• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Protektor očima B.M.O.

autor: Otke

Zhmotním se ve svůj obvyklý tvar, velikost a barvu. Po chvíli se okolí začíná vyjasňovat a já zjistím, že se vznáším nad jakousi rádoby honosnou, bílo-žlutou budovou. Pomalu brouzdám abnormálně rozsáhlými vodami své paměti, když konečně narazím na ten pravý záznam: „Reálné gymnázium Brzice“.

Na prostranství před školou stojí nezvyklé množství savců z řádu primátů. Někteří apaticky postávají a třesou se zimou, jiní po sobě hází nepravidelné koule jakési studené bílé hmoty, jíž je na této planetě v těchto zeměpisných šířkách dostatek, pár jedinců stojí stranou a přikládá si k ústnímu otvoru zvláštní bílou trubičku, přičemž vydechují obláček kouře. Všichni zřejmě na něco čekají. Postupně se začínají shlukovat v přibližně třicetičlenné skupinky a pomocí pomalého šoupavého pohybovaní dolními končetinami odchází pryč.

V dostatečné výšce nad zemí následuji elegantně ony skupinky. Pomalé tempo mě už zanedlouho začíná nudit. Naštěstí se brzy skupinky zastavují před budovou, na které se stkví nápis „Kino Vesmír“, a nahrnou se dovnitř. Po dalším prohledávání hlubin své mysli zjišťuji, co je to kino a že se sem tyto bytosti zřejmě vydali kvůli zhlédnutí nějakého filmu. Vzdám se tedy své oblíbené černé barvy a jako bezbarvý se vydám za nimi. Vevnitř panuje značný hluk, rychle se však zorientuji a vydávám se společně s davem do velké, žlutě osvícené místnosti plné polstrovaných sedaček. Já žádnou sedačku nepotřebuji, a tak se vznesu ke stropu a pozoruji dění kolem. Najednou světla zhasnou a na plátně začnou běhat podivné obrázky. Nejprve mi nedávají žádný smysl, ale pak usoudím, že to jsou sestříhané části různých filmů, které nejspíš slouží k tomu, aby se na ně tito nepříliš inteligentní tvorové přišli později do této budovy podívat a utratili za ně papírky, které tu slouží jako platidlo. Zběsilé obrázky na plátně se ale zanedlouho uklidní a začne film, kvůli kterému sem pravděpodobně všichni přišli.

Hned od začátku mě pohltí atmosféra příznačná pro dobu, ve které se film odehrává. Šedavé barvy, ponuré ulice, ustarané tváře. I přes své nepříliš obsáhlé kinematografické poznatky usoudím, že na produkci této relativně zaostalé země je film natočený skvěle a značně vyčnívá nad páchnoucí dno běžných filmů, které v tomto státě v poslední době vznikly. Pozvolna rozplétaný děj o tom, jak se obyvatelé malé země srovnávají s tím, že jsou okupovány zemí větší, mě místy fascinoval, někdy rozesmutnil, často děsil, avšak i občas nudil. Kromě zmiňované retro atmosféry a dokonalého hudebního doprovodu, mě také zaujaly charaktery hlavních postav – jejich propracovanost a vynikající herecké ztvárnění. Skomírající vztah krásné herečky, příslušnice okupovanou zemí nenáviděného národa, a jejího manžela, oblíbeného rádiového hlasatele, který za každou cenu nechce mít problémy, musí vzít za srdce snad každého pozemšťana.

Film skončí a po plátně se rozběhnou znaky, kterými se zde zaznamenávají slova, v tomto případě jména tvůrců tohoto filmu a herců, kteří v něm hráli. V místnosti znovu vypukne čilý ruch a masa těchto živočichů se zvedá k odchodu. Doprovázím je do chladného venkovního vzduchu, kde se znovu zbarvím černě. Chvíli ještě pozoruji shromáždění pod sebou a pak se s uspokojivým pocitem z příjemně stráveného dopoledne rozplynu.