• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Dopis Théseovi

autor:  Pavlina

Drahý Thésee,
je tomu již dávno co jsem Tě poprvé spatřila. Připlul jsi tenkrát s ostatními nešťastníky, jež měli být předhozeni ohavnému Mínotaurovi a zemřít v bolestných mukách. Zahlédla jsem Tě jen na malou chvilinku, ale v ten okamžik se něco hluboko ve mně změnilo. Poprvé jsem okusila jaké to je se bezhlavě a bláhově zamilovat. Tvou tvář jsem vídala ve snech a vlastně celé mé žití se proměnilo v jeden mlhavý sen. Věděla jsem, že Tě musím ze spárů Mínotaura vysvobodit stůj co stůj, ale byla jsem bezradná. Tak dávno je tomu, kdy jsem se dozvěděla o Tvém plánu a naděje v mém nitru se rozhořela jako svíce. Darovala jsem ti meč, kterým jsi tu krvelačnou obludu skolil a klubko nití, díky němuž ses vrátil zpátky. Zpátky ke mně. Riskovala jsem mnohé, ale stálo mi to přeci za to. Vždyť takový risk, to bylo to nejmenší, co bych pro Tebe byla ochotná udělat. Celé mé srdce tenkrát patřilo Tobě. Měli jsme plány, vyhlídky na nádhernou budoucnost plnou překrásných chvil.
A místo toho abych teď byla s Tebou, šťastná jako nikdy dřív, sedím tu a píši tyhle řádky. Ptám se sama sebe na tolik otázek a stále nenacházím odpovědi. Jsem tu sama. Jistě, ne tak docela. Patřím nyní Dionýsovi, tomu, který se mi zjevil ve snu a nakázal mi zůstat a opustit Tě. Ale cítím se sama, protože sis s sebou vzal i moje srdce a já najednou nejsem schopná cítit vůbec nic. Absolutní prázdno. A v mé hrudi zeje černá díra.
Stále dokola si opakuji „co by kdyby“, jenže sama dobře vím, že žádné z těch „kdyby“ nebude, že je jen teď a tady a my nejsme schopni s tím něco udělat. Dnem i nocí přemýšlím o tom, jaké vlastně byly moje možnosti, a vím, že jsem se jinak rozhodnout nemohla, protože neuposlechnout vůli Bohů je přeci čiré bláznovství. A potom se tedy ptám, proč mi to udělali, když museli vědět, jak moc bude naše odloučení bolet. Jenže žádná odpověď se nikdy nedostavila a žádná z těch otázek nic neřeší. Zatímco ty ses vrátil do Athén, já setrvám navždy zde, na ostrově Naxu a musím se smířit s tím, že se již nevrátíš a že já zůstanu rozbitá a zraněná.
Osud nelze změnit a dál se trápit nemá cenu. Apatie zalévá mou mysl a je to přeci jen o něco lepší než dnem i nocí tajně plakat a doufat, že na dalekých vlnách moře třeba spatřím tvou loď. Ber tedy tento dopis jako mé poslední sbohem. Třeba se mi podaří časem zapomenout tvé rysy, možná se Tvá tvář v mé mysli časem rozostří, ale vím jistě, že ty společné chvíle nezapomenu nikdy. A stejně jistě vím, že bez Tebe budu už napořád jako figurína bez končetin – neúplná. Přesto dělat jakoby nic, je to jediné co mi teď zbývá, abych byla vůbec schopná dál žít.
Tak tedy sbohem, nejmilejší.
Navždy Tvá Ariadna