• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Netradiční hudební recenze

autor: Otke

Rok 2009 je zatím na kvalitní hudební nahrávky plodný. Na pulty obchodů se dostala nejen nová alba mých oblíbenců – newyorských rock’n’rollových ikon Yeah Yeah Yeahs, geniálního melancholického skladatele Becka nebo typicky britsky kytarových Franz Ferdinand, ale i výtečná alba pro mě dříve neznámých skupin – psychedelických Animal Collective nebo skvělých českých alternativních umělců WWW, které jsem objevil až s jejich novou, jinými netrpělivě očekávanou deskou. Alespoň s těmito hudebními počiny bych vás tedy rád seznámil v tomto lehce ujetém článku…

S pro mě netypickým spěchem skoro vbíhám do svého pokoje. V ruce třímám několik nových alb. Sednu si na postel a chvilku přemýšlím, které album si pustím jako první. Nakonec vyhrávají Franz Ferdinand, na jejichž novou desku jsem po skvělém, čtyři roky starém albu „You Could Have It So Much Better“ opravdu hodně zvědavý. Než však stihnu desku s názvem „Tonight“ strčit do svého CD přehrávače, přehrávač se sám zapne. Chvilku na něj nechápavě zírám, když se z repráků ozve: „Tak už do mě to cédéčko vrazíš?“. Skoro to se mnou sekne a dál přehrávač hypnotizuju přitroublým pohledem. „Co na mě tak blbě čumíš?!“ ptá se přehrávač. „Hmm, tak jsem se asi definitivně zbláznil…“, zamumlám si pro sebe a nabídnu přehrávači album. Ten ho okamžitě schramstne a z repráků se ozve zajímavý rytmus doprovázený šeptavým zpěvem. „To zní docela dobře, ne?“ míní přehravač. „Jo, fakt výbornej otvírák.“ kývu. Na druhé „Turn It On“ se taky shodneme, rozporuplné názory panují na trojku „No You Girls“, v čemž však právě tkví její síla. Přehrávači se nelíbí hutná basová linka, bojí se, že se mu z ní poničí repráky, mně naopak přijde rytmus velmi chytlavý. Zbytek alba se nese v lehce tanečním, elektro-kytarovém duchu, který se starým dobrým Franz Ferdinand moc nepodobá, dojem zachraňuje charakteristický zpěv Alexe Kapranose (typicky britské jméno, že?) a jemná balada „Katherine Kiss Me“.

Franz Ferdinand – Tonight, první poslech: 7/10, několikátý poslech: 7/10

Po skončení poslední písničky přehrávač album vyflusne a žádá si Yeah Yeah Yeahs. Nabídnu mu tedy jejich nové album „It’s Blitz!“. „Cože, tohle jsou Yeah Yeah Yeahs?“ ptá se překvapeně přehravač, „Já myslel, že to má bejt pořádnej neučesanej punkovej nářez ne?“. „No, minimálně debut „Fever To Tell“ teda byl a i „Show Your Bones“ znělo jinak než tohle.“ odpovídám. „Je to ale super ne?“ přesvědčuju přehrávač. „No to si teda piš!!!“ jásá a tenhle názor nám vydrží po celé album. Deska nemá slabší místo, na první poslech vás uhranou skvělé melodie, dokonalý zvuk a především neskutečně charismatický zpěv Karen O. Fanoušci jejího afektovaného projevu z „Fever To Tell“ budou nejspíše zklamáni, ty ostatní nová deska okamžitě chytne a rozhodně nepustí.

