Konec lidstva
autor: Hanička
Včerejšek opět ukázal, co dokáže příroda. Několik vytopených sklepů, blesk uhodil do vedení a vypnul se elektrický proud na několik hodin.
Stačí pohled na zamračenou oblohu, která se za pár vteřin vybarví skoro do černé barvy, aby vzápětí spadl pořádný proud vody. Někdy s kroupy velikosti hrášku a v extrémech velikosti holubích vajíček či jiného tvaru. Blesky křižují oblohu a zapalují objekty venku, vzápětí je slyšet ohlušují rána od hromu. Zvířata zalézají do koutů a lidé si zacpávají uši.
V létě paří Slunce, lidé se opalují a snaží se získat co nejsnědší barvu.
Schválně vstávají, aby se mohli podívat na růžový východ Slunce a večer zase sní při rudém západu.
Kolik z nich při takové romantické chvíli napadne, že Slunce zabíjí?
Kolik procent z nich si při opalování vzpomene na ozónovou díru, která se neustále zvětšuje a propouští smrtící paprsky, které už tolika lidem způsobily rakovinu?
A pokud si rakovinu zjistili, kolik lidí hledalo vinu u sebe?
Je mi samozřejmě všech líto, ale…
Ozónová díra, skleníkový efekt a globální oteplování.
To jsou pojmy, které se učí ve škole, pomalu každý den o těchto problémech slýcháme.
Ale kolik z nás si řekne, že kvůli lepšímu životnímu prostředí přestane jezdit autem, zavře svoje firmy?
Ze svého okolí neznám asi nikoho a stačí mi pohled na sousedy, kteří se začínající zimou spalují všechno, co jim přijde do ruky. PET lahve, odpadky, staré hadry… atd.
Jen od roku 2000 je zaznamenáno tolik přírodních katastrof. Ať už je to tsunami, zemětřesení nebo záplavy.
Víme, co se děje na Zemi, ale víme také, co se vlastně děje v konečně nekonečném vesmíru? Kolik nárazů s nějakým tělesem nám možná hrozí?
Kdo ví, třeba dopadneme jako dinosauři…
Ale můžeme tyhle katastrofy dávat za vinu naší přírodě? Možná, kdybychom začali sami u sebe, všechno po sobě uklízeli, nepouštěli do ovzduší všelijaké plyny, dokázali se vzdát přepychu nebo prostě jen přestat kácet deštné pralesy, tak by se této ruky podané ke smíru ujala i příroda.
A po té by nám možná dovolila, abychom našli nová naleziště nerostných surovin, které tak beznadějně dochází. Stromy by přestaly trpět chorobami a bylo zase lépe dýchatelno. Nebezpečná díra nad námi by se začala zaplňovat a lidé v Austrálii by se mohli zase bez obav procházet pod naším dárcem života.
Jenomže Svět není dobročinný spolek, nedržíme všichni při sobě a jen málo z nás chce jít příkladem.
Takže nějaké obraty k lepšímu asi nehrozí. Většina Světa si žije v pohodlí, nestará se ani o jiné národnosti, které trpí hladem a nedostatkem, možná ani nevědí, co se děje v jejich domovině. Mají prý svoje problémy.
Je ale ta pohodlnost pro lidstvo dobrá?
Taková generace, tipuji za 100 let, již zničená moderním světem, kde jsou počítače, čipy a všechno na ovládání, je pro mě beznadějná.
Vidím dvě možnosti, které můžou nastat.
Buďto jako vyhublí, případně naopak, a ozáření ultrafialovými paprsky vymřeme, protože už teď je plno lidí neplodných, plno kariéristů, kteří zakládat rodiny ani nehodlají. A taky bude všechno probíhat virtuálně. Úplně všechno. Již teď už přece přes internet kupujeme oblečení, elektroniku a jiné pro nás důležité věci. Takže našim následníkům bude bohatě stačit sex po internetu a seznamování po něm. Budou pěkně v teploučku sedět v křesle a „čumět do stále zmenšující se bedny“.
Takže tím pádem nebude ani nějaká touha se rozmnožovat, jako měli zase naši předci.
Anebo druhá možnost bude nás naopak moc a minimum životního prostoru stálé téma.
Nebudeme se moci ani pořádně pohnout a byt 1+1 bude přepych.
Vrátíme se na začátek homo, kdy budeme bojovat za každý centimetr navíc.
Budeme se mezi sebou zabíjet, aby jsme měli kus žvance pro svou, možná dosud žijící, rodinu.
A lidé budou tím vývojem nazpátek čím dál víc agresivnější, takže nakonec to skončí tak, že už nebudou vraždy jen pro domov nebo jídlo, ale i kvůli pár řečem. Peníze ztratí svou hodnotu.
A nakonec zbude jen pár zdegenerovaných osob, které možná budou nuceni potlačovat základní pudy. Takže vymřeme i tak…
Možná, že to někdo tam nahoře myslí tak, že jednou začne život úplně od začátku.
Od prvního viru. Ale nejdřív je potřeba vše vymazat.
Jsou to teorie, které se mohou splnit a taky ne. Je to však něco, co nám hrozí.
A zavírat nad nějakým problémem oči je pro některé denní rutina.
Bojím se, že jednou moji praprapra…vnoučata budou nuceni zabít svoje děti, aby sami přežili.
A to jen proto, že zase mám pocit, že příroda se zase včera mstila a zabíjela.
Příroda se na nás zlobí…
A jednou jí s námi dojde trpělivost…
