Stáří a smrt
autor: Kláárchen
Neustále mě spalují slzy. Takové ty, které nejdou zastavit, nejsou vidět a pálí přesně v okamžiku, kdy člověk večer sám usíná ve tmě a má pocit, že nemá pro co žít. Proč jsem s ním více nemluvila? Proč jsem si ho víc nevážila? Proč jsem mu nedávala víc svého času? Byl sám na chalupě a propadl alkoholu. Nikdo si s ním nepovídal, všichni ho jen hlasitě odsuzovali. Proklínáme jiné za vlastní chyby. Nikdy si neodpustím. Když jsem u něj byla každý den, kdy umíral, bylo pozdě…
Každý den jsem přicházela do motolské nemocnice, pokaždé jsem v sobě měla naději. Naději, že uslyším jeho smích. Ležel mezi starou umírající paní a pánem. Bojovali sami se sebou a tisíci minutami, proti kterým si připadali bezmocní. Nepřipouštěla jsem si, že děda bojoval také.
Vešla jsem do depresivního bílého nemocničního pokoje a děda se pokusil usmát. Byl to ten nejbolestivější úsměv, který mi byl kdy věnován. Chtěla jsem vytrhat všechny hadičky držící ho při životě, obejmout ho a dát mu sílu. Měla jsem pocit, že o ni nestál.
„Klárko, dej mi prosím ten polštář výš.“ Ta prosba mi zní v uších. Nikdo jiný než my, jakožto rodina, mu nevyhověl. Nikdo nerespektoval žádné jeho přání. „Udělějte si to sám“, to mu odpovídala sestra. Chtěl studený čaj, ne horký. Stejně když jsem vešla, viděla jsem páru stoupající z hrnku. Mávají nad mým dědečkem rukou a chodí okolo něj jako okolo mrtvoly. Děda není mrtvola a nebude! Mají právo umírat jako faraoni ve strověkem Egyptě, nemyslíte? Proč by se jim nemělo dostávat úcty? Ano, samozřejmě, pro ně byl skutečný život přípravou na posmrtný. Ale proč stáří nemůže být jakýmsi krásným rozloučením se životem, který stále tak opěvujeme a oslavuje? Sestra byla zničená životem. Věřím, že kdybych viděla umírat tisíce krásných lidských bytostí, měla bych srdce zničené a bylo by pro mě těžké usmívat se. Jenže naše zaměstnání je naše volba. Proč tedy dělá tuhle práci? Možná by měla jít hledat druhý dech třeba na pozici sekretářky. Ona si ho přece nemůže dodávat prostřednictvím vysílených lidí bojujících se smrtí.
Dědeček potřeboval někoho, kdo by s ním mluvil, kdo by s ním mluvil s úctou. Kdo by mu dal alespoň maličký pocit lásky, něžné pohlazení a pevné obětí. Jistotu… Bezpečí… Práce lékaře přece nekončí podáním přášků. Život nikdy nepůjde zachránit jen chemií, ať je už technologie jakkoliv daleko. Možná to leží teď na nás… Stát se dobrými doktory a pečovat o naše pacienty nehledě na naše rozpoložení.
Tím to všechno bohužel ještě nekončí. Často vidím vysmívající se mláděž starým lidem. (Sedí zatvrzele na svých místech v tramvaji a odmítají se jich vzdát.) To je to nejubožejší, co můžeme udělat. Vysmát se je nejjednodušší cesta, pomoct je cesta nejlepší.
Uvědomme si prosím, že oni nikam nespěchají. Mají dost času. Oni nejsou ti, kteří by se měli měnit. Oni nejsou ti, kteří se vzpínají lidské přirozenosti.
Nechtějí jen obléct, uvařit a obstarat nákup – chtějí společnost. Dopřejme jim jí. Neutíkejme. Oni mají co dát. Nebudou to hodiny bujaré zábavy. Budou to hodiny té nejpravdivější lásky. Nejchte je mluvit, dozvíte se nejtajnější tajemství. Tajemství, které Vám svět neprozradí. Ptejte se na jejich mládí, zážitky, lásky, sny…
Svět maldých je krásný a osvěžující. Je v něm obsažená určitá část podstaty světa. Jenže ty zbývající jsou navždy ukryty ve světě zkušenějších a větších.
Nutí mě dotknout se i eutanazie. Ano, my samozřejmě, jakožto svobodné bytosti, máme právo rozhodnout o konci svého života, ale skutečně veříte, že tak jak jsme svobodní jsme i silní? Že dokážeme s touto mocí přiměřeně zacházet? Není to jen další útěk? (…) Útěk od starostí, od povinností, od komplikací, od boje….?
Bojíme se smrti a raději se zavíráme do spěchu a máme pocit, že se jí vyhneme.
Bolí je to. Jsou staří, ale JSOU. Chtějí žít dál.
Když to nebudeme my, tak kdo jiný?
Chci poděkovat všem těm, kteří mají respekt vůči seniorům, všem těm, kteří se nevysmáli tomuhle textu. Chtějí dál žít, mají právo na svůj čas a kus úcty, Museli vydržet mnohem víc než my. Jednou, ač nechcete, budete na stejné pozici.
Dědečku, odpusť…
