• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Ženská smyslnost – prokletí osudu ?

Autor: sioned

Žena, co dávno už zestárla, sedí tu ve stínu, v očích má něhu, ve tváři smutek, když s láskou pozoruje svou nejmladší a jedinou vnučku.

Vnímá tu podobu, vzájemné sepjetí, to pokračování rodu. Vzpomíná.

Když vzpomíná na své dětství, vkrádá se jí do vzpomínek kromě radosti z poznání, laskavé něhy a konejšivě plynoucího času, který jakoby neexistoval, i všudypřítomná úzkost, pečlivě skrývaná, ale přesto kopírující jako stín všechno kolem. Holčička stíny odežene vílým zaklínadlem, uteče z chladu do prudkého slunce, zavře noční přízrak do skříně. Umí se smát, umí si vymýšlet. Je rozkošná, ale nesmí se o tom dozvědět. Nesmí se svou krásou nakládat, v té kráse je skrytá moc i hrozba, která má poznamenat její život. Teď ještě ne, až bude dospívat.

Ale osud už nezvratně započal svou šálivou hru. S osudem není radno si zahrávat, proto se stíny dlouží, přízraky nikdy neusnou a zaklínadlu uvěří jen malé dítě. Ale i dítě tuší své předurčení, blažená nevědomost nejde podržet, proklouzává mezi prsty. Život je mnohdy krutý a osud nemilosrdný. Krása s sebou nenosí jen andělskou spásu, láska mnohdy vyvolá zradu.
Velká vášeň umí zraňovat. Děvčátko neunikne svému dvojakému poslání. Chlapec nikdy nezíská tolik síly, aby odolal a ne jen navenek uzavřel ženám svou duši. A síla těla nestačí a touha ho vždy zradí. Převaha je jen zdánlivá, je to jen hra na ni.

Odkud se bere dětská marnivost? Kdo rozpoutá v nevinné duši děvčátka závislost na obdivu? Chuť poutat a šálit pohledem, slibovat v náznacích, klamat tělem a uzavřít nitro. Sladká a zrádná je svádivá hra pro toho, kdo prahne po sblížení. Pro chlapce, jehož hry mají jasná pravidla, pro muže, který umí být pouze přímý a bere si , co se mu nabízí a nevidí jinotaj tam, kde tuší lásku. V lásce spojí a otevře sám sebe, tělo je důkaz a nic víc v tu chvíli pro něj není. Jak to ženě může být málo?

Jestliže mi dal osud do vínku krásu a smyslnost, bylo to proto, abych byla rovnocennou partnerkou muži? A v tom je výzva, ve výzvě prostor pro boj, zkušenost naučí, že jsou jen dvojaké emoce, ta samá konejší stejně jak zraňuje, kde končí žár, započne chlad, v lásce je nenávist, ale jak poznat, kdy se vzdát?
Však krása uvadne a síla se vytratí, pak přijde smíření? A někdy i zmar, nad časem, co osud už nevrátí.

Pověz to děvčátku, co koketně hraje si na svět, co leží jí u nohou. Třeba ti uvěří.

A babička pláče, když tiskne obličej do vlásků dítěte a rozechvěle hladí to tělíčko plné života.