Yeah Yeah Yeahs – It’s Blitz!, první poslech: 9/10, několikátý poslech: 9,5/10

„To bylo fakt super!“, rozplývá se přehrávač. „Když už jsme u těch příjemnejch překvapení, tak si teďka dáme ty nový Animal Collective, slyšel jsem, že to je fakt mazec.“ „Kdes to prosimtě slyšel?“ ptám se překvapeně. „No přece v rádiu, ne?“ odsekne přehrávač. „Ty posloucháš rádio?“ „Tak co mám dělat, ty máš těch cédéček hrozně málo, jak furt posloucháš hudbu na kompu nebo na empétrojce, takže to už mám všechno hrozně oposlouchaný.“ „Nojo, to máš pravdu, sorry kámo.“ odpovídám zahanbeně. „Tady máš ty Animal Collective.“ říkám a podávám mu jejich novou desku Merriweather Post Pavilon. „To je ale zvláštní hudba.“ povídá přehrávač, „Takovejch zvuků, až se v tom skoro ztratěj ty docela dobrý melodie.“ „No ale je to fakt promakaný, jen se do toho musíš ponořit a úplně tě to pohltí.“ odpovídám. „Jo, však já neřikám, že se mi to nelíbí, jenom si to asi budu muset poslechnout víckrát, abych tomu přišel na chuť.“ A přesně o tom to je. Noví Animal Collective nejsou žádní podlézaví frajírci, kteří se hned zalíbí každému, musíte si je pouštět k tělu pozvolna. Sice se i na táhle desce najdou skladby, které vás možná chytnou už na první poslech, jmenovitě „My Girls“, „Summertime Clothes“ nebo „Lion In A Coma“, ale ostatním písničkám musíte dát trochu času, než naplno pocítíte uchvacující atmosféru, která z desky sálá. Arzenál nejrůznějších zvuků, jemný zpěv, překvapivé hudební postupy. Pokud dáte Animal Collective šanci, tahle psychedelická partička se vám odvděčí naprosto nevšedním hudebním zážitkem.

Animal Collective – Merriweather Post Pavilon, první poslech: 7,5/10, několikátý poslech: 9,5/10

„No dobře, musím uznat, že to má něco do sebe, ale teď bych se radši trošku odreagoval, uvidíme, co nám na tý nový desce nabídne starej dobrej Beck.“ povídá přehrávač. Přikývnu a podávám mu jeho novou desku Modern Guilt. „To je přesně vono!“ raduje se přehrávač, „Jojo, ten Beck je stejně borec.“ přizvukuju. Tahle deska se unavenému a zpruzenému písničkáři opravdu povedla. Je z ní cítit svěží závan jeho rockových kořenů („Gamma Ray“, „Soul Of A Man“, „Profanity Prayers“), známý větřík chytlavých beatů („Modern Guilt“, „Youthless“) i typicky Beckovský melancholický vzduch („Walls“, „Volcano“), který se však dýchá neméně příjemně. Sázka na producenta Danger Mouse byla trefa do černého. Beckovo jemné písničkářství zabalil do hustých aranží a výsledkem je deska, která Beckovy znalce uspokojí, neználky nadchne.

Beck – Modern Guilt, první poslech: 9/10, několikátý poslech: 9/10

„Tak a teď se pustíme do těch WWW.“ pronese přehrávač po skončení poslední balady „Volcano“. „Dobře, slyšel jsem, že to album už bylo hotový asi před půl rokem, ale protože to jsou perfekcionisti a nezdálo se jim to úplně dokonalý, tak to celý nahrávali znova, takže fanoušci jsou na něj už pěkně nažhavený.“ odpovídám. „No, já je sice neznám, ale o to víc mě zajímá, jak to zní.“ říká přehrávač. Dávám mu tedy jejich album Tanec Sekyr. Dlouhou chvíli panuje ticho, když se konečně přehrávač odhodlá porušit magickou atmosféru, která zaplnila celou místnost a vysála z ní všechen vzduch: „No teda, to mě úplně vyrazilo dech“ konstatuje. Mě nezbývá než souhlasit, neboť něco takového jsem doteď ještě neslyšel. Písně mají neuvěřitelný náboj, dokonalé beaty se mísí se surrealistickými texty, přednášené rozervaným Sifonem, v omračující směs, která vás úplně pohltí. Deska skvěle drží pohromadě, nedá vám vydechnout a i za naprosto střízlivého stavu dokáže vykreslit takové obrazy, že budete obviňovat svou matku, jestli vám náhodou do večeře nepřimíchala trochu LSD.

WWW – Tanec Sekyr, první poslech: 9,5/10, několikátý poslech: 10/10

Po skončení Tance Sekyr se místnost pozvolna začne zaplňovat vzduchem. „To bylo fakt hustý co?!“ ptám se přehrávače. Ten ale neodpovídá. „Tebe to tak dostalo, že se už nezmůžeš ani na slovo?“ popichuju ho. Znovu se nedočkávám odpovědi. Chvíli zaraženě pozoruju ztichlý přehrávač, potom se zvednu, vyndám album z přehrávače, uložím ho do obalu a jdu si sednout k počítači. S ním si třeba pokecám lépe…