• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Plamínek naděje

Autor: lady_esik

Je to pro mne těžké říci ti, jak moc si pro mne důležitý. Je to pro mne těžké, když netuším, jestli vůbec víš o mé existenci. Jestli alespoň tušíš, co můžeš pro někoho znamenat. A to mne děsí. Jak pro mne může člověk, který možná ani neví, že jsem, znamenat celý svět? Mně samotné se zdá, že tě znám celý život. A to, ač si to stále nějak neuvědomuji, jsme spolu hovořili pouze krátce. Jednou. Nikdy na to nezapomenu. Řekla bych ti, že myšlenka na to, že tě spatřím je jako slunce, co vyjde nad obzorem, aby mi ukázalo cestu. Abych neviděla svět v temnotě, nevzdávala se naděje. Ale možná by tě to spíše vystrašilo. Možná by si to nepochopil. Dala bych ti lepší přirovnání. Vezmi si, že jsem žila celý život v místnosti, bez oken a bez dveří, všude kolem tma a zima. Byla jsem smířená s tím, že je to tak normální, že to tak má být. Nedalo se nic dělat, byla jsem v té místnosti uzavřená, nevěděla jsem o světě. A jednou, z ničeho nic, zrovna v tom okamžiku, kdy si mne poprvé v mém reálném životě oslovil s žádostí o pomoc se rozžehl v mém srdci, v mé tmavé místnosti, plamínek plynové lampy, o které jsem neměla ani zdání, který žhnul každým okamžikem víc a víc. Najednou bylo světlo..a teplo. Místnost už najednou nebyla tak ponurá. Když jsem ji spatřila, divila jsem se, jak jsem mohla nic netuše žít v takové kráse. Tají se mi dech, když si představím, jaká by to byla teprve nádhera, kdyby si tam za mnou přišel, kdyby si tam byl skutečně se mnou. Kdybych se mohla podívat já za tebou. Ale bojím se toho. Nevýslovně. Odmítnutí. Že by plamínek plynové lampy zhasl. Myslím, že bych to nepřežila. Nepřežila bych to spíš, než to, že o tom nebudeš vědět. Na krátkou dobu, než mne to začne opět sužovat, budu v rozhodnutí o tom, že tě nechám žít radši v nevědomosti. Snad jednou..