu. Představa filmových snímků odrazů zapadajícího slunce od hladiny moře a nekonečné cestičky, vytvořené paprsky, až ke slunci samému, se zcela shodovala s tímto pohledem. Sluneční pruhy se rozprostíraly podél celého obzoru a měly snad všechny teplé barvy, které existují. Tohle byla ta nejkrásnější část dne. Někdy se člověk nestačí divit, jaké divy v sobě příroda skrývá. Stačí se jen pozorněji dívat. A nastala noc. Temná a tajemná. Rozsvítily se miliony hvězd a zdálo se, že jsou tak blízko, že by se jich člověk mohl dotknout. Lidé na zemi pro ně museli být zcela neviditelní. A při jejich velikosti i nepodstatní. Vše, co je pro člověka tak důležité; jejich život, city a vztahy se pro ně zdálo úplně zanedbatelné.  A taky tady v drobné nepodstatné vesničce, u malého domku ležela na trávě jedna dívka a sentimentálně přemýšlela o hvězdách. Měla blažený výraz a zavřené oči. Ale nespala, snila. Otevřela nazelenalé oči a nasadila si brýle, které držela v napůl sevřené ruce. Posadila se a povzdychla si. Po chvíli se pousmála a naposledy pohlédla na nekonečno hvězd rozsázených po celé obloze. Bylo jich tam tak moc, až se zdálo, že kdyby tu noc zhasla všechna světla na celém světě, pořád by bylo vidět na krok. Tak vstala a pomalu kráčela ke dveřím domku. Potichu zavřela a namířila do svého pokoje. Cesta nebyla dlouhá, protože byl domek celkem malinký. Vešla a první, co udělala, bylo, že se podívala do zrcadla. Sklonila hlavu a sedla si na postel. Byla to křehká dívka s kulatými brýlemi s velikou zálibou ve čtení. Na stolku vedle postele ležela hromada knih všech velikostí. Neměla moc přátel. Veškerý volný čas tráví ve společnosti knih, ale jí to nevadí. Takhle byla spokojená.

Tiše seděla a rozhlížela se po pokoji. Jemně vlnité vlasy si zapletla do copu a sáhla po hromadě knih. Podívala se na první, co jí přišla pod ruku a hned ji zas dala zpátky. Dnes nechtěla číst, chtěla se s čajem v ruce zachumlat do peřiny a odpočívat u filmu.

Všechny si vybraly romantický film amerického původu.

…Titulky šly poměrně pomalu a za nimi se vlekla romantická znělka dua piana a houslí. Půvabná hlavní hrdinka, která se chtěla stát tanečnicí, se právě přestěhovala s maminkou do nového města. Ta byla její nejlepší přítelkyní. Neměly však moc peněz, aby se dívka mohla přihlásit do taneční školy a mohla tancovat na jevišti. Takže tanec pro ni zůstával dále jen pouhým snem. Chodila do nové školy, kde ji moc dobře nepřijali, protože byla pro ně „jiná“. A tak většinu času trávila sama…

„Je zvláštní, že i tak krásné dívky, které tančit můžou, se tolik trápí. Člověk by nemohl říct, kdo je na tom hůř, já nebo ona. Má takový talent a stejně, nemůže tančit. Je zvláštní, co může člověka potkat a přitom nemusí být ani zlý. Celý život může konat dobro, a přesto ho potká nemoc. Nikdy jsem nepřála nikomu nic zlého. Dokonce ani těm, co to zlé přáli mně. Ale nevážila jsem si toho, co mám. Toho, čeho jsem si měla vážit, si vážím až teď. Ona může tančit. Ví, jaké to je projít se mokrou trávou. Ale já jsem šťastná za všechny, co zažijí svůj první ples nebo jaké to vůbec je chodit na podpatcích. Je to určitě krásné. Ten pocit, že jste princezna. I já jsem princezna, jen nemůžu chodit. Člověk se vždy trápí kvůli věcem, které mu přijdou ty nejdůležitější. Ale až ztratí to, na čem mu tak nezáleželo,  pochopí, že všechny zbytečné vrásky kvůli tloušťce nebo špatným známkám jsou jen maličkosti, které se dají přehlédnout. Hlavní je být spokojený a děkovat, že jsme zdraví, že jsme se narodili do úplné rodiny a že nás ta rodina miluje. Nemůžu sice spoustu věcí, ale mně to nevadí. Já děkuji!“

