• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Počátky konce

autor: Jeanie

O ženách se říká, že jsou mrchy. Neplatí to vždycky, ale i hodná holka se tak dokáže chovat. Každá se tak umíme chovat, když chceme něčeho dosáhnout.
A všechny něčeho dosáhnout chceme. Úspěchu, lásky, bohatství.

Těžko říct, o co jsem usilovala já.
Možná o pochopení, možná o oporu, které se nemusí nic vysvětlovat. Možná o informace. A možná jsem jednala ze strachu, protože člověk nikdy neví, jak se kdo v jaké situaci bude chovat.

Možná mě někdo odsoudí, ale holky většinou drží spolu a ani já nejsem výjimka. Velice dobrá přítelkyně mi poradila, ať někoho, sobě drahého, podrobím malému testu.
Chápala jsem to jako něco neupřímného. Ale když někoho zevnitř hlodá strach a obavy, udělá mnohem více blbostí, než si sám dokáže připustit.

Úvahy mají být plné otazníků. Já tohle pravidlo poruším. Tahle úvaha bude jedno velké konstatování, jedna velká tečka, jeden velký začátek. Kdo dočetl až sem, tak toho upozorňuji, že budu promlouvat jen k jednomu člověku, tomu, koho mám ve svém životě nejradši. Komu tenhle způsob připadá podlý, ať nečte dál.

Život sice je jako domeček z karet, možná se dokáže hroutit k zemi, ale vždycky se dá postavit znovu, bez chyb, aby vydržel mnohem víc než zafoukání větru a ťuknutí prstem. Ale člověk není karta. Vydrží mnohem víc, než si každý z nás dokáže představit.
A duše dokáže vydržet ještě mnohem víc.

Ani já nejsem z cukru. Nejsem přízrak, kterým se dá projít jako vzduchem, ale nejsem ani neřešitelná tlustá zeď, skrz kterou se nedá jít dál. Jsem žena jako každá jiná, se svými náladami, proměnlivými jako počasí. Ale i počasí se dá skrýt. Před bouřkou se dá schovat doma, před sluncem ve stínu. I já dokážu většinou skrývat svoje nálady. Protože nechci, aby ten mrak nakazil i tu ostatní modrou oblohu. Uznávám, někdy mi to taky ujede, ale v 90% dokážu udržet úsměv na tváři.

Po rozhovoru s kamarádkou jsem nedokázala odpověď na to, jak se ten druhý bude chovat, když bude opravdová krize. A protože dnes nastala příležitost, rozhodla jsem se ukázat tu nejhorší náladu, jaké jsem schopna. Zdá se to směšné?
Pokud si to někdo myslí, hodně se plete. Špatná nálada a možná i výčitky dokáží v lásce ublížit stejně jako rána do srdce.
Ale jediné, co nechci, je ubližovat.

Jenomže po chvilce mi došlo, že tahle zdánlivě směšná situace, vůbec nebude tak jednoduchá, jak se mi na první pohled zdálo.
Bude to asi tím, že když se ten druhý člověk snaží moc, udělá ještě víc chyb, které by asi normálně neudělal.
Nevyčítám ti to, lásko.
Nikdy bych nemohla.
Spíš to bylo takové malé říznutí, jako o střípek skleničky, co mi spadla.
Ale i střepy se zametou a sklenice se vezme nová. Nic se nestalo.

Jen mě zklamala jedna věc. Vím, že jsi ze mě dostal strach, depresivní nálady nemám moc často. Pokud si vzpomínám, tak pravou depresi jsem s tebou nikdy neměla.
Protože jsem s tebou šťastná.
Nevím, jak mám dnešní odpoledne brát.
Jako tvůj vnitřní boj?
Nebo strach?
Zbabělství?
Nejvíc ze všeho mi k tomu ale jde jednoduché slovo.
Útěk.

Kdybych byla doopravdy v depresi.

Útěk od někoho, kdo tě potřebuje.
Od někoho, kdo kolem sebe sice rozdává rány, ale potřebuje kontakt. Vzít do náruče a snášet mlčky kopance.
Možná to není pravda, ale tuším, že spousta lidí by to tak brala.
Já sice jsem pesimista, ale pořád to chci brát tak, že neutíkáš od problémů, ale jdeš sám za svým koníčkem. Ale to chtění je čím dál víc spíš přání.

A až bude opravdová krize v našem společném životě, taky mi řekneš, že potřebuju být chvíli sama, pošleš mě k televizi a sám si odejdeš vyčistit hlavu?

Tak jak to mám dělat? Mám v budoucnu pořád skrývat nálady, abys byl spokojený a vyhýbat se negativním věcem? Nebo se mám bát, že když mi bude psychicky zle, tak mě v tom necháš a utečeš tomu?

A jak to bylo dnes?
A kdo je vlastně vítěz a kdo prohrál?

Láska je kouzlo. Kouzlo, která při neopatrném zacházení dokáže pořádně popálit.
Láska se musí cítit, já ji cítím. Možná příliš intenzivně a příliš vášnivě.
Ty jsi moje láska.
Nejsi bez chyb, ani já ne. Ale patříš ke mně. A vždycky budeš.

A život není jen tečka. Je to spousta otazníků. Stejně jako nakonec tato soukromá úvaha.

Lásko, jak si tohle přečteš, zavolej mi.