„Jen se podívejte. Je sice krásná, ale nemá tak hezké oblečení a ani není moc namalovaná. Ty vlasy by chtěly natočit, aby je neměla jako slámu. A co ten domek? To i můj pokoj je větší. Myslím, že se z ní nemůže stát žádná tanečnice, vždyť takovou by nepustili ani na podium. Ale aspoň má mámu. Může zažít pevné mateřské objetí, které už mě dlouho nepotkalo. Co dělám špatně? Když už může mít i ona rodičovskou lásku, tak proč já ne? Po večerech mi čítávala moje chůva. A každá ta pohádka byla o princezně, o kterou se láskyplně starali rodiče. Se mnou naposledy oslavili narozeniny hned při mém narození. Ale posílají mi dárky. Tím snad myslí, že vše odčiní? Tak to jsou vedle! Kde byli, když sem prožívala první lásku? Na večírku. A když sem po nocích brečela samotou a s polštářem v ruce si představovala mámu? V práci. ‚Práce je důležitá‘, říkali. ‚Nebýt našich peněz, byla bys jen obyčejná holka.‘ Jenže to mi je jedno. Nechci jejich dárky, ani peníze. Je mi špatně, když se na všechno to podívám. Klidně budu chodit i do normální školy. Já chci jen to, co nikdy nebudu mít za žádné vaše peníze. Já chci vaši lásku.“

„Je krásná jako obrázek. Ty zářivé oči a dokonalý úsměv. Proč zrovna ji nemohou pustit k tanci? Vždyť by mohla být klidně i modelkou. Je jako řecká bohyně. Dokonale ladné pohyby a roztomilá stydlivost. Musí mít tolik obdivovatelů. Takové mají být dívky, ne jako já. Měly by na sebe být pyšné při pohledu na odraz své tváře, i bez make-upu. O takových dívkách jsem četla. Na začátku jsou samotné a nenápadné. Pak se z nich stávají nejoblíbenější dívky z kraje. Náhle se dostanou do zapeklité situace, ze které je vysvobodí krásný princ. Má dokonalé rysy a vždy k oné dívce pasuje, jako kdyby to bylo předem psáno. Ona se na něj koketně podívá a její rty naznačí stydlivý úsměv, který on oplatí zase zářivým. A budou spolu navždy. A pro mě také přijede princ, protože mně je určitě také dán. Jednou se na něj také podívám koketně a on se do mě zamiluje. Bude chrabrý a silný. Na bílém koni mě přijede zachránit. Bude mě milovat i s mými knížkami a kulatými brýlemi, budou mu totiž připadat sexy. Hodiny budeme trávit pod stromem na louce. Budeme si číst všechna světová básnická i prozaická díla. Bude mi předčítat Ovidiovy Proměny a Petrarkův Zpěvník. On bude mým Romeem a bude mě oslovovat Julie. A budeme spolu žít šťastně až do smrti.“

Každý má svá slabá místa a je jen na nás, jestli si jich budeme vážit, jestli kvůli nim budeme truchlit nebo snít o tom, že bude vše jinak. Jsme různí a vnímáme věci odlišně, ale v jádře si jsme víc než podobní. Máme stejné touhy a podobná přání. Pláčeme a usmíváme se stejně. Ale je jen na nás, jak budeme reagovat na to, co život přináší a jak se s tím dokážeme vypořádat.